Tvořil pro papeže i Eltona Johna

Vzpomínáte na dětství, které jste prožil ve strakonickém pivovaru? Na pokoj, kde nikdy nechyběl papír a tužka?

Vzpomínám. Se sentimentem. Pro mě byl pivovar kouzelným místem mých dobrodružných her, tajemným a útulným palácem. Nejnádhernější byla várna s vyleštěnými měděnými a mosaznými pánvemi, která voněla sladem. Nejnapínavější zas kotelna, truhlárna a dílna údržbářů. Byla tam i místa, kde jsem se bál. S černou tmou, kam jsem chodil jen proto, abych posouval hranice svých osobních srdnatých rekordů. No a taky zahrada s altánem, slepice, králíci, jako na venkově. Za zahradou nádherné Podskalí, řeka lemovaná vrbami. Dětství byla pohádka. V létě teplo na koupání, v zimě nasněženo na sáňkování. Rád jsem kreslil, maloval i modeloval. Dneska nechápu, co mě k tomu tenkrát vedlo. Asi že mě nebavilo hrát si s autíčky. Naštěstí to rodiče velice brzy pochopili a k Vánocům jsem začal dostávat místo traktorů na baterie bloky a barvy.

Na jaře jste oslavil šedesátiny. Jaké byly?

Byl hezký, skoro letní den, pozval jsem sousedy, přátele a kolegy. Pro téměř třicítku lidí jsem připravil bramborový salát, chlebíčky, grilovalo se, popíjelo a připíjelo na všechno možné. Byla to taková příjemná zahradní slavnost.

A zahradou zněla švédština. Proč jste si v 91. roce vybral za nový domov právě Švédsko? V šestatřiceti letech už nešlo ani o mladickou nerozvážnost ani o emigraci?

To je úplně prosté. Asi půl roku po sametové revoluci jsem v Praze potkal svoji životní lásku. Tím bylo dané, co s načatým vztahem. Přátelům jsem půjčil svůj byt, ve kterém zůstal i můj kocour a s několika zavazadly jsem odjel. V Malmö jsem zůstal i potom, co jsem ovdověl.

Dělíte s odstupem let svůj život a tvorbu na dva odlišné světy? Před sametem a po něm? Přece jen Československo bylo socialistické a vy jste odcházel nedlouho po revoluci.

Myslím, že odstup let není ještě dostatečný, abych si uvědomoval to, na co se ptáte. Svůj život cítím jako jednu cestu, bez rozcestí. Je pravda, že Československo byl jiný svět. Možná proto jsem prožíval několik prvních let ve Švédsku, jako kdybych byl na dlouhé dovolené. Se smysly dokořán otevřenými nekonečnému proudu překvapení. Teď už je to ale můj svět. Časem nadšení opadalo a dny zevšedněly. A abych dokončil svoji odpověď, nevidím žádné dělítko svého života na „před“ a „po“. Ani jako ideologickou nebo zeměpisnou hranici. Cítím to spíš jako postupný osobní přesun od mládí ke stáří.

Nikdo nezná svůj osud, proto jste z Česka určitě švédsky neuměl ani slovo.

Z domova jsem uměl trochu anglicky a intenzivně švédsky jsem se učil až po prvním roce pobytu. K mému překvapení mě to celkem bavilo. Asi proto, že nás líná učitelka odbývala gramatickými výjimkami, místo aby nám vysvětlila mluvnické zákony. Horší je ale intonace. Švédi totiž zpívají, i když čtou třeba jízdní řád, a já bych se cítil jako pitomec, kdybych se je pokoušel imitovat. Někdy se sice obávám, že tomu, co říkám, nerozumějí anebo se domnívají, že přednáším ještě něco nudnějšího, než je jízdní řád, a poslouchají. Mluvím jako Čech, tedy monotónně, a je to, jako když hrách na stěnu hází.

Spousta Středoevropanů zimu nemusí. Jak se žije na severu?

To je možná omyl těch, co Švédsko nenavštívili. Tam, co žiju, je krásně. S teplotami v létě kolem dvacítky a v zimě kolem nuly. Zima tu není nic moc. Tmavá a špinavá. Ale člověk aspoň udělá spoustu práce, protože se nedá nic zábavnějšího dělat než dělat. Zimu tedy trávím v ateliéru. Letos i léto, protože na podzim připravuji větší výstavu. Tady na severu se žije dvakrát rychleji než na jihu. Rok se dělí na dvě poloviny, jednu s dlouhými dny, druhou s dlouhými nocemi. Podle toho, co vás víc baví, si vyberete jednu nebo druhou polovinu. A život se vám hned smrskne na půlku.

Jaké byly pro mladého výtvarníka začátky v nové zemi?

Začátky v cizí zemi jsou pro každého výtvarníka těžké, pokud mu chybí síť kontaktů, vazby z dětství, ze školy, ze studií. Známí lidé, se kterými se snáze získávají zakázky, za jejichž podpory se pořádají výstavy. Ze začátku jsem galeristy obcházel s deskami pod paží, protože jsem byl pro uměnímilovnou veřejnost neznámý. Ne mnoho galeristů projevilo zájem, ale přesto se podařilo uspořádat několik úspěšných výstav. A přežil jsem. Po čase jsem se přestal snažit, protože se galerie začaly ozývat samy.

A po letech?

Teď se zdá, že je to akorát tak vyvážené. Žádná bomba ani žádná nouze. I když celkově jde obchod s uměním dolů. Vzpomínám si na svou první výstavu ve Švédsku, v Lundu. Galerista mi řekl, že jsem si vybral špatný čas na Švédsko, že teď je to strašný a že už to nemůže být horší. Mýlil se.

Menší anketkou u Strakoňáků jsem zjistila, že o vás málokdo ví. Ve světě jste známější než doma. Vystavujete ještě v Čechách?

Určitě jo. V poslední době jsem měl například výstavu v Českém Krumlově, letos mi pořádá výstavu Galerie umění v Karlových Varech. Bude to výběr z prací asi za třicet uplynulých let. Díky těm polovinám polovin z roku. V Jelence strakonického hradu budu mít výstavu v příštím roce. Někdy konec léta – podzim. Se dvěma dalšími rodáky, Honzou Samcem a Jirkou Kožíškem.

Ne každý zachytil informaci, že byl Strakoňák autorem broušeného a rytého křišťálového bloku Poslední večeře Páně, který prezident Václav Havel předával v roce 1990 papeži Janu Pavlu II. Při jeho první návštěvě Česka. Podruhé, v roce 1997, na váš návrh stejnému nejvyššímu církevnímu hodnostáři vyrobili ve sklárně Moser křišťálový kříž. Jak na vás prezident Havel přišel?

Do paniky po revoluci měl přijet papež. Panebože, kde vzít dar? Ve Varech v Moseru! Poslední večeři Páně jsme u Mosera vyrobili už v roce 1983. S tehdejší zakázkou to ale nějak nevyšlo, a tak dílo uvízlo ve skladu. Večeře padla do oka poslům z prezidentské kanceláře, a tak se konečně dostala na světlo. Papežova druhá návštěva už byla plánovaná, ale vyrobit křišťálový kříž byl nakonec stejně fofr.

Klobouk dolů. Jako kluk z maloměsta jste někdy o takové kariéře snil?

Slovo kariéra dostalo v českém kontextu jinou barvu, než by si jeho původní význam zasluhoval. Ještě horší barvu, skoro hnědou, má odvozené slovo kariérista. Nějak jsem se tomuhle tedy nevěnoval. Ani ve snu.

Připomeňme další světové celebrity, které vás mají doma. Zpěvák Elton John nebo herečka Whoopi Goldberg. Jak ti si vás našli?

Zase jsme u Mosera. Nemůžete se zeptat na něco jiného? Zpěvák Elton John si u Mosera nakoupil spoustu skla do své sbírky. Mezi jinými i moje rytiny, které jsou ve standardní nabídce. Později si u Mosera a u mě jako u designera objednal rytinu na téma Zhrzené přátelství. Téma se mi líbilo a vytvořil jsem pět návrhů. Čtyři jsme prodali. Herečka Whoopi Goldberg si koupila moji sochu Její Veličenstvo v Galerii Alfa-Omega v Karlových Varech, když šla kolem cestou na zahájení Mezinárodního filmového festivalu, kde byla v roce 1996 hostem.

Přesto musím zdůraznit, že pro sklárnu Moser jste mezi jejími výtvarníky na prvním místě.

Já si to nemyslím. Nikdy a nikde jsem neobsazoval první místa. Ani bych se kvůli tomu necítil dobře. Navíc udílení podobných titulů v oblasti umění, které se nedá změřit, je hotový nesmysl. Ale pokud mi chcete udělit nějakou medaili, tak bych si dovolil poprosit o bronzovou.

Vraťme se k začátkům. Vystudoval jste keramickou školu v Bechyni, UMPRUM v Praze, jste sklářský výtvarník. Z vašeho dosavadního díla je zřejmé, že jste univerzální umělec, ale přímo nadpozemsky krásné jsou vaše plastiky vzniklé spojením dřeva, skla a bronzu. To je nová technika?

Technika není nová. Kombinace materiálů se používala už v Sumeru. Možná že v mém případě dala podnět studie šperků na UMPRUM. Tomuto oboru jsem se věnoval poněkud okrajově, ale je možné, že kombinace kovu s jiným materiálem v mojí tvorbě pochází právě odtud.

Švédsko není vaše první cizina. Pobýval jste a tvořil i v Egyptě a Brazílii.

V Egyptě jsem byl asi půl roku, takže jsem tam i tvořil. Navíc jsem vždycky umění starého Egypta obdivoval. Naštěstí i v novém Egyptě je pořád přítomné na plné pecky. Zvlášť na venkově v deltě Nilu. Pojednává o smrti, která je nesmrtelná a která je vznešenost sama. Poznamenalo mě to nadlouho. Pobyt v Brazílii pak považuji spíše za delší dovolenou.

Jaká témata si pro svoje artefakty vybíráte? Kde berete inspiraci?

V autobuse, ve vlaku, kde se za oknem promítá ve 3D krajina. Kde jsem sám mezi cizími lidmi, čerpám i z útržků telefonních hovorů. Jednou se dokonce stalo, že vlak zastavil mimo stanici, protože na přejezdu stálo auto se sebevrahem. Teď už ale tak často vlakem nejezdím. Pořídil jsem si auto.

Dotýkáte se i antické mytologie, ztvárňujete filozofické myšlenky, planety sluneční soustavy. Je vaše dílo určitým poselstvím?

Lépe řečeno neurčitým poselstvím. Historie, filozofie a ostatní vědecké disciplíny jsou souhrnným obrazem naší civilizace. Jeden neustálý velký otazník. Jako mé dílo.

Chtěla bych se zmínit i o vašich úspěších ve Švédsku. Vyhrál jste například soutěž na sochu katolického kněze otce Gunara, která stojí v Osby, nebo na bustu herečky a zpěvačky Zarah Leander, umístěnou v Karlstadu.

To byly veřejné zakázky, které se ve Švédsku dělají formou soutěže. Kdo se jí chce zúčastnit, pošle s přihláškou životopis s odůvodněním své účasti. Ze všech vyberou tři až pět umělců a ti předloží svůj návrh. Pak teprve komise vybere vítěze. Účast v soutěži je honorovaná. Proces výběru trvá dlouho a na samotnou realizaci zbyde krkolomný termín. I když je vyhráno, nemám takovou zakázku pro veřejnost moc rád, protože je to stres, nepříjemná jednání s objednavatelem, často průsery s realizací a transportem. Pozitivem je ale jistý výdělek. Já dávám přednost prodeji hotovek v galerii. Tam máte stoprocentní svobodu a nejsem nucený ke kompromisům. Minusem je „jen“ nejistý výdělek.

A pokračujme v úspěších. Vaše díla jsou ve sbírkách mnohých světových galerií, měl jste na čtyři desítky výstav, v Dánsku dokonce v Královské zahradě.

Úspěchy – neúspěchy. Vystavovat je nedílnou částí mého povolání. Někdy přináší ovoce, jindy nic. Asi jako každé řemeslo, co má zlaté dno. Myslím si, že je jedno, kde vystavujete, důležitější je, co vystavujete, a ještě důležitější, jestli to, co vystavujete, lidé potřebují.

Jak je to ve Švédsku s milovníky výtvarného umění?

Milovníka umění nepoznáte hned. Trvá to několik let, než si všimnete, že někdo přichází na vaše výstavy pravidelně a ten někdo je asi milovník umění. Nikdy si třeba nic nekoupí, protože na to nemá, ale přesto uměním žije. Jindy se stane, že někdo přijde na výstavu a razdva je pryč s mojí vizitkou. Pak přijde mail, že si kupuje dvě drahé věci, protože si uvědomil, že se bez nich neobejde a musí je mít. To je asi taky milovník umění, který na to ale má. Já mám rád oba tyto typy. Ve Švédsku jsou spolky milovníků umění. Skoro každý podnik je má. Pořádají autobusové zájezdy po galeriích a ateliérech, organizují výstavy výtvarníkům a nakupují umění menšího formátu do spolkové loterie. To ale připomíná spíš sport než lásku, ale díky za to. Lidově se jim říká kulturní tetky, a i přes tuto přezdívku je jejich role ve švédském kulturním životě významná. Někteří lidé dokonce tvrdí, že rozhodující. Někdy mě napadá, že je to, bohužel, na zdejším kulturním životě až moc vidět. Tetky všech zemí, promiňte!

A co vztah umělec – galerista?

Galeristé jsou v podstatě chudáci. Musejí platit nájem za lokál, rozesílat pozvánky na vernisáže a sedět v galerii. Když vsadí na špatného autora, tak přijdou na buben. Mají padesát procent z prodeje a někdy je celkem dřina tu druhou půlku z nich vyrazit. Pravidla tržního hospodářství na poli kultury a umění nefungují zcela spravedlivě, jak by si umělci přáli.

Co nejraději děláte, když zamknete ateliér? Cestujete, objevujete, vaříte, hupsnete do sauny?

To neuhádnete. Rekonstruuji recepty na zavařeniny, abych se dopátral původních zážitků předků z chuti ovoce. Hraju na piano nebo cembalo a v podstatě moje práce má stejný původ. K cestování se vracím, protože jsem dlouhá léta nikde nebyl. Minulý podzim jsme byli s přítelem v Istanbulu. Letos někam pojedeme na pár dní znovu.

Jste fanda do sportu a třeba i do hokeje? Komu fandíte, když hraje ČR – Švédsko?

Asi vás zklamu. Nejsem fanda ani patriot.

Neřekl jste si někdy: Co já tady v té zemi vlastně dělám? Nescházejí vám Češi? Jak často se do Čech vracíte? Tady máte pořád příbuzné, známé.

Do Čech jezdím tak dvakrát do roka a ještě se mi nestalo, abych měl pocit, že se vracím. Asi proto, že vím, že za týden zas jedu do Švédska. Tam mám dům se zahradou, kočku, přátele a přítele. Je to domov?

Máte pořád českou národnost nebo jste současně i Švéd? Jste členem Národní organizace švédských umělců – berou vás ve světě jako Švéda, nebo Čecha?

Mám dvojí občanství. Když jsem před mnoha lety dostal švédský pas, tak se mě tchán zeptal, na jaké straně budu bojovat v případě, že vypukne válka. Řekl jsem mu, že na žádné, že se někde pěkně zašiju. Ve Švédsku mě berou jako Čecha, i když říkají, že jsem Švéd. V Čechách zase jako Švéda, i když vědí, že jsem Čech. Někdy se mi zdá, že je něco blbě, ale moc si tím hlavu nelámu.

Karel Bečvář (*1955 Strakonice), akademický sochař a sklářský výtvarník.

-          Vystudoval SPŠ keramickou v Bechyni, obor modelářství užitkové a dekorativní keramiky a její výtvarné zpracování. VŠUP v Praze, obor tvarování užitkových předmětů, sklo v architektuře, šperk, medaile, drobná plastika.

-          Od r. 1984 samostatný výtvarník ve sklárně Moser v Karlových Varech.

-          Od r. 1991 žije ve Švédsku (Löderup), je členem Národní organizace švédských umělců.

-          Zastoupen v galeriích v Karlových Varech, New Yorku, Švédsku, soukromých sbírkách.

-          Na čtyřicet samostatných výstav ve Švédsku, České republice, Německu, Dánsku, Káhiře.

-          Účast na sklářských sympoziích, mezinárodních bienále, vítězství ve veřejných soutěžích, zisk medailí a ocenění za tvorbu.