Talent na šest

Říká se, že máte nekonvenční styl. Jak tomu mám přesně rozumět?

Já jsem se před x lety rozhodl nosit šátek, abych udělal něco pro klasickou hudbu. Chtěl jsem, aby na ni chodilo víc lidí, mladých lidí. Tak jsem si vzal šátek a stal se nekonvenčním, alespoň teď tomu tak říkají. Předtím jsem byl rebel a pirát koncertních pódií. Ona ta klasická hudba byla tenkrát dost uzavřená, takže stačilo málo, aby si člověk vzal džíny a už byl nekonvenční. První šátkové cédéčko vyšlo v roce 99.

Naposledy jste natočil Gipsy Fire s romskou cimbálovkou. Jak vás to napadlo?

Odjakživa jsem s nimi chtěl hrát. Mně se v životě postupně plní všechny možné sny. Věřím, že když opravdu něco chcete a soustředíte se, tak ono to přichází. Romští virtuosové byli jedni z nejlepších houslistů, byť v tom svém repertoáru, ale úžasní. Přemýšlel jsem, jak to uskutečnit. Vyčkával jsem a pořád jsem měl ten sen.

A vyplnil se.

V roce 2007 mě oslovila cikánská kapela na Slovensku, a tak jsem s nimi odehrál tři skladby na jednom benefičním koncertě. Pak jsem si řekl, že to bude výborný, využít seznámení. Pozval jsem je na oplátku na natáčení cédéčka. Podařilo se. V roce 2008 vyšlo první CD Gipsy Way, kterého se prodalo přes 30 tisíc a nastartovalo úžasnou linku cikánské hudby. Odehrál jsem 250 koncertů s touhle tematikou a lidé jsou nadšení.

Jsou tak nadaní, že si mohou stoupnout vedle vás?

Vy už to dneska nezažíváte, protože náměstí jsou vyklizená a už se tam po večerech nic neděje. Za totality Romové seděli na náměstí, kde hráli a zpívali. Jsou hudebně neskutečně talentovaní. Občas nemají píli nebo zakódovanou docházku. Ale já mám velké štěstí na svou kapelu a muzikanty.

Takže spolupráce funguje.

Jsou spolehliví a úžasní profesionálové. Naše hraní má ale druhou, vedlejší linku – svým způsobem ukazujeme cikánské etnikum z té lepší stránky. Lidé si mohou na koncertech také uvědomit, že cikáni jsou normální lidi, kteří se živí prací.

Když jsem šla v Budějcích Lannovkou, všimla jsem si ve výloze alba Gipsy Fire, kde máte klobouk. Předtím jste mnoho let nosil šátek. Berete si ho ještě?

Sundal jsem ho už před deseti lety, teď ho nosím podle nálady. Znamená pro mě volnost, svobodu, trošku stres. Před těmi deseti lety a po sedmi letech neustálého nošení jsem už měl pocit, že bez něho nemůžu vyjít na ulici, aby mě někdo nevyfotil. Říkal jsem si, co budu dělat v padesáti, jak asi budu s šátkem vypadat? Teď už mi ho každej odpustí. Beru si ho rád na cikánské koncerty. Šátek jsem svým způsobem vyměnil za modré housle, které pro mě postavil Jan Špidlen před deseti lety.

Proč jsou modré?

Přál jsem si, aby byly modré. Jsou to úžasné housle. Díky Honzovi jsem byl pozván na setkání sedmi významných houslařů světa v roce 2003, a jak se bavili o historii houslí a měli různé semináře, tak mě napadla myšlenka barevných houslí. Mají v sobě inovace, jsou trošku jiné. Na housle je hlavně potřeba hrát, aby se to nové dřevo vyhrávalo a vyhrávalo. Ty moje udělaly úžasný skok od té doby, co je mám. Byly už před lety lepší než stradivárky. Vnímal jsem, že lidé mi hru na modré housle chválili.

Kolikery máte housličky?

Mám troje. Jedny má půjčené moje žačka, druhé mám schované pro případ nouze a na modré hraju.

Četla jsem, že se modré poškodily, je to pravda?

Upadly mi ve Velkých Bílovicích před třemi lety. Šel jsem po zkoušce ze schodů a uklouzla mi noha. Já jsem upadl s nimi, protože to byl velký koncert mnoha hudebníků a oni asi po třiceti letech vyleštili podlahy, že se tam nedalo vůbec chodit. Schody byly stařičké, takže jsem letěl přes sedm schodů. Bouchnul jsem s nimi o zem a zbyl mi v ruce jenom krk, zbytek letěl pryč. Myslel jsem, že je po nich, ale zlomily se tak dobře, že se je povedlo spravit. Dokonce od té doby hrají ještě líp než před tím.

Kterého skladatele si na ně nejradši zahrajete sám pro sebe?

Mě hudba živí a opravdu mě baví, co dělám. Mám rád skladby, které hraju. V zahraničí po mně chtějí Dvořáka, Smetanu i Janáčka. Do Japonska jedu letos hrát Dvořákův koncert a do Mexika taktéž. Nejbližší mému srdci je ale Bach. Napsal skladby čistě pro sólové housle. Jmenují se Sonáty a partity, když se hrají všechny, trvají asi hodinu a půl. Jsou to kompozice nesmírně krásné, komplikované. A pro mě niterné. Bach byl také duchovní člověk, což je v jeho skladbách hodně cítit.

Kolikrát týdně teď trénujete?

Každý den hraju, pokud to jde, tři až čtyři hodiny. Dneska jsem už hrál dvě hodiny do naší schůzky. Dávám si pauzu dvakrát do roka v létě a v zimě. Dokážu se rychle dostat do formy, což je velká výhoda. Je dobře dát si pauzu, ale jinak musím trénovat každý den.

A v začátcích jako malý kluk?

Pět minut mi stačilo. Nemá smysl to přehánět. Ve dvanácti letech jsem hrál třeba dvě hodiny. Když jsem nastoupil po budějovické základce na Pražskou konzervatoř, tak jsem hrál už čtyři hodiny.

Pak jste hrál na půdě AMU, kde vás učil profesor Václav Snítil. Co jste si od něho odnesl?

Snítil byl vynikající houslista a pedagog, naučil mě základy velkého koncertního repertoáru. Také jak nahlížet do not a jak nahlížet na jednotlivé skladatele. Vycházet ze základního díla. A pak do toho vložit něco svého. Přenesl mě z dětského chápání hudby do koncertního vnímání.

A pak jste odešel do Ameriky.

Byl jsem tam celkem pět let, z toho tři roky v Dallasu na Jižní metodistické univerzitě u ruského profesora Eduarda Schmiedera. Pracovali jsme hodně na detailech a na jednotlivých tónech. Jednu řádku jsme studovali hodinu, což byl očistec. Pak jsem měl to štěstí, že jsem byl dva roky v New Yorku u učitelské legendy Dorothy de Lay a také u mého velkého idola Itzhaka Perlmana. U de Lay jsme pracovali zase na tónu, aby byl slyšet i v poslední řadě Rudolfina, u Perlmana na barvě tónů. Každý z učitelů mi dal něco, odnesl jsem si to nejlepší, a to celé jsem teď já.

Co ještě přispělo k tomu, že jste teď náš nejoriginálnější a nejtalentovanější houslový virtuos?

Hlavně je to láska k tomu nástroji a k hudbě. Je to samozřejmě i píle, nejen píle hraní na housle, ale píle vymýšlení hudebních projektů, dělání rozhovorů, odpovídání na e-maily. Také díky tomu, že jsem si musel šátek v začátcích hodně vybojovat, abych se dostal do povědomí lidí. Chodím nekonvenčně oblečený na koncerty a taky si je uvádím.

Působíte skromně, přitom máte spoustu ocenění. Co osobně považujete za nejlepší úspěch s houslemi?

To, že lidé chodí na koncerty. Úspěchů mám spoustu, ale žádný nezaručí, že vás lidi budou mít rádi a že vám na koncerty budou chodit.

Kde hrajete nejradši?

Tady v republice je to takové nejspecifičtější, lidé mě logicky znají a na koncerty se těší. Jezdím ale taky do Francie, hodně do Japonska a po celé Evropě. Letos navštívím Japonsko, Mexiko, pak budu chvíli tady, následuje Itálie a Francie. Také budu natáčet novou desku.

Musí to být náročné, když máte doma děti. Jak to s přítelkyní zvládáte, když je zrovna v divadle a vy koncertujete?

Zvládáme to hodně sami a také s pomocí babiček. Když je zrovna potřeba, tak je zapřáhneme.

Jak vypadá běžný den houslového virtuosa?

Já nemám běžný den. Ono je to těžké. Třeba dneska. Odvedl jsem děti do školy. Od devíti do jedenácti jsem hrál, teď jsem tady s vámi. Pak půjdu na pracovní oběd, potom jdu učit na AMU studentku. Ještě budu s dcerou cvičit na housle a učit se hudební nauku, protože má vpodvečer zkoušku z hudební nauky.

Kolik je dcerám let? Na jaké nástroje hrají?

Violetce je sedm a hraje na housličky. Sophince pět a chce hrát na klarinet, takže chodí na flétničku. Dneska je zrovna nemocná, tak jsem ji měl doma a dopoledne, když jsem cvičil, ona hrála taky na flétničku. Bářina dcera Lily je třináctiletá, hodně zručná, výtvarně nadaná po Bářiných předcích.

A musíte malé slečny do hraní tlačit, nebo cvičí samy od sebe?

Ani ne, není to nic tragického. Musí vždycky skončit svoji činnost a důležité je plánování. Zkrátka jim řekneme, tady si to dokonči a za půl hodiny si půjdeme zahrát. A jdou.

Zpíváte s nimi?

Ony si zpívají samy. Už do toho nemusíme vstupovat. U nás doma je neskutečný hudební hluk, něco tam hraje, někdo si zpívá…

Bylo to u vás stejné, když jste byl malý kluk?

Pořád jsem do něčeho bouchal, zpíval si a bylo jasné, že mám talent. Housle jsem měl v ruce od pěti let. Maminka, coby učitelka matematiky a hudební výchovy, se mnou cvičila a doprovázela mě v Budějovicích do houslí.

Není to dlouho, co vám odešel tatínek. Jak na něj vzpomínáte?

Já jsem měl úžasné rodiče, oba dva. Maminka se nám věnovala po té hudební a praktické stránce, tatínek s námi hrál klukovské hry a celé dětství jsme chodili do divadla a jezdili na otáčivé hlediště v Krumlově. Tatínka jsem měl moc rád. Samozřejmě je ohromně smutné, že odešel. Ale já vím, že on tady pořád se mnou je, takže si s ním i dost často povídám.

Které jeho herecké role máte nejraději?

Nejlepší jeho role z poslední doby byl Šajlok z Kupce benátského od Shakespeara. Tam tedy absolutně exceloval. V paměti se mi výrazně uchoval, když hrál v Kohoutově hře o klaunech, August August, august. Tam byl úžasný klaun a to představení se mi moc líbilo. Samozřejmě na Krumlově jsme spolupracovali, on hrál a my jsme celá rodina statovali. Ve Strakonickém dudákovi hraje Kalafuna na housle, tak jsem tatínkovi hrál živý playback za stromem.

Rodiče také na něco hráli?

Maminka byla učitelka matematiky a hudební výchovy, tatínek herec Jihočeského divadla. My jsme kantorská rodina. Všichni kantoři museli na něco hrát, minimálně zpívat. A na nás s bráchou to spadlo profesionálně. Tatínkův tatínek hrál na housle amatérsky, strejda je dudák a maminka celý život zpívala ve folklórním souboru Úsvit – takže hudba v naší rodině byla, jen se jí nikdo nevěnoval profesionálně.

Když přijedete do Budějovic, kde trávíte čas?

V Budějcích jsem hlavně s maminkou. Jeden z mých blízkých kamarádů je Petr Schel. Významný sochař. Kdysi jsme udělali takový happening v Budějovicích na nádraží, kdy on tam vystavil pár soch a já jsem tam hrál na housle. Bylo to před patnácti lety, vypli kvůli nám dokonce i hlášení vlaků. V jednu chvíli lidé stáli v hale a byl úplný klid. Poslouchali a bylo to nádherné.

Vypadáte, že se umíte radovat ze života.

Já jsem na světě rád, mám pozitivní myšlení. Odjakživa jsem pozitivně naladěný a pomohla mi v tom hodně Amerika. Duševní volnost tam je obrovská. Nejsme tady na tom světě, abychom se trápili. Měli bychom si to tady užít, získat cenné zkušenosti, abychom příště mohli řešit něco jiného. Máme se z prožitků poučit a nebrat všechno tak tragicky.

Z čeho máte největší radost?

Těším se ze všeho možného, z maličkostí.

A jak relaxujete?

Jsme někde s dětmi, lyžujeme v Alpách, nebo jsme minulé léto trávili v mlýně v Posázaví. Také hraju tenis nebo chodím do kryokomory.

To jsem nikdy nezkoušela, co to je?

Je to opak sauny. Zamrazí mě, je tam minus 130 stupňů. Jsem v tom tři minuty. Pak jdu na rotoped, aby se krev nahrnula zpět do těla. Mělo by se to dělat v cyklech, ten cyklus by měl být desetinávštěvní. I prevence je dobrá jednou týdně. Je to dobré proti stresu a především na pohybové ústrojí. Cítím se pak úžasně uvolněný a plný energie.

Letíte do zahraničí, Japonska, Mexika…je to pro vás odpočinek?

Je to velký relax. Jako by všichni věděli, že jsem pryč. Volá a píše minimum lidí. A tak mám čas na cvičení, samozřejmě hraju koncerty, které jsou velice náročné, ale hlavně je to radost. A mezitím si čtu, jím moje oblíbené sushi, piju zelené čaje nebo saké a hodně spím, abych nabral sílu na návrat.

Čeho byste chtěl ještě v životě dosáhnout?

Chtěl bych alespoň do osmdesáti let hrát. Moje babička zemřela, když jí bylo 101 let, takže předpokládám, že do osmdesáti to vydržím, a pak si budu užívat zaslouženého důchodu.