Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Strom, kámen, větev. V tom všem je umění

Kdybyste sochaře Františka Bálka potkali na ulici, nenapadne vás, že právě tento menší černovlasý muž s brýlemi a bezprostředním, jaksi ostýchavým úsměvem má na svém kontě bezpočet zahraničních i domácích ocenění, že mnoho let každou zimu jezdil do končin, kde bylo mrazivěji než u nás, a tvořil smělé, úchvatné sochy z ledových mas. Že se v létě pod pražícím sluncem mění pod jeho rukama sypký písek na objekty s varovně ostrými špicemi a oblými tvary. Že je autorem vysokoškolských insignií, pamětních mincí i medailí možná víte, možná víte také, že vytvořil návrh ocenění filmového festivalu Finále – Zlatého ledňáčka. Nebo sochu aviatika Jana Kašpara. Teď pracuje i na sedmdesáticentimetrové sošce Maradony pro muzeum v Argentině.
GABRIELA ŠPALKOVÁ
22. Duben 2020 - 10:19

Koho máte ještě rád?

Svoji ženu.

O tom nepochybuji. A jako výtvarník? Měl jste někdy svůj vzor? 

Vzory…. Z našich to byl Zdeněk Němeček, Rudolf Svoboda, ze zahraničních Angličan Henry Moore. Také mám velmi rád kubistické sochy.

A umělecké epochy? Která je vám nejbližší?

Miluji gotiku, starověký Egypt. Gotiku pro její vzdušnost, monumentalitu a spiritualitu a Egypt má pro mne velký náboj mystiky, fascinuje mne také „primitivní umění“, zejména to africké, ale i jiných původních kultur, ne však ta komerční produkce, která se nabízí turistům.

Jaká byla vaše cesta k sochařskému umění?

Tatínek byl svazarmovský modelář, jako letecký inženýr sloužil u letectva v Líních. A tak když jsem dělal sochu Jana Kašpara, bylo to pro mě zvláštní, symbolické. Učil jsem se také modelářem, ovšem modelářem keramiky, pak jsem v učení pokračoval v Duchcově na figurálním porcelánu a ve svých pětadvaceti jsem se dostal na VŠUP, studoval jsem u prof. Josefa Malinovského. Ale původně jsem o sochařství neuvažoval, maloval jsem. Ale neměl jsem štěstí na učitele, a tak vyhrály sochy.

Už nemalujete?

Ne. Dnes, co se týká volné tvorby, už na to nemám ani technicky, jsem úplně jinde a malířství mě přestalo lákat. Samozřejmě základem jakékoliv výtvarné práce je především kresba a své sochy řeším i barevně, pokud nevyužívám vlastní barvy zpracovávaného materiálu.

I když – v Pardubicích jsme v roce 2015 v rámci streetartového projektu s kamarádem dánským výtvarníkem Ruhulem Aminem Kajolem malovali na zeď u Prokopky. Jednalo se tehdy o největší streetartový projekt v České republice. Kajol připravil obrysy maleb a podle našich pokynů malovali lidé, jak dospělí, tak děti. Byl to nesmírně zajímavý projekt. Zeď měří 80 metrů, na výšku má skoro dva metry, takže plocha k malování byla obrovská. Proto se do malování zapojovala veřejnost. Byla tam zobrazena celá historie Pardubic. (...)

 

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V JARNÍM SPECIÁLU ČASOPISU BARBAR!

Jarní číslo časopisu Barbar v prodeji mj. na alza.cz

Předplatné můžete zakoupit na send.cz