Všichni jsme Ztracený

„Jednou jsi dole, jednou nahoře…,“ zpívá se v písni Život je jen náhoda. Kde jste teď? Nahoře?

V hudbě nejde táhnout dvacet let v kuse tak, aby vás všichni měli každý den v ledničce, když ji otevřou. Ale to období je teď zásadně pozitivnější. Před čtyřmi pěti roky jsem se do práce hodně opřel a poslední dobou se mi to začíná vracet.

Profesním vrcholem v loňském roce byl váš listopadový koncert „10 let od Ztrácíš“ ve Foru Karlín. Jaké to tam bylo?

Zájem o moji muziku a kapelu je poslední dva až tři roky nadstandardní. Nedokázal bych si představit, že pod pódiem může stát tolik lidí jako třeba ve Foru Karlín, které bylo mým splněným snem.

Svoje pocity jste popsal na Facebooku: „Byl jsem dojatý, překvapený, v extázi, užíval si, šťastný, a nakonec nešťastný, že to končí…“ Jak dlouho ta extáze trvala?

V půlce koncertu, možná ke konci, jsem začal přemýšlet, co teď, co dál. Předtím jsem si říkal, že Forum bude jeden z vrcholů, a nepředpokládal jsem, že bych hned vymýšlel něco dalšího. Ale v půlce koncertu jsem přemýšlel, co by šlo vyprodat většího. Samozřejmě ta euforie vydržela pár dní, možná pár týdnů, ale odezněla a udělala mi chuť do další práce. Takže se nic nezměnilo. Říkal jsem si, že tlak, který na člověka je, zmizí ve chvíli, kdy se začne takhle dařit. Ale je to úplně naopak. Čím víc se daří, tím je větší tlak, protože všichni chtějí úspěch zopakovat. Už v tom zase v dobrým slova smyslu lítám. Mám nový sen, novou desku, kterou jsem chtěl udělat jako přelomovou, a už teď vím, jak navážu. Vím i osy, ale víc vám nemůžu říct, i když bych rád. 

V půlce koncertu jste začal přemýšlet, co bude dalšího. To jste si koncert moc neužil.

Právě že strašně moc. Nikdy nezapomenu na několik momentů koncertu. Byli tam novináři, sraz s fanoušky, zkoušeli jsme, a najednou bylo dvacet hodin, přišla televize, že uděláme vstup do Televizních novin, po živáku asi ve 20.06 mi někdo podal sako a řekl: „Je to tady. Tak běž.“ Vůbec jsem neměl čas se nervovat, prostě mě tam najednou hodili a já plaval. Když jsme začali, vybouchly konfety, které mě obalily, že jsem se nemohl hýbat ani hrát na kytaru, byly špatně namířené. To se bohužel nedá vyzkoušet. Stalo se to na začátku koncertu a paradoxně to pomohlo. Řekl jsem si: „Teď už je všechno jedno.“ Vše ze mě spadlo a pak se odehrál náš zatím asi nejlepší koncert.

Vaším hostem byl Karel Gott.

S Karlem jsem v kontaktu, protože jsem mu složil písničku, a on rád přijal moje pozvání. V den koncertu se to ale začalo kazit. Zavolala mi jeho manažerka, že je problém, něco osobního, byl sice na zkoušce, ale do poslední chvíle se nevědělo, jestli večer přijde. Když jsem hrál na piano, byl jsem zvědavý, jestli přijde, nebo ne, a najednou se zezadu ozvalo: „Dobrý večer, Marku.“ Ještě teď z toho mám husí kůži. Do poslední chvíle jsem nevěděl, jestli nebude nějaká zrada. Naštěstí nebyla.

Karlu Gottovi jste složil píseň. Požádal vás o ni, nebo jste mu ji nabídl?

Napsal jsem písničku pro Lucku Bílou nebo Hanu Zagorovou. U Karla to bylo tak, že Michal Čoudek, který taky patří do našeho týmu, měl nápad složit písničku Karlu Gottovi. On má asi jiný frajery, namítal jsem zpočátku pokorně, ale pak jsem si řekl, proč ne? Složil jsem mu písničku „na tělo“ a přes kamaráda mého kamaráda jsme ji dostali ke Karlu Gottovi. Asi za dva dny mi zavolal, že to je přesně to, co potřeboval. Takhle začala naše spolupráce. Neměl jsem ambice skládat pro jiné, ale našel jsem se v tom, protože to je krásný pocit, když někdo jiný zpívá o vašich pocitech. Nechci skončit jako skladatel pro ostatní, jsem interpret a chci skákat na pódiu a bavit lidi, ale je docela fajn, že se na chvíli můžu převtělit do někoho jiného.

Není vám líto, že složíte písničku a zpívá ji někdo jiný?

Ze začátku mi to přišlo úplně nesmyslný, ale zpětně jsem si uvědomil, že jsem autorsky mimořádně plodný, až mě to samotného překvapuje. Hromada mých písniček skončí v propadlišti dějin, protože je nikdo neslyší. Na desku se jich vejde jedenáct, a vy jich složíte čtyřicet padesát za rok. Některý jsou horší, některý dobrý, vybíráte z nich a po roce jsou písničky starší a najednou zmizí.

Dostanete múzu, složíte naráz písničku, nebo ji předěláváte?

Právě to ne, protože si myslím, že vracení se je nesmysl. Při skládání vyjadřujete aktuální pocity. A když se k písničce vrátíte za měsíc, jste úplně jiný člověk, v jiné situaci, v lepší nebo horší náladě. Už je špatné navazovat, protože to není autentické. Když nesložím písničku do deseti minut, tak už ji nikdy nevymyslím. Skládání mě nemusí živit, dělá mi radost a můžu si skládat, co chci a pro koho chci. To je nejkrásnější pocit všech pocitů. Takže si vybírám a také sám vymýšlím, komu by se píseň hodila. A pak přijde třeba Hanka Zagorová, která je tak zajímavá, že ji nejde odmítnout. Začnete se do ní „převtělovat“ a číst o ní a dozvíte se, že to je strašně zajímavý člověk. Podepsala Chartu 77, podle toho jsem jí složil písničky, které nadšeně přijala. Lucce Bílé jsem písničku poslal s tím, že je pro její mega silný hlas.

Lucka Bílá a Karel Gott mimo jiné účinkují ve videoklipu k vašemu hitu „Léto 95“. Objevuje se v něm čtrnáct osobností. Podle čeho jste je vybíral?

K písničce „Léto 95“ jsem chtěl klip, a nevěděl si rady. Když byl úplněk a nemohl jsem usnout, napadlo mě, jak by to mohlo být. Zavolal jsem klukům, ale ti namítali, že jsem blázen, že ti lidé nepřijdou, bude to stát strašně peněz, a hlavně mi poradili, abych šel spát, že je pozdě. Nenechal jsem si to vymluvit, sehnal jsem čísla na lidi, kteří by měli v klipu hrát, udělal si seznam a pak jsem je všechny obvolal. Kromě dvou kývli všichni.

Kdo nekývl?

Třeba Leoš Mareš, ale z časového důvodu. Nejdříve jsme se domluvili, a nakonec to neklaplo. Všichni se nechali strhnout, neměli s tím problém, Lucka nás vzala k sobě domů do Otvovic. Byly to skvělé tři dny, samozřejmě náročné, ale myslím, že výsledek stojí za to.

Proč právě „Léto 95“? V čem bylo jiné než to předchozí?

Bylo mi deset, ale píseň jsem skládal o „devadesátkách“. Léto 95 se mi hodilo do textu. Měl jsem hezké, mimořádně povedené dětství, bydleli jsme na překrásném místě na Šumavě, byl jsem bezstarostný, takže jsem si zavzpomínal. Někde jsem četl článek, u kterého byla vyfocená Tereza Pergnerová, a najednou jsem dostal nápad, začal si zpívat a už tu bylo „Léto 95“. Nehledě na to, že lidé, co v klipu účinkují, jsou hrdinové „devadesátek“. A kdo je tam mladší, devadesátky zažil a je mi blízký. Každý se ve videoklipu musí najít a zavzpomínat si.

Na YouTube už má několik miliónů zhlédnutí. Odhadoval jste 110 tisíc za první týden zveřejnění. A vsadil jste se, že pokud bude mít čtrnáct dní od zveřejnění 500 tisíc zhlédnutí, obléknete si na koncertě dámské šaty. Už jste je měl na sobě?

Doteď jsem to neudělal, využil jsem, že na to všichni zapomněli. Takže díky moc za připomenutí. Může se stát, že se někde objevím v ženských šatech. Už jsem byl připravený, měl jsem je koupený, ale když se nikdo neozýval… A pak bylo hodně práce s koncertem ve Foru Karlín.

Zmínil jste se o pokoře. Při rozhovorech jsem potkala spoustu lidí a můj poznatek je, že lidé, kteří něčeho dosáhli, jsou skromní a pokorní.

Bylo to vidět i při natáčení videoklipu „Léto 95“. To mě na tom bavilo a překvapilo nejvíc. Čekal jsem, že účinkující budou řešit peníze, čas, že jeden se bude předhánět s druhým, kdo je větší hvězda, ale to se nestalo. Třeba pan Bartoška. Poslal jsem mu mail a on mi za dva dny v neděli večer sám zavolal, že do toho jde, že si národ bude aspoň chvilku myslet, že umí zpívat. Byl milý, ve skvělé náladě, a to přesto, že jsme se vůbec neznali.

Co vás inspiruje ke skládání? Vznikla třeba písnička „V opilosti“ v opilosti?

No vlastně ne. Ta písnička odráží můj zážitek. Někdy to se mnou nebylo lehké a bylo mi bližší napít se než něco dělat. Rozhodl jsem se z toho vypovídat. Když skládám, zážitky se mi někdy vracejí zpětně, ale hodně mi pomáhají emoce. Třeba vidím film, který je tak silný, že o něm přemýšlím, pak skládám a zjistím, že mě inspiroval.

Skládáním ventilujete vnitřní pocity?

Stoprocentně. Někdo chodí k psychiatrovi, ženský mají kamarádky, kterým si občas postěžují, Já napíšu písničku, což je fajn, protože nemusím nikomu říkat o soukromí a v písni můžu trochu skrýt, co chci vyjádřit. V poslední době píšu jenom o tom, v čem se lidé mohou najít. Zjistil jsem, že to je to, co mě baví. Třeba „Léto 95“ nebo „Vlastní svět“. Spousta lidí má vlastní svět a radši žije mimo realitu jako já.

Váš první hit „Ztrácíš“ musí dostat každého, protože je o lásce, která skončila a každý někdy poznal, že láska bolí.

Ano. A ta písnička je pravdivá, zpívám o své první lásce, na kterou se nezapomíná. Také proto asi lidé tenkrát píseň přijali. Jsou věci mezi nebem a zemí. A náhody. Myslím, že písnička „Léto 95“ by nikdy nebyla tak úspěšná, kdyby ve videoklipu neúčinkovali herci. Ale zároveň si myslím, že by ji lidé objevili později.

Otevřeně na veřejnosti mluvíte o svých bouřlivých letech. Ta skončila v době, kdy se vám narodil syn? Díky němu jste přestal kouřit?

Když se ten můj malý narodil, celý život se mi převrátil naruby. Mám pocit, že mě přišel zachránit. Říká se, že děti si vybírají rodiče, a u mého syna to platí dvojnásob. Když je dítěti rok, neumí říct, že táta nevoní. Zakouříte si a dáte batoleti pusu? Neexistovala varianta, že bych nepřestal kouřit. Půl roku jsem se necítil zdravotně dobře a pak přišlo období, kdy už jsem cigarety nepotřeboval.

Synek se jmenuje po vás Marek. Je to Slodičák, podle vašeho původního příjmení?

Je Ztracený. V občance jsem Ztracený. Nechtěl jsem si změnit příjmení, ale Martin Červinka, který mě objevil, mi poradil, abych to zvážil, že to není podmínka, ale že lidé nejsou schopni vyslovit a zapamatovat si Slodičák, a to je velká nevýhoda. Jsem tedy Ztracený. Všichni jsme ztracený.

Jaký je malý Marek Ztracený?

Je šikovný, skvěle hraje na bubny i na piano, má obrovský talent. Je i sportovně nadaný, hraje hokej, lyžuje. Malého vedeme, aby toho neměl moc, ale zároveň aby všechno objevil, zkusil a zjistil, co ho baví a měl přehled a rozhled. Lyžuje v našem ski klubu v Železné Rudě, kde žijeme. Dostane parádní základ. Když mu byly dva roky, vzal jsem ho poprvé na hokej do Plzně, jsem fanoušek, a on byl z toho úplně u vytržení. Teď hraje za Klatovy a užívá si to. Jsou to jeho ambice. Já mám hokej rád, ale nikdy by mě nenapadlo kazit Markovi dětství, protože bych chtěl, aby byl hokejista. V první řadě chci, aby měl hezké dětství, aby na ně vzpomínal.

V Železné Rudě jste vyrůstal a vrátil se tam s přítelkyní a synkem. Nechybí vám Praha?

V Praze jsem žil, protože mi všichni říkali, že jestli chci udělat kariéru, tak nemůžu bydlet v Železné Rudě. Taky mi říkali, že jestli chci dělat kariéru, tak nikdy nemůžu mít přítelkyni a dítě. A že když chci mít dobrou manažerku, tak nesmí mít děti, protože pak už není dobrá manažerka. Mám přítelkyni, dítě, moje manažerka má dvě děti, mám tým, který jsem sám vychoval a je to jeden z nejlépe fungujících týmů současnosti. A ještě nežiju v Praze, ale v Železné Rudě. A všechno funguje. Tím jsem chtěl začínajícím naznačit, že když jim někdo tvrdí, co tvrdili mně, aby neměnili život a nebláznili, protože to vůbec není o tom, kde bydlí, ale jak to dělají. Praha mně nechybí, dva tři dny v týdnu tam musím být, mám tam byt na přespání, ale nejsem tam moc rád. Praha je krásná, ale já jsem kluk ze Železný Rudy, ze Šumavy a nemíním si hrát na Pražáka.

Letos jste vydal nové CD a chystáte DVD. Kdy vyjde?

Z CD mám dobrý pocit, myslím, že se povedlo. Všechny písničky jsou autorské, od každého něco, jedna je taková trošku cikánská, některé jsou nadsázkové, jednoduché písničky, některé dost ponuré. DVD, výroční, to bychom rádi vydali na podzim. Mělo by vyjít po roce přímo v den, kdy jsme měli koncert. Chceme být ještě více originální.

Kolik vašich fanoušků chodí na koncerty ve „ztracených“ tričkách?

Překvapilo mě, kolik jich je. Ve Foru Karlín jsem měl pocit, že polovina sálu je oblečená v našich tričkách. Původní potisk Ztracená – Ztracený, jsme změnily na Jsem Ztracená, Jsem Ztracený a teď vymýšlíme novinku v rámci té „ztracené“ zdi. Baví nás to a teď do toho začneme trošku šlapat.

Marek Ztracený, původním jménem Miroslav Slodičák

- zpěvák a skladatel

- narodil se 26. února 1985 v Železné Rudě

- od dětství hrál na klavír a skládal hudbu

- vystudoval Konzervatoř Jaroslava Ježka, obor skladba a klavír

- hrál v kapele Kredenc

- objev roku 2008 Český slavík, hit Ztrácíš, první singl Ztrácíš a první (zlatá) deska Ztrácíš

- se Ztrácíš vyhrál polský mezinárodní hudební festival PBS Bank Carpatia festival Rzeszow v kategoriích zpěv a nejlepší píseň

- dosud vydal čtyři alba: Ztrácíš (2008), Pohledy do duše (2009), V opilosti (2012), Pády (2015), Vlastní svět (2018)

- s přítelkyní Marcelou Skřivánkovou (bývalou moderátorkou TV Óčko) má syna Marka

- koncertem „10 let od Ztrácíš“ oslavil 27. listopadu 2017 v pražském Foru Karlín desetiletí pěvecké kariéry

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ZÁŘIJOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!