V horách se objevují jen dobří lidé

„Jsem zvědavá na ten pocit, jaké to na daném místě je. Vždycky se důkladně připravuji: čtu knihy, dívám se na filmy. Ale z toho nikdy nezažijete pocit, emoci, nezjistíte, jaké to tam je,“ vysvětluje.

A jaké to tam tedy bylo?

Jižní pól je nesmírně krásný, čistý, bílý. Jako vždy to byl pocit, jaký nikde jinde nezažijete.

Liší se realita od očekávání, s nimiž tam jedete? Nebo žádná očekávání nemáte?

Vždycky se moc těším, takže s nějakým očekáváním odjíždím pokaždé. A pokaždé je to na místě mnohem lepší, než jsem čekala.

Četla jsem, že se z Antarktidy stává turistická atrakce, že tam v letošní sezoně poprvé přijede sto tisíc návštěvníků. Je opravdu tak přelidněná?

Nevím, kde se tahle informace vzala. My jsme se zajímali, kolik lidí se dostane během jedné sezony na jižní pól, a viděli jsme seznam povolení. Pro letošní sezonu jich bylo vydáno třicet dva. My jsme šli takzvaný poslední stupe, z 89. rovnoběžky. Ale na tom seznamu byli pochopitelně i ti, kdo šli Messnerovu či Amundsenovu cestu. Možná jsou v tom počtu zahrnuti i turisté, kteří jen Antarktidu obeplouvají na výletních lodích. Ale do vnitrozemí létá jen jedno letadlo týdně a na jeho palubě bývá třicet až šedesát lidí. A sezona na Antarktidě trvá od začátku prosince do poloviny ledna.

Shodou okolností v téže době jako vy šla k jižnímu pólu další Češka, moderátorka Lucie Výborná. Potkaly jste se?

Potkaly. V táboře Union Glacier, což je jediné místo ve vnitrozemí, kam létá ono větší letadlo.

Co si řeknou dvě Češky, když se potkají kousek od jižního pólu?

Vlastně jsme se jen míjely – ona nastupovala do letadla a já jsem vystupovala. Takže mi jen stihla říct, ať se těším, že je to tam velice krásné, že se mi to bude líbit. A pak jsme si řekly, že se potkáme až doma, v Čechách.

Jakou si budete Antarktidu pamatovat po zbytek života?

Vystoupíte z letadla a hned vás obklopí atmosféra jako ze sci-fi nebo fantasy filmu. Všechno je nádherně bílé a klidné, studené…

Má Antarktida duši?

Určitě. Každé místo ji má.

Je to nekonečná bílá pláň. Dá se říct, že některé místo je hezčí nebo že právě tahle lokalita vzala člověka za srdce?

Nekonečná bílá pláň to není. Tedy pokud nejde o finální cestu na pól. Jinak jsou na Antarktidě i hory, které jsou zase úplně jiné než jakékoli jiné pohoří na jiném kontinentě. Já jsem ještě lezla na Vinson Massif, což je nejvyšší hora Antarktidy. Byli jsme i na několika výletech v okolí tábora Union Glacier, navštívili jsme ledopád, viděli jsme velmi zvláštní sněhové závěje, ledové útvary, takže rozhodně tu je co vidět. Jsou tu místa, která vás okouzlí.

Co vám pak běželo hlavou, když jste se ocitla v tom místě, kde pomyslně ze zemského povrchu vychází ven zemská osa?

Musela jsem si zkusit, jestli funguje „jdu na jih – jdu na sever“. Na to jsem se strašně těšila –a fungovalo to!

Co všechno z cimrmanovské hry „Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem“ se dalo aplikovat na dobytí jižního pólu Češkou Evou Perglerovou? „Sníme psy“?

I to. Tyhle vtipy chápou jenom Češi a nás Čechů bylo shodou okolností ve výpravě šest. Takže jsme si to užili. Prakticky celých těch osm dní, co jsme šli sto dvacet kilometrů k pólu, jsme si pořád házeli různé repliky z téhle hry. Zdeněk Svěrák by z nás jistě měl radost.

Takže jste sehráli celé „Dobytí severního pólu“ kousek od pólu jižního?

Přesně tak. Dokonce to máme i natočené a možná to Zdeňku Svěrákovi pošleme.

Antarktidou jste šli během polárního dne. To je něco, co si obyvatel střední Evropy asi nedokáže vůbec představit. Jaký je polární den?

To je asi ta největší nádhera. Člověku se vůbec nechce spát, nepociťuje únavu, je nabitý energií. Den je pořád stejný, ani se nesešeří.

Nerozhází to člověku biologické hodiny? Ví tělo, kdy má spát?

První den se vám spát nechce, ale ten druhý se to už srovná. Navíc je tam taková zima, že máte ve spacáku zastrčenou i hlavu, takže si uděláte tmu vlastní. Spala jsem denně asi čtyři hodiny, to mi stačilo.

Jak vypadá běžný den polárníka na jeho výpravě? V kolik hodin vstává, co jí, jak chodí na toaletu?

Největší zima je kolem osmé hodiny ráno, a proto se vstává později. My jsme vstávali kolem deváté. Pak jsme vařili vodu. Té potřebujete tak tři čtyři litry na den. Polovina se vaří ráno, druhá polovina večer. K jídlu jsme měli dehydrovanou stravu v sáčcích, takže jsme si vybrané jídlo zalili. Také jsme si dělali do termosky čaj na cestu. Potom jsme složili stany, museli jsme zakopat všechny díry, protože po vás na Antarktidě nesmí zůstat žádné stopy, zapřáhli jsme saně a vyrazili jsme. Šli jsme vždy zhruba hodinu, pak byla desetiminutová zastávka na jídlo a pití a potom jsme pokračovali zase další hodinu. Denně jsme urazili asi dvacet kilometrů. Po sedmi takových cyklech, tedy asi po devíti hodinách, jsme zastavili a zase jsme stavěli stany, kopali díry na vaření, několik hodin jsme ze sněhu vařili vodu… Vlastně mám pocit, že ve volném čase jsme pořád jen vařili vodu. A jak se chodí na toaletu? Na velkou se používají speciální sáčky a na malou láhve. Během dne se pak vždycky vykopala úzká hluboká jáma, kam se vylily láhve, a zase jsme ji museli pečlivě zahrabat, aby nebylo nic vidět. Ale dvacet kilometrů před pólem je zakázáno i tohle. Všechno musíte donést až tam a tam to vhodit do zvláštního kontejneru, který se odváží letecky pryč.

Jak se člověk při tak náročném putování udržuje v psychické pohodě?

Mně se to líbilo, já jsem byla spokojená.

Fyzickou přípravu na podobnou akci si asi umím představit. Vy konkrétně běháte, plavete, přidala jste si i kruhový trénink ve fitku. Jak se ale připravujete právě psychicky?

Já se tam prostě těším. Strašně moc tam chci jet. Takže se nemusím nijak zvlášť připravovat. V případě Antarktidy jsem se jen bála zimy. Což jsem vyřešila tím, že jsem si dokoupila náležité vybavení.

V jednom rozhovoru jste říkala, že je nejdůležitější, aby si člověk před cestou srovnal v hlavě, že ho čeká značný diskomfort. Vy podnikáte podobné cesty už dlouho. Jak jste se s tím v začátcích srovnávala?

Přitvrzovat se musí postupně. Na každé cestě se objeví něco nového, takže čím víc cest podniknete, tím víc můžete být v pohodě.

Vybavíte si nějakou situaci, kdy vás nějaký ten diskomfort zaskočil?

Když jsem jela poprvé, zaskočilo mě, že jsem si na stolové hoře ve Venezuele nemohla docela obyčejně odskočit někam za křovíčko. S takovým zákazem jsem se nikdy předtím nesetkala. Teď, po dvaceti letech, už mi to přijde úplně samozřejmé. Prostě ani ve volné přírodě nemůžu jít konat potřebu, kdykoli kamkoli mě napadne. Což je podle mne vůči přírodě fér.

Jak jste se ke svým extrémním cestám dostala?

Moje první cesta do Kolumbie byla vlastně náhoda. Kolegové lékaři chtěli jet do indiánského území v horách, kam se normálně nesmí. A tak vyjednali, že je tam pustí a oni jim za to věnují lékařskou péči. Do týmu chyběl zubař. Byla jsem ještě studentka. Oslovili mě a já na to kývla. Vytrhala jsem tehdy spoustu zubů.

Hodí se vám vaše lékařské vzdělání i na běžných výpravách?

Určitě. Vždy s sebou vozím velkou lékárničku a prakticky pokaždé musím někoho zašívat.

K čemu se vám naopak hodí fyzická a psychická příprava v běžném životě?

Cítím se dobře a dobře se mi žije.

Myslíte si, že ta Eva Perglerová, která stoupá na nejvyšší vrcholky hor nebo jde k pólu, je v něčem jiná než ta, která vrtá lidem v Přešticích zuby? Nebo jinak: Které své vlastnosti musíte nechat doma, když jdete na výpravu?

Na výpravách jsem asi klidnější a rozvážnější, dávám si víc pozor. V běžném životě jsem asi temperamentnější.

Vaším cílem je získat takzvanou Korunu planety, tedy vystoupat na nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Co vás na tom tolik láká?

Původně to vůbec můj cíl nebyl, ale postupně se v mém seznamu zdolaných vrcholů začaly objevovat ty, které do Koruny planety patří. Já jsem nejdřív šla na kopce, které mě prostě jenom hrozně moc zajímaly. První z téhle skupiny bylo Kilimandžáro, kam jsem chtěla jet proto, abych poznala Afriku. A jak postupně přibývaly další, řekla jsem si, že tedy tu Korunu planety dám. Ale jsou i jiná místa, která mě lákají. Dokonce některá i víc.

Zbývá vám už jenom Mount McKinley v Severní Americe. Pojďme srovnat ty vrcholky, které jste už pokořila. Který vám dal nejvíc zabrat?

Asi Mount Everest. To byl nejdelší výstup. Trval sedm týdnů. A náročná byla i příprava.

Dají se v něčem srovnat?

Myslím, že moc ne. Ale nejde jen o samotný vrchol. Větší roli hraje cesta. Já mám ráda, když je to hezká makačka bez průšvihů.

Vy ale nejezdíte se stálou partou. Není to náročné podnikat takovéhle výpravy s lidmi, které vůbec neznáte?

Mám zkušenost, že se v horách objevují jen dobří lidé. Žádnou špatnou zkušenost nemám.

Co bude potom, až Korunu planety dobudete? Poletíte do kosmu?

To mě vůbec neláká. Ale chci pořád cestovat.

Eva Perglerová – její zdolané vrcholy Koruny planety

Kilimandžáro (5895 m) Afrika

Vinson Massif (4892 m) Antarktida

Mount Everest (8849 m) Asie

Puncak Jaya (Carstensz) (4884 m) Austrálie a Oceánie

Mont Blanc (4810 m) Evropa

Aconcagua (6961 m) Jižní Amerika