Válečná pláž i vzteklí psi. „Lowcash“ vydává knížku

Vašeho tatínka parazitologa zná spousta lidí, a to i těch, jimž věda nic neříká. Stačí připomenout, že si pro vědecké účely úmyslně ve vlastních střevech choval několik tasemnic nebo že se kvůli výzkumu nechal štípnout mouchou tse-tse, která přenáší smrtelnou spavou nemoc. Ale vy jste zřejmě taky pěkný exot, aspoň podle názvu vaší knížky: EXOToulky SVĚTEM.

V naší rodině to asi ani jinak nejde. Narodil jsem se rodičům, kteří toužili poznávat svět, ač to bylo za minulého režimu hodně těžké – o to větší jejich touha byla. Já jsem ročník 1990, táta se věnoval vědě, která je z principu mezinárodní, takže když to bylo jen trochu možné, jezdili jsme s maminkou s ním. Ale nebyla to odpočinková dovolená: na Kubě jsme sbírali ploštice, v Chorvatsku chytali chobotnice a tak podobně – zkoumané tvory jsme na místě pitvali kvůli výzkumu parazitů. Když to šlo, jezdili jsme s tátou na přednášky nebo nějaký čas žili v zahraničí, kde měl práci. Do svých osmnácti jsem tedy procestoval padesát zemí světa a do mých třiceti let to už bylo 105 zemí. V názvu knihy, která mi teď vychází, jsem si trochu pohrál se slovy, takže z toho nakonec vyšly EXOToulky.

Samozřejmě lze předpokládat, že to bylo jiné než s cestovní kanceláří. Proto jste se rozhodl své zážitky sepsat?

Bylo to mé přání vlastně od dětství, protože jsem na cestách zažíval neuvěřitelné věci a toužil o nich vyprávět. Odmala jsem si psal deníky a v posledních letech jsem se rozepsal trochu víc, když jsem dostal šanci psát pro časopis Lidé a Země. Knížku jsem původně chtěl sestavit tak, abych z každé navštívené země napsal aspoň jeden krátký příběh, ale nakonec jsem vybral jen ty fakt nejúdernější a zařadil i zážitky z méně známých koutů světa. Někde jsem byl měsíce nebo i roky, někde jen pár dní. Nic jsem si nevymýšlel, všechno se fakt stalo. S některými domorodci jsem strávil třeba jenom několik hodin, ale nezapomenutelných. V současné době už cestuje spousta lidí a mnozí o tom píšou, takže knížky tohoto druhu nejsou ničím výjimečným. Já se můžu odlišovat tím, že jsem v mladém věku, kdy je člověk nejvíc vnímavý, projel opravdu rozmanitý kus světa a zažil bláznivé věci.

Nicméně koronavirus loni a letos cestování výrazně zbrzdil a mnohdy úplně zastavil. Takže jste v té době začal jako většina cestovatelů třídit svůj archiv?

Manželka byla v první vlně pandemie těhotná a já hodně pracoval přes home office, měl jsem proto mezi psaním dizertace i čas vzpomínat na cestování. Dával jsem průběžně fotky z cest na Facebook a trochu je komentoval. Všimla si toho redaktorka z nakladatelství Šulc a Švarc a oslovila mě, takže impulz ke knížce přišel vlastně náhodou. Pak už jsem jenom vybíral témata, aby vznikla kombinace úsměvných, ale občas i vážnějších zážitků. Třeba o tom, jak mě žahl nejjedovatější živočich světa a málem jsem přišel o život. Nebo jak jsem jako lékař rozhodl o nouzovém přistání mezinárodního letu v New Yorku. Jaké to je, očkovat psy proti vzteklině v Keni nebo projet Bangladéš, Alžírsko, Podněstří, Guinea-Bissau a jiné turisty opomíjené země, ale také rituálně spálit krosnu na Copacabaně a odletět ze země na cizí letenku. Vešly se tam i zábavné příběhy z hraničních přechodů ve Střední Asii, Vánoce v Gruzii, couchsurfing u policistů v Jihoafrické republice a další podobně střelené historky.

Než se do nich ponoříme, vysvětlete mi prosím vaši profesi.

Vystudoval jsem medicínu na Karlově univerzitě a minulý rok dokončil doktorát z genetiky dětských leukémií. Tátova kariéra vědce mě samozřejmě velmi ovlivnila, ale chtěl jsem vědu skloubit s medicínou. A na lékařské fakultě mě pak začalo bavit zkoumání lidského těla. Tak moc, až jsem si říkal, že skončím jako klasický doktor a už nebudu ve vědě pokračovat. Ale pak jsem dostal příležitost dělat molekulární genetiku, a to mě pohltilo. Poslední čtyři roky jsem dělal v laboratoři klasický výzkum, při němž jsme se snažili pochopit, jak leukémie funguje a jak najít lepší možnosti ke sledování a léčbě tohoto onemocnění u dětí. Výzkumník se ale musí smířit s tím, že většinu času selhává. Dojít k nějakému zásadnímu objevu mu trvá dlouho a je to vždy výjimečné, takže ten adrenalin mu většinu času v práci schází. Moje manželka pracovala před mateřskou na záchrance a na oddělení ARO, takže její práce naopak byla adrenalinu plná. Já ho nemusím mít zas až tolik (kromě toho, když cestuji), ale v laboratoři mi chyběl kontakt s lidmi. Proto bych rád výzkum zkombinoval s klinickou praxí, konkrétně očního lékaře.

Vaší výhodou při cestování je určitě to, že máte po světě spoustu známých, kteří vám otevřeli obzory jinak než běžným turistům.

Je pravda, že díky těmto známostem ve vědeckém okruhu jsme se v daných zemích dostali hlouběji a mohli pochopit, jak tam funguje třeba zdravotnictví. To mě vždycky zajímalo. Určitě by se to pokaždé nepovedlo, kdybychom tam jeli jen na dovolenou.

Tento rozhovor spolu dotváříme na dálku, protože jste od července s rodinou na Krétě. Dopisujete knihu, užíváte si malého syna v příjemném prostředí. Je to idyla? Anebo už zase toužíte po dobrodružství?

Jsme tady, v malé odlehlé rybářské vesničce, naprosto spokojení. Prckovi je rok, a na dobrodružné objevování je ještě malý. Nicméně jej plánuji hned, jak drobet vyroste – vytáhnout do světa a ukázat mu jeho krásy i odvrácené stránky.  Snad to půjde. Koronavirová krize nám připomněla, jak se mohou možnosti rychle změnit. Proto radím všem lidem toužícím vidět svět, aby využili šancí, které se jim naskytnou, a nic neodkládali na později. I během studia se dá nějaké volno najít, já jsem toho důkazem.

Jedním z argumentů bývá: Pojedu, až budu mít víc peněz. Zaujalo mě, že vám kamarádi přezdívali „Lowcash“, což lze přeložit jako „nízká hotovost“. Pěkná hříčka se jménem Lukeš.

Na superlowcostové cestování za pár babek jsme v naší rodině specialisti. Rodiče mě učili, že je důležité být na cestách hodně střídmý. Pokaždé jsme jeli úplně na tu nejlevnější variantu, která se nabízela. Spali jsme venku, na nádražích nebo v těch nejlacinějších ubytováních, jedli vždycky jenom s místními na ulici jejich nejlevnější jídlo, což, pravda, občas mělo svoje zdravotní následky, ale přežili jsme. A člověk nejlíp pozná danou kulturu tím, že je mezi těmi nejchudšími. Jezdili jsme jenom tou nejnižší třídou, neutráceli za nic, bez čeho se dalo obejít. Díky tomu nás cesty nestály moc peněz a mohli jsme jich podniknout hodně. I naše exotická výprava by se dala finančně srovnat s cestou klasických turistů do Chorvatska. Zásady žít střídmě jsem se držel i poté, co jsem cestoval sám.

Syn parazitologa jistě dokáže vidět bohatství v drobnostech.

Můj táta cestování miluje. Ostatně na tu parazitologii se prý dal hlavně z toho důvodu, že doufal, že se s tímto oborem dostane do světa i za komančů. Byť mu prý rodiče tuto profesi vymlouvali, protože nevěřili, že se tím dá uživit. Ale táta ve svém oboru uspěl i v zahraničí. Kdyby nepadl režim, byli prý už naši odhodláni emigrovat – tak moc jim zavřené hranice vadily. Já jsem se v Českých Budějovicích narodil už do svobodné doby: 3. října 1990, právě v den znovusjednocení Německa.

Narodil jste se do slavného rodu řezníků.

S vědou začal v naší rodině až táta. Jeho předci byli vyhlášení řezníci, ale komunisti jim živnost sebrali a celou dlouhou tradici zničili. Přitom jejich podnikání bylo velmi úspěšné, museli být moc šikovní a zjevně taky měli dobrodružnou povahu a cestování je bavilo. Praděda, Julius I., vyrazil s prapradědou v roce 1893 na kulinářskou výstavu do Ženevy, odkud si přivezli zlatou medaili za vůbec nejlepší šunku. Asi měli dobrý recept, protože si to se zlatonosnou šunkou za dva roky zopakovali na další světové expozici v Paříži. Čili to byli tehdy opravdoví šunkoví králové. Navíc je třeba si uvědomit, že cestování v té době bylo o dost komplikovanější než teď a že na tu soutěž putovali s mraženými surovinami.

Vybral jste si fakt zajímavou rodinu!

To je pravda, mám i další příklady: Prastrejda Emil, v rodině zvaný „hochštaplér z Parízu“, který již ve dvacátých letech jezdil do proslulého Moulin Rouge, byl zase u úplného počátku českého turistického objevu Dalmácie. Děda, Julius II., byl sice jako „černý baron“ přiškrcen komunistickým režimem, ale o to více si užíval cest za humna po pádu železné opony. No a táta, Julius III., dotáhl s mojí akční mamkou zahraniční výlety téměř k dokonalosti. Cestovatelská nátura tedy byla u nás v rodině vždycky a doufám, že náš syn ji bude mít také v krvi.

Vzpomínáte si na své první zážitky z cest?

Úplně první moje cesta vedla do Holandska, to mi byly asi dva roky, a chvíli tam naše rodina žila, protože táta zde pracoval v laborce. Můj prvotní zážitek z cestování, který si vybavím, je z Chorvatska. Byly mi čtyři roky a tátu napadlo, že teď je šance užít si krásné čisté moře bez turistů, protože se tam právě válčí. Přemluvil maminku argumenty, že máme českou značku, takže po nás nikdo střílet nebude, navíc Čechy mají Jugoslávci rádi, a to jak Chorvati, tak Srbové. Postavili jsme stan v kempu u vesničky Seline a kromě dvou nahých holandských penzistů tam bylo liduprázdno – přesně jak táta sliboval. Moře bylo nádherné, já ho viděl poprvé a byl radostí bez sebe. Božský klid narušovala jen občasná střelba. A poté hlasitý a rychle se přibližující zvuk: pár metrů od nás klesla na pláž obří helikoptéra s kulomety, ze které svižně vyskákala četa ozbrojených vojáků. Maminka rázně zavelela, že musíme pryč, a vyběhla balit věci. Táta souhlasil, ale neodpustil si cestou ještě aspoň zajížďku k deset kilometrů vzdálenému Maslenickému mostu, aby prozkoumal tento strategický bod. Ač připustil, že tam asi budou odstřelovači.

Hustý! Vaše maminka musí být obdivuhodná žena. Čtu o tom, že jste vyrazil v 17 letech sám do Číny a že v 18 letech jste strávil sám týden v Riu de Janeiro, což je jedno z nejnebezpečnějších měst světa. Jak se to přihodilo?

Brazílii jsem procestoval s rodiči. Po měsíci úžasných zážitků, které mimo jiné zahrnovaly nechtěné koupání s kajmany a piraňami, chtěné setkání s mravenečníky v divoké přírodě, největší vodopády světa Iguazú a spontánní návštěvu Paraguaye, jsme naše putování završili v Riu, odkud jsme se vraceli zpět do Čech. V den odletu si ale táta všiml, že jeho letenka je vystavena na jiný den než ty naše. Jeho letadlo již odletělo den předtím! Jelikož byl konec srpna a cestovatelé se kvůli začínající škole slétávali do Evropy jako včely do úlu, bylo volné místo na náhradním spoji až za týden. On se ale kvůli práci potřeboval vrátit co nejdříve. Mamka zavtipkovala, že bychom si letenky mohli vyměnit, když se jmenujeme úplně stejně. Vzápětí ale svého (výborného) nápadu litovala, protože jsme se samozřejmě rozhodli to zkusit. Konečně se po letech nechtěných záměn objevila výhoda stejných jmen.

Povedlo se?

Všechno klaplo, táta skutečně odletěl na moji letenku a já prožil nezapomenutelný týden s týpky, které jsem předtím poznal v hostelu. Mimo jiné jsem v noci prožil rituální pálení krosny na slavné pláži Copacabana a možná i díky ochranné ruce kamaráda Jesuse, který nám k tomu míchal drinky, jsem všechno přežil.

V předchozí odpovědi už jsem hodně citovala z vaší knihy. Díky tomuto rozhovoru můžu sledovat, jak se rodí – a s ní i autorova radost. Co vás těší obzvláště?

Moc se mi líbí ilustrace. I přesto, že jsem vášnivý fotograf, momentky hodné exota jde většinou jen obtížně zastihnout pomocí kamery, a proto jsme se s knižním týmem rozhodli zvolit více imaginární přístup. Každý příběh je doplněný autentickou ruční kresbou vytvořenou linorytem doplněným barvami z pera mé dobré a nadané kamarádky, grafičky Kristiny Šaumanové. Je to také velká cestovatelka a dokázala skvěle vystihnout atmosféru mých příběhů. A taky mě nesmírně těší, že moji knihu recenzují lidé, kterých si velice vážím (Marek Eben, Jakub Szántó, Klára Kolouchová, Jirka Kolbaba a Daniel Stach), a že předmluvu napsal kamarád a spolucestovatel Marek Vácha.

Tu předmluvu jste mi dal už přečíst, je milá. Cituji aspoň kousek: Učím se od July kontaminující chuť do života, energii, neschopnost si pamatovat křivdy, pozitivní náhled na všechny situace a určitou čistotu duše. Která schopnost vám připadá pro cestovatele nejdůležitější?

Trojice, kterou v recenzi knihy výborně pojmenoval Jakub Szántó: pružnost, otevřenost a humor. Ještě bych přidal zájem o lidi a souvislosti v místě, které navštěvujete. V neposlední řadě také schopnost být vždy spokojený a šťastný za každý den na cestě. Táta mi vždycky říkal: Nestěžuj si. Nestěžuj si, že tě něco bolí, že nemáš jídlo nebo vodu. Buď rád, že jsi v cizí zemi a můžeš poznat něco nového.

MUDr. Julius Lukeš, Ph.D.

Lékař, vědec, cestovatel

Ženatý, s manželkou Veronikou má ročního syna Julia

Autor knihy EXOToulky SVĚTEM: 30 let zážitků ze 100 zemí

Kniha vyšla v říjnu, v prodeji nyní na: www.juliuslukes.cz

„V té knize je ještě něco víc. Je tam celá filosofie života, je tam přístup k Bytí. Je tam víc, než umělec ví. Existují exercicie, duchovní cvičení, založené na meditaci o filmu Easy Rider. Existují dnes exercicie založené na různých jiných filmech, na meditacích obrazů slavných mistrů, nebo dokonce i na Pavlíčkově survivalistické příručce Člověk v drsné přírodě. Možná se jednou dočkáme duchovních cvičení založených na Exotoulkách a možná se kniha stane povinnou četbou pro seminaristy a jako terapeutikum pro všechny, co sami moc neví, co a jak dál se svým životem.“

Marek Orko Vácha (citace z předmluvy ke knize)

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PODZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Letní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz