Štěkající farář a Kačer na perníku

když sem byl malej,/ měli sme na vesnici/ starýho faráře/ byl půlku života zavřenej v dole,/ a pak přišel k nám/ rád na něj vzpomínám,/ protože uměl štěkat/ jako pes

Každá tvá báseň je v podstatě takový mikropříběh. Čerpáš ze svého dětství a dospívání, kdy ses setkával s různými zvláštními lidmi, dá se říct pábiteli, třeba se stařičkým farářem.

Byla to taková shrbená postavička, která se naprosto vymykala. Vyrůstal jsem na vsi v Novohradských horách a tam žilo dost podivínů. A on mě tehdy fascinoval. Byl jsem malej kluk, a farář mluvil úplně jinak než všichni okolo. Měl dar. Uměl vyjít s každým, koho potkal. A nejlíp to uměl s dětma. On opravdu štěkal jako pes, byli jsme z toho paf. Dokázal nás rozesmát. Až později jsem se dozvěděl, že byl zavřenej už za nácků, a pak ho zavřeli i komunisti, nějakých deset let byl muklem na šachtě. Na uranu.

když sme šli ze školy/ u Sámošky zametal Žalud/ všichni mu tak říkali/ jako Igor/ můj kamarád Igor/ – vysokej cikán,/ kterej k nám přišel ve třetí třídě/ byl vopařenej na krku/ i na zádech/ ptal sem se ho, proč je vopařenej/ a on mi řek/ pokaždý jinej příběh/ Igor měl kozatou ségru,/ která s náma do třídy chodila taky/ a každej jí chtěl/ Igor a Žalud/ sbírali vajgly/ na náměstí/ Žalud umřel/ tak v padesáti/ jeho parte sem zahlíd u dveří do Sámošky

Tvé básně jsou syrové, inspirované pohraničím a lidmi, co žijí na okraji společnosti. Už jejich jména nebo přezdívky vyvolávají různé asociace. Žalud, Godhaj, Prdík, děda Budík...

Žalud se tak fakt jmenoval a dělal vesnickýho metaře. Hulil jednu za druhou a navíc i vypadal jak žalud. Žlutej chlap. Kuřáci mívají žlutý prsty od nikotinu, ale on měl žlutej celej obličej i ruce. A Igor byl kamarád ze třídy. Na vesnici je skvělý dětství, pořád jsme byli venku, za každýho počasí. Navíc tam žilo hodně rómskejch rodin, v takovým malým ghettu, separovaný od ostatních. Jako děti jsme to ale nerozlišovali a do party patřili všichni, třeba právě Igor nebo Salám. Aby mezi nás zapadli, vymýšleli si různý historky, a nám přišel jejich život úžasně barevnej, exotickej. A to i přesto, že jejich rodiče neměli peníze, žili opravdu ze dne na den. Měli spoustu sourozenců. A v raným věku museli bejt tak nějak dospělejší, museli se starat o ty mladší. 

od školky sem znal kluka,/ kterej si říkal Kačer/ kvůli svýmu ptákovi/ Kačer se menoval přímením/ Beneš jako prezident,/ ale byl to vobyčejnej Jenda/ Kačer strašil lidi, který viseli, plynovkou/ a jeden na něj vytáh pravou/ Kačer vyprávěl,/ jak ho zastavili cajti na ééé padesát pětce/ – tajný/ sebrali ho a auto tam nechal/ Kačer jel v perníku/ jako polovina mých kámošů/ Alty s Babunem říkali,/ že to vaří Vjetnamec v Sámošce/ ví to kvůli tomu smradu zevnitř

Ve světě tvých básní jsou drogy, alkohol, prostituce. Nic veselého. Přesto i v tom dokážeš najít jistou poezii, kouzlo drsného života.

Měli jsme jako kluci partu a v každý takový partě se občas vyskytne jedinec, kterej chlastá už ve třinácti. A my se scházeli, dávali do kola první cigáro. Šlo tam o jistou hierarchii, navíc v pohraničí je tvrdej život, práce se shání těžko, není to jak ve městě, lidi musí dojíždět a nabízí se samozřejmě jednoduchý řešení. Kšeftovat s nelegálníma látkama. Hodně mých kámošů kašlalo na školu a místo toho nastoupilo do vlaku, ze kterýho se těžko vystupuje. Většinou byli z početnejch rodin alkoholiků a oni prostě dýlovali, aby měli prachy. A nejeli v tom jenom děcka, ale i jejich tátové.

Kubu sem nikdy neoslovoval Kuba,/ dokud sem nevyrost/ jednou sme ho s Pepou a Jendou chytli,/ když šel domu ze školky, a zfackovali ho/ jeho mamka byla tlustá/ a chodil s ní nakupovat do Sámošky/ jeho taťka byl policajt/ nikdy sem neviděl tolik chlastu jako u nich v ložnici/ nesměl se pít/ Kuba si hrál do sedmý třídy s plastovýma figurkama/ na lavici/ a prskal/ vždycky mi ho bylo líto,/ ale dlouho sem mu to neuměl/ vyjádřit slovy

Píšeš i o šikaně, o klukách a holkách, které ti silnější ponižují, zesměšňují je a dělají jim ze života peklo.

Sám jsem patřil k těm, co šikanovali. Mluvil jsem o hierarchii mezi rukama, a někdo byl vespod a někdo zas nahoře. Dneska je mi to líto, byl jsem blbej. Nechal jsem se strhnout a stal se součástí masy. Je to něco, co si ponesu jako cejch celej život. Ten kluk, kterýho jsme mlátili, je dodneška poznamenanej. Vesnice je hodně malej svět a dětství se překulí do dospělosti a i ve světě dospělých je dál otloukánkem, vyčlenili ho a on tu roli přijal. Přijal roli oběti. Ty básně jsou ale i o soucitu a hledání porozumění.

V jiné básni ale píšeš, že jediný kluk, který mlátil tebe, byl Prdíkův brácha.

Prdíkův brácha byl stejně starej jako já, jenže to byl kolos, měl výhodu silnějšího a dával mi to sežrat. To bylo ve školce, kde se děcka mydlily hlava nehlava. Ale byly i klukovský hry, při kterých jsme přišli k úrazu nechtěně. My neseděli doma u počítačů, ale lítali jsme po lesích. Já třeba přerazil klackem nos kamarádovi, když jsme si hráli na rytíře. On pak doma tvrdil, že ho srazil jelen. Dětská fantazie tvořila protipól k té syrové realitě, ve který jsme žili.

v domě u silnice bydlel děda Budík, jeho bába/ a pes/ děda Budík sbíral kola a všechno harampádí/

jednou sem vynášel starý hadry po tátovi/ do konťáku za kostelem/ a on si je vzal/ děda Budík nosil v zimě čepici s obrovskou bambulí,/ kterou sem pak už nikdy neviděl/ vždycky se vožral, pohádal s jeho bábou/ a zmlátil psa/ vlastně ho zmlátil vždycky,/ když vylez ven/ děda Budík mezi garážema choval kozy/ Triskáč řikal, že když je snědli,/ sežral i psa/ jeho vnučka šlapala pro Němce/ když sem tam přijel po roce,/ byli děda Budík i jeho bába mrtví/ vlastně ani nevim,/ proč se mu říkalo Budík

Pracoval jsi na benzínce, kde ses opět potkával s nejrůznějšími existencemi. Tedy další zdroj inspirace.

Dělal jsem tam myče oken, takže jsem potkával zazobance, ale i chlapy, dělníky z ubytovny, převážně Rómy. Snažím se těm lidem porozumět, pochopit je. Byli tam lidi, kteří chodili třikrát denně pro cigarety, byl tam pasák, kterej nám nabízel svý holky. Ale i mezi prodavačema a myčema oken se vyskytli stejný týpci, jako žili na ubytovně. Mí spolupracovníci mi časem začali o sobě vyprávět historky, byly hodně pestrý. Třeba pedofil, ten žil pořád se svou maminkou a nosil její boty, nebo homosexuál, co mi šlohnul tričko. Prostě se pohybuju mezi nejrůznějšíma lidma a jenom naslouchám a pozoruju. Nasávám jak houba jejich příběhy. Nemusím si nic vymejšlet. Všechno, o čem píšu, je přímo ze života.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V KVĚTNOVÉM ČÍSLE

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!