Spolu a chutně s Milošem Knorem

České Budějovice, restaurace Masné krámy, schůzka s Milošem Knorem. Říká se, že komici k sobě přitahují humorné situace. Tak schválně. Přichází servírka. „Co si dáte?“ Objednávám si a slovo dostává Miloš Knor. „Prosím jedno espresso. Bez cukru, bez mlíka, bez všech těch věcí. Jenom to kafe,“ zdůrazní. Nato se slečna zamyslí a povídá: „A do toho ještě třeba?“ „Nic!“ A zatímco já přemýšlím, jestli by se na tom dala postavit komická scénka, Miloš Knor se podívá k oknu nad stolem a podotkne: V létě mají tyhle okna otevřený. Když jsem ve městě, tak sem k nim chodím vystupovat. Strčím do některýho zvenku hlavu a hraju. Prostě se tady může hostům stát, že se objevím v okně u jejich stolu a spustím: „Hezký večer, tak jsem tady a čím bysme začali? Tady pro pána mám výbornej fór.“ Lidi jsou nejdřív překvapení, pak se začnou smát, většinou dostanu pivo, ukloním se a jdu k vedlejšímu oknu.

Takže jste domluvený s Masnými krámy, že jim občas uděláte zábavu?

S nikým nejsem domluvený. Mě prostě baví dělat zábavu. Jednou jsem strčil hlavu do okna, a v celým podniku skoro nikdo. Tak jsem šel dovnitř a udělal jsem to obráceně. Vykouknul jsem z okna do ulice a hrál jsem pro lidi, co šli kolem po chodníku. Zastavili se, udělali hlouček, smáli se.

Připravujete si, co budete říkat?

Mezi lidmi je to čistá improvizace. A občas mě při tom napadne něco, co pak použiju při oficiálních vystoupeních.

To musí být dost odvážné – bavit někoho, kdo si neobjednal zábavu.

A to je právě ono. Humor nemá omezení a jeho publikum taky ne. S Lukášem Pavláskem vystupujeme na svatbách, kam nás nikdo nezval. Objevíme se na cizí svatbě, já ji začnu moderovat, vystoupíme a jdeme pryč. Ale ještě větší výzva je prázdný venkovní pódium. A když okolo není skoro nikdo. Vylézt tam, něco předvést a docílit, že okolo najednou stojí publikum a baví se. Pak se důstojně uklonit a odejít.

Nenapadlo vás spojit síly s nějakým obchodním řetězcem? Přilákat lidi na akce je jejich hlavní cíl.

Obchoďákům nic nenabízím, já tam prostě přijdu. Ty jejich opuštěný pódia v halách jsou přímo pro mě. Protáhnu se pod řetízkem, vylezu nahoru a začnu dělat, že celou dobu se tam na mě čekalo. Výborná příprava na večerní vystoupení.

Jak často tohle v Budějovicích podnikáte?

V Masných krámech tak třikrát za léto. A jinde – jak mě to napadne.

Zkusíme, jak jste pohotový. Před jedenácti lety v Praze dva vrahové zabili chlapa a ten se shodou okolností jmenoval Miloš Knorr. Pak ho rozsekali a uvařili v prádelním hrnci. U soudu řekli, že vařili polívku z Knorra. Jak byste to jako komentoval?

Knor – spolu a chutně.

Dobrý! Už jste to někdy použil?

Zatím ne.

To už je moc citlivé téma?

Neexistujou citlivý témata. Jsou jenom citlivý lidi, který by se neměli dívat na televizi, poslouchat humor a vůbec vycházet na ulici. Jen mě to zatím nenapadlo použít. Nejsem ten tvořič, co si sedne a nevstane, dokud něco nevysedí. Mě to prostě napadne. Pak s tím hned večer vystupuju a postupně se to vystříbří, usadí a vypovídá. A teprve pak si sednu a napíšu si to. Abych na to nezapomněl, až to budu chtít třeba za tři roky znovu říkat. Doma mám celou kartotéku takových věcí.

Máte úplně jiný přístup než Vladimír Dvořák, když připravoval scénky s Jiřinou Bohdalovou. Údajně dlouho všechno pilovali do nejmenších detailů a pak teprve šli na scénu.

Co já bych za to dal, kdybych takhle moh pracovat! Teď s Aloisem Náhlovským, Pepou Mladým a Petrem Vydrou děláme pro Televizi Barrandov pořad Estrádička. Rádi bysme hodně zkoušeli a připravovali, ale na to už dneska v televizích není kapacita.

Jak se dneska natáčí zábava?

Přečteme si párkrát scénář, uděláme zkoušku a jdem to rovnou natočit. No, on by si i Dvořák postesknul, že měl málo zkoušení, možná to vidíme zkresleně, ale pravda je, že tenkrát bylo víc času na všechno.

V době jeho vrcholné slávy už jste byl dospělý, ale nevystupoval jste. K tomu mám pár otázek…

Ani je nečtěte, rovnou na ně odpovím.

Víte, na co se chci ptát?

Jasně. Mám pro novináře připravený odpovědi na otázky, který pravidelně dostávám. Úspora času pro obě strany.

Tak mi tedy na něco odpovězte.

Šel jsem na konkurz a oni mě vybrali. – Od roku 2008 – Ne, nebyl jsem třídní šašek. – Nikam na ně nechodím, ty nápady mě prostě napadnou. – Ano, píšu si to sám.

To jsou všechny odpovědi?

Dál se nikdo nedostal. Ale ptejte se, já si přidělám další.

Dobře. Kde jste se narodil?

V Budějcích. Pak jsme se přestěhovali na kopec na Rudolfov. Moment, zapíšu si to.

Co jste dělal předtím, než jste se stal tím, čím jste? Třeba po základce. Budoucí komikové jdou buď na pedák nebo na konzervatoř.

Já na zemědělku. Střední zemědělská technická škola v Budějcích, obor mechanizace zemědělské výroby.

To je ale ohromná sranda.

No strašná. Vůbec jsem nevěděl, co tam dělám.

Proč zrovna tam?

Jinde nebylo místo. Dělal jsem přijímačky na gymnázium, a tam mě nevzali.

Tipuju, že mluvíme o začátku osmdesátých let, takže to bylo z politických důvodů?

Né, prostě jsem byl tupější. Ten mechanizátor byl fajn. Hlavně že k tomu byla maturita. A fakt mě tam i něco naučili.

Na třídního šaška jste mi sice odpověděl, nicméně na střední škole se už na člověku projevují náznaky povolání. Třeba kdo se bude živit psaním, už v té době píše povídky pro spolužáky.

Tak tohle jo. Dokonce nedávno, jak jezdíme s projektem Komici s.r.o., jsem čet někde na představení povídku, kterou jsem napsal na střední škole, a kupodivu se to lidem líbilo.

Vzpomenete si svůj první honorář? Já jsem prvně četl veřejně svou povídku v prváku na lyžařském zájezdu a dostal jsem za to čokoládu.

Hm… Já jsem taky čet první povídku, když jsme byli se školou na lyžích. A dostal jsem za to přes držku.

O čem to bylo?

Nevím, dělám si srandu. Ale tu povídku jsem čet.

A přihodilo se vám někdy, že jste za svoje vystoupení dostal přes držku?

Když tak nad tím přemýšlím, jsem sám překvapený, že se mi to ještě nestalo. Musím to zaklepat. Jenom jednou jsem málem dostal přes držku, když jsem na plese vyhrál divočáka, a nebyl jsem místní.

Na střední škole většinou bývá češtinář, který vede divadlo pro studenty a umí si budoucí herce podchytit.

To my jsme neměli. My měli češtinářku a ta dělala divadlo tím, jak vstoupila do třídy, ale že bysme něco hráli, to ne. Až v roce 2007 jsem šel na konkurz na pořad Na stojáka. Předtím jsem fakt neměl s publikem zkušenost. 

Dobrá, takže jste se vyučil tím mechanizátorem.

Pozor, vystudoval. Protože kdybych se to vyučil, měl bych to i umět. Když jsem to vystudoval, tak teoreticky vím, jak to dělat.

Vy jste to nikdy nedělal?

Nedělal. Nastoupil jsem do Mototechny, ale protože tam byla výplata nic moc, přešel jsem do Uhelných skladů. Vozil jsem uhlí.

Když jste jezdil s uhlím, neříkali vám doma: „Sakra, máš tu maturitu, a vozíš uhlí?“

Když jsem vozil uhlí, tak mi doma říkali: „Jdi se umejt.“ Bylo to výborný – obrovský plat na tu dobu. Uhlí bylo nedostatkový a každý si mě považoval. Vždycky jsem dostal svačinku a padesát korun. To je jak dneska pětistovka. Dělal jsem to rád, a ne jen kvůli těm penězům. Fakt jsem měl každý den pocit z dobře odvedený práce. Nesetkal jsem se s nikým, kdo by byl nepříjemný. Když přijel uhlíř, měla celá rodina dovolenou. To byl svátek.

Proč jste s tím vlastně skončil?

Protože mě chtěli odvést na vojnu, a já o to nestál. Říkal jsem jim, že jsem každou chvíli oteklý, a oni, že to asi nebude tak hrozný, když vozím uhlí. Tak jsem ho přestal vozit a dělal jsem skladníka. Vojně jsem se vyhnul. Ale ty peníze zase nebyly, jak bych si představoval, tak jsem šel do Rakouska. Sedmnáct let jsem tam rozvážel coca-colu.

To už jste byl zapracovaný, dobré peníze, proto mi vůbec nejde na rozum, proč jste s tím skončil a dal se na nejisté povolání komika.

Netušil jsem, že to takhle dopadne. V televizi začali dávat pořad Na stojáka a já si řek: „Tohle bych rád zkusil.“ Rád jsem vyprávěl příběhy, bavil jsem kamarády v hospodě. Tak jsem do televize občas zavolal, řekli mi, kdy to bude, a mně se to pak nehodilo, protože bych si na to musel brát volno. Dělal jsem v Linci, tohle bylo v Praze, a přišlo mi jako ztráta času, aby mi tam pak třeba řekli, že takových šašků mají plný parlament.

Ale nakonec jste jel.

Dlouho jsem to odkládal. Až jsem si řek: No jo, ale když to nikdy nezkusím, tak to nikdy nezjistím.

A zjistil jste, že na to máte. Vaše povídka „Poprvé“ zabodovala a lidi se chytli hned od začátku, když jste vyprávěl, že z Rudolfova jedete do Prahy ukázat, jak se dělá zábava.

Jenomže to je až pozdější záznam. Ten konkurz byl propadák. Konal se v baru Aloha za normálního provozu. Malý bar, tam sedí lidi, kecají, kouří. Do toho probíhá konkurz, takže některým to i vadí. Před ně si má stoupnout komik a strhnout na sebe pozornost. Já vylez na pódium, vybalil jsem to – a nic.

Asi není čeho litovat, protože ani takový komik jako Luděk Sobota tam příliš nezabodoval.

Já vím. Měl monolog Curriculum vitae. A to je vtipná a osvědčená věc. Bylo to tam fakt krutý.

Sedl jste do auta a jel zpátky rozvážet coca-colu?

No, pravda je, že jsem si pomyslel, že na to nemám. Najednou se ke mně přitočí frajer a říká: „Hele, my děláme v Táboře pod kotnovskou věží takovou akci a nám by ses líbil. Přijeď.“ Přijel jsem a tam už to bylo dobrý. Takže do televize mě nevzali, ale pod Kotnov to stačilo. Pak se ozvali sami z televize, jestli bych neměl něco jinýho. Tak jo, zkusím to. Říkal jsem monolog „Joint za volantem“. Strašně se to líbilo. A já pochopil, že postavit se na pódium je největší zábava, co může být.

Čím to, že tenhle výstup zabral?

Tam už seděli lidi, kteří přišli poslouchat. Moje scénky jsou takový, že se musejí poslouchat. Nedělám vopičky a podobný věci. Ale tomu prvnímu publiku ten nezájem nevyčítám. Kdybych byl v hospodě a najednou mi někdo přišel něco říkat, je logický, že tomu nebudu věnovat pozornost. I když – je to vlastně výzva. Proto jsem pak začal s těmi věcmi na veřejnosti, abych zjistil, jak podchytit zájem a pobavit někoho, kdo nečeká, že ho někdo chce bavit.

Profesionálně se věnujete komice od roku 2008. Jak vlastně komik začíná?  

Prostě jsem se rozhod, že se tím budu živit. Šel jsem za šéfem v Rakousku a řek jsem: „Končím s tím tady, stane se ze mě filmová hvězda.“ Šéf mi dal odstupný a povídá: „Ja, super, na to už jsme čekali.“ A pak si asi s chlapama vykládal, že jsem se ve čtyřiceti zbláznil.

A přišly mraky zakázek…

Houby. Vrátil jsem se do Rudolfova, sednul jsem k telefonu a takových šest měsíců jsem volal po nejrůznějších čertech a sakrech a nabízel jsem vystoupení. Telefonoval jsem i sedm hodin denně. Odstupný se ztenčovalo. Pak se to zlomilo. Od tý doby už jsem nikomu nezavolal. Volají sami. Musím to zaklepat.

Která zakázka byla první?

V Budějcích v Solnici, která už neexistuje. Ruda z Ostravy, Čtvrtníček, Matonoha, Pavlásek a já.

A scénka, které si nejvíc považujete?

Podle mě je to dialog s Petrem Vydrou – „Zvonko Vidrič“. Celá scénka v chorvatštině. Zrovna nedávno jsme si s Petrem říkali, že až umřeme nebo už to nebudeme dělat, tak to v televizi vytáhnou a budou to hrát, jako teď furt omílají takový ty Menšíky a vytvářejí dojem, že nic jinýho není. A pak budou lidi doma huhlat: „Jó, to byla tenkrát zábava! Dneska už ty mladý nic neudělaj…“

Kdy to tak přijde?

Asi fakt až umřeme. Ale přijde to, protože je to jedna ze tří zásadních scének český zábavy. Sobotovo „Nad dopisy diváků“, Holzmannovo „Včera dnes a zítra“ a tohle naše. Akorát že dneska už to funguje tak trochu jinak a co si člověk nezaplatí, to nemá.

Myslíte zaplatit úspěch v komediální sféře?

V jakýkoliv sféře. A je sranda si z toho dělat srandu, což naši předchůdci nemohli, protože to neznali. Tuhle jsem viděl reklamu na jeden bulvární časopis, kde říkali: „Čtěte náš časopis, řekneme vám, kdo je celebrita.“ Tak takhle se to dělá. Pro mě jsou mnohem lepší živí diváci než celebritózní články. Ale bulvár je vlastně fantastická záležitost. Úplně zbytečný zprávy o ničem, a tolik lidí to konzumuje! Já ty zprávy ani neotvírám, jenom si čtu ty titulky. Bulvární titulky miluju.

V nich je všechno, že jo?

Právě že v nich mnohdy není nic, protože nemají o kom psát. Teď jsem třeba v pořadu využil titulek: „Další úžasné miminko na světě! Bývalá hvězda Primy porodila druhé dítě!“ To už musí být hodně zapomenutá hvězda, když se ani nečeká, že ji někdo pozná podle jména. Anebo titulek: „Známý zpěvák, který si zlomil nohu.“ To znamená, že je to někdo, koho nikdo nezná. Kdyby to byl Karel Gott, napíšou přece Karel Gott. Kdybych teď zalistoval bulvárem, věřím, že hned z prvního titulku by se dala udělat scénka.

Opravdu?

Zkusíme to. Moment… Takže: „Co na to říkáte? Tohle opravdu není transvestita, ale bratr slavné české miss!“ Tak tohle beru.

Důležité je, že vás berou diváci, protože jste před ně přišel odnikud, a dneska hrajete před tisícovkami lidí, obsazují vás do filmů. Na čem teď pracujete?

Teď se povedlo něco, z čeho mám fakt velkou radost. Podařilo se mi udělat svůj vlastní televizní pořad. Jmenuje se KnOREKTNĚ. Zpravodajská ujetá talkshow. Běží na www.iComedy.cz, což je moje internetová televize. Zatím vládne tímhle jediným pořadem, protože všechno platím sám, ale pomalu to rozbíháme. Natáčí se v Praze v divadle Ponec a chodí na nás živí diváci, kteří si kupujou vstupenky, takže žádná placená klaka ani umělý smích. Je to nejvtipnější pořad na současných televizích vůbec. To nemám ze svý hlavy, ale říkají mi to kritici i škarohlídi i lidi z ostatních televizí. – Nad čím přemýšlíte?

Jak tenhle rozhovor uzavřít. Končit velkou chválou přináší smůlu.

Tak já vám vyleju kafe na diktafon a zastaví se to samo.

Já ho mám rád. Radši vymyslím nějakou otázku. Stává se vám, že si lidi třeba ve vlaku vyprávějí vaše scénky jako v dobách Šimka a Grossmanna?

Ano, zažil jsem to. Je to nádherný pocit.

A už vás napodobují známí imitátoři?

Zatím ne. Dík za nápad. Hned řeknu Jablonskýmu, aby mě udělal.