Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Válečná pláž i vzteklí psi. „Lowcash“ vydává knížku

Křestní jméno zdědil po tátovi a už si zvykl na to, že musí často vysvětlovat, že není ten slavný profesor. Julius Lukeš dodržel tradici a stejné jméno dal i svému synovi – již pátému Julovi v pořadí. „Čtyřka“ v rodu Lukešů propojuje medicínu s vědou a ve volném čase píše divoké příběhy z cest.
Alena Binterová, Foto: Milan Havlík
04. Říjen 2021 - 10:21

Vašeho tatínka parazitologa zná spousta lidí, a to i těch, jimž věda nic neříká. Stačí připomenout, že si pro vědecké účely úmyslně ve vlastních střevech choval několik tasemnic nebo že se kvůli výzkumu nechal štípnout mouchou tse-tse, která přenáší smrtelnou spavou nemoc. Ale vy jste zřejmě taky pěkný exot, aspoň podle názvu vaší knížky: EXOToulky SVĚTEM.

V naší rodině to asi ani jinak nejde. Narodil jsem se rodičům, kteří toužili poznávat svět, ač to bylo za minulého režimu hodně těžké – o to větší jejich touha byla. Já jsem ročník 1990, táta se věnoval vědě, která je z principu mezinárodní, takže když to bylo jen trochu možné, jezdili jsme s maminkou s ním. Ale nebyla to odpočinková dovolená: na Kubě jsme sbírali ploštice, v Chorvatsku chytali chobotnice a tak podobně – zkoumané tvory jsme na místě pitvali kvůli výzkumu parazitů. Když to šlo, jezdili jsme s tátou na přednášky nebo nějaký čas žili v zahraničí, kde měl práci. Do svých osmnácti jsem tedy procestoval padesát zemí světa a do mých třiceti let to už bylo 105 zemí. V názvu knihy, která mi teď vychází, jsem si trochu pohrál se slovy, takže z toho nakonec vyšly EXOToulky.

Samozřejmě lze předpokládat, že to bylo jiné než s cestovní kanceláří. Proto jste se rozhodl své zážitky sepsat?

Bylo to mé přání vlastně od dětství, protože jsem na cestách zažíval neuvěřitelné věci a toužil o nich vyprávět. Odmala jsem si psal deníky a v posledních letech jsem se rozepsal trochu víc, když jsem dostal šanci psát pro časopis Lidé a Země. Knížku jsem původně chtěl sestavit tak, abych z každé navštívené země napsal aspoň jeden krátký příběh, ale nakonec jsem vybral jen ty fakt nejúdernější a zařadil i zážitky z méně známých koutů světa. Někde jsem byl měsíce nebo i roky, někde jen pár dní. Nic jsem si nevymýšlel, všechno se fakt stalo. S některými domorodci jsem strávil třeba jenom několik hodin, ale nezapomenutelných. V současné době už cestuje spousta lidí a mnozí o tom píšou, takže knížky tohoto druhu nejsou ničím výjimečným. Já se můžu odlišovat tím, že jsem v mladém věku, kdy je člověk nejvíc vnímavý, projel opravdu rozmanitý kus světa a zažil bláznivé věci.

Nicméně koronavirus loni a letos cestování výrazně zbrzdil a mnohdy úplně zastavil. Takže jste v té době začal jako většina cestovatelů třídit svůj archiv?

Manželka byla v první vlně pandemie těhotná a já hodně pracoval přes home office, měl jsem proto mezi psaním dizertace i čas vzpomínat na cestování. Dával jsem průběžně fotky z cest na Facebook a trochu je komentoval. Všimla si toho redaktorka z nakladatelství Šulc a Švarc a oslovila mě, takže impulz ke knížce přišel vlastně náhodou. Pak už jsem jenom vybíral témata, aby vznikla kombinace úsměvných, ale občas i vážnějších zážitků. Třeba o tom, jak mě žahl nejjedovatější živočich světa a málem jsem přišel o život. Nebo jak jsem jako lékař rozhodl o nouzovém přistání mezinárodního letu v New Yorku. Jaké to je, očkovat psy proti vzteklině v Keni nebo projet Bangladéš, Alžírsko, Podněstří, Guinea-Bissau a jiné turisty opomíjené země, ale také rituálně spálit krosnu na Copacabaně a odletět ze země na cizí letenku. Vešly se tam i zábavné příběhy z hraničních přechodů ve Střední Asii, Vánoce v Gruzii, couchsurfing u policistů v Jihoafrické republice a další podobně střelené historky. (...)

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PODZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

 

Letní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz