S kadeřníkem změnila Londýn

Proč tak milujete právě žlutou?

Je to barva slunce, které je v našem vnímání vždy žluté. Když děti kreslí slunce, pokaždé vyberou žlutou barvičku. Slunce má teplost žluté barvy, na planetu přináší světlo, které je teplé, příjemné.

Světlo máte ráda. I proto jsou vašimi oblíbenými materiály sklo a kov?

Sklo se světlem pracuje, buď ho rozptýlí, nebo přímo přenese, anebo se tím světlem rozsvítí. Rozumí si s ním, takže vytváří dvojici, takové manželství, která si rozumí, anebo také ne, když to uděláme špatně. Sklem se přenáší světlo do interiéru. Všechna okna jsou zasklená, a někdy se světlem musíme něco udělat, aby se rozptýlilo, protože když je moc ostré, může být nepříjemné. Sklo je přírodní materiál, silikonový písek, který je součástí planety.

Ve světě vás proslavila mimo jiné skleněná schodiště.

Skleněných schodišť jsme udělali asi sedmačtyřicet. Ale to bylo kvůli tomu, abychom přenesli světlo z jednoho prostoru do druhého, do suterénu, kde nejsou okna a světlo tam nepronikne, nebo přenesli světlo mezi dvěma prostory. To je víceméně spojující element. Pracovali jsme se sklem, protože přenáší světlo a v prostoru neudělá bariéru, působí spíš jako lustr.

Co vypovídá kov a sklo o vašem charakteru?

Na to by musel odpovědět někdo jiný.

Každopádně podle vašich kolegů jste velmi silná osobnost. Abyste se prosadila v cizině, musela jste pracovat dvakrát víc než tamní zaměstnanci?

To určitě, ale já mám práci ráda, takže to považuji spíše za štěstí než za újmu nebo za trest. To, že jsem měla možnost pracovat, zatímco moji kolegové za komunismu byli zavření a pracovat nemohli, považuji za životní štěstí. Je pravda, že začátky v Anglii nebyly jednoduché. Člověk pracuje v prostředí, které nezná, jazyk mu není vlastní a není schopen ze začátku identifikovat, s kým pracuje. Podle jazyka poznáte člověka a dovedete si vytvořit jeho charakteristiku. A když jazyk perfektně neovládáte, je to hádanka. Setkáváte se s lidmi, do kterých nevidíte. Než se vám jazyk stane vlastním a než poznáte zemi, její kulturní vlastnosti, historii a v čem se liší od toho, co jste prožila, uplyne slušná doba. A člověk se v té době, jestli vůbec chce, aby ho někdo bral vážně, musí vyznačovat něčím jiným, co je zaměstnavatelům příjemné.

U vás to bylo tedy pracovní nasazení?

Když věděli, že toho udělám dvakrát tolik a že můžu pracovat přesčas nebo v sobotu a v neděli, pokud to je nutné, vztah se vyvíjel trošku jinak. Později už jsem nemusela tolik pracovat. Ale já jsem posedlá. Nemohla jsem mít děti, takže mně nikdo nezabránil, abych věnovala všechnu svou energii práci, která mě víceméně naplňuje. Architektura zahrnuje prakticky všechno. Měla jsem dvě životní štěstí, jednak jsem si architekturu vybrala jako řemeslo a jednak jsem měla možnost pracovat, zatímco třeba ostatní nesměli.

Architektura je pro vás takové tři v jednom: zaměstnání, koníček a láska. Ale nemusela jste být úspěšnou architektkou, nýbrž chemičkou.

Můj bratr je biochemik a zabývá se výzkumem rakoviny. Dovedu si živě představit, že bych chemii propadla zrovna tak jako architektuře. Měla bych zaměstnání, které je tvořivé na jiné úrovni.

Je architektura více tvůrčí?

Určitě. Myslím, že všichni vědci jsou tvořiví jiným způsobem než architekti. Jsou součástí každodenního života, jsou v separátní vrstvě a zabývají se důležitými problémy, které slouží společnosti, lidem, ale je to jiná tvořivá energie nežli architektura. Dělají různé experimenty a pak je musí analyzovat, vyvádět z toho důsledky. Nevím, jestli by byl můj mozek schopen takhle pracovat. Myslím, že by mě to bavilo, ale nemůžu říct, jestli by to nahradilo moji profesi.

Váš tatínek byl také architekt.

Zrazoval mě, protože si myslel, že žena ve světě architektury bude „architektova žena“ a nebude se moct uplatnit. Ve svém ročníku měl šest žen. Když jsem začala studovat architekturu, bylo nás také šest žen. Provdaly se za kolegy architekty a staly se z nich páry, kde muž hrál hlavní roli. Tatínek mě chtěl ochránit před rozčarováním, že vždycky budu hrát druhé housle. Asi také miloval svoji profesi a říkal si, že první housle jsou důležitější než ty druhé, podřadnější. Můj život se vyvinul tak, jak se vyvinul, měla jsem různé partnery, ale nestala jsem se „architektovou ženou“. Asi proto, že se dám těžko ovládnout. Nemusím být pořád na scéně, stát na jevišti, ale když si něco myslím, tak neuhnu ani koni. Když v něco věřím, těžko uhýbám a těžko se vzdám. Se všemi životními partnery jsme pracovali separátně.

Domnívám se, že ve vztahu s architektem Janem Kaplickým jste nebyla upozaděná. Nežárlil?

Od tatínka mám dar. Miloval lidi, a i já je mám ráda. Od těch, kteří zametají na stavbě, až po ty, co jsou daleko nade mnou. Nesnažím se lidi nějakým způsobem limitovat, nechám jim místo pro život anebo místo na slunci. Kdežto všichni moji životní partneři měli pocit, že nemusejí ten vůz zapřáhnout, a to já neumím. Radši odejdu do kouta a zmizím. Maminka říkala, když se mnou měla problém, vlezla jsem jako dítě pod stůl nebo za pohovku, moc jsem se nehádala, nebojovala jsem, ale když jsem něco nechtěla, tak jsem to neudělala. Samozřejmě když jsem musela mýt nádobí, nakonec jsem ho umyla.

Zmínila jste stavbu, tam vás to nejvíc baví. Na stavbě přístaviště v Brightonu jste strávila třináct let. Nějak mi to k vám nesedí, Dáma s velkým D v holínkách.

O té stavbě je to pravda. Architekt dá něco na papír, ale aby se myšlenka realizovala, musí se o to někdo rukama nebo strojem, těžkou prací postarat. Je škoda, když se architekt separuje od armády lidí, kteří se zúčastní procesu realizace. Od nich jsem se toho tolik naučila. Vědí, jak se zvedne cihla a jak je těžká. A když se s těmi lidmi v továrně, ve výrobě nebo na stavbě vídáte, pochopíte, že to ovlivní zpátky to, co vytváříte na papíře. Je to takový kruh. Když vidím, že dá těžkou práci něco vybrousit, vyříznout, spojit, svařit, myslím na to při dalším projektu. Snažím se lidem na stavbě nebo ve výrobě práci usnadnit. Oni jsou zase rádi, když chápu, co je pro ně většinou k nepochopení. Pracovala jsem s architekty, kteří nikdy nebyli na stavbě. Můj první šéf v Anglii David Hodges byl skvělý člověk, ale na stavbě se ukázal jednou za čtvrt roku, já tam byla každý týden. A co jsem se naučila a kolik přátel získala! Poznáte i lidi, kteří mají úplně jiný život, dělají těžkou fyzickou práci. Dozvíte se, jak přistupují k životu nebo k naší profesi. Ale společnost nenutí architekta, aby byl na stavbě, může si vybrat.

Řídíte se tím, co vám v anglických začátcích doporučil tehdejší kolega – abyste dbala na to, mít na konci projektu víc přátel než na začátku?

Ano, to byl můj první spolupracovník ve firmě, která pracovala na ohromném přístavu v Brightonu. Mně bylo tenkrát kolem třiceti, jemu možná kolem padesáti. Byl to technik a pravá ruka mého šéfa, sloužil mu oddaně dvacet pětadvacet let. Chodil na stavbu, vytvářel všechny výkresy, vyřešil detaily, stýkal se s lidmi. Začal mě vodit na stavbu. Ptala jsem se ho, co je nejdůležitější, co musím vědět? A on odpověděl: „Nejdůležitější je, abys měla na konci projektu víc přátel, než když jsi s ním začínala.“ To se stalo takovým mým krédem.

Jaký byl vůbec impulz k založení vlastní firmy v roce 1984?

V roce 1982 se zastavily práce na přístavu. Během krize, která nastala, firma nemohla vydělat dost peněz, aby pokračovala na tak velkém projektu. Můj šéf odešel do penze a firma, ve které jsem pracovala, se odstěhovala z Londýna. Nechtěla jsem se stěhovat, a tak jsem si musela hledat místo. Za deset let jsem se na profesním žebříčku někam vyšplhala, byla jsem částečně společník té firmy, a když jsem si sháněla místo, všichni si mysleli, že budu strašně drahá. Nikdo mě proto nechtěl. Tehdy jsem potkala maličkého človíčka, který se jmenoval Joseph, pocházel z Maroka a začal dělat malé obchody.

Nejdříve to byl ale váš kadeřník.

Původně chtěl být architektem, ale jeho o tec si přál, aby se stal účetním. Proto přijel do Londýna a šel ke kadeřníkům, aby se naučil stříhat vlasy. Ale moc to neuměl, proto začal dělat obchody. Nejdříve prodával trička, na která maloval lidi, se kterými chodil plavat. Vydělal na tom a pak kupoval francouzskou a italskou módu. Spolupracovali jsme mnoho let, on mluvil a já jsem kreslila obchody. Změnil londýnskou scénu, v osmdesátých letech měl obchod v každé důležité ulici. Do té doby tam nebyl jediný obchod navržený architektem. Souviselo to i s tím, že první poválečná generace měla životní optimismus, pocit, že buduje nový svět. Všechno se měnilo, všechno se kritizovalo, život patřil mladým, kteří Londýn drasticky přetvořili.

Máte na tom velký podíl?

Bez Josepha bych to nemohla dělat. Jak říkala moje tchyně, manželství je taková instituce, kdy není možné, aby jeden měl právo, vždycky jsou v tom dva. On si mě vybral. Ale byla to taková shoda okolností, že jsme se potkali a že se opravdu vyvinula jakási energie, která vydržela slušně dlouhou dobu. Vytvořil impérium, a pak už nevěděl, co má dělat. Když mají lidi moc peněz, je to vždycky katastrofa, u něho také, rozvedl se, všechno se mu začalo rozpadat a pak onemocněl a umřel.

V Anglii se z vás stala uznávaná architektka a v Československu nastal převrat. Přijela jste hned v roce 1989?

Ne, až v devadesátém roce. Měla jsem strach a všichni mě zrazovali. Musela jsem žádat o vízum, protože jsem byla odsouzená ke třem letům, a české vyslanectví bylo trochu rozpačité. Nevěděli, jestli mi mají vízum dát. To trvalo do jara 1990, kdy mě požádali z BBC, abych uváděla dokument o světové architektuře mezi dvěma světovými válkami. Přijela jsem tedy s BBC, bydleli jsme v hotelu Praha, který byl ještě propojený naslouchacím zařízením, takže když jsem s někým mluvila po telefonu, v recepci věděli o čem. Ráno jsem třeba odešla z hotelového pokoje, a po návratu zjistila, že mi někdo zpřeházel věci. Hotel Praha byl metou komunismu, tehdy ještě nebylo jasné, jak to bude.

Do Prahy jste se vrátila po dvaadvaceti letech.

Ano, na jednu stranu jsem si uvědomila, jak je Praha krásná, za těch dvaadvacet let v Anglii jsem zapomněla, že je unikátní. Na druhou stranu Praha strašně sešla. Moje maminka bydlela v Podolí, ulice byla rozbitá, zahrady sešlé, chodníky, kde jsme si hrály jako děti, nikdo neopravoval. Byl to takový smutek, v obchodech nic nebylo, žádná restaurace vám nedala jídlo, pokud jste neměl desetidolarovou bankovku v kapse. Ale ta krása prostředí, blízkost toho, z čeho jsem odjela, to byl smíšený pocit. V každém případě jsem si myslela, že musím nechat svoje kolegy, aby měli příležitost pracovat. Nechtěla jsem tady nic dělat, to přišlo postupně. Poprvé ve dvaadevadesátém roce, kdy jsme vyhráli mezi pěti zahraničními firmami soutěž na interiéry v Tančícím domě. Mezitím jsem se setkala s Václavem Havlem, když dostal doktorát v Oxfordu. Požádal mě, jestli bych mu pomohla najít kostelíček, kde by pořádal humanitární konference. Na kostele svaté Anny se pracovalo léta, protože rekonstrukci nechtěli povolit, radši by kostel nechali spadnout, než by nám dali povolení. Hodně pomohl tehdejší ministr Pavel Dostál.

V té době už jste měla v Praze firmu?

Ne, až později a první prací našeho pražského ateliéru byl hotel Josef. Ještě předtím jsem dělala projekt Oranžérie v Královské zahradě na Hradčanech. Naše pražská kancelář bude mít tento rok už osmnáct let.

Neměla jste někdy nutkání vrátit se natrvalo?

Nenapadlo mě, že bych v Anglii zůstala tak dlouho. Domnívala jsem se, že za pár měsíců někdo Československo osvobodí a já se vrátím domů. Později jsem si uvědomila, že taková možnost nikdy neexistovala a ani existovat nebude. Takže jsem si myslela, že je komunismus navěky. V osmdesátých letech to vypadalo, že je velice dobře zakořeněný, a když se najednou začal rozpadat, bylo to překvapení, jako když přišla invaze. Jenomže můj profesionální život byl v Londýně. Když jsem tady začala na něčem pracovat, přivážela jsem firmy z Anglie nebo Francie, protože dělaly věci, které tady nikdo dělat nechtěl. A také abych vyprovokovala touhu tady na něčem pořádně pracovat. A teď to je obráceně, Češi pracují v Anglii nebo ve Francii nebo jinde, je tady spousta firem a schopných lidí.

Ceněný, ale spíš v zahraničí než v Česku, je architekt Jan Kaplický, se kterým jste žila deset let. Jak vnímáte ten větší věhlas zvenčí?

To je tak vždycky, Václav Havel má v zahraničí nejlepší jméno, a tady by ho uštípali.

S Janem Kaplickým jste přestali být po deseti letech životní partneři, ale profese vás spojovala do konce jeho života.

Potkala jsem ho ve dvaceti na Silvestra na chatě. Tenkrát jsme se bavili o architektuře, ale měli jsme společného víc. Jeho tatínek byl umělec, který pracoval s mým tatínkem, přístup mých rodičů k výchově dětí byl velice podobný tomu, jak vychovávali jeho. Názor na život, zodpovědnost, všechny základní životní otázky nám byly blízké, ne že bychom spolu vždycky souhlasili, ale rozuměli jsme si. Po stránce architektury rozhodně. Když jsme například přečetli tu samou knihu, názorově jsme se nerozcházeli.

Před devíti lety, krátce před svou smrtí, vytvořil studii na Koncertní a kongresové centrum v Českých Budějovicích, takzvaného Rejnoka. Sledujete vývoj v Budějovicích?

Vůbec nevím, co se teď děje, protože ti pánové – milovníci hudby – se úplně ztratili ze světa.

Vypracovala jste dokumentaci pro územní rozhodnutí?

Ano, máme tady model.

Už před lety se ale mluvilo o nějakém tajném zahraničním investorovi.

Mysleli si, že to zaplatí islandský fond.

Ještě ale není všechno ztraceno. Pozemek pro stavbu město České Budějovice podrží do konce roku 2018.

Je na to ještě rok. Nikdo se s námi nespojil, akorát jednou Eliška (pozn. red. Kaplicky, manželka zesnulého architekta) chtěla vědět, jestli by se centrum vešlo na Rohanský ostrov v Praze. Nevešlo, takže tím to také skončilo.

Smutný osud má i projekt Kaplického Národní knihovny na Letné, takzvaná pražská Chobotnice.

Jistě by bylo krásné, kdyby měla Praha Chobotnici, ale musí ji postavit vláda, musí to být státní investice, ne privátní kapitál. Je naděje, že by tato vláda něco takového postavila?

Prezident Miloš Zeman ale Chobotnici slovně podpořil.

Prezident řekne spoustu věcí, ale skutek utek. Stavba je obrovský závazek, je komplikovaná, drahá. Musí mít náplň, tým lidí, kteří ji provedou procesem komplikovaného zadání a následného udržování. Je to organismus. Stejně jako v Budějovicích to není otázka jednoho člověka. Takové projekty musí mít celkovou podporu, jako když se stavělo Národní divadlo, každá poslední babička na něj přispěla. Samozřejmě to přeháním, ale v této zemi to nikdo nechápe.

Kde čerpáte energii?

Zase v té práci… A pokud můžu – v tomto věku musím říci můžu – snažím se cvičit. Cvičení uvolní mozek od jakýchkoli tlaků, takže když se tam všechny problémy naskládají a vyplní každou mozkovou buňku, jdu na jógu, pilates, aerobic nebo na něco. A hodinu nebo dvě nemám čas soustředit se na nic jiného, než aby mně to koleno ještě vydrželo. Čím je člověk starší, tím je tělo opotřebovanější. Na to, abych se udržela stát na jedné noze, se teď musím stoprocentně soustředit. Budu postrádat, až na stavbě nebudu moct lézt po střechách.  

Kdy jste se stala vegetariánkou?

Vegetariánkou jsem se stala čistě jenom proto, že můj systém nemá rád živočišný tuk. Už jako malá jsem trpěla u nedělního oběda, protože moje maminka nesnesla, aby se něco nedojedlo. Myslela si, že si vymýšlím, ale mně nikdy nebylo po nedělním obědě dobře. Během týdne jsme nemívali maso, poněvadž maminka byla velice úsporná, pamatovala si první i druhou světovou válku, a připravovala brambory na padesát různých způsobů, zeleninu a všecko možné – palačinky, svítek, buchtičky s krémem, bramborovou kaši s cibulkou, krupicovou kaši, nudle, noky. Maso jsme měli jenom v neděli. A mně po něm nebylo dobře. Když mi umíral tatínek, byla jsem asi nejvíc nervózní, že jsem nemohla zpátky z Anglie, a vytvořila jsem si alergii opravdu na to maso, ale nevěděla jsem to. Všichni doktoři mi doporučovali vývar z hovězího masa, a mně bylo čím dál tím hůř, nakonec jsem vážila jen 42 kilo. A pak mě poslali na alergický test, první byl živočišný tuk a já se okamžitě obsypala, začal mi otékat jazyk, takže to bylo velice jednoduché diagnostikovat.

Vyznáváte zdravý životní styl?

Všecko beru s mírou. Pamatuji si, když se neměl jíst špenát, vajíčka, červená řepa… Jím, na co mám zrovna chuť, nepřejídám se, ale že bych byla hysterická, abych dodržovala jednu dietu nebo druhou, to u mě není tak důležité. Taky už v mém věku…

Jak využíváte čas při cestování mezi Prahou a Londýnem?

Čtu, jinde než v letadle na to nemám čas.

Jezdíte do Čech pravidelně?

Každých čtrnáct dní, teď pravidelně do Zlína na stavbu, kontrolní dny jsou vždycky ve středu.

Jednou jste přiznala, že kdyby se žil ještě jeden život, dělala byste to samé, ale všechno předělala.

Tvrdím, že to, co jsem zkazila včera, bych chtěla opravit a udělat lepší zítra.

Lze říci, na kterou stavbu jste nejvíc pyšná?

Na žádnou, na všech vidím chyby. Paní učitelka první obecné mi napsala do památníku citát z Masaryka: „Největším darem člověčenstva jsou věčné touhy, věčný žal a nedostižné ideály. Není již ideálem splněný ideál.“ Tenkrát jsem brečela, poněvadž jsem chtěla kytičku jako všechny ostatní holky, ale paní učitelka to dobře odhadla a já jsem si citát zapamatovala právě proto, že jsem mu vůbec nerozuměla. Učitelku z první obecné milujeme, proto si to pamatuji. A bylo mně daleko víc, než jsem to pochopila. Ono to tak opravdu je, a když si člověk myslí, že někde opravdu něco udělal dobře, tak to je – jak říkal můj šéf – důvod jít do penze. Doufám, že mě to hned tak nepotká.

------------------------

Ing arch. Eva Jiřičná

Zlínská rodačka, od čtyř let žila v Praze.

Vystudovala architekturu na ČVUT v Praze, postgraduál u Jaroslava Fragnera na Akademii výtvarných umění v Praze.

V roce 1968 odjela na stáž do Londýna a nesměla se vrátit do tehdejšího Československa.

Po praxi v ateliérech Louis de Soissons Partnership a Richard Rogers Partnership v roce 1984 založila vlastní ateliér Eva Jiricna Architects Limited.

Prosadila se jako autorka interiérů módních butiků.

V roce 1999 založila s Petrem Vágnerem v Praze ateliér AI – DESIGN.

Její ateliéry získaly mezinárodní ocenění za design.

Profesorka, vedoucí ateliéru architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1996–2009).

Eva Jiřičná je držitelkou titulu Královský průmyslový designér, Řádu Britského impéria za design, členkou Královské akademie umění, byla uvedena do Americké síně slávy.

Získala čestné doktoráty a profesury na několika univerzitách (např. Southampton Institute, VUT Brno, University of Sheffield, VŠUP Praha, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně).

V roce 2003 ji zvolili předsedkyní Architectural Association v Londýně.

Je členkou prestižního sdružení Royal Academy of British Architects.

Časopis Evening Standard ji zařadil mezi stovku nejvlivnějších žen Londýna.

Pracuje v mezinárodních porotách architektonických soutěží a přednáší po celém světě.

Příklady pražských realizací: Oranžérie na Pražském hradě, interiéry dvou pater Tančícího domu, první design hotel Josef v Rybné ulici, rekonstrukce hotelu Maximilian, kavárna BBraun na I. P. Pavlova.

... CELÝ ROZHOVOR BYL UVEŘEJNĚN V ZIMNÍM SPECIÁLU ČASOPISU BARBAR - na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!