Podvědomě pořád hledám krásu

Když v roce 1990 vydalo nakladatelství FOTO MIDA, jehož duší je Dana Vitásková, monografii fotografické ikony Tarase Kuščynského, bylo to jako zjevení. Třicet let poté, jež lemovalo nejen dalších deset vysoce kvalitních monografií významných fotografů, ale také knihy o městech a památkách, výtvarné pohlednice a jiné originální počiny, přišel čas představit tuto ženu i jako osobitou fotografku.

„Uvědomuju si, že přirozeně vytlačuju vše ošklivé a zlé. Nedokážu to zpracovávat. Moje psychika by mi například vůbec nedovolila fotit válku. Podvědomě pořád hledám krásu a nacházím ji hlavně v krajině a v lidech. Nejlépe to vystihuje citát Jiřího Suchého: Ten, kdo krásu nevidí, světu ji nepřidá,“ říká autorka, která pochází z Jeseníků, vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně a dlouho žila v Českých Budějovicích. Před pár lety s manželem Michalem Tůmou zakotvila v Benešově nad Černou.

NEDĚLNÍ FOTOGRAFKA

Dva roky tento proslulý fotograf svou ženu přemlouval, aby se ponořila i do svého vlastního archivu. Jako nakladatel byl naštěstí vytrvalý. Musel prokázat trpělivost, silnou vůli a pak ještě čelit skromnosti „nedělní fotografky“, jak Dana samu sebe označuje. Znamená to: žádná systematická ani cílevědomá umělecká kariéra, protože její prioritou byla rodina, děti a práce v kulturní sféře. Především organizování výstav a akcí, na něž lidé z Budějovic dosud rádi vzpomínají, protože ve své době byly zcela výjimečné. Stejně jako produkce nakladatelství FOTO MIDA, které vždy dbalo na vysokou úroveň polygrafického zpracování.

„Jsem za to ráda, protože za sebou necháváme kvalitní tvůrčí stopu,“ konstatuje žena, jejíž fotografické dílo může být pro leckoho překvapením. A možná nakonec i pro ni – úkol ohlédnout se za svou tvorbou popsala jako příšerný, ale stál za to. „Fotka je báječné médium, které má úžasný dar: Umožní člověku návrat do vlastní minulosti, kdy si vybaví okamžiky, které by jinak zapomněl. Třeba jak ta krajina voněla a o čem se povídalo,“ líčí výhody toho, že byla donucena se při přípravě knihy toulat svým životem. Kdyby měla jinou povahu, mohla by o výsledku tohoto putování mluvit hrdě a s nadšením.

Do obsáhlé publikace se vešlo téměř sedmdesát snímků. Otvírá ji série pořízená na UMPRUM, kdy studenti 2. ročníku pod vedením mimořádného učitele K. O. Hrubého vyjeli fotit do půvabné slovenské vesnice Liptovská Teplička. Fotogeničnost krajiny i ryzost místních obyvatel tuto studentku okouzlily a několikrát se tam vrátila. Podobné nadšení z autenticity zažila znovu v 90. letech při focení krajanů v Rumunsku a Chorvatsku. Bylo to po dlouhé pauze věnované rodině. I ta je samozřejmě jejím oblíbeným tématem, stejně jako lidé z blízkého okolí, třeba paní domácí Kovaříková se svou poetickou zahrádkou nebo pan hodinář Říha.

Má ráda lidi, kteří něco dělají s láskou a na jejich výrazu je to znát. Což platí i o její mamince, vyhledávané venkovské švadleně, anebo například o Aničce Holečkové z rumunského Banátu, kterou fotila v kuchyni při pečení chleba. Úcta a laskavost, s nimiž se na lidi dívá, dává snímkům Dany Vitáskové kouzlo odhalující její vlastní osobnost.

Projevuje se ovšem též schopnost žasnout a radovat se z různých podob krásy, třeba na cestách po elegantní a rozmanité Francii či po exotické Číně. Poslední záběry z cest v knize už pocházejí z barevných filmů, jinak ale zcela převažují snímky černobílé. Tohoto vidění se drží už od svých studií. „Černobílá fotografie je noblesní dáma, zvláště pak v knihách, pokud jsou kvalitně vytištěny,“ podotýká. Barvě se však nebrání, hlavně při focení na cestách digitálním přístrojem. Barevné vnímání naplno rozvinula v období, kdy s manželem jezdila fotit Český Krumlov.

„Dělala jsem Michalovi asistentku a vůbec se za to nestydím – měla jsem totiž čas vnímat ty barevné proměny města, které ovlivňuje světlo. Krumlov jsme fotografovali na film, a někdy světlo postupovalo rychleji, než se stačil film vyměnit. Pro oba to bylo velmi tvůrčí a napínavé údobí,“ vzpomíná.

Listovat její knihou je jako putovat časem a pochopit, že šťastné a krásné chvíle jsou nepolapitelné, takže bychom je měli prožít naplno. Už jenom to, že si jich člověk vůbec všimne a stihne je zachytit, je s odstupem doby velký dar. „Co podstatného mi život dal, jsem snad zaznamenala. Vždy můžeš udělat jen tolik, na co stačíš,“ rekapituluje fotografka.

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Zimní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz