Strašidla vidí jen děti a světci

O strašidlech jste vydal řadu knih. Viděl už jste nějaké doopravdy?

Možná jsem něco takového viděl jako dítě, když mi bylo šest nebo sedm let. Stalo se to doma, v činžáku na pražských Vinohradech. Měli jsme tam velkou halu a v ní u dveří stál věšák, na něm kabáty a klobouk. Ještě musím prozradit, že jsem jako dítě měl velice rád strašidelné pohádky, i když jsem se při nich bál. Obzvlášť při pohádkách Wilhelma Hauffa. V jedné se vypravuje o strašidelném korábu, ke kterému doplavali dva trosečníci. Když vylezli na palubu, zjistili, že se námořníci navzájem pozabíjeli. Jejich kapitán byl přitlučený ke stožáru hřebíkem skrz čelo. Na hlavě měl posazený klobouk.

A klobouk seděl i na věšáku u vás doma…

Když jsem se v noci vzbudil a šel jsem se třeba napít do kuchyně, musel jsem nejprve potmě projít halou, protože vypínač byl na protější stěně. V hrůze jsem kolem věšáku procházel. Strašně jsem se bál, že tam stojí ten mrtvý kapitán. V hale mi sice nic neudělal, ale pak mi vstupoval do snů. Pronásledoval mě a chtěl mě kousnout. V té chvíli to bylo reálné strašidlo.

I já bych si na podobná strašidla vzpomněl, kdybych zapátral v zážitcích z dětství. Čím to je, že právě děti vídají strašidla?

Dozvěděl jsem se to z jedné hodně staré knihy psané kurentem. Strašidla může sám o sobě vidět jen ten, kdo nikdy neprovedl nic špatného. Tedy děti a světci. My ostatní, kteří už máme nějaký vroubek, je vidíme jen tehdy, když se sama strašidla sama rozhodnou, že se nám zjeví. Často to bývá proto, aby člověka za něco potrestali. Ostatně v té staré knize se píše, že každý uvidí jen takové strašidlo, jaké si zaslouží. 

Než si začneme povídat o děsivých strašidlech, prozraďte mi – existují i veselá strašidla?

Legrační jsou třeba šotci. Nejsou to nebezpečná strašidla, baví se tím, že schovávají lidem věci. Ráno se oblékáte, ale ze dvou ponožek najdete jen jenu. Anebo stoprocentně víte, kam jste si položil tužku, a ona tam najednou není. To jsou oblíbené škodolibé žertíčky šotků.

V tom případě takových šotků kolem mě žije celé hejno. Můžu jim to vrátit? Smím si udělat legraci i z šotka?

Raději ne. Posloužím vlastním příkladem. Moje první samostatná knížka o strašidlech se jmenuje Strašidla od Šumavy po Prahu. V ní jsem si dovolil domýšlet, jaké věci by strašidla ze starých pověstí tropila v současnosti. Například strašidlo, kterému se říkalo morová bába, jsem nechal roznášet pervitin na diskotékách. Premiéry knížky – já totiž nerad pro uvedení knihy říkám křest – se zúčastnila i numeroložka Gita Gabrielli. Zeptala se mě: „Nebojíš se dělat si legraci ze strašidel?“ Namítl jsem: „Ale vždyť jsou to jen taková lehká legrácka…“ – „No, jen aby si pak neudělaly tu legraci z tebe.“

Teď jsem napnutý.

V té době jsem pracoval jako novinář a jel jsem autem do Jindřichova Hradce zjišťovat, kde Špidla koupil barák. Bylo kolem Vánoc, zima, netopilo mi auto. Druhý den ráno jdu potmě do koupelny. To je taková moje zvyklost, když bývá ráno tma. Nejdřív nahmatám kartáček, vyčistím si zuby, tím se proberu a teprve pak rozsvítím. Tentokrát se mi ale zdálo, že je něco v nepořádku. Z ničeho nic jsem měl celou košili mokrou. Rozsvítil jsem a zděsil se své tváře v zrcadle. Pravý koutek úst směřoval nahoru, zatímco levý jsem měl svěšený až dolů k bradě. Odtud stékaly sliny se zubní pastou po krku až na košili. Měl jsem úplně vyhlazené vrásky na pravé straně obličeje a oteklé, zapadlé pravé oko. Nemohl jsem vůbec hýbat ústy. Oblékl jsem se, dojel jsem do nemocnice a tam zjistili, že mám obrnu lícního nervu. Vážný stav. Zůstala mi jen pětiprocentní hybnost tváře. Měla následovat hospitalizace, jenže já potřeboval pokračovat v práci, a tak jsem podepsal reverz. Lékař nade mnou kroutil hlavou a prohlásil, že jestli chci, aby mi to zůstalo, tak ať si hraju. Nakonec svolil pod podmínkou, že nebudu chodit pěšky venku, vždycky přijdu pořádně oblečený a s čepicí na hlavě do nemocnice, tam mi píchnou injekci, rozmasírují tvář a zase půjdu. Pracoval jsem z tepla domova a po čtrnácti dnech se mi tvář rozhýbala jako dřív. V nemocnici žasli, jak rychle jsem se uzdravil. Jsou případy, kdy se lidé léčí i rok a stejně jim už nadosmrti zůstane částečná nehybnost tváře.

V tom případě ta odplata za legrácky ze strašidel nebyla tak hrozná.

Příběh ještě nekončí. Jakmile mi v nemocnici řekli, že jsem se uzdravil, jel jsem nafotit cyklostezku ke článku. Byla zima, foukal vítr. Ráno přijdu potmě do koupelny, a zase mokrá košile. Rozsvítím a ze zrcadla se na mě dívá pokřivená tvář. Tentokrát obráceně: pravý koutek nahoře, levý dole a až k bradě. V nemocnici mě primář uvítal slovy: „Takovýhle případ jsem zatím znal jen z odborné literatury. Už tady musíte zůstat.“ Já ale znovu podepsal reverz. Uplynulo čtrnáct dní a tvář se mi srovnala, jako by se nic nestalo. Pan primář pokrčil rameny a řekl s povzdechem: „Jděte domů, vy snad nejste medicínský případ.“ Jdu tedy domů, potká mě Gita Gabrielli a neopomene poznamenat: „Vidíš, já jsem ti říkala, nedělej si legraci ze strašidel.“ Od té doby je ve svých textech líčím jen tak, jak je zachovalo vyprávění z generací na generace. Nepřisuzuju jim nic, co k nim nepatří. To jsem si dovolil jen jednou, v knize Strašidla od Šumavy k Praze.

Která strašidla jsou pro Šumavu typická?

Například permoníci. Najdeme je všude, kde bývala těžba. Trpaslíci tam pořád ještě jsou, dotěžují zbývající části a hromadí si své poklady. Velkou skrýš pokladů mají pod Dívčím kamenem. Když v zimě přepočítávají svoje bohatství, dohlíží na ně jejich trpasličí král, je to už stařeček a přes zimu obvykle nastydne. Zjara tam pak vysedává na kamenech, vyhřívá se a hlasitě kýchá. Pokud ho zaslechnete, radím vám, popřejte mu dobré pozdravení. Anebo si ho raději nevšímejte. Hlavně se mu neposmívat, protože by se pomstil.

Jak vypadá pomsta od trpasličího krále?

Člověk ztratí doklady, klíče od auta nebo od bytu. Zatímco je hledá, zaběhne se mu pes nebo manželka, je to různé, ale tentokrát nemůžu sloužit vlastní příhodou. Několikrát jsem na Dívčím kameni byl, nicméně trpasličí král zatím nikdy nepokládal za vhodné se mi zjevit. Když jsme u těch trpaslíků, hojným zástupcem jejich říše je na Šumavě klepálek. Mužík, který chodí oklepávat kamenné zítky.  

Hledá v nich poklad?

Nic nehledá, jenom ťuká kladívkem. Když se mu někdo posmívá, tak ho tím kladívkem praští. S takovou silou, že posměváčka zabije. Nezachráníte se před ním ani útěkem. Třeba se pak dlouho zdánlivě nic neděje, jenže on na vás někde číhá. A jakmile mu přijdete do rány…

Přesto trpaslíci svým malým vzrůstem vzbuzují spíš úsměv. Existuje na Šumavě nějaké strašidlo, z něhož vyloženě běhá mráz po zádech?

Jedno z nejstrašnějších je Swiza. Zlá stařena, oděná ve vlčí kůži, na hlavě má parohy, místo nehtů drápy. Dokáže usmrtit pouhým pohledem. Ztělesňuje jednu z tváří Šumavy, tu drsnou až krutou. Její čas přichází v okamžiku, když člověk ztratí k Šumavě respekt, příliš si věří a třeba se nechová slušně. Někdy se jí také říká Lesní matka. Ale jsou případy, kdy se naopak zjeví v podobě laskavé stařeny a ukáže třeba žíznícímu poutníkovi cestu ke studánce.

Pravda je, že když už bych měl na Šumavě potkat strašidlo ženského rodu, raději bych nějakou mladší a hezčí než Swizu.

Taková je Hilda, ale i ona je velice nebezpečná. Pověst o ní pochází z oblasti Kvildy. Když žila pozemským životem, jmenovala se Hildegarda. Do vínku dostala značný půvab. Krásné dlouhé nohy, blonďaté vlasy, prostě všechno, co upoutá mužovu pozornost. Její matka brzy zemřela, otec byl dřevorubcem a nestaral se o její výchovu. Její náruč byla velmi štědrá, což jí zazlívaly manželky mužů, které svedla. Nejraději by ji nechali upálit na hranici. Ona si z toho ve své rozvernosti nic nedělala a klidně tančila v hospodě na stole. Jednou jí při tom někdo řekl, že je taková ďáblice, že by snad svedla i svatého. Hospoda se začala dohadovat, jestli by to zvládla. Na Kvildě se zrovna usídlil mladý poustevník a Hilda řekla, že to dokáže.

Ale kdo by jí to dosvědčil? Pozorovat hřích je přece také hřích.

Tehdy se na Šumavě nelhalo, v drsné krajině si lidé museli věřit. Jako důkaz mělo postačit, že přinese poustevníkův věneček z hloží, který nosil na hlavě pro zvýšení své autority. „Když ho přineseš, budeš pít zdarma,“ slíbili jí muži. Hilda odešla za poustevníkem, a nevracela se. Pak najednou zmizel místní kovář. Lidé jen objevili v blátě stopy jeho těžkých bot, které končily v močále. Vedle nich se daly rozeznat otisky bosých ženských nohou. Brzy se stejným způsobem ztratil další muž. Už to bylo jasné. Hilda naléhala na poustevníka a on, nemoha ji odbýt, proklel ji. Od té doby se v té hospodě ozývalo kvílení z komína. Jeden z hostů poznamenal: „To kvílí Hilda.“ Ihned ho všichni okřikli, protože její jméno bylo zapovězeno vyslovovat.  

Kde je možné Hildu potkat?

Být mužem, který touží po objetí neznámé ženy v oblasti Kvildy, nedělal bych to. Tam je lépe být zdrženlivý a zapudit v sobě vášeň. Může se objevit Hilda. Proměnila se sice ve strašidlo stále půvabné a svůdné, ovšem velmi zákeřné. Zatímco dříve sváděla muže do morálního bahna, od svého prokletí je topí ve skutečných bažinách.

Z pověstí vím, že nad takovými bažinami se míhají ještě světýlka.

Světýlka jsou specificky šumavská strašidla. Známe ale dva druhy světýlek. Mimo Šumavu existují jihočeská světýlka. Vypráví se o nich, že jsou to duše nekřtěňátek nebo upálených čarodějnic. Tahle světýlka vábí zbloudilé poutníky a pak je zavedou do močálu anebo k rybníku, kde vodník stáhne nešťastníka pod vodu. Ovšem ne pokaždé to musí špatně dopadnout. Záleží na okolnostech.

Jak to poznat?

Musíte je spočítat. V lichém počtu představují nebezpečí. Naopak jsou-li v sudém počtu, chtějí člověku pomoct. Takže je nutné zjistit, jestli jich je třeba 58 nebo 59. Kdo neumí rychle počítat, ať se raději otočí a jde si po svém.

Předpokládám, že šumavská světýlka budou mnohem drsnější.

Správně. Z blízka vypadají jako malí kluci s drápy. Opět se nedoporučuje, aby se kdokoliv takovým světýlkům posmíval. Svou oběť usmrtí tím, že ji rozdrápají. Na různých místech jsem v obměnách zachytil příběh, kdy někdo šel s neckami, najednou se zjevila světýlka a člověk se zachránil jedině tak, že se pod necky schoval. Stalo se, že hospodyně večer vyšla na dvorek věšet prádlo a nesla si ho v neckách. Nejednou se kolem ní slétla světýlka. Rychle vyhodila prádlo, přiklopila na sebe necky a světýlka na ně škrábala a škrábala. Celou noc. Ráno škrábání přestalo, světýlka totiž vždycky odlétají s jitřním rozbřeskem. Žena pak zjistila, že z bytelných necek zbyla jen slaboučká oškrábaná skořápka.  

Ani se snad nebudu ptát, co se stane, když se jim člověk posmívá.

Není radno jakkoliv přitahovat jejich pozornost. Podle pověsti jel v noci jeden sedlák s volským potahem domů do Prostředních Paští. Za Křemelnou uviděl v dálce světýlka. Rozverně na ně volal: „Světlá, světlá, světýlká!“ Najednou se k němu světýlka rozletěla. Sedlák dostal strach, poháněl voly, co to šlo, a na poslední chvíli vjel do svého dvora. Vběhl do chalupy a přirazil dveře. Světýlka zatínala drápy do dveří, do oken, ale nedostala se dovnitř. Když ráno sedlák vyšel ven, rovnou zavolal řezníka. Voli leželi na dvoře úplně rozdrásaní.

To už je hezký horor. Dal bych si ještě jeden, je-li možno.

Jednou večer šla žena z trhu v Kašperských Horách. Najednou ji začala oblétávat světýlka a švitořit: „Neboj se nás, my jsme dneska hodná. Pojď s námi, ukážeme ti, kde bydlíme.“ Žena ustrašeně odpověděla: „Ráda bych šla, ale musím domů do Opolence. Čeká mě tam pět dětí.“ „Děti ještě počkají,“ naléhala světýlka, „pojď s námi.“ – „Třeba někdy příště,“ vymluvila se žena a světýlka odlétla. Jen to poslední řeklo: „Abys nelitovala.“ Žena si najednou uvědomila, že prozradila, kde bydlí. Když doběhla domů, zjistila, že světýlka tam byla dřív.

Trochu mi to připomíná děsivé pověsti o Branišovském lese a červených očích, které tam bloudí. Nejsou to taky světýlka?

Ne. Ale s čarodějnicemi by jevy v Branišovském lese mohly mít nějakou spojitost. Když od Branišova zatočíte doprava, dojdete k stavení, kterému se říká Hluchá bašta. U něj prý býval rybník a na něm ostrůvek. Na tom ostrůvku byly údajně upalovány čarodějnice. Některá z nich by mohla bloudit po okolí. Zvláštní jevy, které se přisuzují Branišovskému lesu, bych z hlediska strašidel zařadil do kategorie bubák. Tak se nazývají neurčitá strašidla, která nelze popsat. Je to cosi blíže neurčitelného. V Branišovském lese bude zřejmě působit jeden či několik bubáků.

Vnímal jste někdy v Branišovském lese zvláštní síly, ze kterých tam mívají lidé tísnivé pocity?

Chodili jsme tam s rodinou na procházky, v zimě jsme přes les jezdili na běžkách, ale nic takového mě nepotkalo. Tamní strašidla asi neuznala za vhodné, abych se o jejich existenci přesvědčil. Nicméně musím podotknout, že se nebojím. Od mládí jsme zvyklý spávat sám pod širákem. I teď, když projdu nočním lesem, nedělá mi to nejmenší problém.  

Jaký je vlastně váš vztah ke strašidlům z hlediska moderního člověka? Jsou, nebo nejsou?

Nepopírám je. Podle pověstí jsou to padlí andělé, které Bůh svrhl z nebe. Z těch, kteří spadli do vody, se stali vodníci, z těch, kteří se dostali pod zem, čerti a tak dále. Jako věřícímu člověku mi to dává smysl. Existují ale i jiné okolnosti, proč se někde připomínají strašidla. Dovozuje se, že divé ženy a diví muži byli dávní bezdomovci. Třeba obyvatelé vesnic, kteří prchli před vpádem ničícího vojska nebo zůstali naživu po vybití vesnice a pak už se nedokázali začlenit do života. Žili v lesích, kde zpustli, zchátrali, a jediná možnost, jak se uživit, byla, že přepadávali pocestné. Zajímavé jsou taky pověsti o dracích. Z historického hlediska se dá doložit, že se o nich vypravuje hlavně tam, kde řádila nepřátelská vojska, nebo se strhla strašlivá bitva.

Máme draky i na jihu Čech?

Žádnou takovou pověst neznám. O dracích uslyšíme hlavně v Českém středohoří, Poohří a samozřejmě na Moravě, kde byly vpády tureckých vojsk.

Zatím jsme si povídali o děsivých strašidlech. Jsou některá strašidla i hodná? Co třeba víly?

Záleží, jak která. Jsou víly nebezpečné i hodné. Bydlím v chalupě na Javorníku a přiznávám, že když píšu, navštěvují mě právě hodné víly a vyprávějí mi své příběhy.

Hodné víly, které jdou za mužem do chalupy, bych si představoval jako z amerických filmů – svůdná postava, na zádech křídla, na nohou elegantní vysoké boty.

Tohle jsou jen americké blbosti. Ano, existují i okřídlené víly, ale jedná se o víly stromové, které jsou velké asi jako pták. Říká se jim triády, máme je i v jižních Čechách. Klasické víly, o kterých jsem mluvil, jsou lehoučké a chodí zásadně naboso, aby neztratily svou lehkonohost. Jejich návštěva má jednu velikou výhodu. Když se vám omrzí, stačí tlesknout a ony zmizí. Kdyby takhle muž tleskl, když ho omrzí návštěva skutečné ženy, ozvalo by se hned druhé tlesknutí – na jeho tvář.

Vaše známá pohádka se jmenuje O víle Vodánce. Za jejím vznikem také stojí víla?

Jak se to vezme. Vznik téhle pohádky iniciovala bývalá starostka Tábora Hana Randová. Oslovila mě, jestli bych napsal pohádky, ze kterých by se děti dozvěděly informace o táborských vodách. Víla Vodánka se mi zjevila hned, jakmile jsem se podíval na hladinu Jordánu. A to jsem ještě nevěděl, že na mě čeká setkání s další vílou. Svěřil jsem se vydavateli, že bych rád našel někoho, kdo umí kreslit dětské ilustrace s takovou něhou jako Helena Zmatlíková. Majitel nakladatelství Studio Gabreta, které Vodánku vydalo, mi ukázal ilustrace jejich účetní, paní Zdenky Študlarové. Prozradil, že dlouho váhala, než svoje obrázky někomu představila. Oba jsme žasli nad krásou jejích ilustrací. Tím začala moje spolupráce s paní Študlarovou a jsem přesvědčený, že jsem v ní našel pozemskou dobrou vílu.

Která dobrá víla vás vlastně přivedla z Prahy do jižních Čech?

Byla to moje láska k přírodě. Z Prahy je do lesa odevšad daleko. Jižní Čechy jsem si zamiloval už ve svých devíti letech, když jsem poprvé přijel na prázdniny do Chýnova ke známým svých rodičů. Další dotek jižních Čech jsem zažil o prázdninách u své sestry v Nýrsku. Tyhle návštěvy vlastně předurčily i můj zájem o strašidla. Tehdy ještě bývalo zvykem, že se sousedé setkávali a vyprávěli si. Mimo jiné i o strašidelných místních pověstech. Snil jsem o tom, že takové příběhy budu v dospělosti sbírat, sepisovat a jednou vyjdou knižně.

Takže vaše první kniha byla o strašidlech?

Kdepak, byl to román o mezilidských vztazích s názvem Hadí příkop. Vyšel v mých 44 letech, v roce 1989. V té době jsem v jižních Čechách žil už jedenáct let a věděl jsem, že je neopustím. Život mě ale dlouho vedl jinudy než po literární dráze, původním povoláním jsem stavební technik. Obecně se ale vědělo, že strašidla mám v oblibě a rád píšu. Po sametové revoluci mě oslovily noviny Právo, abych příběhy o jihočeských strašidlech zpracoval jako seriál na pokračování. Pak se ozvalo vydavetelství Lucie Vimperk a požádali mě, abych připojil pověsti i z dalších českých oblastí. V roce 2002 mi vyšla první knížka o strašidlech, ta, kterou jsem ale pak odskákal dvojí obrnou lícního nervu. Od té doby jsem trochu pozměnil přístup ke strašidlům a vydal jsem o nich řadu knih.  

Na čem v současnosti pracujete?

Právě jsem napsal šestnáctý Strašidlář. Tuhle tematickou řadu mých publikací vydává nakladatelství Grada Praha. Budu doufat, že čtenáři přijmou nový Strašidlář se stejným zájmem jako předchozí díly, mimochodem čtyři se už staly knižními bestselery.

Blahopřeji, ale podle toho, s jakou rozkoší mluvíte o strašidlech, je jasné, že jejich příběhy zpracováváte ne pro úspěch, ale proto, abyste příjemně jitřil fantazii čtenářů.

Nemáte strach z toho, že už píšete o strašidlech tak dlouho, že by vás to mohlo proměnit ve strašidlo?

Napadlo to moji známou, která se zabývá věcmi mezi nebem a zemí. Dokonce mi kvůli tomu zatelefonovala a varovala mě: „Dej si pozor, ať nedopadneš jako Christian Heinrich Spiess.“ Byl to romantický spisovatel německého původu, který psal s velkou chutí o strašidlech. Je pohřbený v Bezděkově u Klatov a prý tam osobně straší. Já si nemyslím, že se stanu strašidlem. Nicméně pravda je taková, že v jihočeském Pohádkovém království jsem dostal funkci ministra pro strašidla. Mým úkolem je sbližovat lidi a strašidla. Řečeno slovníkem dneška: vzájemná integrace.

...CELÝ ROZHOVOR BYL UVEŘEJNĚN V ŘÍJNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!