Smutné ticho z utrženého sluchátka
Možná to byl poslední rozhovor, který médiím dával. Setkali jsme se na konci roku, mezi svátky, abychom připravili materiál pro časopis Barbar. Ten časový úsek trvající hodinu a půl byl ovšem velký zážitek.
Rád jsem četl knížky pro mládež, které ilustroval, a představu o vzhledu příběhových postav jsem si tvořil právě podle jeho obrázků. Kluci ze Steklačových knih o Boříkově partě a jejích lapáliích už pro mě navždycky vypadají jen tak, jak je nakreslil Adolf Born. Stejné je to s Robinsonem a postavami z knížek o námořnících.
V té době byli děti i dospělí úplně odvázaní z první řady večerníčku Mach a Šebestová. Můj táta nahrával z televize zvukovou stopu na nový kotoučový magnetofon Tesla B 101 stereo, který koupil možná právě kvůli tomuhle večerníčku. Ještě jsme neměli ponětí o přístroji, jímž by se z televize dal zaznamenávat i obraz. Nicméně Bornovy postavy byly tak výrazné a milé, že jsme videozáznam nepotřebovali. Prostě jsme si pak přehrávali hlas Petra Nárožného a obrázky nám hopsaly v podvědomí.
Když jsem vyrostl a začal se zajímat o výtvarné umění, ocenil jsem také Bornovy litografie pro dospělé. Kromě výtvarného mistrovství vkládal do obrazů cosi, co se žádný člověk nedokáže naučit, a buď to v sobě má, nebo nemá. Vtip. Jednalo se o výjimečný dar humoru, který diváka spíše laskal, než rozchechtával. Každým takovým polaskáním se zvyšovala moje úcta k jedinečnému tvůrci.
Začátkem loňského prosince jsem mu měl zatelefonovat a domluvit si s ním termín rozhovoru pro časopis Barbar. Už jsem pořídil nějakých pět set rozhovorů a medailonků, a přece se mi třásl hlas. Oslovoval jsem ho Mistře, vyprávěl jsem mu, jak se mi jeho práce líbí odmalička, on mi s nehranou zdvořilostí děkoval a navrhl, ať ho navštívím 29. prosince v 8.30 v jeho vile v Praze. Ani nevím, jestli jsem mu řekl, že se mnou přijde i náš fotograf, ale asi ano, protože Mistr ve stanový čas nebyl překvapen, že jsme dva.
Říká-li se, že čím je člověk slavnější, tím bývá skromnější, u Adolfa Borna by se mělo doplnit, že i normálnější. Stiskl nám srdečně dlaň a svým humorem a bezprostředností rozptýlil obavy o to, jak nás přijme „veliký tvůrce“. Představil nám svou paní, dovedl nás do předsálí ateliéru v prvním patře, tam jsme se posadili ke stolu a já mu položil úvodní otázku. Víc jich ani nebylo třeba. Během odpovědi přešel na témata, o kterých se mu zrovna chtělo vyprávět, a pak zase na další. Vyprávění mělo hlavu a patu a hlavně vtip, jaký známe z jeho ilustrací.
V přítomnosti diktafonu se cítil jako ryba ve vodě a místo slíbené půlhodiny mi daroval skoro trojnásobný čas. Humor ho opustil až ve chvíli, kdy se řeč stočila na téma migrantů. Měl z nich veliké obavy. Když jsem mu řekl, že by bylo škoda končit rozhovor beznadějí, vrátil se ke svému oblíbenému monarchismu. Zakončil vyprávění příhodou, jak trošku peskoval nějakého ministra za to, že neoslavil devadesátiny Otto von Habsburga. Habsburky totiž Adolf Born považoval za vládce své vlasti bez ohledu na všechny změny od roku 1918.
Hlasitěji než já se v té chvíli smál fotograf, ale smích ho ihned přešel, neboť pan Born se námi začal loučit. Tu se ukázalo, že zatímco s redaktory rád tráví čas, pózování před objektivem ho nebaví. Vzal nás do ateliéru, kde si ho fotograf rychle aranžoval do nejrůznějších pozic, což Adolf Born komentoval: „Tihle fotografové pokaždé tak zdržují…“
Napadlo mě, že se ho asi ještě nikdo nezeptal, odkdy nosí svůj charakteristický knír. „To je zajímavá věc,“ rozzářily se mu oči, „nechal jsem si ho narůst v roce 1968, protože –“ V té chvíli si fotograf uvědomil, že narychlo pořízenou sadu snímků by mohl zachránit takový, kde si bude Mistr kroutit knír. A tak mi pana Borna vzal se slovy: „A ještě ten kníreček, ano? Jako že si ho kroutíte.“
Mistr vyhověl, načež zdvořile ukončil schůzku. Rozloučili jsme se i s paní Bornovou, která právě vykoukla z kuchyně, a já měl takovou radost z celého setkání, že jsem v chodbě svojí brašnou srazil nějaké suché květy ze zdi a ani jsem si toho nevšiml. Náš dobrý fotograf je rychle naskládal zpátky a už jsme seděli v autě a jeli směr jižní Čechy, kde se Adolf Born narodil a to byl vlastně prvotní důvod rozhovoru pro časopis Barbar.
Doufal se, že náhoda mě znovu přivede do jeho blízkosti, abych se ho zeptal na ten knír. Při naší schůzce prozradil, že stále tvoří, a já si myslel, že na tomhle světě bude ještě dlouho. A najednou z rádia v nádražní restauraci slyším, že už na tomhle světě není. Všichni, kdo si tam zrovna krátili čekání na vlak, na chviličku zmlkli. Byli to lidé rozmanitého věku, z různých společenských vrstev. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na poslední větu z Babičky od Boženy Němcové. Když babička zemřela, paní kněžna řekla: „Šťastná to žena.“ Když zemřel Adolf Born, mělo by se říct: „Šťastný to muž.“ A důvod jeho kníru? To už zůstane tajemstvím.
... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ČERVNOVÉM ČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR!
Předplatné můžete pořídit zde.