Písnička jako přitěžující okolnost

Zpíváte písničky o malérech, které se přihodily někomu jinému. Stal se někdy vám malér kvůli písničce, ve které se někdo poznal?

Čas od času někdo po koncertě přijde a podotkne se spikleneckým úsměvem: „Jó, to se stalo Frantovi od nás z vesnice.“ Samozřejmě může někdo rozčílený přiběhnout a říct: „Jak to, že tady o mně zpíváte?“ A dát mi přes hubu. To se naštěstí ještě nestalo. Naopak – už několikrát mi lidé nabízeli ke zpracování svoje vlastní příběhy. V téhle oblasti mi myslím nebezpečí nehrozí. Číhá na mě něco jiného. Občas mě před vystoupením přepadne tréma.

Jak ji odbouráváte?

Teď už vím, že ji odbourávat nemám, protože mi ji brzy odbourá pohoda z publika. Ale dřív jsem se tím trápil. Hlavně jsem měl strach, abych nezapomněl slova písničky. Při hraní totiž nemám nikde napsaný text, protože bych na něj stejně neviděl. Opírám se jen o svou paměť. Když na mě přišla tréma, v duchu jsem si pro jistotu přeříkával řádku dopředu. Přitom jsem se vnitřně uklidňoval: Je to dobrý, pamatuješ si to. A najednou jsem prohodil verše a ztratil jsem se. Lepší je prostě zpívat a nemyslet na nic. Slova pak sama vycházejí z paměti jako z počítačového disku.

Už se vám někdy stalo, že jste úplně zapomněl text?

To byl nejhorší písničkářský zážitek mého života. Stalo se to v roce 1987 nebo 88, přímo na Portě, v Lochotíně v amfiteátru. Hrál jsem v rámci nějaké dvorany, bylo odpoledne. Když do lochotínského amfíku sednete a teď vidíte ten kotel třiceti tisíc lidí v publiku, je to opravdu velký nápor na nervovou soustavu. Úplně vyklepaný jsem zahrál první sloku, chci začít druhou – najednou prázdno. Zapomněl jsem úplně všechno. Nejenom text, ale i akordy. Šok.

Jak jste si poradil?

Tím nejhorším způsobem. Řekl jsem: „Promiňte,“ a začal jsem zpívat znovu od začátku. Přiblížila se druhá sloka, a já znovu všechno zapomněl. Ve stejném místě. „Nezlobte se, já to nedám,“ omluvil jsem se a písničku jsem dovyprávěl. To je jediná výhoda mých textů, že mají děj a dá se z nich udělat i povídka. Lidé to vzali, ale pro mě to bylo strašné.

Kde vlastně čerpáte náměty? Z vlastní advokátní praxe?

Z vlastní praxe ne. Občas mi nějakou perličku dodají kolegové, něco mi řeknou sami lidé a využívám i novinové soudničky z první republiky. Vlastně jsem všechny nápady posbíral, kde se dalo.

V tom případě asi opravdu nehrozí, že by se někdo ozval. Ale jak na to reagovali představitelé minulého režimu? Těm přece občas muselo něco vadit, ne?

Za minulého režimu byla advokacie tak trochu něco jako svobodné povolání, advokáti nebyli na nikom závislí, jeli si po svém. Z mých kolegů nebo nadřízených neměl nikdo s mým zpíváním problém. Spíš přišla občas výtka ze strany justice, od takových těch starých, vážných, zapšklých pánů. Těm se to nelíbilo, páč to považovali za znevažování důstojnosti práva. Mně to neříkali, ale rovnou si stěžovali na uměleckou agenturu v Českých Budějovicích, ve které jsem musel být organizovaný. Tam mi řekli: „Zase si někdo stěžoval, co to tady máme za experta, kterej si dělá srandu z policajtů.“ Já už v té době byl advokát a tak jsem to byl vždycky schopný nějak právně zargumentovat, že to není žádná urážka veřejného činitele, ale prostě nadsázka a legrace. Vždycky to nějak prošlo.

Jak jste vlastně jako písničkář začínal? Určitě jste psal texty už v době, než jste se stal advokátem.

První kapela, ve které jsem si zahrál, měla jméno Trpaslíci. Byla to country skupina na dačickém gymnázium. Pocházím totiž z Dačic, a i když působím od roku 1978 v Jindřichově Hradci, pořád se považuju za Dačičáka. Hrál jsem v kapele na kytaru a taky jsem zkoušel banjo. Hrát jsem se naučil podle příručky akordů. Pro kapelu jsem psal české texty na americké lidové písničky. První vystoupení, které jsme měli, bylo v Táboře na Pintovce, kde se konalo krajské kolo porty. Vzpomínám si, že jsme tam vypadali jako absolutní ucha a nejvíc náš basista, který ještě chodil na základku, bylo mu asi dvanáct let.

Kde je dneska téhle kapele konec?

Rozpadla se, když jsem odešel do Prahy studovat práva. Ale stát se právníkem byl jen jeden ze dvou mých cílů. Ten druhý byl mnohem odvážnější. Proslavím se v Praze jako písničkář. Měl jsem už naposlouchané písničkáře z tehdejšího sdružení Šafrán – Hutku, Lutku, Mertu a další. V Praze jsem chodil na vystoupení Palečka a Janíka, strašně se mi to líbilo a říkal jsem si, že bych chtěl být jako oni, taky hrát lidem. Jenomže můj hlas není žádná sláva, kytarové umění zrovna tak. Potřeboval jsem texty s výrazným obsahem. Ale o čem? Chtělo to trefit se do nějaké oblasti, o které nikdo nezpíval.

Kdo vás nasměroval k tematice soudních síní?

Propagátor mladé poezie Mirek Kovářík. V divadle Rubín pořádal večery pro začínající básníky. Jednou jsem se osmělil, vzal jsem kytaru a čtyři nové texty a vydal jsem se tam. Mirek Kovářík mě pozval na pódium a nejdřív si prohlédl texty. Dva brzy odložil. Na zbylé dva spokojeně ukázal se slovy: „Vy jste vlastně pokračovatel Erbena.“

Nejdřív mi prozraďte, o čem byly texty, které odložil.

Ále, takové filozofické pindy, ve kterých jsem se snažil o styl tehdejších hlubokomyslných písničkářů. Jenomže v mém provedení to byly hlubokomyslné blbosti.

A ty druhé dva?

V nich jsem zkusil použít styl prvorepublikových soudniček, které psali ostřílení novináři, jako třeba Karel Poláček. Zvolil jsem formu písničkového textu, jako když se kdysi na poutích zpívaly kramářské písničky o hrůzostrašných historkách. Já to ale pojal moderně.

Jaká témata jste použil?

Ryze současná, o kterých se tehdy psalo v novinách v takzvané Černé kronice. První text byl o zvěrolékařce, kterou znásilnili dva muži, a ona je na oplátku vykleštila. To byl tehdy hodně frekventovaný příběh v novinách, který se pak vrátil ve filmu Pasti, pasti, pastičky.

To se opravdu stalo? Já myslel, že je to městská legenda.

Skutečně se to stalo a tipuju, že to bylo tak v roce 1972, 73. Tenkrát se o tom všichni bavili, jako podklad jsem použil článek z novin.

A druhý text?

Ten pojednával o tom, jak jeden krejčí chtěl vyděsit manželku. Zinscenoval vlastní oběšení. Ušil si takové kšandičky a zavěsil je ke stropu. Když slyšel, že manželka přichází k bytu, vklouzl do nich a odkopl pod sebou židli. Jenomže vešla sousedka. Nejdřív se strašně lekla, ale když viděla, že majiteli bytu se nic nestalo, začala krást. Otevírala šuplíky, brala si věci a on se na ni bezmocně díval. Když procházela okolo něho, nakopl ji a ona tam omdlela. Takhle nějak to bylo.

Jak reagovalo publikum?

Bylo to poprvé, kdy jsem sám na pódiu za vlastního doprovodu zazpíval písničku. Hned jsem měl úspěch. Jako student práv jsem si řekl: Vždyť budu pořád u zdroje, tohle je moje parketa. Brzy se rozneslo, o čem zpívám, že je to úplně jiné, než co zpívají ostatní a navíc je to legrace. Zavedené kapely si mě začaly brát jako svého hosta. Vzpomínám si na jedno z prvních vystoupení s královéhradeckou skupinou Lokálka v Malostranské besedě. Hrát v Malostranské besedě, to byl tehdy pro písničkáře vrchol všeho. Měl jsem už napsaných deset písniček a pilně jsem vyhledával perličky ze soudních spisů. Netrvalo dlouho a sestavil jsem celovečerní program.

Z vlastní zkušenosti vím, že zpracovat ve verších epický příběh dá opravdu fušku. Vaše texty vynikají neotřelými rýmy, pevným rytmem. Máte nějaký postup, jak píšete?

Nejdřív si zvolím příběh. Spisovatel by z něj udělal povídku, kterou by četl půl hodiny, ale já vím, že ho potřebuju doslova narvat do přibližně tří minut písničky. Musím používat maximální zkratku a přitom vést děj pořád kupředu. Poslední verš nejlépe završit pointou. A co se týká rýmů, na ně si potrpím. Můj velký vzor byl Karel Kryl, který rýmoval naprosto fantasticky a dodnes žasnu, když poslouchám jeho Morituri te salutant. Jak uměl rýmovat, to je neskutečné, to nikdo jiný neumí. I já se snažím být v rýmech pokud možno neotřelý, aby další rým posluchače překvapil.

Jak dlouho vám trvá napsat písničku?

Ze začátku to šlo docela rychle, protože možnosti češtiny se zdály být jako pole neorané. Ale čím víc písniček jsem složil, tím víc se mi tohle pole zužovalo, protože už jsem použil mnohé obraty a rýmy a nechtěl jsem je opakovat. Člověk se na svoje sdělení musí podívat z jiného úhlu a objevit cestu, po které ještě nešel.

Pak teprve vzniká hudba?

Ano. Musí mít vyloženě doprovodný charakter, aby nerušila text. Dělám to tak, že si text čtu dokola, přitom si brnkám na kytaru a najednou se objeví akordy i s melodií.

Kterou ze svých písniček zpíváte nejradši?

Baladu o mezinárodní ostudě mysliveckého sdružení v Brodě. Protože je to textově, řekl bych, velmi zdařilá věc. Je v ní hodně narýmováno, hezky plyne, dobře se zpívá, a vždycky, když ji hraju, tak si to užiju.

Mohl byste pro lidi, kteří ji ještě neslyšeli, popsat její děj?

Minulé století, minulé poměry. Do vesnice zavítal cirkus, kde onemocněl medvěd a veterinář usoudil, že je třeba ho utratit. Načež místní myslivci zbystřili, protože tam jezdíval střílet srnce devizový cizozemec, Němec. A ten jim platil ve valutách. Myslivci si řekli: „Tak toho medvěda neutratíme, tomu Němcovi ho pošleme před hlaveň a on nám za to dobře zaplatí.“ Medvěda naučili chodit na med před posed, kde měl mít Němec stanoviště. Když střelec vylezl na posed, poslali mu tam medvěda. Vtom tudy jel na mopedu místní občan, lekl se medvěda, spadl z mopedu, omdlel a medvěd si vzpomněl, jak v cirkuse jezdíval na kole. Sedl na moped a projel na něm před posedem. Němec z toho byl v šoku, vyšla rána a „odražená nábojnice trefila Germána“. Nic myslivcům nezaplatil, a proto republika utrpěla devizovou škodu.

Tuhle písničku jsem poslouchal ještě z minulého režimu. Co musel člověk udělat pro to, aby tehdy mohl veřejně vystupovat?

Když chtěl vystupovat za peníze, musel být pod agenturou, která mu podle tabulek vyměřila honorář. Říkalo se tomu přehrávky a kvalifikační zkoušky. Protože jsem už bydlel v Jindřichově Hradci, spadal jsem pod českobudějovické kulturní středisko. Aby tam o mně komise vůbec začala rozhodovat, musel jsem předložit ke schválení scénář pořadu, který chci provozovat. Dokonce ve třech verzích – pro vojáky, pro učňovskou mládež a pro normální lidi.  

Čím se to lišilo?

Jen průvodním slovem, písničky jsem hrál přibližně stejné. Před komisí jsem musel všechno přehrát. Hodnotili mě lidé, kteří neměli s písničkářstvím nic společného, většinou to byli političtí pracovníci. A ti zjistili, že na mě nemají patřičnou škatulku. Jako hudebník jsem jim nevyhovoval. A tak mě myslím zařadili do kategorie mluveného slova. Byl jsem rád, protože jsem se vyhnul zkouškám z hudby. Nevyhnul jsem se ale politicky-ideovému pohovoru, kterým museli projít všichni žadatelé. Nějak jsem to vždycky okecal.

Vzpomenete si na nějakou otázku?

Někdy byly záludné. O léta později, když jsem docílil jistého věhlasu, absolvoval jsem zkoušky i před komisí Pragokoncertu. Společně se mnou šel na politický pohovor Václav Faltus. Sekretářky nám fandily a hned na uvítanou prozradily: „Dejte si pozor, dneska se ptají, kdo je náš federální ministr kultury. To je takovej chyták, víte? My Češi máme svýho, a Slováci mají taky svýho.“ Přišli jsme na řadu a první otázka byla, kdo je náš federální ministr kultury. Odpověděli jsme správně, a Faltus, vynikající imitátor, začal napodobovat různé hlasy a už nepustil komisaře ke slovu. Takhle utekl stanovený časový limit a my měli vyhráno.

Schválně – kdo byl tehdy ministrem kultury České socialistické republiky?

Myslím, že Milan Klusák.

Stalo se, že vám při schvalování pořadu něco zamítli?

Ano. Ve verzi pořadu pro vojáky jsem měl písničku s názvem Případ hubeného vojína. Zpívá se v ní o vojákovi, který v opilosti vlezl do hlavně kanónu a tam se zasekl. Refrén zní: „Kanón, rajón, lampas, bum!“ Komisaři řekli: „Ten lampas tam být nemůže. Připomíná slovo lampasák, které uráží vojáky z povolání.“

Čím jste lampas nahradil?  

Já ho tam nakonec nechal, a nic se nedělo. Ale jednou si pamatuju, že mě nepustili na vystoupení. Bylo to ještě v začátcích, než jsem se stal písničkářem. Dali jsme dohromady trio a chtěli jsme zahrát na Portě v Budějovicích. Na zkoušku před vystoupením přišli ideoví pracovníci a my hráli písničku s mým dadaistickým textem: „Už mě hroznýš královský obtáčí, už mě hroznýš královský škrtí a přítulně ocasem vrtí, když mě něco drtí...“ Pak bylo něco o tom, že s tím nedělám ciráty a že mu k tomu předčítám Mao Ce-tungovy citáty. „Tak to ne, s tímhle nám nebudete kazit mládež,“ řekli komisaři a vyhodili nás.

Věnoval jste se pak někdy politické satiře?

Nikdy, nebavilo by mě to. Politická satira má jepičí život. Jen kolem sametové revoluce jsem nahrál desku Veselá revoluce, protože jsem chtěl vyjádřit atmosféru doby. Hned jsem toho ale nechal. Písničky z téhle desky už nehraju, stal se z nich jen doklad doby. Dneska si o ně při koncertu nikdo neřekne. Pravda je, že občas se mi lidé zmíní, že desku objevili někde v antikvariátu, přehráli si ji a přijde jim zajímavá. Zato staré písničky ze soudních síní hraji s úspěchem pořád.

Máte ale i nové písničky. Balada o Radovanu Krejčířovi má na Youtubu hodnocení: „Pravda.“ „Vtipná, opravdu.“

To nešlo nezpracovat. Elitní zásahová jednotka hlídá ve vile jediného člověka, a on jim z té vily odejde a jde a jde, až se objeví na Seychelách, jako by se nechumelilo. Tak si o tom přemýšlíte a říkáte: Co se mohlo stát? Byli uplacení? Nebo to byli takoví lemplové? Dodnes nad tím visí otazník. A jak jsem si o tom přemýšlel, zrodila se písnička. Podobně jsem zpracoval mediální kauzu, kdy ve vazební věznici v Českých Budějovicích souložila advokátka se svým klientem a jejich konání zachytila průmyslová kamera. Ale tyhle dvě písničky o známých kauzách jsou výjimky. Jinak píšu zásadně podle soudních perliček, které se do médií nedostaly.

Neuvažoval jste někdy o tom, že byste se věnoval jen profesi písničkáře?

Napadlo mě to na začátku devadesátých let. Měl jsem tolik hraní, že by to bylo na uživení. Ale pak jsem pochopil, že když moje vystupování funguje při spojení písniček a práva, jedno bez druhého by nemohlo nefungovat. Například teď sedíme v advokátní kanceláři v Jindřichově Hradci, jsou dvě odpoledne. Ve tři hodiny pojedu do Zábřehu, kde mě čeká koncert. Budu se snažit vyhnout zácpám na dálnici, abych tam byl v sedm na zvukovou zkoušku. V osm začnu hrát, hraji do půl desáté bez přestávky. Pak malá autogramiáda, příjezd domů předpokládám v jednu v noci. Když si spočítáte čas, pracuji vlastně v dvousměnném provozu, přičemž obě směny dělám najednou.

A co ta právnická první směna? Ovlivňují ji nějak vaše písničky?

Trošku. Stalo se třeba, že zavolal klient, a jakmile uslyšel můj hlas, zeptal se: „Jste to vy?“ Pochopil jsem, že ho zajímá, jestli jsem písničkář. „Ano, to jsem já.“ Následovala odmlka, kdy jsem si odvodil, co mu asi tak běží hlavou. Dalo by se to vyjádřit takhle: Mámo, k tomu nepůjdeme, to je ten známej z televize, ten bude určitě strašně drahej a ještě nás dá do písničky.

Byl váš odhad správný?

Byl, protože po chvíli mi řekl: „Hm, tak jo, tak nic.“ Takže zatímco pro moje písničky je profese právníka nezbytná, pro profesi právníka jsou někdy písničky přitěžující okolnost. (směje se)

Ivo Jahelka, písničkář a právník

Narodil se 18. července 1954 v Dačicích.

V letech 1973–1978 vystudoval Právnickou fakultu v Praze, do Jindřichova Hradce přešel v roce 1978, protože se tam uvolnilo místo a už v Hradci zakotvil nastálo.

Písničky s tematikou soudních případů skládá a zpívá od roku 1975, dosud jich napsal přibližně sto a vydal je na několika typech nosičů. Jeho texty vyšly i knižně.

Kromě sólových koncertů nyní vystupuje i v samostatném písňovém bloku s písničkářem Miroslavem Palečkem. 

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V LETNÍM DVOJČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR! V TRAFIKÁCH V PRODEJI ZA 49 KČ. 

Předplatné můžete pořídit zde.