Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Poohlížím se po dalším životě

Hraní, rybaření, cestování, to jsou tři vášně Rudolfa Hrušínského mladšího. Za rybami jezdí na jih od Čech i do jižních Čech. Lužnice je jeho druhá domovská řeka. Rybaření bylo hlavním tématem našeho povídání v Divadle bez zábradlí, kde měl právě před představením Blbec k večeři.
ALENA VOLFOVÁ, FOTO: RICHARD NOWAK
05. Únor 2018 - 10:04

Byl jste loni vůbec na rybách v Plané nad Lužnicí?

Byl, s přestávkami skoro celé léto, jezdím tam každý rok. Lužnice je skvělá a jižní Čechy jsou nádherné.

 

Planá nad Lužnicí bylo milované místo vašich rodičů.

Nejenom mých rodičů, ale celé rodiny, vlastně tam jezdíme odjakživa.

 

Ale pro vaše rodiče to bylo „voňavé“ místo, protože si tam dali první polibek…

Vidím, že jste četla literaturu o naší rodině.

 

Četla. A je to moc zajímavé čtení.

Takže všechno víte?

 

Nevím, proto jsem tady. Váš tatínek si jako vášnivý rybář Planou nad Lužnicí zamiloval, a proto tam později koupil chatu?

Moje máma tam jezdila na letní byt. My jsme ze začátku jezdili do Podolska, do doby, než oblast zatopila Orlická přehrada. A když Podolsko zatopila Vltava, máma si vzpomněla na Planou nad Lužnicí, jeli jsme se tam podívat a od té doby tam jsme každé léto.

 

A tam vás tatínek poprvé přivedl na ryby.

S tátou jsem začal chytat právě na Podolsku a pak v Plané.

 

Jako čtyřletý chlapec jste skutečně chytil prvního sumečka?

To bylo na Podolsku, byl to pro mě úžasný zážitek, tak silný, že teď je mi přes sedmdesát a od té doby rybařím.

 

Váš rekordní úlovek je sumec ve Španělsku. Víte, kolik měřil?

A víte to vy?

 

Dva metry osmnáct a padesát až šedesát kilo.

Přesně. Ano.

 

Dají se pocity čtyřletého chlapce a dospělého muže porovnat?

Samozřejmě, že se dají porovnat, ale nefunguje to, protože čtyřiceticentimetrový sumeček je opravdu malá ryba, ovšem v očích čtyřletého kluka je obrovská zrovna jako dvoumetrový sumec v očích sedmdesátiletého dědka.

 

Měl jste dětskou radost při chycení rekordního sumce?

To je rekordní sumec pouze mé osoby. Neměl jsem radost, ani cokoli jiného, protože jsem ho tahal asi čtyři hodiny ve vedru kolem čtyřiceti stupňů, a ten sumec byl chvilkama silnější než já. O nějaké radosti se nedalo mluvit, byl jsem tak utahaný, jako kdybych za sebou tahal vagón uhlí z Prahy do Plané nad Lužnicí.

 

Co jste s ním udělal? Kromě toho, že jste se s ním vyfotil?

Pustil zpátky do řeky Ebro.

 

Musíte mít pěknou fyzičku.

Ano, protože jsem svalnatej, kudrnatej a vysokej.

 

Chodíte, nebo jste chodil posilovat?

Nechodil, nikdy v životě jsem v posilovně nebyl a myslím, že už mě to ani nečeká.

 

Většinou se jezdí rybařit na sever. Ale vy jezdíte na jih a na východ.

Proč myslíte, že se většinou jezdí na sever?

 

Znám lidi, kteří jezdí do Norska.

Hm, já znám lidi, co jezdí na jih do Španělska anebo do Mongolska. To máme jiný okruh známých.

 

Proč Mongolsko?

Protože to je nádherná země, nezkažená jakýmkoli průmyslem, a tečou tam řeky, ze kterých se dá pít, jsou plné obrovských ryb, krajina je přímo úchvatná, lidi tam jsou milí. Země je velká jako půlka Evropy a přesto tam žijí jen dva miliony obyvatel. Je liduprázdná.

 

Jste vyznavačem buddhismu. Byl dřív buddhismus, nebo Mongolsko?

To se pletete, já jsem „český bratr“.

 

Buddhismus je vám ale blízký, ne?

Protože léta jezdím do Asie. Je mi blízký, ale za buddhistu se nepovažuji, ani jím nejsem. Jsem křtěný „český bratr“.

 

Ani jsem nemyslela, že jste buddhista v pravém slova smyslu. V Mongolsku jste byl desetkrát?

Přesně tak.

 

Kdy se tam zase chystáte?

Jestli všechno dobře dopadne, tak to bude letos.

 

Když se tam vypravíte, jak dlouho se tam zdržujete?

Jak kdy, někdy jsme tam jenom čtrnáct dní, dřív jsme tam jezdili na měsíc, protože všechno bylo komplikovanější. Teď jezdíme do rybářských kempů, kde je všechno zorganizované, všechno probíhá daleko rychleji. Když jsem tam byl poprvé nebo při prvních návštěvách, cesta z Ulánbátaru byla vždycky nesmírným dobrodružstvím, protože tam vlastně neexistují silnice, vlak tam jede jenom jeden z Moskvy do Pekingu, jezdí se, jak se dá, náklaďáky jedou sto kilometrů den, dva, někdy i tři dny.

 

Čím vás Mongolsko chytilo nejvíc za srdce?

Nedá se říct, že by byla jedna věc, která vás chytne za srdce, ale prostě se vám někde líbí a snažíte se tam ještě někdy jet.

 

V jednom rozhovoru jste říkal, že je to vaše země zaslíbená?

Asi je to pravda, když jsem to říkal.

 

A buddhismus je vám blízký. Věříte v několik životů?

Vzhledem k svému věku ano. Měl bych se porozhlížet po nějakém dalším.

 

To je snad ještě brzy.

Tak ještě počkám.

 

Když vás Mongolsko tak okouzlilo, třeba jste tam někdy žil. Dříve, v minulém životě.

Je to možný, dokonce bych řekl, že je to pravděpodobný.

 

O rybářích se říká, že to jsou „tichý blázni“. Když tak sedíte a posloucháte to ticho, co se se vám honí hlavou?

Při muškaření vůbec nesedíte, tam nachodíte desítky kilometrů uprostřed dravé řeky a máte úplně jiné starosti než přemýšlet o životě. Přemýšlíte, abyste neuklouzl na kamenu, nevkročil do místa, kde je větší hloubka, než kam dosahují holínky. Takže to je úplně jiné rybaření, než máte na mysli.

 

Přesto na rybách někdy sedíte a přemýšlíte a filozofujete…

Přemýšlím a filozofuju, jak je život nádhernej. Ptáci k tomu zpívají, ryby šplouchají, mlha se valí nad vodou, a já sedím a přemýšlím o životě.

 

Sedávali jste tak někdy s tatínkem?

Taky, ano.

 

On do jižních Čech přivedl spoustu hereckých kolegů, třeba Josefa Kemra nebo Miloše Kopeckého.

Ano, spoustu známých, jezdili na návštěvy. Nevím, jestli seděli a přemítali u vody.

 

Jsou jižní Čechy vaším druhým domovem?

Bydlím kousek za Prahou, na Berounce, takže po Berounce je Lužnice moje druhá domovská řeka.

 

Máte tam spoustu kamarádů, kteří vás přivedli k tenisu. Ještě hrajete?

Ne, už nehraju, protože mě bolí záda. Po každém zápase jsem se nemohl tři týdny ani hnout, a to si nemůžu z časových důvodů dovolit. Tenis jsem proto pomalu, ale jistě opustil.

 

Každý o vás ví, že jste vášnivý rybář, ale málokdo tuší, že máte zálibu v malířství a že jste měl galerie. A právě v jižních Čechách.

První vznikla v Plané nad Lužnicí po revoluci. Bavila mě, bylo to příjemný. Nicméně tím, že se Planá dočkala dálničního obchvatu a vzniklo z ní, co kdysi bývala, tedy městečko, kde se život zastavil s pár místními lidmi, neměla už galerie smysl. Zrušil jsem ji.

 

Galerie v Plané byla vaše první a také poslední?

Já jsem měl galerie v Sušici, v Budějovicích, na Hluboké a v Táboře.

 

Jezdíte na výlovy?

Já jsem rád, že jsem rád, takže už nikam nejezdím.

 

Měli jste kapra na Štědrý večer?

Samozřejmě.

 

A je to třeboňský kapr?

Je to většinou třeboňský kapr. Ale většinou si ho kupuju. Už jsem upustil od toho, že bych se ho snažil v prosinci chytnout, vzhledem k počasí už na kapry nechodím.

 

Do Vltavy ho nepouštíte?

Do Vltavy? To mě ani nenapadne.

 

A jíte ho?

Na Vánoce ho jím, ano.

 

Ryby tedy chytáte, pouštíte a většinou je nejíte, jenom v Mongolsku.

Vy víte úplně všechno, vy jste sem nemusela jezdit, mohla jste si dát v klidu doma kafe a všechno to sepsat.

 

Proč nejíte ryby, když je chytáte?

Nevím, proč je nejím. Nechci je jíst, mají moc kostí, nechutnají mi, mám radši maso. Ale když je nejhůř, tak si samozřejmě rybu dám. Dobrého čerstvého pstruha jsme si mockrát u vody dělali rovnou na ohni. To je velká pochoutka.

 

A romantika?

Romantika pro někoho, kdo se na to dívá z dálky. Když musíte rozdělat oheň, sehnat dříví, vykuchat rybu, tak jde romantika trochu stranou.

 

Představuji si, jak tam sedím a pochutnávám si na pstruhovi a zapíjím ho bílým vínkem.

Pak je to romantika, když vám ho někdo připraví.

 

Nedávno v pořadu Volejte Novu ukazovali natáčení scény pro Ulici. Rybaření vám udělali na míru?

V Ulici jsem od začátku, asi dvanáct let, a už když jsem do ní nastupoval, dohodli jsme se, že ta moje postava bude rybařit. To, na co narážíte, je reklamní šot, upoutávka na nějaký díl, nicméně v seriálu už jsem byl mockrát na rybách a mockrát jsem tam chytil rybu.

 

Promiňte, ale v dobu, kdy se vysílá Ulice, nekoukám na televizi. Zato moje kamarádka vás v Ulici sleduje od samého začátku, od 2. září 2005.

Tak ji pozdravujte.

 

Není pro vás trochu schizofrenní být dvanáct let Vlastimilem Peškem?

Na tom není nic schizofrenního, třeba tady v Divadle bez zábradlí dnes hraju v představení Blbec k večeři, které je vyprodané i po dvaceti letech. Lidi se baví, my se bavíme. Komedii Kdes byl dnes v noci, kterou režíroval Jiří Menzel, také hrajeme dvacet let. Jsem zvyklý na věci, které trvají dlouho.

 

Před Divadlem bez zábradlí jste byl dvacet let v angažmá v Činoherním klubu?

Tam jste také hráli dvacet let všechny komedie, protože byly pěkné a lidi na ně chodili. Byla to nádherná doba, divadlo bylo neustále vyprodané a Činoherák hrál repertoár, za který by se nemusel stydět ani Olivier v Londýně se svým divadlem. S velkým úspěchem jsme hodně jezdili po světě.

 

V Činoherním klubu jste se sešel na jevišti s tatínkem i se synem?

V představení Obsluhoval jsem anglického krále jsme hráli všichni tři, nádherné představení v režii Ivo Krobota.

 

Hráli jste někdy vy a váš tatínek otce a syna?

To si nepamatuji, ale je to možný.

 

Se svým synem Rudolfem nejmladším teď hrajete otce a syna ve filmovém muzikálu Decibely lásky.

Ano, tam hraje mého syna.

 

I ve filmu Vesničko má středisková jste byli všichni tři Rudolfové?

Tam jsme byli také všichni tři, to je pravda. Měl jsem štěstí, že jsem hrál ve filmech, které režíroval Jiří Menzel. Dá se na ně koukat i po letech.

 

Namluvil jste audioknihu Oty Pavla Jak jsem potkal ryby. Jaké to bylo?

Text je nádherný, tu knížku jsem měl vždycky strašně rád, i filmy, které vznikly podle Oty Pavla. Byl jsem rád za tuto nabídku, práci jsem dělal s velkou chutí. Povídky Oty Pavla byly předlohou k filmu Zlatí úhoři, ze kterého udělal režisér Karel Kachyňa poetický biják.

 

Jste autorem tří knih o rybách – nemáte rozepsanou další?

Nemám a ani to neplánuji.

 

Kdybyste chytil zlatou rybku a splnila by vám tři přání, která by to byla?

Až ji chytnu, tak to řeknu té rybce, a rozhodně ne vám a časopisu.

 

Tak alespoň prozraďte cestovatelský sen, který si chcete splnit.

To vám asi také neřeknu, cestovatelské sny mám většinou náhodné. Náhodou se ocitnu v té které zemi. A vím jedno: Že to bude určitě někam do tropické rovníkové Asie, protože tam to miluju. Mám rád teplo a Asii dohromady, takže to bude tím směrem.

 

Podíval jste se i do Keni. Jak se vám tam líbilo?

Keňa byla úžasná díky safari, to je nezapomenutelný zážitek. Byli jsme v rezervaci Masai Mara a měli velké štěstí, že Masaj, který řídil náš jeep, našel všechna zvířata, která jsme chtěli vidět. To vše jsem dřív viděl ve filmu, kdy obrovská stáda pakoňů a zeber migrují z Masai Mary přes řeku Mara, která je plná krokodýlů. To je zážitek na celý život.

 

Silný zážitek jste měl i při setkání s krokodýly tváří v tvář.

To bylo v Gambii v západní rovníkové Africe. Místní mládenec se nabídl, že nás doveze k jezeru, které je plné krokodýlů. Tvrdil, že jsou nažraní, že se ani nehnou, ať mezi ně vlezeme a uděláme si fotky. Tak jsme si je udělali. Až když jsem ty fotky viděl, uvědomil jsem si, jaký jsme blbci, že jsme tam lezli. Ale byl to také nádherný zážitek.

 

To se jen tak někomu nepodaří.

Myslím, že většina lidí je rozumných.

 

Domnívala jsem se, že cestujete jen kvůli rybaření.

Moje cestování má dvě části. Jednak jezdím vyloženě za rybami většinou do Mongolska, do Španělska na řeku Ebro, která je plná obrovských sumců a kaprů, a do Egypta na Asuánskou přehradu, kde jsou obrovští nilští okouni. To jsou tři země, které mám rád a kde jsem byl několikrát. A jednak to jsou cesty kamkoliv. Ale i na ně si s sebou většinou beru prut, a když je volná chvilka, jdu si jen tak ze zvyku prohodit vodu.

 

Máte pokračovatele v rybaření?

Naprosto nadšená jsou vnoučata, vnuk je prvňáček a vnučka půjde do školy příští rok. Chytal jsem s nimi v Plané malé rybičky, chodili jsme na denně a vnoučata to strašně bavilo, až toho na mě bylo moc. Další generace rybářů je na obzoru.

 

I herců?

To se uvidí.

 

Rudolf Hrušínský mladší (nar. 5. 10. 1946 v Praze)

Patří do herecké dynastie Hrušínských (vnuk herce Rudolfa Hrušínského nejstaršího, syn herce Rudolfa Hrušínského staršího, otec Rudolfa Hrušínského nejmladšího, bratr herce Jana Hrušínského)

Na konzervatoři studoval hru na akordeon, na DAMU vystudoval herectví (1974)

První angažmá – pražské divadélko Ateliér

Člen Činoherního klubu v Praze (1978–1998), poté Divadlo bez zábradlí, kde hraje dosud

Hrál v kultovních československých a českých filmech (např. Postřižiny, Rozpuštěný a vypuštěný, Slavnosti sněženek, Obecná škola, Černí baroni, Akumulátor)

Za nejlepší mužský herecký výkon ve filmu Knoflíkáři získal Českého lva (1997)

Filmy z loňského roku – Decibely lásky, Jak básníci čekají na zázrak

Od roku 2005 hraje v seriálu Ulice (Vlastimil Pešek), letos v seriálu Kapitán Exner

 

CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ÚNOROVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR

 

ÚNOROVÝ BARBAR V PRODEJI!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!