Tradice udržují vztahy, říká historik Doudlebska

Mohl byste na začátku vysvětlit, co je Doudlebsko? Kde se tato oblast nachází a co je pro ni typické?

Doudlebsko je národopisná oblast na samém jihu Čech, mezi Českým Krumlovem, Českými Budějovicemi, Trhovými Sviny a Kaplicí. České obyvatelstvo tady po celá staletí sousedilo s německou menšinou. Tato těsná blízkost dvou odlišných kultur přispěla k vyhraněnosti doudlebského regionu, který se od svých německých sousedů potřeboval nějak odlišit. Zároveň je Doudlebsko Rakouskem ovlivněné, například zdejší kroj má některé shodné znaky s rakouským. Je to podobné jako na Chodsku, které je zase ovlivněno Bavorskem. Chodové jsou také známí hrdostí na svůj rodný kraj a vědomím sounáležitosti.

A v čem se naopak Doudlebsko od ostatních oblastí liší? V čem je pozoruhodné?

Nejtypičtějším znakem je masopustní růžičková obchůzka, tedy koleda mládenců, kteří obcházejí domy ve vesnicích. Ta se udržuje na Doudlebsku skoro všude. V česko-rakouském pohraničí existovala v minulosti opět podobná kolední obchůzka, při níž se tancovalo s meči. Když se podíváme pro změnu na sever od Doudlebska, na Blatsko nad Budějovicemi, jsou už kroje a jejich zvyky diametrálně odlišné.

Doudlebsko je opravdu unikátní. Jak to, že se zde lidová kultura dodnes zachovala?

Doudlebsko je tak trochu na konci světa, stejně jako třeba dnes populární východomoravské Kopanice. Tato odloučenost podporuje vyhraněnou identitu zdejších lidí. Jsou svázáni s venkovským způsobem života, který je velmi konzervativní, a s jeho tradicemi. Místní jsou hodně spjatí s půdou, jsou pro ně typické pevné rodinné vazby, a to i v širokém příbuzenstvu. Špatně snášejí jakékoli změny a i maličkosti leckdy berou osobně. V tom se projevuje určité furianství. Například se někdo může rozzlobit, když se jeho oblíbená písnička nezahraje na místní taneční zábavě. Berou to jako urážku jejich cti a starobylé rodové důstojnosti. Mezi rodinami a vesnicemi se udržuje i mírná rivalita, která funguje jako hnací motor, aby se na vsích něco dělo. Všichni chtějí ukázat, že právě ta jejich vesnice je tou nejživější a nejlepší.

I díky tomu tradice na Doudlebsku stále ještě žijí.

Ano, ale mění svoji tvář. To však není špatně. Nejde o to, abychom dopodrobna zachovávali všechny dobové zvyky či běžně užívali kroje přesně tak, jak je nosili naši předkové. Je důležité, aby se zachovalo to nosné a smysluplné. Tradice udržují dobré vztahy, budují identitu, společně se slaví a prožívá radost. Například zdejší folklor dělá radost jak divákům, tak aktérům. Díky němu se utužují kontakty mezi lidmi a posiluje se sepětí s předky.

Zdá se mi, že právě v dnešní době lidé hledají svoje kořeny víc než kdy dřív. Hodně lidí se zabývá svými rodokmeny, lidé zkoušejí znovu péct doma chleba, sbírají bylinky. Proč myslíte, že tradiční způsob života zažívá svou nebývalou renesanci?

Myslím, že to souvisí s politickou situací po roce 1989, kdy jsme se otevřeli světu. Probíhá globalizace, která maže jednotlivá regionální specifika, ke slovu se čím dál víc dostávají moderní technologie. O to víc lidé lpí na tradicích, které mají současnému člověku co říci. Jedná se o takový moderní tradicionalismus. Ve světě plném změn hledají své kořeny a svou identitu.

Co se na Doudlebsku líbí konkrétně vám? Čím si vás přitáhlo?

Oslovuje mě zde krásná příroda, která není tak drsná jako v pohraničních vysídlených oblastech. Na Doudlebsku se snoubí přirozeně udržovaná příroda s velmi starými vesničkami bez moderních staveb. Jmenoval bych například malé městečko Trhové Sviny v samém srdci Doudlebska, které má specifickou venkovskou atmosféru a zároveň nádherné okolí s poutním místem Svatá Trojice. Také se mi velmi líbí společensky živé vesnice Soběnov, Věžovatá Pláně anebo Todně pod Todeňskou horou. Mám velmi rád i Komařice, Střížov a samozřejmě Doudleby.

Jak se vám žije v Doudlebech? Doudleby se staly vesnicí roku 2023 Jihočeského kraje, titul přitom nezískaly nezaslouženě. Tradice zde opravdu žijí.

Na Doudlebech je unikátní, že zde není napětí mezi starousedlíky a novými obyvateli. Ti se tu přirozeně zapojili do místního kulturního života. Lidé si Doudleby vybírají pro bydlení cíleně kvůli bohatému společenskému životu. Důležité je, že je tady dobře fungující hospoda, kde se lidé sdružují. Sousedé se tu stále sesedávají dohromady, netvoří se tu uzavřené rodinné skupinky či kamarádské partičky.

Působí zde také nejstarší jihočeský folklorní soubor Doudleban, který slaví osmdesát let trvání.

Doudleban je srostlý s vesnicí, pořád se obnovuje, staří odcházejí a mladí přicházejí. Není výjimkou, že zde tancovaly tři generace jedné rodiny. Je z něj cítit nadšení, radost, že můžeme vystupovat. Moc mě baví společný zpěv, lidé jsou veselí, zpíváme i po vystoupení, když jedeme autobusem. Díky písním a tancům se můžeme stát součástí tradic a vžít se do nich. Do Doudlebanu jsem začal chodit v osmnácti letech, a právě díky tomu jsem se dostal ke zkoumání lidových zvyků. V tradicích cítím své kořeny.

Na to, že jde o amatérský soubor, jsou vaše vystoupení opravdu autentická a strhující.

Soubor je založen na práci obětavců, vedoucí Marcela Smutková ani nepochází z Doudlebska, ale miluje zdejší tradice. Manželé Smutkovi navštěvují všechny doudlebské akce, cítí zde velké přijetí místními. Právě oni mi otevřeli oči pro to, co je na Doudlebsku zajímavého, což jsem jako rodilý Doudlebák někdy přehlížel. Díky nim neberu zdejší věci za samozřejmé.

Vydal jste o Doudlebsku několik knih. Čemu jste se v nich věnoval?

Pro témata svých tří knih jsem se rozhodl sám. První knihu jsem napsal o doudlebských písmácích. Vycházel jsem z národopisných publikací i rodinných kronik. Tak se podařilo o zdejších obcích zpřístupnit řadu informací, které jinde nenajdeme. Tuto knihu mám nejraději, protože přináší jedinečné osobní vzpomínky na život v minulosti. Pak jsem napsal „Doudlebsko od jara do zimy“, kde líčím místní výroční zvyky ve světle kronik a vyprávění pamětníků od Velikonoc do masopustu. Poslední knihu jsem věnoval popsání lidové stravy, například jak se pekl chléb, nakládalo zelí anebo zabíjelo prase. Celá knížka se pěkně psala a náklad se prodal už po třech měsících, musel se hned dotisknout. Lidé mají knihy o jídle prostě rádi.

Přednášíte, píšete, děláte rozhovory s pamětníky, připravujete výstavy v Jihočeském muzeu. Která z těchto činností vás nejvíc naplňuje?

Nejvíc mě baví kontakty s lidmi v terénu, kteří mi vyprávějí svoje příběhy. Nebo s mladými, kteří mají rádi folklor, třeba hrají dechovku. Zdejší lidé si velmi váží toho, když se u nich v obci něco děje a mohou se sejít. Jsou ochotni pro to něco udělat. Měl jsem nedávno vyprávění v malé vesničce Prostřední Svince u Velešína. Přednáška proložená písničkami mladé dechové kapely trvala dvě hodiny, ale seděli jsme tam se třiceti místními až do jedné do noci. Povídalo se, hrálo a zpívalo. Zažil jsem tam jedinečný návrat do minulosti a zároveň radostnou pospolitost, ve které se cítím dobře.

Máte nějaké oblíbené akce, na které se mohou přijít podívat i lidé, kteří nejsou místní? Kde se můžeme setkat s pravým Doudlebskem?

Jsou to především zmíněné masopusty s pohyblivými termíny; v různých doudlebských obcích je to vždy jeden ze tří víkendů před Popeleční středou. Na jaře a v létě se konají tradiční poutě, které mají duchovní i světskou složku. Pěkné jsou v Olešnici u Trhových Svinů, Střížově nebo na Svaté Trojici. Pozoruhodné je i posvícení v Sedle u Komařic. Lidé se zde sejdou v jedné místnosti v malé hospodě, hraje se na harmoniku, živá hudba je zde nezbytnou součástí. Dnes se dechová hudba podceňuje, ale i ona je důležitou nositelkou tradice. A hlavně na všech těchto akcích můžeme zažít typickou radostnou doudlebskou pospolitost a vzájemnost!

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V JARNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz

ELEKTRONICKÁ VERZE: V prodeji na digiport.cz za 59 Kč!