Říkej mi...

Trojnásobná Zlatá slavice Petra Janů je napůl Jihočeškou. U Jindřichova Hradce relaxuje mezi koncerty, které vyprodává doslova po celé republice. Její hity Říkej mi, Není nám už sedmnáct, Jedeme dál nebo To máme mládež dokážou rozezpívat celý sál. V současné době si vedle sólových koncertů užívá i turné s Evou Pilarovou. Na 17. prosince má naplánovanou svou úplně první Vánoční Lucernu.

Petro, vždycky říkáš, že na chalupu jezdíš moc ráda. Byla to tady láska na první pohled?

Rozhodně. Když jsme sem přijeli a uviděli před sebou chalupu a před ní ten javor, hned jsme věděli, že tady chceme zůstat. Původní majitel se asi dodnes diví, že jsme to hned ani nechtěli vidět uvnitř.

Když jsme se domlouvali, kde rozhovor uděláme, pozvala jsi mě právě sem, že budeš chalupu zazimovávat.

Vyčistila jsem skleník, který byl na mě letos strašně moc hodný. Protože se o něj taky pořádně starám. Každý rok dostává novou hlínu a hnojivo. Takže se mi i tentokrát odměnil výbornými rajčaty a okurkami. Teď jsem ho připravila na zimu.  Bylinky, které přezimují, jsem ostřihala a zakryla. Je tady spousta práce před zimou. Například zítra se chystám na to, jak shrabu všechno to listí, které spadalo právě z toho starého javoru. To bude pořádný tělocvik.

Všechno zvládáš sama?

Mám tady kamaráda, který je zároveň můj řidič a brácha mé manažerky, jsou vlastně má rodina. Pomáhá mi. Například vyčistí okapy, spravoval vodárnu… všechny chlapské věci zvládne on. Bylo například nutné zkontrolovat, jestli je dost plynu na zatopení, aby mi nezamrzla voda. Když pak barák promrzne, tak přijde můj skvělý soused, který otočí knoflík na sněhovou vločku a je postaráno. Pořád říkám, že zaplaťpánbu za ty sousedy, které tady mám, že se na ně mohou opravdu spolehnout. Navíc jsou to skvělí kamarádi.

Koukám, že si vyměňujete i dobroty, které uvaříte.

Jasně. Ráno jim došlo mléko, tak ke mně zaskočili, já zase vím, kam dojít, když mi třeba dojde strouhanka. A dneska jsme od sousedky dostali výborné bramboráky.

Vypadáš výborně, k tomu ti určitě pomáhá kromě cvičení i to, jak jíš. Co máš ráda?
Mám ráda vlastně všechno. Jediné, co nejím, je červené maso. Ale samozřejmě si jídlo hlídám. Nejím sladké a pak také bílé pečivo.

Takže do cukrárny si nezajdeš?
Ne ne, ani na zmrzlinu. Když potřebuji sladké, dám si med nebo třeba ráno i marmeládu. A ráno to zase tak nebolí. To do večera spálíš.

Vím ale, že ráda vaříš.
Vařím skutečně ráda, pro sebe jen spíš jednoduchá, lehčí jídla, ale když mi přijede návštěva, tak to se vyřádím. Udělám třeba ptáčky nebo upeču kachničku, gulášek, a mám strašnou radost, že jim chutná.

Koncem léta jsi byla v Třeboni na lázeňské kúře. Pomáhá ti to?
Určitě, po těle i po duši. Jezdím tam už dvacet let. Pěkně jsem se v lázních připravila na novou sezonu.

Když mluvíš o nové sezoně, vedle sólových koncertů máš i turné s Evou Pilarovou. Proč právě s ní?
Napadlo mě to minulý rok v Lucerně, kde jsem oslavila narozeniny a také čtyřicet let na jevišti. Eva tam byla mým hostem. A já si řekla, že by bylo fajn udělat si pár společných koncertů. Připravili jsme si i několik duetů, jako například To máme mládež nebo Že kočka není pes a Tam za vodou v rákosí.

Vy jste i kamarádky, což je v šoubyznysu mezi kolegyněmi docela výjimka, ne?
To je pravda, příliš časté to není. S Evou jsme ale opravdu kamarádky, vždycky si krásně podrbeme. Eva je člověk, který mě strašně moc baví, mám ji ráda. Má suchý anglický humor. Řekne s vážnou tváří naprostý kameňák, ty se před ní zhroutíš smíchy a ona na tebe kouká jako anglická lady na svůj koflík čaje o páté. Prostě je senzační. Hlavně mě baví její názory na život, ona si prožila taky svoje. Baví mě si s ní povídat. Je to prostě člověk, se kterým ráda jsem.

Čeká tě také tvá úplně první Vánoční Lucerna.
S vánočními koncerty začínám už na přelomu listopadu a prosince. Až do 22. prosince mám zabukovaný úplně každý den. A právě Vánoční Lucerna, která bude 17. prosince, bude taková třešnička na dortu. Navíc, já jsem ještě nikdy vyloženě Vánoční Lucernu neměla. Speciálním hostem tady bude můj dlouholetý kamarád a kolega Petr Janda. A jako hudební bonbónek se představí klavírista Petr Ožana, což je vítěz soutěže Pianista roku společnosti Petrof. Těším se, že si uděláme s publikem takovou generálku na Vánoce.

Někteří umělci si stěžují, že jim novináři „šťourají“ v soukromí. Taky ti to vadí?
Zastávám názor, že když člověk vystupuje před lidmi a je tak trošku veřejná osoba, měl by počítat s tím, že by se neměl dostávat do situací, kde by ho mohl někdo nachytat. Hlavně v dnešní době, kdy člověk neví dne ani hodiny, kdy ho někdo vyfotí a jak. Já ale žiju v podstatě mediálně velmi nudný život. Takže si nemůžu na nic stěžovat. S novináři vycházím dobře a některé mám dokonce i ráda.

Dokážou tě novináři přece jen něčím vytočit?
Jedno opravdu nesnáším. To když novinář přijde naprosto nepřipravený. Tím se nechci tvářit jako bába v To máme mládež, ale většinou jsou to někteří mladí, tví kolegové, kteří přijdou, a naprosto nic o mně nevědí.  To nechápu, přece dnes je tolik možností si o někom něco zjistit, přečíst, prostě se trošku připravit.

A jak jsi na takovou návštěvu reagovala?
Ve dvou případech se mi stalo, že jsem se s nimi rozloučila a řekla jsem, ať se nezlobí, že nechci být neslušná, ale že když o mně nic nevědí, tak o mně také nemohou nic psát.

Já jsem se na rozdíl od nich připravil a našel jsem si mimo jiné informaci, že sis před lety udělala kurz na číšnici. Proč to?
Protože jsme po revoluci měli víc času, nebylo tolik práce jako dřív, kdy jsme dělali až pětadvacet koncertů měsíčně. Lidé si žádali čím dál víc i zahraničí hudbu. Jeden kamarád mi zavolal, že v Mariánských Lázních otevřeli roční kurz, který je uzavřený výuční zkouškou. Tak jsem si říkala, proč ne. Celý život se kvůli své práci stravuji hodně po hospodách, žiju v hotelích, proto není na škodu, aby to člověk poznal zase z druhé strany.

A jak ti to šlo?
No, udělala jsem to.

Dokážeš si představit, že by ses tím živila?
Ne. Ale samozřejmě kdyby nebylo zbytí, musela bych to zvládnout.

Jsi teď šťastná? Co by sis přála?
Já bych si přála, aby ten můj život probíhal ještě nějaký čas tak jako teď. Jsem šťastná, že mám práci, která mě baví a baví mě čím dál víc. Vážím si toho, že mám své publikum. Lidé na koncertech mě nabíjejí energií a já je prý taky. Je to taková pozitivní výměna energie. A musím říct, že tyhle pocity jsem začala mít až po padesátce. To už je člověk takový dospělejší, zralejší, tak si toho víc váží. A to už vůbec nemluvím o tom, že když mi odešel manžel, jak mě z toho právě lidé a muzika dostali. To je strašně silné. Byla bych hrozně ráda, kdyby to bylo tak, jak to je, ještě alespoň deset let.