„Ty seš ale potvora!“ Cesta Marie Valtrové

Mášo, jestli můžu doporučit, zařaď na výstavu i tenhle obraz. Žena, která se proměňuje ve strom. To je výborný nápad.

To je spíš výborná interpretace. Jak jsi došel k názoru, že se ta žena proměňuje ve strom?

Pomohl mi název Alergologická zkouška. Žena trpí alergií na stromy a chce se alergie zbavit. A tak se promění ve strom, aby prožila jeho podstatu a pochopila ji. Na obrázku jsi ji namalovala, jak jí už na zádech rostou listy. Až se vrátí do své lidské podstaty, její tělo se nebude stromů bát.

Hm... A chceš, abych ti ten krásnej příběh zkazila pravdou?

Tak schválně.

V roce 1980 jsem chodila vypomáhat do obchodu s květinami v Táboře. Prodejnu vedla paní Růžičková. Přestože byla květinářka, měla velkou alergii na nějaké květiny ze svého sortimentu. Občas se jí na těle udělala vyrážka. Netušila, které květiny to způsobují. Šla v Táboře na alergologii, odtud ji poslali do Budějovic a řekli, ať si tam s sebou přinese listy všech druhů kytek, na které má podezření. Dojela do nemocnice s pytlíkem listů, oni jí je nalepili na záda a čekali, pod kterým se vyrazí vyrážka. Paní Růžičková mi to pak vyprávěla, mně se téma líbilo a namalovala jsem ho.

Ta paní z podmalby nemá na zádech listy květin, ale stromů.

Protože jsem nemalovala dokumentární záznam, ale téma jako takové. Žena na skle není paní Růžičková a na zádech má listy z různých stromů ze všech ročních období. Tím dávám prostor fantazii diváků, ať si obraz vyloží po svém, zrovna jako ty. Podnětem pro jeho vznik byla ta zvláštní forma vyšetření, kdy na člověku testovali potenciální alergeny v jejich skutečné podobě. Takhle se to už se asi dneska nedělá, a tak je ten obraz i svědectvím dobových postupů.

V tom případě bys vedle něj podle zákona kontrastu mohla dát současné téma. Třeba obraz Ekologická jízda. Namalovala jsi automobil, který jede díky tomu, že ho jeho posádka tlačí. Ani nechci domyslet, co nás čeká, až to uvidí Greta Thunbergová.

Jenže když jsem ten obraz malovala, Greta ještě nebyla na světě. V naší čtvrti bydlel pán, a ten, když vracel domů autem, tak mu motor většinou chcípnul pár set metrů před barákem. Pán říkal lidem okolo: Prosím vás, roztlačte mě, aby mi to chytlo. Oni ho takhle dotlačili ke svahu, tam sjel ulici samospádem a dole si zazvonil na sousedy, aby ho dotlačili k domu. Jednou jsem slyšela, jak soused povídá: Prosím vás, nemůžete si na ty ekologický jízdy vzít někoho jinýho? Pak se zjistilo, že v autě nemá benzín.

Aha, takže podle pravdy by se měl obraz jmenovat Vychytralá ekologie. Ochránce přírody lije do nádrže málo benzínu, a nutí ostatní, aby odmakali tu úsporu. To je hodně aktuální fór.

Moje podmalby na skle jsou vlastně kreslené fóry. Ta technika si o to přímo říká. Vyžaduje určité zjednodušení záběru. Vybrat jen podstatné, co vyjádří celek.

Jak se člověk může naučit tenhle způsob pohledu?

Můžu mluvit jen za sebe. Mě to naučil můj táta, malíř Karel Valter. Odmala mě bral sobotu co sobotu na procházky do přírody. Táta byl převážně krajinář a při procházce si hledal témata pro obrazy. A pořád se dělil o svoje postřehy. Třeba: „Podívej na támhleten strom. Z kmene mu vyrůstá pět kosterních větví, dvě jsou zelené a samostatné, jedna je uschlá, už nežije, a zaklesla se do dalších dvou, které ji podpírají. To je taková rodina stromu.“

Takže poučka zní: Dívej se správně na přírodu, pochopíš v ní život.

Takhle on to neřekl. Přišli jsme třeba k mladému stromu rozťatému bleskem. Táta podotkl něco ve smyslu, že i to se může člověku stát, že jeho život rázně změní náhlá změna. Věděl, o čem mluví. Za okupace pomáhal odboji tím, že fungoval jako spojka. Gestapo ho zatklo, odvlekli od rodiny a věznili v koncentráku. Několikrát mu tam šlo o život, zachránilo ho štěstí na poslední chvíli. To jsem jako malá samozřejmě nevěděla, ale vycítila jsem, že život nemusí mít jen laskavou tvář, jakou znám z domova. Táta mi třeba ukázal strom napadený mravenci. Na jeho vršku živořilo jen pár větviček. Z několika mravenečků se postupně stala horda, která udolá svého hostitele. Takhle mě táta učil číst v knize přírody.

Ale v ní jsou i příjemné stránky.

Na ně jsme se zaměřovali. Třeba jsme přešli kopec a pod námi se rozevřela louka, na které kvetlo ohromné množství smolniček. Louka byla celá růžová a vypadala jako skutečné nebe na zemi. Jako by v ní pluly červánky, které tam sestoupily z modré oblohy, aby na ní udělaly místo bílým barokním oblakům. K tomu mi táta vyprávěl o významu horizontu v obraze. Jestli nižším horizontem dáme výjevu větší duchovnost, anebo zdůrazníme vysoký horizont a obraz vyjádří sepětí se zemí. A hned jsme se těmi způsoby na krajinu podívali.

S takovým průvodcem není možné nemalovat.

U nás doma se na malířství naráželo na každém kroku. Jakmile jsem se začala pokoušet o tvorbu, táta mi hned fandil. A máma taky. Ve svých čtyřech letech jsem namalovala jejich podoby z profilu a oni si nechali obrázek zarámovat. Jednak se jim líbil, a jednak mě tím chtěli povzbudit, abych pokračovala. Když jsem si něco tvořila, táta mi nakukoval přes rameno a pak třeba podotl: „No, ty seš ale potvora.“ Tím vyjadřoval uznání. A hned volal na mámu do kuchyně: „Pavlušo, pojď se podívat, co se jí povedlo.“ Oba byli učitelé, oba učili matematiku a výtvarnou výchovu. Táta měl samozřejmě raději výtvarku, máma zase matematiku, ale malovala také výborně. Pak táta přestoupil ze základní školy na tehdejší lidovou školu umění a tam vyučoval jen výtvarnou výchovu. Chodila jsem k němu do hodin jako žákyně a doma jsem pak vypracovávala úkoly, které nám zadával. Moc mě to bavilo a tátu taky.

Ty jsi asi nikdy neuvažovala o tom, že bys v životě dělala něco jiného než malování, viď?

Ale jo. V deváté třídě jsem si napsala do dotazníku o budoucím povolání, že chci být zubařkou. Přesněji zubní laborantkou.

Prosím tě, jak tě to mohlo napadnout?

Přesně tohle mi řekla moje máma. Zubařku mi škrtla a táta s ní byl zajedno. V dotazníku zůstala moje druhá volba: UMPRUM, výtvarnice. Na UMPRUM jsem se nedostala, byl tam veliký nával, a tak mě rodiče nasměrovali na Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni.

A tvoje pocity ze školy?

Do prváku jsem nastoupila v září 1965. Nejdřív nás dovedli do školní galerie, abychom viděli práce absolventů školy. A tam byly i doklady toho hrozného socialistického realismu padesátých let. Hutník, Žižkovi bojovníci... Přehnaně realistické obludy, úplně oblité hnědou glazurou. Řekla jsem si: Ježiš, tohle tady budem dělat?

No ale přece začínala druhá půlka šedesátých let. Politické tání, svobodnější přístup ke kultuře, pootevírání dveří k Západu.

Brzy se to začalo projevovat.  I řeč kantorů se uvolnila. Seznamovali nás s věcmi, o kterých předtím nesměli učit. Nejdřív se objevily výstavy impresionistů a pak už k nám vstoupila i západní moderna. Byla to nádherná léta, která slibovala i návrat podnikání. Někteří studenti začínali reálně uvažovat o tom, že by si po studiu založili samostatné dílny a dodávali na trh svou originální keramiku. Ta v obchodech zoufale chyběla, ze státních fabrik vycházely dost odstrašující výrobky. Já studovala obor užitková keramika a měla jsem spoustu nápadů na oživení sortimentu. Trh byl naprosto nenasycený. Poměry se uvolňovaly stále víc a studenti už si dílničky budovali.

A co ty?

Já se do toho chtěla pustit společně s mým bratrem Karlem, kterého taky hodně bavila keramika. Začali jsme stavět takzvaný kopací kruh a řešili jsme, jak sehnat pec a glazury.  U nás je vyráběli jen v Roudnici nad Labem, a dostat se k nim soukromě byl neskutečný problém.

Přišel 21. srpen 1968 – a „pec nám spadla“.

My jsme ji ještě neměli, protože jsem dobu od Vánoc ʼ67 do května ʼ68 promarodila. Prázdniny jsem s rodiči trávila na chatě u Velešína, jako každý rok. Neměli jsme tam televizi ani rádio, tam jsme prostě relaxovali. Začátkem srpna přijel pan Král z Českých Budějovic, který měl chatu blízko nás, a povídá: „Heleďte, naší komunisti byli v Černý pri Čope s Brežněvem, je to nějaký divný.“ Přijížděli další sousedé a říkali: „Nějak se to houpe.“ Divných novinek přibývaly a 19. srpna táta rozhodl: „Měli bysme se sbalit a ject domu.“ Další den jsme přijeli domů, do Tábora. Všude klid, žádný náznak, že by se mělo něco stát. Jednadvacátého jsme uslyšeli šílený hukot, k nám do vilové čtvrti se to neslo od starého města – přijížděla vojenská technika. Další sobotu jsme šli jako obyčejně na procházku. Pod Horkami, v místech, kde se říká U harmonikáře, stály tanky. Táta řekl: „To mě podrž. Já snad prožiju eště jednu válku.“

Jak tvůj táta hodnotil situaci před srpnem?

Předně musím říct, že táta vstoupil do komunistické strany v koncentráku. Tam se samozřejmě jednalo o ilegální komunistickou stranu. V jeho situaci byly důvody vstupu naprosto nezištné; věřil, že komunismus vytvoří lepší svět. První zklamání zažil hned po návratu do Tábora, když ho přijímali do oficiální strany.  Vyprávěl, že ho prověřovali lidé, kteří za protektorátu nevystrčili nos. K následnému vývoji měl výhrady a začal v práci trpět migrénami. Pomáhalo mu, když se po vyučování prošel domů okolo řeky. Začátkem padesátých let při své zdravotní procházce šel kolem domu, kde z okna řval z rádia prokurátor Urválek. Hřímal proti obžalovaným v komunistických prosech. Tátu to úplně zlomilo, ale neodvažoval se vystoupit ze strany, aby nedostal nálepku zrádce. V politických věcech se stáhl co nejvíc do ústraní. Z obrodného procesu v šedesátých letech měl radost, ale když přijeli Sověti, věděl, že to tak zůstane. V roce 1973 šel do důchodu a uzavřel se do světa rodiny a své práce. Jeho migrény zmizely.

Změnil srpen 1968 tvůj život?

Pracovní život mi změnil určitě. Bylo jasné, že keramickou dílnu mít nebudu. Plánovala jsem tedy, že po maturitě půjdu na vysokou školu. Jenže ve společnosti nastala doba politických prověrek, lidé převlékali kabáty. Tehdy se říkalo, že se obrací moře. Na vysokých školách se ještě našli profesoři, kteří vyjadřovali nesouhlas s vývojem. Ale po Palachově smrti se obrátilo moře i tam. Prodělala jsem dvě chřipky za sebou a pak jsem se ze všeho sesypala. Lékař poradil mým rodičům: „Nežeňte ji na žádnou školu, po maturitě ji nechte nastoupit do běžného zaměstnání, ať se tam srovná.“

Kde tě přijali?

Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů v té době prováděl archeologický průzkum ve starém Táboře a částečně v Sezimově Ústí. Nastoupila jsem do toho projektu jako archeologický dozor.

Zmizely deprese?

Brzy bylo po nich. Spoluobčané se navzájem politicky prověřovali, a já jsem měla pohodovou práci s partou pohodových chlapů, kterým se přezdívalo permoníci, protože hodně pracovali v podzemí. Procházela jsem s nimi táborské podzemní chodby, křivolaké uličky starého města a zakreslovala nálezy. Jednou jsme šli nějakou uličkou a já si všimla vyhozených vikýřových okýnek. Pro permoníky to byly věci bez významu, ale mě napadlo, že by se daly využít pro malování. Vzala jsem je domů a táta mi ukázal, jak se maluje na sklo. Udělat podmalbu na skle je docela kumšt, protože se všechno musí malovat stranově obráceně.

Ale když podmalbu otočím, z druhé strany jsou spíš fleky.

Protože se maluje ve vrstvách. Pro příklad – postavě nejdřív namaluješ oči, nos, ústa, teprve potom kůži obličeje. Kůže je ten růžový flek z druhé strany. Prostě nejdřív se malují věci, které budou vidět nejblíž, pak se vrství okolí. Částečně používám kontury, ale i ty místy vstupují do vrstev. Maluje se temperami, ty rychle usychají, takže se musí postupovat rychle. Chyba se nedá přemalovat, jako když se maluje na plátno. Moje výhoda je, že jsem přeučená levačka. Kvůli tomu si třeba nikdy nejsem jistá, na kterou stranu se utahuje matice. Zato mi nedělá problém představovat si věci obráceně. Už když jsem dokončovala svou první podmalbu, ozvalo se mi za zády: „No, ty seš ale potvora!“ A tehdy táta dodal: „Tohle by mohla být tvoje cesta.“

A měl pravdu.

Měl, ale já jsem ještě potřebovala najít obsah, nebo spíš význam, který moje podmalby budou mít. A ten jsem opět našla díky starému Táboru. Začátkem sedmdesátých let tam ještě bydlely rázovité postavičky. Všimla jsem si třeba jedné babky v horním okně. Myslela si, že ji zespoda nikdo nevidí a zaujatě sledovala dalekohledem klempíře a kominíky na střechách. Asi žila sama, už se nechtěla na chlapy vázat, a tak je aspoň šmírovala dalekohledem. Tenhle výjev jsem namalovala a měl název Využití techniky.

Proč „měl“? Snad „má“, ne?

Měl, protože se nedávno rozbil. A já už podmalbu nedokážu podruhé namalovat. Už by to nebylo ono. Při malování sklo zásadně neotáčím, nekontroluju, jestli postupuju správně. Tím by se ztratilo kouzlo a už by mi to nešlo. Většinou si předtím nakreslím skicu na papír, ale pak už maluju přímo na sklo do rámu. Když pak výslednou práci otáčím, jsem celá napjatá, jestli se povedla. Proto podmalby nedělám podle zadání. Mě samotnou musí něco ťuknout, něco úsměvného a zároveň lidského z naší každodennosti. Prostě člověčina. Vyznění obrazu pak podpořím i jeho názvem.

Jsme na konci rozhovoru, a ještě jsme si neřekli celý tvůj životopis. Šlo by to nějak stručně?

V roce 1974 skončil projekt ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst, pak jsem pracovala jako oděvní aranžérku, tkala jsem oděvy a goblény, dvakrát jsem byla na mateřské, u toho nějaké brigády, a nakonec jsem od 90. let jsem pracovala jako učitelka výtvarné výchovy v základní umělecké škole. Před čtyřmi lety jsem šla do důchodu. Jsem rozvedená, mám dvě děti, už dospělé, a dvě vnučky. S rodinou pečujeme o umělecký odkaz mého táty. Ve volném čase si tvořím pro svoji radost i potěšení druhých. Ilustrace, malby temperou, loutky, divadelní kulisy, dva betlémy a tak dále, jak to okolnosti přinášejí. Podmalby na skle jsou ale moje trvalka, průběžně je dělám od roku 1969. Jejich první výstavu jsem měla v roce 1972 v Naivním divadle v Liberci, následovaly desítky dalších.

A teď bude výstava v Galerii Malšice.

Ale na ní jsem jako jeden lístek ze sourozeneckého trojlístku. Jak už jsem říkala, u nás doma panovalo tak tvůrčí výtvarné prostředí, že to pohltilo nejen mně, ale i moje starší dva bratry – Jana a Karla. Tentokrát představíme svoje práce společně. Nejstarší Karel přichystal kolekce svých šperků. Vyrábí je ze zlata, drahých kamenů a perel. O čtyři roky mladší Honza vystaví obrazy a objekty, které vytváří vedle svého povolání hudebníka. A já, která jsem o čtyři roky mladší než Honza, právě vybírám podmalby na skle z přibližně sto padesáti podmaleb, které jsem za svůj dosavadní život namalovala. Význam celé výstavy je pocta našemu tátovi, že nás naučil vidět i tvořit.

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V PODZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Podzimní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz