Radost z krásy
Korepetitora Jihočeského divadla Mikoláše Troupa znám dlouho, vždy mě ohromoval svou genialitou a zároveň nefalšovanou skromností. Výborný muzikant, inspirativní hudební skladatel, člověk s obrovským kulturním rozhledem a velkou lidskou hloubkou. A zároveň milý, stále usměvavý mladý muž drobné postavy, avšak s obrovskou láskou ke svým domovským jižním Čechám.
Pocházíte ze zámku Kratochvíle u Netolic, kde váš tatínek několik desetiletí dělal kastelána. Kratochvíle je neobyčejně krásné místo. Jistě vás ovlivnilo ve vašem dalším životě.
Kratochvíle mě samozřejmě velmi ovlivnila. Je to až nepřenositelná zkušenost, krása renesanční zahrady a moje okouzlení jí a jejími prvky. Svůj vztah k tomuto místu ilustruji na jednom příkladu. Letos zde připravujeme představení „Noc bude mým světlem“, ve kterém jsem se úplně našel. Jedná se o takovou renesanční noc na Kratochvíli, inspirovanou dobovými slavnostmi a představami o světě. Děj je inspirován středověkým „Románem o růži“, kterou tady ztotožňujeme s růží pětilistou. Mladík se vydává na cesty, aby poznal svět. Přichází právě na zámek Kratochvíle, sídlo milovníka umění Kratochvila. Mladík putuje do středu zahrady za tajemnou růží a zastavuje se, aby vnímal krásu sídla, protože pro vnímání krásy je nutné zpomalit. Tak asi Kratochvíli chápu já; toto krásné místo a jeho vnímání je prostě ve mně, aniž bych si to leckdy uvědomoval.
Je vám velmi blízká duchovní hudba. Čím vás zaujala?
Mám moc rád, když hudba zní při církevních slavnostech, kde není jen muzeálním artefaktem, ale žije během obřadů. Pociťuji pak velkou radost z krásy, ze které se mohu radovat já i mé okolí. Je obdivuhodné, že člověk jako Boží obraz má v sobě touhu tvořit a poté se může z krásy radovat. Kostelní prostředí si mě našlo právě skrze hudební inspiraci. V chrámě člověk cítí důstojnost, kterou nemá ve svých rukou. Proto také sloužím jako varhaník, protože hudba je skvělým prostředníkem vděčnosti a chvály za náš život a svět.
Jste také vyhledávaným skladatelem, vaše kompozice uvádí Jihočeské divadlo i další scény. Kde hledáte inspiraci?
Moje tvorba má dvě linie. Samozřejmostí je hluboké praktické i teoretické školení. Je nutné znát tónové vztahy a hudební struktury, seznámit se s hudební historií apod. V tomto ohledu mě velmi ovlivnil můj učitel na budějovické konzervatoři Jiří Churáček, který je znalcem renesančního vícehlasu. I pro mě je toto období nejoblíbenější, zkomponoval jsem například mši v tomto stylu, do které jsem ale přidal i něco svého.
A ta druhá linie?
Od dětství jsem obklopen architekturou, literaturou a posléze i hudbou, takže při tvorbě mě právě často inspiruje slovo a architektura. Nejde mi však o pouhý hudební popis anebo zvukomalbu, ale slova a místa se stávají inspirací pro mou hudební invenci a fantazii. Hudba tak vystihuje ducha básně či stavby, a přitom není spoutána slovy. Použití jednotlivých nástrojů například vyjadřuje určitou atmosféru. V roce 2021 jsem pro zahajovací večer Dnů evropské kultury zkomponoval skladbu s názvem „Signum iris, Znamení duhy“, která se hrála na olomouckém náměstí. Měla to být modlitba za konec pandemie a zároveň dodání naděje, že už se blíží lepší období. Názvem i obsahem díla jsem se chtěl odkázat na biblickou potopu a naději nového života, který po ní vzešel. Ale nikam jsem tento výklad nepsal. Bylo jen na posluchači, aby si dotvořil, jak pro něj nakonec kantáta vyzněla. Pro někoho mohla být duha jen krásným přírodním úkazem bez duchovního kontextu.
Několik let jste korepetitorem Jihočeského divadla. Jak jste se dostal ke spolupráci s hlavní jihočeskou scénou?
Předtím, než jsem přišel do Budějovic, jsem působil téměř pět let jako regenschori na Svaté Hoře u Příbrami. To pro mě znamenalo kariérní vrchol, a to navíc v krásném místě se silnou hudební tradicí. Mohl jsem se věnovat naplno hře na varhany a improvizaci a duchovní hudbě celkově. S tím bylo ale spjato i organizování zdejšího liturgického provozu. Během poutí jsem odehrál třeba i pět mší denně, a to bylo velmi náročné. Zároveň jsem se stále velmi rád vracel do jižních Čech a narodila se mi první dcera. Měl jsem velké množství skladatelských objednávek i nabídky z různých souborů barokní hudby. To by ale znamenalo hodně cestování a já potřebuji na svou tvorbu koncentraci. V té době přišla nabídka od Jihočeského divadla.
Jak vypadá vaše práce v divadle? Co od vás korepetice vyžaduje?
Nejprve jsem váhal, protože nejsem profesí klavírista, ale varhaník. Od dětství jsem ale miloval operu, vyrůstal jsem na Mozartových dílech. Když mám čas a chci relaxovat, hraju si pro radost opery z klavírních výtahů (klavírní výtah = noty hudebního souboru upravené a převedené do samostatných not jen pro klavír, pozn. red.). V divadle tak můžu provozovat svou dětskou zálibu v pracovní době. Korepetice chce „listaře“ (tj. hudebníka, který dokáže ihned zahrát dobře podle not, které předtím neviděl, takzvaně „z listu“, pozn. red.), není čas na dlouhé cvičení. Například když přijde pěvec na konkurz, musím zahrát bez jakéhokoli nácviku doprovod, který mi přinese. A samozřejmě musím hrát přesně a s jistotou, protože nechci zkazit zpěvákův výkon.
To musí být pořádná fuška. Co vám divadlo naopak dává? Jak se tu cítíte?
V Jihočeském divadle velmi oceňuji příjemné mezilidské vztahy, kterých si velmi cením. Mám totiž zkušenosti odjinud. Na to, jak velká je to instituce, zde panuje vlídné jednání a dělná atmosféra. Jsem zde velmi šťastný po lidské stránce. Prostředí to není sterilní, ale velmi kreativní a poctivé. Každé dva měsíce pracuji na novém představení s jiným tvůrčím týmem s různým uměleckým přístupem. Potkávám tak zajímavé osobnosti, které mají laťku hodně vysoko. Zažívám tady opravdovou harmonii.