Pět let ani Muk

„Nechci znát už žádný strach. Chci se probouzet v objetí štěstí. Nechci už žádný kruh, ve kterém se život stále točí…“ Slova písně Naděje znal každý skutečný obdivovatel Petra Muka a skupiny Oceán.

Psal se rok 1985 a právě začínající českobudějovická skupina „bourala“ sály. Nic takového, co tady začal předvádět tehdy mladičký zpěvák Petr Muk se svými „kumpány“ Petrem Kučerou, bratry Vozáryovými a první dva roky existence Oceánu Zdeňkem Pavelcem, české obecenstvo od domácí kapely snad ještě nezažilo. Fanynky šílely a Oceán začal dobývat svět. Svět byl sice okleštěný železnou oponou, to ale českým fanouškům a hlavně fanynkám Oceánu a především Petra Muka rozhodně vůbec nevadilo. Skupina Oceán pro ně byla ve své době na české scéně něco jako fata morgána. Pookřáli hlavně ti, kteří byli oddanými příznivci Depeche Mode. Z těchto řad získal Oceán snad nejvíc svých fanoušků.

„Bylo to něco neuvěřitelného. Pamatuji si, jak jsme chodily s kamarádkou na koncerty nejdřív Oceánu, potom Shalomu, byla to někdy až davová hysterie, ale prostě nádhera. Vybavuji si, jak na jednom koncertu v dnešním Kulturním domě Vltava vzala kapela kýble s vodou, rozvášněné publikum zlila a to křičelo radostí a zpívalo,“ usmívá se Bohumila, jedna z bývalých budějovických fanynek. V dobách největší slávy skupiny Oceán jí bylo 15 let.

Před domem, kde Petr Muk bydlel, se srocovaly fanynky. Čekaly na svůj idol, doufaly, že ho alespoň na chvíli uvidí vyjít ven, pozdraví je, třeba ukořistí i jeho podpis. A Petr Muk byl vstřícný. „Nebyl žádná namyšlená hvězda. Hezké holky se mu líbily a měl pro ně vždycky alespoň úsměv,“ vzpomíná Bohumila na dobu před více než třiceti lety.

V roce 1992 vznikla skupina Shalom. Hvězda Petra Muka stoupala, a zpěvák se začal více přesouvat do Prahy. Od roku 1997, kdy vydal první sólové album, vystupoval jako samostatný interpret. Kromě koncertních vystoupení se věnoval také divadlu. Roli měl v muzikálech Rusalka, Johanka z Arku nebo Galileo.

PAŘBA S PILOTY LETADLA

Jedním z nejbližších lidí byl kromě rodiny Petru Mukovi jeho manažer a kamarád Richard Dušák. Ten po jeho boku stál téměř 25 let. „Chybí mi každý den. Je hrozné, že dnes na něj už můžeme jen vzpomínat,“ říká Richard Dušák.

Petr Muk byl nejen skvělý zpěvák a velký profík, ale také výborný kamarád. „Mám pocit, jako kdyby mi odešel brácha. Je to pořád strašně smutný. Chybí rodině, kamarádům, fanouškům, chybí všem,“ vypráví Dušák.

Vzpomíná na to, kolik Petr Muk udělal nádherných písniček, jak silné emoce hlavně v době Oceánu především u mladých lidí vyvolával. „Nikdy třeba nezapomenu, jak jsme v jednom klubu v Chicagu pařili a s námi i dva blonďáci. Ráno jsme se sotva domotali na letiště. Najednou koukáme a ti dva blonďáci byli kapitáni letadla, které nás vezlo zpátky do Evropy. Tak to jsme nevěděli, jestli do toho letadla máme vůbec vlézt. Ale doletěli jsme v pořádku,“ usmívá se při této vzpomínce Richard Dušák.

Rádi se s Mukem také potápěli. „Ty roky s ním byly kouzelné. Byl to silný člověk, který měl život opravdu rád. Lidi kolem sebe hnal dál. Museli jsme absolvovat řadu různých věcí, od mořských hlubin až po lezení na hory.“

ANDĚLÉ A SRDÍČKA NA HROBĚ

Na Petra Muka vzpomíná například i zpěvák Václav Neckář. Právě jeho hit Stín katedrál totiž Petr Muk před lety znovu nazpíval. „Já jsem tu písničku kdysi dávno zpíval s kapelou Mefisto a s Helenou Vondráčkovou v divadle Rokoko. Dlouhá léta jsme ji nehráli. Pak jednou přišel Petr Muk s tím, že se mu tahle píseň líbí a udělal ji ve své verzi. Líbilo se mi to. Navíc to byl moc fajn kluk a výborný zpěvák,“ říká Václav Neckář.

Petr Muk zemřel nešťastnou náhodou v pětačtyřiceti letech 24. května 2010. Letos v květnu to tedy bude už pět let. Podle lékařské zprávy se udusil zvratky. Zpěvák, který pocházel z Větřní na Krumlovsku, má hrob v Českém Krumlově. Právě tam mu nejen jeho rodina a přátelé, ale i fanoušci stále nosí květiny a drobné dárky. Na hrobě je několik andělíčků, srdíčka, květiny i různě barevné kamínky. Jednoduchý náhrobek nese pouze zpěvákovo jméno s datem narození a smrti.

„Dnes už sem tolik jeho příznivců nechodí, občas ale někoho potkám. Asi před měsícem tady byla taková slečna, nechala tady položeného andělíčka, chvíli postála a odešla. Dříve tady byly i různé vzkazy, dokonce tady třeba i hráli na kytaru a zpívali, ale to už jsem dost dlouho nezažila,“ popisuje Marie Blažková z Českého Krumlova.

SCHÁZEJÍ SE A VZPOMÍNAJÍ

Jak říká i Richard Dušák, nejen Mukovi blízcí, ale ani jeho fanoušci na zpěváka nikdy nezapomenou. Dodnes z rádií vedle jeho sólové tvorby znějí i melodie, které zpíval v dobách největší slávy skupin Oceán a Shalom. „Chtěl bych si poslechnout to rozechvělé tvé salom a z dálky putující ze svítání pokynou, do stínu usedají k nám, pod stromy v stínu korun přáli tam, svým… salom a pijí chladnou vodu dál.“ Jedna z nejznámějších písní, kterou Petr Muk zpíval právě se skupinou Shalom, dokáže dodnes jeho fanouškům vehnat slzy do očí.

„Snažíme se s rodinou, s kamarády, s kolegy, aby se na něj nezapomnělo. Děláme vzpomínkové akce, teď nedávno jsme oslavili jeho nedožité padesátiny. Jeho kolegové ještě z dob Oceánu a Shalomu i ze sólové kariéry, všichni jsme se sešli v Lucerna Music Baru v Praze. Zazpívala tam celá řada umělců, jeho kamarádů,“ říká Dušák.

Každý rok dělají letní vzpomínkový festival v Kouřimi s názvem Kouřimská skála. Tam se už čtyři roky vždy poslední sobotu v srpnu scházejí lidé, kteří měli Petra Muka rádi.

Po Petru Mukovi zůstaly dvě dcery z prvního manželství a jedna z druhého. Nejmladší Noemi je nyní osm let. Jak říkají Mukovi přátelé, určitě i ona si při poslechu tátových písniček uvědomí, jaký neopomenutelný otisk nechal Petr Muk v české hudbě.

Hudební publicista Robert Rohál o Petru Mukovi:

V Petru Mukovi měla naše populární hudba velkou osobnost, kterou jen tak někdo nenahradí, což potvrdí kdekdo z branže. Podle vyprávění Báry Basikové nebo Heleny Vondráčkové to byl také skvělý kolega a parťák. Stal se v pravém slova smyslu ikonou s nezaměnitelným hlasem a jeho písně se od těch jiných hodně lišily. Byl zkrátka svůj, měl svůj styl a svou úroveň. I když to neměl ve svém životě kvůli psychické nemoci lehké a de facto bojoval sám se sebou, o čemž svědčí dva neúspěšné pokusy o sebevraždu, nakonec jeho život ukončila, dalo by se říct, banální nešťastná náhoda. A to mu bylo teprve pětačtyřicet let. Byl to nečekaný šok, velká ztráta v oblasti, která zase tolik osobností jeho talentu nemá.