Přání Petra Voka vyplnil po 400 letech

Když se po 31 letech práce ohlížel za stavbami, jimž dal Ateliér Kročák tvar i tvář, vybral z více než pěti stovek zakázek čtyřiadvacet, které pro něho byly zásadní. Sérii fotografií s komentářem promítl koncem listopadu přátelům, kolegům a zájemcům o architekturu v českobudějovické kavárně Kabinet CB v Nové ulici. Ačkoli se to konalo večer a počasí bylo nevlídné, přijely tam i knihovnice ze Soběslavi. Poděkovat mu za to, že navrhl krásný prostor, v němž se jim dobře pracuje, knížky jsou v bezpečí a čtenáři tam rádi chodí – a dokonce přijíždí spousta turistů, aby si knihovnu prohlédli. Co víc si může architekt přát?

„Ani jsem netušil, že záchrana gotického hradu v Soběslavi a jeho přeměna v knihovnu bude mít takový ohlas. Je to naše vlajková loď, dostali jsme za ni řadu prestižních ocenění a díky ní mi také přišla nabídka učit na katedře architektury na ČVUT. Největší odměnou ale pro mě je, že paní knihovnice v mém rodném městě mě rády vidí, dokonce se jim prý třikrát zvýšil počet čtenářů. Původně jsme pro hrad plánovali jiné využití, ale okolnosti se vyvinuly tak, že tam nakonec bylo nutné přemístit knihy z budovy na náměstí. Papír však potřebuje stálé klima, což ve vlhkém prostředí starého hradu nebylo možné zajistit. Nevěděli jsme, co s tím. Krize přinesla originální nápad, jak knihy zabalit: dovnitř hradu vložíme skleněný kontejner. Když jsme na konci prázdnin 2010 knihovnu konečně otvírali, zjistil jsem s velkým překvapením, že je to téměř na den přesně 400 let od chvíle, kdy Petr Vok napsal svou závěť! V ní projevil přání, aby se vzácná a velmi obsáhlá knihovna rodu Rožmberků přesunula do hradu v Soběslavi, jehož byl Petr Vok majitelem. Rožmberskou knihovnu bohužel za třicetileté války ukradli Švédové, ale soběslavský hrad se nakonec po mnoha peripetiích opravdu stal knihovnou. Příprava jeho rekonstrukce trvala dvanáct let a několikrát se zadrhla, datum otevření knihovny tedy nebylo předem naplánované. Na náhody nevěřím – jsem si jistý, že nad námi Petr Vok po celou dobu držel ochrannou ruku,“ líčí architekt Kročák.

Považuje za velké štěstí, že v rodné Soběslavi mohl pracovat i na dalších významných stavbách: dal novou tvář náměstí Republiky včetně přilehlých ulic a podílel se na rekonstrukci Staré radnice. Revitalizací prošla též kašna, která byla ve špatném technickém stavu a prosakovala. Prostor náměstí zdobí bronzová stuha zapuštěná v zádlažbě s odkazem na místní legendu o nemocném synovi zdejšího primátora Řehoře Smrčky, který nechal na náměstí postavit mariánský sloup se sochou Marie. Modlil se k němu a jeho syn se z moru uzdravil. Na podzim roku 2017 se v nové soběslavské knihovně konala výstava nazvaná Tři generace Kročáků, která architektovi dala i příležitost pozvat tam své rodiče, poděkovat jim a představit dílo otce, syna, vnuka i vnučky. Jaromír Kročák starší vyučoval v Soběslavi matematiku, deskriptivní geometrii a výtvarnou výchovu, velmi rád maloval. Umění se věnují i syn a dcera architekta Kročáka, kteří žijí v zahraničí: Jan velmi úspěšně tvoří 3D modely pro filmy a dcera Eva fotografuje. 

„Byl jsem moc šťastný, že se nám povedlo tuto společnou výstavu stihnout tak, aby si ji moji rodiče ještě hezky užili,“ konstatuje Jaromír. Navrhoval i způsob rekonstrukce a přestavby smuteční síně na hřbitově v Soběslavi. Loni v ní vyprovodil svoji maminku. Když se probíral pozůstalostí, našel spoustu svých kreseb z dětství a připomněl si svůj dávný sen stát se designérem automobilů.

Byť nepatří k žádné církvi, je hluboce věřící. Velkým zážitkem pro něho byla celková rekonstrukce katedrály sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, na níž spolupracoval s architektem Markem Štěpánem. Do chrámu chodil na kontrolní dny vždy dřív, aby si mohl o samotě vychutnat prázdný vyklizený prostor, když do něj postupně vstupovalo ranní slunce. Vnímal sílu této stavby a myslel na zástupy lidí, kteří sem přicházeli s modlitbami a prosbami. „Kříž umístěný na boční zdi kostela označují senzibilové za mimořádně silné energetické místo, které ovlivňuje i interiér,“ říká s pokorou.

Velká pokora ho provázela rovněž při rekonstrukci a dostavbě domu Štěpánka Netolického v Třeboni, což byl úkol, na který moc rád vzpomíná. Slavný rybníkář a stavitel Zlaté stoky v něm žil v první polovině 16. století, dnes je zde Centrum Třeboňského rybníkářského dědictví se stálou interaktivní expozicí, obřadní svatební síň a jedinečné galerijní prostory pro výstavy, přednášky, tvůrčí dílny a kulturní akce. Dům má obrovské kouzlo, které se podařilo zachovat a v mnohém ještě umocnit, takže je velmi inspirativní. Jaromír Kročák se do něj rád vrací – třeba letos v lednu na Den otevřených dveří u příležitosti oslavy 500. výročí svatby Štěpánka Netolického s Dorotou Lukšovou.

Historické památky má architekt rád, ostatně ze svého ateliéru i z bytu krásně vidí Černou věž – symbol Českých Budějovic. Málokdy odolá, aby tuto magickou dominantu nevyfotil při pěkně vybarveném západu slunce. To se neokouká. Věž vybízí k nadhledu, který se hodí jak při práci, tak při výuce studentů na katedře architektury Fakulty stavební ČVUT v Praze.

„Říkám jim, že začátek konce je, když se zamilují do vlastní geniality. Už je to čtyřicet let od doby, kdy jsem nastoupil do Stavoprojektu a začal se architektuře věnovat. Leccos bych teď udělal jinak, mám jiné zkušenosti než na začátku, jinou životní filozofii. Mnohé se povedlo, dostali jsme ceny, kterých si vážím. Ale asi nejvíc mě potěší taková reakce jako nedávno na poště. Potkal jsem tam paní, která se ke mně nadšeně hrnula se slovy: Musím vám říct, že se nám moc dobře bydlí! Jedním z nejtěžších zadání pro architekta je totiž rodinný dům, protože variant je hodně a investor mnohdy neví, co vlastně chce. Po celý život je mým hlavním cílem vytvářet prostor, kde se lidé cítí dobře.“

Jednou z jeho zásad je, že fasáda musí být pravdivá vůči vnitřku. Lze to vztáhnout i na jeho společenské postoje – je „pravdoláskař“ hlásící se k odkazu Václava Havla (mimochodem v kampusu Jihočeské univerzity, který také navrhl, je umístěna jedna z Laviček VH). Revoluce v roce 1989 mu přinesla svobodu, po níž toužil, takže se do ní hned zapojil naplno. Jako rychlá spojka tehdy objížděl venkov s pověřením Občanského fóra šířit informace a vysvětlovat, co se děje. I tím nabyl zkušeností mluvit před plným sálem a obhajovat své názory, trpělivě odpovídat na otázky lidem, kteří nesouhlasí – to vše pak zúročil ve své profesi architekta, jenž musí veřejnosti prezentovat své návrhy a vize. A pak vytrvat v náročném a dlouhém procesu staveb a rekonstrukcí, kde vývoj určují investoři, dodavatelé a řemeslníci.

Na práci architekta je obtížné, že výsledek nemůže ovlivnit sám, nýbrž přes někoho jiného, koho musí přesvědčovat a kontrolovat až do finále. Je přitom běžné, že zadavatelé mění názory, dodavatelé se mnohdy snaží stavbu ošidit a vydělat přes vícepráce, řemeslníci trvají na svých zažitých postupech a architekt je musí přímo na stavbě přesvědčovat o tom, aby to udělali jinak, než jsou zvyklí. „Když se ale podaří řemeslníky nadchnout, vznikne úžasná spolupráce. To se nám stalo třeba právě v soběslavském hradu, kde si sklenáři se mnou opravdu užili své. Ale když pochopili, oč mi jde, viděl jsem, že je to bavilo,“ líčí Kročák.

Ovšem ne vždycky dopadlo vše podle jeho plánu a něco nevzniklo vůbec, byť do návrhu vložil spoustu práce a peněz. Jako jednu z největších proher vnímá návrh obchodně-společenského centra Černý pelikán v centru Českých Budějovic. Na toto martýrium vzpomíná s pocity hořkosti, zklamání a marnosti, z nichž se do jisté míry vypsal v románu z prostředí architektů, nazvaném Ateliér Konus. Aniž to tehdy tušil, i tato kniha nakonec přispěla k tomu, že nyní učí na ČVUT, kde vede ateliéry architektonické tvorby na bakalářském a magisterském stupni.

Možnost potkávat mladé lidi, nezatížené každodenní praxí a byrokracií státního aparátu, ho těší a naplňuje velkou nadějí a energií. Zpracovává s nimi konkrétní návrhy, například na úpravy zámeckého areálu či obnovu sídliště v Týně nad Vltavou, několik lokalit řešili i ve Vimperku, velkou vstřícnost ke studentským pracím projevila také třeba obec Chroboly na Prachaticku. „Je pro mě úžasné sledovat, jak každá další generace zvyšuje laťku v tomto oboru. A obcím přináší spolupráce se studenty cennou inspiraci, díky níž získají zdarma spoustu nových myšlenek,“ konstatuje pedagog Kročák.

V Praze se má svým studentům též čím pochlubit. V místě s krásným a neokoukaným výhledem na Hradčany a další slavné stavby jim může vyprávět nejen o radosti z této profese, ale taky o mnoha úskalích, která architekta mohou potkat a on je musí překonat. Řada z nich je spjatá s touto unikátní zakázkou. Příležitost udělat na střeše Národního zemědělského muzea v Praze na Letné zahradu byla lákavou výzvou, záhy ale zjistil, že historická střecha k tomu vůbec není vhodná. Jako jediné možné řešení se ukázalo vytvořit nástavbu, která do střechy zasáhne jen minimálně, protože plošina se zahradou se nad ní bude v podstatě vznášet. Originální úkol přinesl nutnost hledat nová řešení, měnit plány a prosazovat svou vizi, vysvětlovat ji památkářům, čelit snaze dodavatele zjednodušit si práci, důsledně trvat na svém.

Ale povedlo se a výsledek je mimořádný. Vznikla levitující střešní nástavba SkyGarden s vegetační střechou o ploše téměř 800 m2, na níž jsou políčka s různými rostlinami, které se mění podle sezony, louka, venkovní expozice i včelí úly. Pořádají se tam svatby, pikniky či slavnostní stáčení medu. Panoramatická vyhlídka skýtá i potřebný nadhled nad životem ve všech směrech – včetně toho, co nás přesahuje.

JAROMÍR KROČÁK

Absolvoval Fakultu architektury ČVUT v Praze s ukončením studia v roce 1982. Poté do roku 1990 pracoval v českobudějovickém Stavoprojektu. Hned v roce 1990 odešel ze Stavoprojektu a založil spolu s kolegou konsorcium „Ateliér Timr a Kročák“. Od roku 1993 má svůj vlastní „Ateliér Kročák – architekt“, za nímž stojí mnoho staveb realizovaných především v Jihočeském kraji. Stal se zakládajícím členem České komory architektů, řadu let regionálním zástupcem České komory architektů a členem představenstva ČKA. Působí rovněž jako pedagog na Fakultě stavební ČVUT na katedře architektury v Praze. Více na www.arch.cz/krocak

NEJVÝZNAMNĚJŠÍ OCENĚNÍ

• vestavba celoskleněného „kontejneru“ s městskou knihovnou do středověkého rožmberského hradu v Soběslavi, oceněná cenou Grand Prix architektů 2011 (Národní cena za architekturu) v kategorii rekonstrukce, dále cenami Presta, Inspira, Beffa 2012 a Energy Globe Award 2013
• rekonstrukce bývalého hotelu Gomel v Českých Budějovicích na Clarion Congress Hotel, oceněná cenou Best of reality 2012 a nominací do finále soutěže Stavba roku 2012
• levitující zahrada v oblacích Sky Garden nad střechou Národního zemědělského muzea včetně rekonstrukce a přestavby určených částí interiéru NZM v Praze, oceněná třetím místem v celostátní soutěži Zelená střecha 2018
• za dlouhodobou spolupráci s městem Soběslav, která trvá už více než dvacet let, získal cenu „Architekt obci 2020“