Ten, co točí Třinácté komnaty

Žalman Pavel Lohonka prý odmítal nabídky od dokumentaristů a „klíč ke své duši“ otevřel až vám a scenáristovi Janu Hlaváčovi.

Za všechno může Pavlína Jíšová, která si ve své 13. komnatě, natáčené začátkem roku 2014, přála mít Žalmana. Tam jsem se s ním seznámil, a na rozdíl od absolutně bezprostřední Pavlíny, se kterou jsme si potykali při prvním setkání ani ne po patnácti minutách, jsme si s panem Lohonkou vykali. Jeho muziku jsem poslouchal už koncem 70. let jako student třeboňského gymnázia, tenkrát byl členem skupiny Minnesengři, a nepřešlo mě to ani v následujících desetiletích. Proto jsem ho oslovil s nápadem, pokusit se na námět alba Bělovláska, které vydali Minnesengři v roce 1980, napsat scénář hudební pohádky pro Českou televizi.

Povedlo se?

Sešli jsme se na jednom pražském koncertě kapely Žalman & spol., kam se dostavil i jeho dlouholetý životopisec Jan Hlaváč. Z pana Lohonky se pro mě stal Pavel. A následovalo mnoho hospodských setkání v této tříčlenné sestavě, během kterých jsme pracovali na scénáři, tedy v první fázi spíš na podrobném námětu. Ten jsme pak nabídli televizi, která ho sice neodmítla, ale ani nadšeně nepřijala. Takže tahle věc je dodnes otevřená.

Ale dokument Žalman aneb Naslouchám tichu Země je hotový.

V roce 2015 měl Pavel sedmdesátiny, řekli jsme si s Honzou Hlaváčem a Ivanou Sovišovou, mojí spolupracovnicí na některých dílech 13. komnaty, že nabídneme celovečerní dokument o Žalmanovi. Zájem ze strany televize byl nepoměrně větší, a nakonec rozhodlo, že se v roli koproducenta připojil Pavlův manažer Ivan Kurtev. Pak se ukázalo, že ty kulaté narozeniny se sice už stihnout nedají, ale věděli jsme, že v roce 2018 bude Žalman slavit padesáté výročí aktivního muzicírování, a k tomu datu jsme všechno směrovali. Film měl premiéru 3. května v pražském kině Aero.

Jak se vám tedy podařilo hudební legendu Žalmana přesvědčit, aby se vám otevřel?

Pavel je člověk přátelský, zároveň ale zpočátku dost opatrný, což je docela pochopitelné vzhledem k jeho zkušenostem. Na tom, že přistoupil na natáčení dokumentu o sobě, má velkou zásluhu Honza Hlaváč, jeho dlouholetý kamarád, se kterým jsme si skvěle sedli při spolupráci na scénáři. Takže pomalu, přesněji řečeno hodně pomalu, rostla i Pavlova důvěra ve mě.

Kdy jste tu důvěru prvně ucítil?

Krásně to bylo vidět, když se loni v červnu začalo točit. Měl jsem pocit, že po každém natáčecím dnu se Pavlův vztah ke mně o stupínek posouvá ve smyslu větší vřelosti. Když skončilo premiérové promítání filmu, objali jsme se a já mu řekl: „Pavle, ty vole, promiň, já jsem v tom svém projevu před projekcí děkoval všem možným spolupracovníkům, a na toho nejdůležitějšího, na tebe, jsem úplně zapomněl...“ A Žalman odpověděl: „Na tom nezáleží, hlavně že se nám ten film povedl,“ a odešel k baru a přinesl mi pivo. To mě skoro dojalo.

Natáčelo se v jižních Čechách. Kde všude?

Kromě Českých Budějovic a Pavlovy rodné Pohůrky, která je dnes už součástí východního okraje města, jsme natáčeli na pouti v Záboří, v aleji poblíž Hamru u Římova, v lesích u Ševětína, na dětském letním táboře u Nažidel. Hudební ukázky jsou z koncertu na zřícenině hradu Pořešín u Kaplice, většina leteckých záběrů vznikla nad rybníky Víra, Láska a Naděje mezi vesnicemi Klec a Frahelž. Jednotlivé záběry bez Žalmana pocházejí z Kojákovic, ze Staré Hlíny a dalších míst v okolí Třeboně. A vedle jižních Čech se ve filmu objevuje Telč, Plzeň, Praha a Žalmanova chata a její okolí na Plzeňsku.

Do jižních Čech se často vracíte i profesně, ve vašich předchozích dokumentech se objevují tamní historická a architektonicky zajímavá místa. Čím vás historie a architektura fascinují?

Pokud jde o historii, těžko řeknu něco výstižnějšího než Cicero, podle něhož je to „magistra vitae“, tedy učitelka života. Obecně mě ale v současnosti fascinuje – v negativním slova smyslu – spíš to, kolik lidí se z ní nedokáže, anebo dokonce přímo nechce poučit. Architektura je pro mě ze všech oborů výtvarného umění nejzajímavější. Líbí se mi na ní, že jedním z jejích hlavních cílů je snaha o nalezení souladu mezi estetickým a funkčním hlediskem.

O architektuře jste natočil i deset dokumentů Deset století architektury. Podílel jste se na výběru míst?

Základní okruh míst a objektů stanovil tým odborných poradců. Pak se přidělovala témata jednotlivým režisérům. Do určité míry jsem možnost výběru měl, protože Vladimír Darjanin, ředitel společnosti DaDa, která cyklus Deset století architektury pro Českou televizi vyráběla, se snažil v rámci možností nabízet režisérům filmy podle jejich zájmu.

Narodil jste se ve znamení Lva 21. srpna, ale od 23. srpna už vládne Panna, která má umělecké sklony, je tvůrčí. Na vás to sedí.

Jako prvorozený jsem byl trochu přenošený, prý jsem se měl narodit někdy kolem 13. srpna. Ale jsem rád, že jsem to stihnul ještě ve Lvu. Maminka je taky Lvice, neteř je Lvice, její přítel je Lev. Nevím, jestli má Panna umělecké sklony, ale prý je pořádkumilovná, zatímco já jsem docela bordelář, takže jsem se asi narodil správně.

Projevovaly se vaše umělecké sklony už v dětství?

Nikdy jsem nechtěl být popelářem, řidičem náklaďáku ani kosmonautem. Když jsme v páté třídě psali sloh na téma Čím chci být, napsal jsem, že spisovatelem. Ve čtyřech letech jsem znal abecedu, i když jen velká tiskací písmena, v pěti jsem už normálně četl. Psát jsem se naučil až ve škole, ale už předtím jsem si při čtení v hlavě přehrával děj v imaginárních obrazech. Takže pak jen došlo k pomalému postupnému přechodu od literatury k filmu. Ten jsem přitom začal brát vážně až někdy po maturitě, kdy se u mě objevil systematický zájem o tu menší část filmové produkce, která má na víc, než aby byla jen pouhou zábavou.

Některé zážitky z dětství jsou pro nás silné celý život. Která jihočeská místa pro vás znamenají nostalgii?

To, že jsem se narodil a vyrůstal v jižních Čechách, považuju za velké štěstí. Úplně nejranější dětství, to byla Lásenice, okolní lesy a rybníky, fotbal, pak čtyři roky na druhém stupni základky ve Stráži nad Nežárkou, taky fotbal, pak čtyři roky na gymplu v Třeboni, zase rybníky a ještě jednou fotbal, tady dokonce už i závodně. Ale zároveň zjištění, že třeba takoví francouzští prokletí básníci můžou nabídnout ještě větší rozkoš než je ta ze vstřeleného gólu. No a samozřejmě taky první projevy vážnějšího zájmu o opačné pohlaví. Ten věk mezi patnáctým a osmnáctým rokem je asi pro každého hodně určující. K Třeboni mám hodně blízký vztah.

Ale na studia jste šel do Prahy a zůstal tam.

No jo, zůstal, ale pořád se považuju za náplavu, doma jsem na jihu. Svoji práci totiž bohužel nemůžu dělat jinde než v Praze, popřípadě v Brně nebo Ostravě. Nic proti Praze nemám, je to krásné město, mám tam hodně známých a pár opravdových kamarádů, ale kdyby měla Česká televize studio v Budějovicích, asi bych v Praze nebyl. Každopádně tam nechci umřít. Až jednou nebude zájem o moji práci, rád se vrátím domů.

Jako režisér jste podepsaný pod dokumenty o osobnostech. Otevírají se například ve 13. komnatě. Pustil byste veřejnost do své „třinácté komnaty“?

Když si vezmu, jak jsou nastavená pravidla v tomhle cyklu, tak bych to možná částečně splňoval svojí devítiletou anabází mezi maturitou a přijetím na FAMU. Nemám problém o tom mluvit otevřeně, ale nevím, jestli by to bylo pro většinu potenciálních diváků zajímavé. A hlavně nejsem zas až tak známá osobnost, aby se od takového dílu dala očekávat velká sledovanost.

Zkuste svoji devítiletou anabázi popsat.

Po maturitě v roce 1980 jsem kvůli svému kádrovému profilu neměl moc na výběr. Realisticky jsem usoudil, že maximum by mohla být pedagogická fakulta, obor čeština – dějepis. Ale na třeboňský gympl neoficiálně přišlo z okresu nařízení, abych nedostal doporučení na vysokou školu. Zkusil jsem to na strojní fakultu ČVUT, kam podobné vyvrhele brát mohli, protože inženýři nebyli pro režim tak nebezpeční jako učitelé. Bral jsem to jako menší zlo než jít na vojnu. Ale bylo to utrpení, po třech letech jsem měl hotové dva semestry a před sebou perspektivu, že bych měl celý život dělat něco, co mě absolutně nebaví. Tak jsem nakonec radši se školou seknul, byl jsem už smířený, že půjdu na vojnu. A najednou jsem potkal člověka, který mi poradil, ať zkusím jít k Vojenským stavbám, které nabízejí možnost náhradní vojenské služby na pět měsíců. Nastoupil jsem tam, ale trvalo čtyři roky, než jsem se v pořadníku zájemců o pětiměsíční vojnu dostal do vymezené kvóty.

Co jste ty čtyři roky dělal?

Z pomocného dělníka jsem se vypracoval na řidiče důlní lokomotivy a každý rok jsem byl vděčný, že mi podnik vyřídil odklad nástupu na dvouletou vojnu. Šlo o práci fyzicky náročnou, ve třísměnném provozu, ale nikdy předtím ani potom jsem neměl tolik času na sebevzdělávání. Nikdy předtím ani potom jsem nestíhal přečíst tolik knížek, chodit do kina, do divadla, na koncerty, na výstavy. A skoro každý rok jsem se hlásil na vysokou, kterou bych rád studoval z opravdového zájmu.

Kam jste posílal přihlášky?

První tři marné pokusy byly na filozofickou fakultu, obor divadelní a filmová věda. Během těch tří let jsem si ale uvědomil, že k filmu mě to táhne přece jen o trochu víc než k divadlu, a taky to, že teorie je sice krásná, ale praxe by byla ještě lepší. Tak jsem to osm let po maturitě zkusil na FAMU, obor střih. Nevzali mě. Příští rok jsem si řekl, že už si nebudu klást žádná omezení, po všech těch předešlých přijímačkách jsem byl už dost otrlý, věděl jsem, že na jaře 1989 půjdu na pět měsíců na vojnu, takže když mě zase nevezmou, o nic nejde. A podal jsem si přihlášku na režii. Přijímačky na umělecké školy probíhají na přelomu ledna a února, a já po letech konečně měl obrovské štěstí. Dá se říct, že mi dvacet let po své smrti pomohl Jan Palach. Po všech těch demonstracích, na kterých bylo legitimováno a zadrženo velké množství tehdejších studentů FAMU, přišlo na školu nařízení z městského výboru KSČ, opět neoficiální, aby bylo několik studentů exemplárně potrestáno. Jenže tehdejší rektor Ilja Bojanovský se zachoval statečně a nikoho nevyloučil. To, že tenkrát po mnoha letech rozhodovaly jen kvality uchazečů, a ne nějaká protekce, jsme se dozvěděli až koncem roku během stávky vysokých škol. Do té doby jsem absolutně nechápal, jakým nedopatřením se mohlo stát, že mě přijali.

K tomu, aby se člověk otevřel národu, musí být dost odvahy. Někomu ale může pomoci svěřit se.

Tohle je různé. Případ od případu. Někdo souhlasí okamžitě po oslovení, někdo si vezme čas na rozmyšlenou, někdo odmítne. Aťka Janoušková odmítala skoro deset let, nakonec souhlasila, ale s podmínkou, že si bude moct vybrat režiséra. Pro mě byla obrovská čest a velký projev důvěry z její strany, když si vyžádala mě. Roli tu samozřejmě sehrála skutečnost, že před více než dvaceti lety hrála spolu s Jirkou Krytinářem v mém školním filmu ze 3. ročníku FAMU. Jinak pro většinu protagonistů 13. komnaty platí, že víc než nějaké prvky autoterapie si od svojí účasti slibují šanci nabídnout pozitivní příklad těm divákům, kteří se sami ocitnou v podobné situaci, ukázat jim, že se k ranám osudu dá přistupovat aktivně a nevzdávat to.

Jsou příběhy, které točíte a které vás dojmou?

Vždycky se snažím o dvě hlavní věci. Za prvé vyhnout se nebezpečí bulvárnosti, které u podobného typu pořadů vždycky hrozí. A za druhé zvolit takový přístup, který mi umožní zachovat si objektivní pohled a zároveň neupadnout do chladného odstupu. Dojímat mě může něčí životní příběh, ale nebylo by dobré, kdybych se sám dojímal nad svým filmem. Přesto se mi to v pár výjimečných případech stalo. Ale vždycky to bylo s velkým časovým odstupem, kdy jsem už schopný, nebo si to aspoň myslím, podívat se na svoji práci objektivně. Ve zmíněném cyklu to byl případ 13. komnaty Tomáše Kvocha, kterou považuju za nejlepší ze všech osmnácti „Třináctek“, které jsem natočil.

Přerostla některá profesní setkání v přátelská?

Výjimečně ano, ale nebývá to takové to intenzivní přátelství, které má kořeny v dávné minulosti. Přátelský vztah máme s Janou Zichovou, druhou manželkou Karla Zicha. Rád zajdu na pivo s hudebními publicisty Janem Rejžkem a Petrem Korálem, stejně jako s Alešem Brichtou, který mě pozval i na svoji svatbu. Teď by se to možná dalo říct o pár lidech kolem Žalmana, například s Pavlínou Jíšovou a její dcerou Adélou Jonášovou se vždycky moc rádi vidíme. Ale obecně platí, že všechno ukáže teprve čas.

Dovedete se na dokumenty dívat jako běžný divák, nebo jen profesionálníma očima?

No, je to hodně těžké. Úplně oddělit to asi nedovedu, ale obecně platí, že čím je film lepší, tím víc mě dokáže vtáhnout tak, abych aspoň trochu omezil tu profesionální deformaci. Na druhou stranu si ale myslím, že tenhle způsob vnímání mi neubírá na intenzitě normálního diváckého zážitku.

Prý je váš zatím největší tvůrčí počin seriál České himálajské dobrodružství. Vnímáte to také tak?

Rozsahem je určitě největší, jde o sedm dílů po 56 minutách, práce na něm trvala přes dva roky. Tedy zhruba stejně jako práce na Žalmanovi, když počítám i psaní několika verzí scénáře. To je sice solitér, ale má 77 minut a je určený i pro kina. Takže tyhle dvě věci by se asi daly považovat za největší.

Co máte momentálně rozpracovaného?

České televizi nabízím hodinový dokument o legendě české hudební kritiky Jiřím Černém. V prvním kole na úrovni tvůrčí skupiny námět uspěl. Jestli uspěje i ve druhém kole, kdy si jednotlivé tvůrčí skupiny budou konkurovat mezi sebou, se teprve uvidí. Kromě toho je ve stadiu počátečních příprav nápad natočit celovečerní dokument pro kina o Jaroslavu Jeronýmu Neduhovi. Jde o neuvěřitelně všestranného umělce, který je známý hlavně jako hudebník alternativní scény – skládá, textuje, zpívá, hraje na kytaru, vede skupinu Extempore. Kromě toho je taky grafik a spisovatel.

Máte profesní přání o kom, nebo o čem a kde točit?

Asi před třemi lety jsem dopsal scénář hraného filmu o dětství Františka Hrubína, mého milovaného básníka. Dokonce se objevil i zájem ze strany nezávislého producenta, ten by se ale kvůli finanční náročnosti potřeboval spojit s dalším producentem. A protože jde o vyloženě veřejnoprávní téma, mohla by to být v ideálním případě Česká televize. Ta ale zatím váhá. A pokud jde o nějaké jihočeské téma, moc by mě bavilo do podoby televizního cyklu zadaptovat Zemi zamyšlenou spisovatele Ladislava Stehlíka.

Zdeněk Gawlik, režisér

Narozen v Jindřichově Hradci 21. srpna 1962, dětství prožil v Lásenici

Studium na gymnáziu v Třeboni (1976–1980), na strojní fakultě ČVUT v Praze (s přestávkami 1980–1983, nedokončeno) 

Absolvent filmové a televizní režie FAMU v Praze (1989–1994)

Během studií natočil pro cyklus GEN portrét Josefa Jařaba

Cyklus DaDa – Deset století architektury (deset dílů), Cyklus DaDa – Mistrovská díla z českých sbírek (čtyři díly), Cykly ČT Ostrava – Předčasná úmrtí a Příběhy slavných (devět dílů)

Z filmů: Benefice profesora Alexandra a Barbary de Anatolia (1992), Životní role (1993), Malostranské humoresky (1995)

Z dokumentů: Žalman aneb Naslouchám tichu Země (2018), 13. komnata (seriál – zatím osmnáct dílů, natáčí dosud)

Ocenění: Cena poroty na 20. ročníku MF horolezeckých filmů v Teplicích nad Metují (2003) za koncepci a provedení seriálu České himálajské dobrodružství, pět cen a tři účasti na mezinárodních filmových festivalech ve Španělsku, Izraeli, Japonsku za film Benefice profesora Alexandra a Barbary de Anatolia

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V ÚNOROVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!