Vánoce Ivy Kubelkové poctivě a po česku

Trhák je váš první muzikál?

Ano, je to moje první srážka s muzikálem. Premiéru měl v Divadle Broadway 25. října.

Přihlásila jste se do konkurzu, nebo jste dostala nabídku?

Dostala jsem nabídku od producenta a režiséra, speciálně na roli učitelky Elišky Veverkové, kterou ve filmu hraje Hana Zagorová.

Když Trhák poprvé dávali v televizi v roce 1980, byly vám tři roky. Vybavujete si, kdy jste ho viděla poprvé?

Nevím, kdy úplně poprvé, ale mnohem později, v nějakých nácti letech. V tom věku byl pro mě Trhák neuchopitelný.

Před tím, než jste začali zkoušet, připomněla jste si film?

Několikrát jsem si ho pustila, i partnerovi, který ho neznal, protože žil dlouhá léta v zahraničí. Moc jsme se bavili. Jsou tam geniální, nadčasové věci, fóry, hra s češtinou, věci, které fungují napříč generacemi.

Muzikál je pro vás další výzva?

Je to pro mě další zkušenost. S hraním, s divadlem zkušenosti mám, ale zpěv a tanec dohromady a muzikálové prostředí jsou specifické, takže pro mě je velká radost, že to můžu absolvovat a učit se tuhle disciplínu za pochodu.

Jak dlouho jste zkoušeli?

Začali jsme v červnu, zkoušeli jsme necelý měsíc a pak jsme pokračovali od poloviny srpna. Čistého času plus minus tři měsíce. (...)

Se zpěvem jste ale měla před muzikálem zkušenost.

Jsem z muzikantské rodiny, hrála jsem na klavír. Začala jsem zpívat pro radost s jazzovou kapelou JJIM BAND, zahráli jsme si pár koncertů, bylo to fajn, udělali jsme pár písniček, které visí na You Tube.

Jedna z nich je Co mi dáš od Hany Hegerové.

Ano, pak jsme udělali Cry Me a River, Just The Way You Are, věci, které jsou víc jazzovější, šansonovější. Pak ale přišla chvíle, kdy jsem si říkala, že covery jsou sice hezké, ale nemám pocit, že prostřednictvím muziky a textů říkám, co bych chtěla říct. A já jsem vždy tu touhu měla, chtěla jsem mít pocit, že věci, které dělám, jsou smysluplné. Vydala jsem se proto cestou vlastní tvorby. A přišlo spojení s Michalem Pavlíčkem, který se ujal jako producent mého debutového alba, mělo by vyjít příští rok, uvidíme, jestli se nám to povede na jaře. Michal Pavlíček dělá muziku a já texty.

Jste z muzikantské rodiny. Setkávali jste se, nebo se setkáváte, abyste si společně zahráli a zazpívali? Třeba na Vánoce?

Snažíme se setkávat, sjedou se všichni ze všech stran, můj tatínek hraje na klavír a s dětmi zpíváme koledy.

Do čtrnácti let jste žila v Písku. Co se vám bezprostředně vybaví, když se řekne jižní Čechy?

Automaticky moje rodné město a starý Kamenný most, protože jsem přes něj pravidelně chodila do školy a zpátky. Písek mám tedy nachozený tisíckrát tam a zpět, je nádherný. Jihočeské prostředí je moje dětství.

Jak často se tam vracíte?

Jak mi to čas dovolí, závisí to na tom, jak moc jsem vytížená, snažím se do Písku jezdit alespoň v létě s dětmi, ty tam jezdí i s babičkou za dědou. Kdykoli přijedu do Písku, cítím zvláštní hezky, pocit, který nemá šanci vyvolat žádné jiné město, a je jedno, jestli jsem v New Yorku nebo v Bangkoku. Písek má pro mě kouzlo rodného města.

Začala jste s modelingem v jižních Čechách, nebo až v Praze?

K prvním přehlídkám jsem se dostala až v Praze a pak přišla miss, na kterou mě přihlásila maminka. Přiznám se, že jsem nikdy neměla ambici modelky, vždy jsem měla touhu dělat věci, u kterých se tvoří něco víc po verbální stránce. Modeling je pro mladou holku fajn, postaví se na vlastní nohy, dostane se do pracovního prostředí a vydělá si peníze. Cítila jsem, že modeling ale není úplně pro mě. Nikdy jsem ani neměla touhu jezdit do zahraničí.

Modeling a miss vás ale přivedly k divadlu, které vás bavilo.

To byla radost, když jsem pak hrála Dívčí válku s herci, jako jsou Olda Navrátil nebo Jana Švandová. Strávila jsem s nimi několik úžasných let. Dívčí válka pak ještě zažila obrovský boom po deseti letech, sjezdili jsme celou republiku a hráli pro spoustu lidí. Na to se začaly nabalovat další práce, televizní prostředí, moderování. Jak bylo méně času, divadlo jsem začala zanedbávat, a když pak přišly děti, hraní po večerech nebo na zájezdech už pro mě bylo nepředstavitelné.

Jste nejen držitelkou titulu první Vicemiss z roku 1996, ale i několikanásobnou vítězkou ankety o nejkrásnější ňadra.

Anketu vyhlásil a několik let pořádal jeden časopis. Ani nevím, kdo ji hodnotil. Párkrát jsem anketu vyhrála a táhne se to se mnou patnáct dvacet let.

Pro muže jste jednoznačně sexsymbol.

To je relativní jako pojem krásy, je to věc vkusu. Vnímám to trošku jinak, protože to vidím subjektivně, ve svém pohledu jsem pořád realistická, těmhle věcem moc nepodléhám.

Na základě ankety přišla nabídka reklamy na spodní prádlo?

Nabídky přicházely už dříve, ale nikdy nechtěla dělat přehlídky spodního prádla, vždycky jsem se styděla. Přece jenom s těmi velkými prsy jsem měla žinantní pocit. Je to paradoxní. Říkala jste, že mě muži vnímají jako sexsymbol, ale nikdy jsem nebyla ta, která by na tom prvoplánově stavěla. Něco jiného jsou sexy fotky, jsou stylizované. Nabídka na reklamu spodního prádla přišla v mých devětatřiceti letech.

Existuje reklama, do které byste nešla?

Pár reklam jsem odmítla, například na šunku, protože nejím maso. Snažím se, abych byla o tom, na co dělám reklamu, přesvědčená, protože pak je reklama pravdivá. Je uvěřitelné, když člověk doporučuje lidem něco, čemu opravdu věří.

Jak dlouho jste vegetariánkou?

Šestnáct let. Najednou jsem začala cítit, že mi maso nedělá dobře psychicky ani fyzicky, a poslechla jsem svoje tělo. Jde o to poslouchat svoje pochody, věnovat pozornost sám sobě. Když jsem maso přestala jíst, pochopila jsem, že tohle je moje cesta a bylo mi dobře.

Vaříte masité pokrmy rodině?

Ne, u nás doma se maso nejí. Můj partner nejí maso bezmála čtyřicet let, maximálně rybu. Občas jsem si ji dala také, když jsem otěhotněla, ryby a mořské plody s dětmi jíme, ale jinému masu se vyhýbáme.

Máte blízko k buddhismu. Nesouvisí to i s tím?

Východní filozofie, její styl a způsob žití, s tím určitě souvisí. I s mentálními pochody, s meditací nebo jógou, s vnímáním prostoru a jednoty vůbec. I toho, že každý jsme součástí této jednoty bez ohledu na to, co jsme, kdo jsme a jak vypadáme.

Cvičíte jógu a meditujete. Umíte pracovat s myšlenkami?

Ano, je spousta různých technik, které fungují a které nemůžou ublížit a naopak. Myslím, že je fajn umět to uchopit a občas si poradit, je to duševní hygiena.

Jak se buddhismus objevuje ve vašich obrazech?

Mám několik směrů, které jsou mi blízké, a to buddhismus, hinduismus a taoismus. Když jsem se vrátila z Indie, namalovala jsem obrazy, do nichž jsem se snažila přenést dojem z Benaresu, města světla. Pod zvláštní slupkou špíny pro nás, západní civilizaci, jsem tam cítila velkou dávku čistoty a světla. Tamní lidé jsou velmi věřící, uctívají všechny svoje bohy a žijí to dennodenně od rána do večera, neustále. To mě fascinovalo.

Váš partner je akademický malíř a designér. Shodnete se v oblasti designu?

Máme podobný styl a vzájemně se inspirujeme. Mně se třeba kolikrát něco nezdá a pak přijmu jeho názor a obráceně. Když spolu dva lidé žijí, je automatické, že se ovlivňují.

O designu je i televizní pořad Jak se staví sen, který moderujete.

Sedm let jsem moderovala Sama doma, což pro mě byla zkušenost. Dodnes jsem vděčná dramaturgyni pořadu za to, že jsem tam mohla strávit úžasné chvíle. Byla to velká škola, přímý přenos, spousta témat. Po sedmi letech přišly jiné nabídky, měla jsem pocit, že jsem v Sama doma všechno řekla. Dva roky jsem moderovala TOP STAR magazín, a pak přišel pořad  Jak se staví sen, který je neuvěřitelně smysluplný. Točíme už třetí sérii.

Máte o dvacet let staršího partnera. Nesouvisí to trošku s tím, že jste se s maminkou ve čtrnácti odstěhovala od tatínka?

Myslím, že to s tím nemá vůbec nic společného. Nikdy jsem neměla touhu mít starší partnery. Kdyby bylo uvnitř mě něco nenaplněného nebo nějaké minus, které bych si chtěla vyrovnat, tak bych ke starším partnerům inklinovala. Potkala jsem ale člověka, který mě naplňuje, je pro mě nejvíc, je to úžasný otec našich dětí. Věk je v tu chvíli druhotná záležitost. Jakmile někoho potkáte a cítíte, že to je přesně to, co chcete žít, tak jde přece všechno stranou. Důležité je, jak moc jste si s tím člověkem souzeni a že je to mezi vámi silné. Jsme spolu šestnáct let a dodnes jsem za to vděčná. Lidé mají tendence v tom hledat nějaké háčky. Proč? Potkáte někoho, s kým jste šťastná, s kým je vám dobře, kdo vás podporuje, kdo vás miluje a koho milujete vy. A o tom vztah je. Člověk se nesmí ohlížet na to, co si kdo myslí.

Mluvila jste o dětech, máte už ale velké slečny. Pomamily se?

Jsou to slečny, čtrnáctiletá a devítiletá. Myslím, že se pomamily i potatily. Příroda to umí tak dokonale namíchat, že v každém dítěti vidím kus někoho a něčeho z nás a z toho všeho vychází jedinečná osobnost, která je nenapodobitelná. Byla bych ráda, aby měly svobodnější přístup k tomu, kam je život zavane, protože já jsem to také neměla nalinkované a nikdy jsem věci dopředu extrémně neplánovala. Spíš se mi otevíraly dveře a chodily nabídky a pracovní příležitosti, aniž bych tlačila na pilu, nebo si někde o něco říkala. Považuji za důležité nechat se trochu vést životem. Já říkám, že jsem se snažila životu do toho moc nekecat. Je důležité nechat všemu svobodnou energii a poslouchat, co život naznačuje, a pak do všeho vstupovat s pracovitostí a pokorou. Pracovitost je alfa a omega všeho.

Všechno je tedy tak, jak má být…

To je veliká pravda. Kolikrát vás špatné věci posouvají, protože díky nim máte nastavené zrcadlo a jste schopni se podívat sami na sebe. Sebereflexe je v životě důležitá. Naše ego má tendenci vytvářet si vlastní bubliny, je důležité, aby občas někde praskly.

Blíží se čas zastavení, Vánoce. Co ve vás evokují?

Všechno tradiční, na co jsme zvyklí. Vánoce jsou pro mě čas strávený nepracovně, s rodinou a dětmi, atmosféra, stromeček, klasický kapr a salát. Vánoční tradice nám dělají radost a dokážeme si je poctivě po česku užít.

Jaké byly vaše dětské – jihočeské Vánoce?

Vybavuji si, že jsem jednou dostala k Vánocům boty Prestige a měla pocit, že mám na nohou zlato. Ráda vzpomínám na vánoční hraní na klavír, na stromeček, prostě na takovou vánoční klasiku.

Mgr. Iva Kubelková

Moderátorka, herečka, zpěvačka, modelka

Pochází z Písku, v jižních Čechách žila 14 let

Absolventka Soukromé střední ekonomické školy v Praze, Vyšší odborné školy ekonomické v německém jazyce, Univerzity J. A. Komenského v Praze

Od 16 let se věnovala modelingu

První Vicemiss ČR 1996

Vítězka ankety o nejkrásnější česká ňadra

Divadelní role: Dívčí válka, Loupežníci na Chlumu, Pravda o zkáze Titaniku, hlavní role ve hře Jana Dobiáše Noc s modelkou (2002)

Filmové a seriálové role: Velmi křehké vztahy, Zrcadlo, Cesty domů, Ostrov svaté Heleny

Muzikálová role: Trhák

Moderátorka pořadů Sama doma, VyVolení, TOP STAR magazín, Jak se staví sen

S partnerem Georgem Jiraskem má dvě dcerky, Natálii a Karolínu

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V ZIMNÍM DVOJČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!