Při psaní jsem si připadal jako v transu

Kdy jste začal psát?

První záblesky vidím tak v jedenácti letech. Všechno to u mě začalo muzikou. Lákalo nás všechno, co sem komunisti nechtěli pustit, a čím to bylo tvrdší, tím lepší. Z toho, co se dalo koncem osmdesátých let poslouchat, mě bavila třeba Tublatanka nebo Citron. V osmi devíti letech jsem se stal rockerem, který vymýšlí texty pro dlouhé instrumentální pasáže, hledá slova pro kytarová sóla. Pak jsem sám začal hrát v kapelách, skládal pro ně texty, až mě to přivedlo k psaní knih. Poslední je „Tajemství Křišťálové hory“.

Jak jste prožíval osmdesátá léta v Nových Hradech?

Do šesti let jsem bydlel nedaleko, v Českých Velenicích. V té části, které se říká Za Tunelem, je to vyloučená lokalita, ale tenkrát to bylo úplně na kraji světa, protože pár set metrů za naším domem vedla státní hranice. Rebeloval jsem tím, že jsem jako malý kluk běhal po blízké louce, po které byla umístěná lanka, a když jste o ně škrtnul, vyletěla světlice a péesáci vyběhli hledat útěkáře, zatímco já rychle pelášil domů. Tyhle zkušenosti se do mě samozřejmě propisovaly. Do školy jsem začal chodit do Nových Hradů, zůstal jsem tam do svých dvaceti let, odešel na nějaký čas do Budějovic, ale pak jsem se zase vrátil, dnes jsem tam doma. Jak jsme žili při státní hranici, připadalo nám to tenkrát takové normální. Jako děti jsme se moc nezamýšleli nad tím, že je tady čára, kterou nemůžeme překročit. Z centra Nových Hradů jsme pozorovali zvláštní místo, louku na hoře Mandelstein. Ten bod mě už tenkrát lákal, výseč tam měla tvar letadla nebo šipky, nebo se mi to tak aspoň dětskýma očima zdálo. Říkal jsem si, jak se tam dostat, nakonec jsem tenkrát ani netušil, jestli je to v Čechách, nebo Rakousku, protože mapy pohraničí byly zfalšované.

Po pádu železné opony jste začínal prozkoumávat krajinu.

Když padly hranice a srovnaly se mapy, zažil jsem pocit vítězství, šel jsem se na Mandelstein podívat a viděl Nové Hrady z obráceného pohledu. Tenkrát jsem měl pocit, že všechno jde, stačí jen trochu chtít. Vyšlo to snad až na desátý pokus. V horách je snadné se ztratit a občas se mi to podaří i teď.

V knize „Tajemství Křišťálové hory“ je na Mandelsteinu tajemná jeskyně. Tu jste také objevil?

To je fikce, ale sem tam slýchám, že by tam takový prostor mohl být. Vypráví se, že se tam za třicetileté války proháněli Švédi, odehrála se tam krvavá bitva, a místní vyprávějí, že tam slýchávají řinkot zbraní.

Detektivka z Novohradských hor. Jak tohle téma dlouhou zrálo v hlavě?

Některé knížky jdou překvapivě rychle, jako by se psaly samy. Příběh si mě našel, sedl jsem k počítači, začal ťukat, měl jsem nápad a stačilo ho zaznamenat. Tak ten vývoj před samotným psaním nemá historii. Začal jsem psát, za tři měsíce měl hotovou základní verzi a za půl roku finální rukopis. Bylo to zvláštní období, jako bych byl v transu, sedal jsem k počítači, abych psal, a šlo to. Naprosto přesně jsem věděl, kde příběh začne, jak skončí. Do toho jsem si dohledával legendy zdejších hor, rešeršoval policejní postupy a komunikoval s odborníky. Když je třaskavina umístěná do prostor přehrady, chtěl jsem vědět, jak je to technicky proveditelné, aby byl příběh co nejvíce uvěřitelný.

 (...)

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ZIMNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Časopis v elektronické verzi můžete zakoupit na Digiport

Předplatné můžete zakoupit na send.cz