Sto dětí Vlaďky Erbové

Dnes, kdy si povídáme, předvádíte šaty na módní přehlídce v Písku. Jde i z téhle akce výtěžek na podporu nemocných dětí?

Ano, jedná se o benefiční akci. Konala se u příležitosti 666 let Kamenného mostu během Píseckého víkendu módy. Agentura oslovila naše občanské sdružení Vlaďka dětem. Peníze, které se podařilo získat, půjdou právě na nemocné děti.

Vaše sdružení pomáhá dětem, které jsou onkologickými pacienty…

Sdružení jsme založili minulý rok. Šest let jsem pracovala jako patronka nadace Rakovina věc veřejná. Už tehdy jsem k tomu měla velmi blízko, navštěvovala jsem oddělení, kde leželi nemocní. Jako máma zdravých dětí jsem se samozřejmě zastavila na dětském oddělení. A po šesti letech jsem se tak rozhodla navázat na tuto charitu a zaměřila se na pomoc dětem a jejich rodičům.

V různých rozhovorech mluvíte o tom, že jsou vám tyto „cizí“ děti velmi blízké.

Přijde mi, že už dneska nemám jen ty svoje děti, ale taky těch dalších sto. Nemocné děti se léčí až několik let a já se s nimi potkávám. Člověk už je pak vlastně nikdy neopustí. S dětmi, které už jsou zdravé, jezdím třetím rokem na onkologické tábory. Pořád patří do mého života. Navíc noví pacienti neustále přibývají. Bohužel.

Berete mezi ně i svoje děti?

Ne. Můj syn, je dvouletý, nemá z toho rozum. Dcera oddělení s nemocnými ještě nikdy neviděla. Myslím, že má na takové věci ještě čas. Ví ale, čemu se věnuji, snažím se jí to vysvětlit. Sama už umí vyřadit oblečení a hračky, a dětem, které to potřebují, je věnovat. Má už nějaké sociální cítění.

Takže domů si třeba nemocné děti neberete?

Ony mají velmi nabouranou imunitu, a musí proto být v izolaci. Takže po dobu léčení to ani není možné. Mám ale jednoho pacienta, Davídka, který je v léčbě přes čtyři roky. Je to velmi smutný příběh. Rodině se před časem narodil ještě druhý syn, který je autista. Tatínek je s Davídkem většinu času hospitalizovaný, maminka chodí do práce, protože má větší příjem. Babička vychovává autistického Lukáška. David je po transplantaci, která byla neúspěšná. Teď už víme, že má před sebou jen několik týdnů, a už se tedy nemusí dbát na izolaci kvůli jeho imunitě. Byl u nás doma a moje dcera jeho příběh zná. Ví, kdo je David, co ho čeká.

Jak to vaše dcera vnímá?

Myslím, že se s tou myšlenkou také musela poprat. Asi to ani pro ni není jednoduché, když si s ním hraje, a ví, že má David před sebou třeba jen pár týdnů života…. (David několik dní po našem rozhovoru zemřel, pozn. red.)

Celý rozhovor v letním vydání časopisu Barbar!