Plzeňák s jádrem

Dnes 86letý kovaný škodovák a Plzeňák se po válce vyučil pro Škodu Plzeň, absolvoval tu večerní strojní průmyslovku a začal pracovat v oddělení technologií turbín. Významně se podílel na stavbě, a hlavně spouštění jaderných elektráren vybudovaných na území RVHP.

„Byl jsem celý život pryč. Až když mi manželka v roce 2004 zemřela, tak jsem si uvědomil, jak ode mě dostala v životě zabrat. Měli jsme v Plzenci dům. K tomu hospodářství, nějaké slepice a králíky, a o všechno se musela starat ona,“ říká otec dvou dcer a dědeček čtyř vnuků.

Aktuálně žije v Domově pro seniory Clementas v Janovicích. „Předtím jsem byl v jednom domově pro seniory u Plzně, ale tam se mi nelíbilo. Tady jsem spokojený. Připravil jsem pro zdejší kamarády i přednášku, vyprávění o tom, co jsem v životě dělal,“ uvádí muž, který se v roce 1964 aktivně zapojil do jaderného programu Škoda Plzeň – ŠKODA jaderné strojírenství.

Jeho příběh je příběhem samotné Škodovky, kdysi největšího strojírenského závodu Rakouska-Uherska. Po roce 1950 továrna dodávala zařízení pro obrovské technologické celky na klíč – cukrovary, pivovary, lihovary, včetně velkých turbosoustrojí pro parní elektrárny. Šnajdrovým nadřízeným byl zakladatel jaderného průmyslu v Plzni Josef Hauer. Okolo Hauera se zrodila pracovní skupina konstruktérů s cílem zahájit činnosti v oblasti jaderné energetiky. Pod jeho vedením následně vznikl u útvaru hlavního konstruktéra ve Škodových závodech Odbor výstavby elektrárny Jaslovské Bohunice A1. Tak se zrodila dnešní ŠKODA JS, která se již přes šedesát let významně podílí na projektech jaderné energetiky zejména ve střední a východní Evropě.

Luděk Šnajdr začínal ve Vochově u Plzně, kde se po válce plzeňský jaderný program rozvíjel. Postupně se ale stěhoval do plzeňské lokality Bolevec, kde byla původně zkušební střelnice na kanóny. První působiště ho zavedlo na Slovensko do Jaslovských Bohunic. Jednalo se o první československou jadernou elektrárnu A1, kde byla plzeňská Škodovka generálním dodavatelem technologické části. „Všechno je kované, nic není odlité. Škodovka v té době neměla takový lis. Byly to asi dva metry vysoké kroužky, které měly různou sílu materiálu. Ve Vítkovicích se vyrobily a pak se svařovaly ve Škodovce, než vznikla konečná nádoba,“ popsal.

Celá stavba byla rozdělená na dílčí provozní soubory, které řídili koordinátoři. V profesní hierarchii nad nimi byla vědecká komise. „My jsme pravidelně vypracovávali a odesílali protokoly. Komise je hodnotila a na základě hodnocení jsme dále plánovali,“ uvádí. Když byla koordinace, respektive fáze hodnocení u konce, stali se z nich přes noc spouštěči. „Byla to takzvaná spouštěcí skupina, kde byli projektanti z Bolevce. Zkoušeli jsme jednotlivé soubory, než se to celé spojilo a mohlo začít fungovat jako elektrárna,“ uvádí.

Zajímavé bylo období před srpnovou invazí v roce 1968. „Tehdy s námi začali experimentovat Francouzi. A1 neměla být nikdy uvedena do provozu, to byl jen zkušební element. Když ale přišli Rusáci, tak jako první věc toto experimentování zatrhli.“ 

V roce 1982 začal pracovat v jaderné elektrárně Paks v Maďarsku. Byl vedoucím šéfmontáže. Následně byl přeřazen na stavbu jaderné elektrárny Dukovany. „Já jsem nesouhlasil s příchodem Rusáků. Vědělo se to o mně a také jsem kvůli tomu musel odejít z Maďarska.“

Tehdy se v Dukovanech stavěl první blok. Šnajdr pracoval na pozici vedoucího spouštění – elektrárnu postupně uváděl do provozu společně se skupinou asi třiceti odborníků, kterou vedl. Postupovali podle harmonogramu jednotlivých provozních souborů, na které je elektrárna rozdělená. Koordinoval dodavatele, aby vše fungovalo podle plánu. „Každé ráno i večer byla porada. Domů jsme se často ani nedostali. Měl jsem k dispozici byt v Třebíči. Rodina bydlela ve Starém Plzenci. Měli jsme svoje škodovácké autobusy, které nás svážely do práce.“ Jeho úkolem bylo také zaučit budoucí obsluhu elektrárny. Dnes tam působí už její třetí generace.

Po uvedení do provozu čtvrtého bloku elektrárny byl přeřazen na stavbu JE Żarnowiec v Polsku. Měla být tamní první jadernou elektrárnou. Její budování bylo přerušeno v roce 1990.Zařízení, včetně prvního reaktoru ze Škody Plzeň, bylo ve skladech, a Poláci rozhodli, že jej prodají. Dohodli se s finskou elektrárnou Loviisa. Také u těchto jednání byl Luděk Šnajdr. V Polsku strávil dva a půl roku.

V dalších měsících působil v jaderné elektrárně Mochovce. Tehdy první dva bloky běžely a stavěly se další dva. Podoba elektrárny je jako Dukovan. Stejné je to i v Maďarsku. „Čtyři bloky, osm turbín. Jen jsou elektrárny jinak vysoké. Například Paks je o 2,2 metru vyšší. Ta výška záleží na spodní vodě. V Mochovcích jsem slíbil, že zůstanu, dokud neseženou vhodného kandidáta, který by mě vystřídal,“ uvádí.

Následně byl v jaderné elektrárně Greifswald, což byla největší elektrárna v bývalé NDR, nacházející se nedaleko Peenemünde. Za 2.světové války zde sídlil výzkumný ústav Luftwaffe. I zdejší výstavba byla zastavena a zájem o koupi zařízení ze Škodovky projevili Číňané. Prodej se ale nakonec neuskutečnil.

Po rozdělení republiky zřídila Škoda JE své ředitelství na Slovensku. Jmenovalo se Škoda Slovakia a mělo sídlo v Trnavě. Luděk Šnajdr zde působil jako technicko-obchodní manažer. Přes toto ředitelství byla dále řízena dostavba elektrárny v Mochovcích. Z této pozice odešel do penze.

„Přiznávám, že se mi hrozně líbilo být ve světě, jet na montáž. Když jsme se dostali domů na Vánoce, tak se všichni škodováci scházeli v Měšťanské besedě. Takových bylo hodně, protože na začátku 50. let měla Škodovka všude po světě, zejména v Jižní Americe, mnoho nedodělaných zakázek, které přerušila válka. Proto se založil takzvaný montážní závod,“ uzavírá.

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V LETNÍM SPECIÁLU ČASOPISU BARBAR!

Letní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz