Věda a umění? Jen strany stejné mince

Na řečnickou otázku, zda mohl být něčím jiným než hercem, dává překvapivou odpověď. A s nečekanou radostí si začne povídat o logice, abstraktním myšlení a číslech. Možností, o čem vést s Jakubem Zindulkou rozhovor, je limita funkce v nekonečnu…  Tak zpět k otázce, u které to celé začalo.

Mohl jste být něčím jiným než hercem?

Jako dítě jsem samozřejmě toužil po těch obvyklých věcech, jako být popelářem, parašutistou, kosmonautem nebo myslivcem a klaunem v cirkusu. Pak jsem také uvažoval o tom, že budu truhlářem. V těch dobách, kdy jsem já chodil do školy, nebylo docela obvyklé, že člověk mohl jít studovat. Můj starší bratr, který byl vynikající v matematice, se nedostal ani na střední školu a musel se vyučit ve tříletém učebním oboru bez maturity v tehdejších Elektrotechnických závodech Julia Fučíka silnoproudým elektrotechnikem. Takže jsem si říkal, že se na střední školu určitě ani já nedostanu.

Měl jste ale štěstí…

Dostal jsem se na brněnské gymnázium. Tam jsem začal se spolužáky s divadlem tak trochu koketovat. Ne že bych do divadla do té doby nechodil, samozřejmě jsem do něj chodil vždycky rád a od raného dětství – to jsem si nosil s sebou i polštářek, abych byl výš a viděl dobře na jeviště. Ale až na gymnáziu tak nějak vyplynulo, že bych divadlo chtěl dělat jako profesi. Ale také mi šla docela dobře matematika. Třeba deskriptivu jsem doslova miloval! Moje profesorka mě tehdy prosila, abych šel studovat matematiku, ale neposlechl jsem ji. Dnes, s odstupem času, si myslím, že v mém rozhodování hrála podstatnou roli i politická situace. Měl jsem tehdy pocit, že divadlo je ostrůvek takové skryté svobody. To mě lákalo.

Nelitoval jste někdy, že jste nedal přece jen přednost matematice?

Ne. Divadlo sice dokáže být velmi kruté, ale zároveň je to vzrušující a pestrá činnost, která zaručuje, že se nebudete nudit. 

A proč ty potíže se školou – vaše rodina měla špatný kádrový profil?

Ano. Měli jsme velmi pochybný kádrový profil. Tatínek, v šedesátých letech plný naděje na zlepšení poměrů, vstoupil do strany, odkud ho ovšem záhy vyhodili. Vyhodili ho pak i z konzervatoře, kde učil, což jeho žáci velmi oplakali, ale nic platné jim to nebylo. Nesměl se ani příliš vyskytovat na televizní obrazovce. V divadle hrál dál velké role, to ano, ale živil nás především svými vlastními představeními. Hrával je sám nebo se svými studenty a objížděl různé vojenské posádky. Paradox doby – měl špatný kádrový profil, nesměl se vyskytovat na obrazovce, ale mohl jezdit za vojáky do pohraničí, do míst, kam se hned tak někdo nedostal, a hrát jim tam divadlo! Bratra zachránilo, že na elektroprůmyslovce otevřeli experimentální třídu a vyučené v oboru elektro přijímali do druhého ročníku. Na průmyslovku se dostal, odmaturoval a nakonec ho na matematicko-fyzikální fakultu vzali.

Jak vnímáte neustálé diskuse o matematice? O tom, jestli má, či nemá být maturita z ní povinná, jestli je předmětem důležitým, či zbytečně náročným? I o tom, kdo a jak moc matematiku vlastně potřebuje?

Je samozřejmě velké štěstí, když máte kliku na kantora. Jsou učitelé, kteří učí počty, a učitelé, kteří učí matematiku. A to jsou dvě rozdílné věci. Důležité je věci pochopit – vidět jejich struktury a na tomto základě pak odvozovat další věci. Učit se zpaměti čísla – to není matematika. A co má smysl? Svět je dnes jiný – máme chytré telefony, všechno si najdete na internetu. To je ale jen jedna věc. Druhá věc je, že schopnost abstraktního myšlení, ke kterému matematika vede – a teď mluvím o matematice, nemluvím o počtech – je dobrá i pro lidi, kteří nestudují matematicko-fyzikální fakultu. Dokonce i pro ty, kteří se zabývají tím, čemu se říká umění. Režie, divadelní hry i hudba – to vše jsou struktury, které musejí mít logické vazby, a často velmi komplikované. A také k nim potřebujete mít abstraktní myšlení. Když o tom debatujeme s bratrem, říkáme si, že děláme velmi podobnou věc.

Jak to myslíte?

Cílem vědy je pochopit běh tohoto světa a místo člověka v něm. A co je cílem umění? Pochopit běh tohoto světa a místo člověka v něm. Cíl je tedy totožný. Jen ho dosahuje jinými prostředky než věda. Je to rub a líc stejné mince. Klasickým příkladem je dílo básníka první poloviny 20. století Robinsona Jefferse Pastýřka putující k dubnu. Tam je postava míšence, který mívá vidiny. A jedna z nich se dá z hlediska matematicko-fyzikálního označit za funkční model vesmíru. Jeffers nebyl žádný matematik ani fyzik, ale cítil tyto principy a byl schopen vtělit je do básně. Není náhoda, že spousta vědců a matematiků se věnuje hudbě.

Vy byste byl dobrý učitel. Nechtěl jste nikdy učit?

Ne, to jsem opravdu nikdy nechtěl! Na to nemám trpělivost. Na druhou stranu, když člověk režíruje, tak taky vlastně učí. Ale trošku jinak.

Studoval jste herectví, jak jste se dostal k režii?

Začal jsem po ní pošilhávat už při studiu na DAMU. Herectví je v určitém slova smyslu úzký obor. Jako herec se dozvíte plno věcí, zažijete spoustu osudů, díky tomu můžete mnoho věcí pochopit. Ale přece jenom jste velmi závislý na tom, s jakým režisérem pracujete. Málokterý herec se dostane do takové situace, kdy si může vybírat, s kým bude pracovat a co bude dělat. V tomto směru je to tedy povolání dosti nesvobodné. Režie je v tomto smyslu svobodnější, i když také ne zcela. Člověk je pořád limitován. Možnostmi lidí, s nimiž pracuje, termínem, financemi a spoustou dalších věcí. Ale ta svoboda je u něj o něco větší.

Kdy jste začal režírovat?

Svoji první režii jsem dělal ve čtvrtém ročníku, a byla to právě Pastýřka putující k dubnu. Hráli jsme ji s Mirkou Pleštilovou ve Viole a na několika hostováních.

A pak už v Plzni a v Dialogu. Do angažmá v DJKT jste nastoupil hned po DAMU?

Ano, byl jsem od tatínka vychovaný, že člověk má jít nejdříve hrát ven. Když se mě Jana Hlaváčová, která mě učila, zeptala, kam bych chtěl jít do angažmá, řekl jsem Plzeň. Plzeňská činohra byla pojem, hrálo se tu báječné herecké divadlo, byl tu skvělý soubor. Ona mě tedy naložila do auta, odvezla na nějaké představení a představila Ottovi Ševčíkovi. Ten se na mě jel podívat na jedno z našich absolventských představení – byla to Goldoniáda – a já jsem měl na konci třetího ročníku dohodnuté angažmá v Plzni.

Bylo to v roce 1988. Jak na jeho začátky vzpomínáte?

Byl to hrozný fofr! Hrály se tu dvojáky, takže na konci sezony jsem hrál i 28 představení za měsíc! Byla to ovšem výborná škola.

Kolik let jste v Divadle J. K. Tyla vlastně prožil?

V angažmá jsem byl devětadvacet sezon, třicet sezon jsem v něm hrál.

Místo abyste oslavil jubilejní třicítku, z Divadla J. K. Tyla jste odešel. Proč?

Měl jsem pocit, že už potřebuji změnu. Chtěl jsem se věnovat více jiným věcem a mé představy o divadle se začaly značně odchylovat od vnímání vedení souboru. Pokud člověk není s přístupem vnitřně ztotožněný, tak je to jen trápení. A to oboustranné.

Na co z doby svého angažmá vzpomínáte rád?

Rozhodně na práci s panem Ladislavem Smočkem. Od něj jsem se o divadle naučil opravdu mnoho. Ale i na spoustu jiných lidí, zážitků, na atmosféru...

Po svém příchodu do Plzně jste poměrně brzy začal spolupracovat i s neprofesionálními herci. Dnes vedete Dialog, unikátní a oblíbenou divadelní scénu, na níž vystupují v různých inscenacích profesionálové i amatérské a studentské divadelní soubory. Jak k tomu došlo?

Asi tak v roce 1998 mě oslovila parta nadšenců – studenti, dospělí lidi, amatérští divadelníci, že by rádi udělali představení Tam dole podle románu Jorise Karla Huysmanse. Existoval filmový scénář, který vyšel knižně, ale nikdy se nerealizoval. Jim se dostal do ruky a začali hledat nějakého šílence, který by jim to režíroval. Odehrávalo se to ve dvou časových rovinách, hrálo tam asi třicet lidí, obrovská šílená produkce! Řekl jsem si, že je to tak šílené, že to zkusím. Začali jsme to secvičovat a při tom jsem vymyslel pro tuhle partu lidí jméno – Spolek divadelních nadšenců, zkrátka Spodina. Vznikl tak náš spolek. A v témže roce došlo k založení Plzeňské neprofesionální scény, Spodina se stala jedním ze zakládajících členů. V únoru roku 2011 bylo sdružení přejmenováno na Divadlo Dialog Plzeň a já v něm jako statutární zástupce působím od roku 2001.

Vraťme se ještě k režii. Režírujete nejen v Plzni, ale i na pražských scénách.

Všechno vznikalo postupně. První byla spolupráce se spolkem Kašpar v Celetné. Pak mě Zorka Kostková požádala, abych režíroval její divadelní hru, kterou uváděla agentura Dany Homolové jako zájezdové představení. Naše spolupráce pokračuje dodnes. Pak se ozvala další agentura, pak přišla režie v Divadle v Řeznické, pak v pražském Činoherním klubu.

Co je pro vás jako pro režiséra při přípravě inscenace nejdůležitější? Vybíráte hry svým hercům na tělo? A stává se, že svou původní představu při přípravě hry upravujete, měníte?

Nejdůležitější je úplně všechno. Místo, čas, možnosti. Souvislost s jinými projekty, které máte za sebou nebo které plánujete. Nelze uvažovat jen inscenaci od inscenace. A pokud se máte opravdu trefit, pak potřebujete mít dobrou hru, která rezonuje s vaším momentálním naladěním, dobré a vhodné herce, musíte mít pocit, že máte co říct a říct to tak, aby byli ostatní ochotní vás poslouchat. Dobrá inscenace by měla být jako dobrý sendvič. Spousta různých chutí, které k sobě skvěle ladí a ve kterých si každý najde tu svou oblíbenou. A jestli měním při práci své představy? Ty zásadní ne. Ale dobří kuchaři se poznají podle toho, že nevaří striktně podle kuchařky.

Kdy jste začal psát divadelní hry? A vlastně – kdy jste začal vůbec psát?

To si ani neuvědomuji, kdy jsem začal psát. Ale tak zhruba před dvaceti lety vyšla knížka básniček pro děti Moje malá ZOO. A hry? Když bylo po úspěšné premiéře Zorčiny hry, Dana Homolová mě při sklence vína vybídla, abych jí něco napsal o sex coachingu. Bylo to v okamžiku, kdy má člověk poněkud zvýšené sebevědomí, a tak jsem to radostně slíbil. Posléze jsem se vyděsil, že to budu muset opravdu napsat! A když jsem se podíval, co to ten sex coaching vlastně je, vůbec jsem si nedovedl přestavit, jak by se tohle mohlo udělat na divadle.

Vidíte – a byl to start pro vaši divadelní tvorbu. Dnes ji s velkým ohlasem hrajete nejen v Praze, ale i v Dialogu.

Jako start ji ale lze brát jen částečně. Napsal jsem ji, ale Dana měla jinou představu, chtěla hru, která by více stála na rozdílných charakterech mužů a žen. A tak jsem napsal komedii Od Silvestra do Silvestra, v pražské mutaci se jmenuje Manželský čtyřúhelník. Od té doby se hraje pořád, následovala Tchýně na zabití, která se hraje v Praze a v Plzni ji chceme uvést v příští sezoně.

Udělejme si rekapitulaci: Kolik máte na svém kontě her či dramatizací? A to i těch, které teprve budou hrány?

Pokud nepočítám úpravu Jefferse, tak jsem v rámci studií udělal dramatizaci Něžné a v šuplíku mám dramatizaci Chestertonova Napoleona z Notthing Hillu. Z původních her jsem napsal Sexem ke štěstí, Od Silvestra do Silvestra, Tchýně na zabití, Play Macbeth a nedávno jsem dokončil komedii Vzhůru dolů, což je volné pokračování hry Zorky Kostkové. Tu si u mě se Zorčiným souhlasem objednala opět Dana Homolová. Od září ji budeme zkoušet, v listopadu je premiéra.

Vše jsou kromě Play Macbeth komedie. Netoužíte po dalším dramatu?

Ano. Mám v hlavě asi tři náměty na divadelní hry, které bych chtěl napsat. Ale jsem zvědav, kdy to stihnu. Ačkoliv, jednu z nich už mám v dramaturgickém plánu na rok 2021. A termín je nejlepší inspirace.

Zastavme se ještě u Play Macbeth. Nepletou si někdy diváci tento titul s Kohoutovou Hrou na Macbetha? Z čeho jste při psaní své hry vycházel?

Nejsem si jist, kolik diváků vlastně Kohoutovu adaptaci Shakespearova Macbetha zná, takže to nevím. Spíš si myslím, že tuto mou hru považují za další adaptaci slavného klasika. Má hra je samozřejmě Macbethem inspirovaná ve smyslu příběhu o rozpadu lidské osobnosti pod vlivem pokušení slávy a moci. Ale jinak je to zcela současný text. Takže jsem vycházel především z námětu, který mě napadl. A jak mě napadl? To věru nevím. Nevím, odkud přicházejí nápady. Kdybych to věděl, chodil bych si tam stoupnout do fronty.

Co nového chystáte pro Dialog?

Teď máme v Dialogu několik premiér – Jaroslav Matějka uvedl své autorské představení, já mám za sebou premiéru hry o fyzikovi Richardu Feynmanovi Fajnmen. Na příští sezonu chystáme Médeu, zmiňovanou Tchýni na zabití, na Silvestra chceme premiérovat inscenaci hry Klasik v pornoshopu rakouského autora Petera Turriniho. V šuplíku už ji mám několik let a teď přišel její čas. Jedná se o dialog prodavače a ženy, která tam náhodně zabloudí. A pikantní na tom je, že prodavač je bývalý nápověda z Burgtheateru.

Fajnmen je pozoruhodná inscenace. Zúročil jste v ní své nadšení pro vědu a své matematické vlohy?

Do určité míry ano. Už jenom tím, že mne hra při prvním setkání právě tímto zaujala, zatímco jiného by možná spíše vyděsila. A i při práci na inscenaci mi pomohlo, že se fyziky a matematiky nebojím. Ale pozor! Nejsem matematik ani fyzik. Samozřejmě mi s přípravou a finálními úpravami textu pomáhal odborný poradce. Ovšem i díky jeho pomoci mám dojem, že při představení vím, o čem mluvím.

Dialog se těší velké oblibě diváků všech generací, SPOlečnost DIvadelních NAdšenců má devadesátiprocentní návštěvnost. Hrajete zde nejen vy, ale i Olga Ženíšková, Lucie Zedníčková, Jaroslav Matějka a řada dalších osobností. Jak tvoříte repertoár? A jak dokážete sladit zájmy všech divadelních souborů, které v Dialogu vystupují?

Jednotlivé soubory v našem divadle mají absolutní tvůrčí autonomii. Takže repertoár je v jejich kompetenci. Horší je to s hracími plány, to už je trochu alchymie, kterou má na svých bedrech Olga Ženíšková. V tomto směru fungujeme podobně jako cirkus – nejen že pobíháme po manéži, ale také se o ni staráme, občas si sedneme i do pokladny atd. Troufám si říct, že soužití takového množství souborů (v tuto chvíli je jich 13) na takto malém prostoru je svým způsobem zázrak. Občas dochází k neshodám, které jsou někdy zbytečné a únavné. Ale zároveň jsou celkem přirozené, svým způsobem zdravé a zatím to nikdy nezavánělo rozvodem.

Do Dialogu jste přivedl i tatínka, když jste pro něj inscenoval Iluzionisty. A ač to při premiéře a reprízách tak nevypadalo, bylo to nakonec jedno z jeho posledních představení. Čím vás tatínek inspiroval? Jako herce a docela obyčejně jako syna?

Především tím, že jsem na něj chodil do divadla. Inspiroval mě svou nesmírnou vášní pro profesi, láskou, kterou jí věnoval. Tatínkova vášeň, pracovitost, pokora – to byly opravdu mimořádné vlastnosti. On vlastně nikdy nic jiného nedělal… A to opravdu nic. Myslím si, že měl strašnou kliku, že potkal maminku. Ta mu dělala servis, který potřeboval, byla jeho vrbou, andělem strážným, partnerem. A tatínkovi vždycky nesmírně záleželo na jejím názoru. Maminka je mimořádně vzdělaná a kultivovaná žena a její názor opravdu stojí za pozornost. A ač její profese nespadá do uměleckých oborů, má i v téhle oblasti obrovský rozhled. Před ní se klaněli takoví lidé jako Oldřich Mikulášek, Jan Skácel…

Na jevišti jste se spolu sešli nejdříve v Praze ve Vražedném pátku v Divadle v Řeznické a pak ještě s Olgou Ženíškovou v Iluzionistech. Ve dvou inscenacích zcela odlišného charakteru.

Považuji za štěstí, že se nám to povedlo! My jsme se sice potkali v drobných věcech před kamerou – poprvé v Nedělní chvilce poezie, když mi bylo asi pět let, kdy jsme dělali Halase dětem. Ale na jevišti nikdy. Až přišla nabídka Divadla v Řeznické, kde mi nabídli režii a tátovi roli Freitaga. Nakonec to dopadlo tak, že jsme hráli spolu a já to režíroval.

Režíroval jste jak Vražedný pátek, tak Iluzionisty. Jak se režíruje otec?

Výborně! Alespoň ten můj skutečně výborně. Možná že kdyby to bylo o dvacet let dřív, bylo by to složitější. Ale mně bylo skoro padesát, když jsme to dělali. Necítil jsem se jako úplný kandrdas a táta měl v sobě pokoru k divadlu i v tom smyslu, že je možné s režisérem diskutovat, ale nakonec je třeba mu vyhovět. Ale my jsme ani žádné rozpory během práce neměli. Šlo nám to úplně samozřejmě. Spíš byl problém přesvědčit tátu, aby to vůbec hrál! Když si text přečetl, zdálo se mu, že je to spíše rozhlasová hra. Podařilo se mi ho ale přesvědčit a myslím, že toho nelitoval. Hráli jsme to představení nesmírně rádi. Publikum reagovalo vstřícně. A i když to nebyla žádná oddychovka, lidé na Vražedný pátek chodili opakovaně, měli jsme velmi dobré reakce i od mladého publika.

Iluzionisté byla poslední role vašeho tatínka Stanislava Zindulky?

Ne, úplně poslední byla v pražském Činoherním klubu v Tanci bláznů. V poslední době jsem za něj zaskakoval a teď jsem jeho roli podědil.

Nemrzí vás, že jste se na jevišti nesetkali dřív?

Herecké cesty jsou prazvláštní. Někdy jsou přímočaré, někdy strašně klikaté, někdy to setkání trvá strašně dlouho. Třeba táta a Vlastimil Brodský – věděli o sobě celá léta, byli i zvláštním způsobem propojeni. A poprvé se potkali až v Babím létě a bylo z toho velké přátelství. A taky – táta byl vždycky výborný herec. Ale dokud nenatočil Vlak dětství a naděje, kdo o něm věděl? Znali ho v Brně, ale jinde ne.

Není to z obecného úhlu pohledu určitá nespravedlnost vnějšího světa? Mediálního světa? A dnes víc než kdy jindy? Průměrný herec může být vnímán jako hvězda, a o skutečně výtečném umělci nemusí nikdo pořádně ani vědět.

Při dnešních mediálních možnostech můžete vyrobit hvězdu za čtrnáct dní! Když se nad tím zamyslíme, je to prazvláštní svět, v němž je mediální obraz důležitější než podstata… Mediální svět přináší řadu nových příležitostí, což je dobře. Na druhou stranu se obávám, že to poněkud devastuje divadlo. Dnes už nemůžete obsadit inscenaci tak, jak chcete. Lidé už většinou chodí do divadla hlavně podle toho, jestli v tom hraje někdo, koho znají z televize. Když dnes uděláte v Praze produkci, v níž nebude nikdo ze seriálu, podřežete si pod sebou větev ještě před premiérou. A to je škoda. Většina seriálů přitom nevzniká proto, aby něco vzniklo, ale jen jako obal na reklamu. Je to logické, když do něčeho dáváte peníze, chcete z toho něco mít. Ale měli bychom si pořád uvědomovat, co kvalita je, a co není. Ale nechtěl bych jen kritizovat – kontinuální práce, která není sešněrovaná ekonomickými zájmy, pořád možná je. Vznikají zajímavé projekty, a mnoho lidí, kteří se proslavili třeba i díky těmto seriálům, zachází se slávou rozumně. Použijí ji k něčemu, co je smysluplné a dobré. To je dobré znamení. Není třeba někomu vyčítat, že se účastní projektů, které není možné považovat za zcela kvalitní, pokud si pořád ten herec uvědomuje, jak to je. Ve chvíli, kdy si začne myslet, že tím, že hraje ve špatném seriálu, je velký herec, je to jeho konec. Naše krátkozrakost souvisí s naší mladou, poněkud bezohlednou svobodou. Ostatně ani zdejší politická kultura není věru příliš úsměvná. Dlouhodobá perspektiva může být jen v postupné kultivaci našeho prostředí.

A myslíte, že taková kultivace probíhá?

Věřím, že ano. Ale zatím to, bohužel, není moc vidět. Až si začneme upřímně a s ochotou vážit svých učitelů, bude to lepší.

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V LETNÍM DVOJČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Letní speciál Barbara na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!