Zastavil čas. Žije v baroku

Vůně mosazi a tabáku se line z jeho prstů. Nedopalek startky hodí do kýble s vodou a pak dlouho cosi kutí nad pracovním stolem. Vypadá při tom jako socha. Právě se rodí strojek maličkých hodin, které by si mohl připnout ke kalhotám šlechtic v 18. století. Stanislav Novotný s ním asi nenašel společnou řeč, jeho jazyk je místy svérázně zemitý. Ale jisté je, že šlechtic by za jeho výrobek dobře zaplatil. Standovu práci sleduji už léta a je pro mě malým svátkem, když ho můžu navštívit v jeho dílně, kde jako by se zastavil čas, přestože stěny jsou plné tikajících hodin.

Když se tady rozhlížím, vybavují se mi vzpomínky na dětství. Toužil jsem mít kukačky a Ježíšek mi je ve druhé třídě přinesl. Asi mu je dal děda Mráz, protože byly ruské a po pěti minutách se zastavovaly. Několikrát jsme je odnesli spravit, ale zastavovaly se znovu. Nevíš, co s nimi mohlo být?

Pepíčku, nejen že to vím, ale taky ti můžu říct, co s nima hodinář pokaždý dělal – vůbec nic, jen vás kasíroval. To byly ruský kukačky Majak, mimochodem pěkně sračkový, ale když se Rusům některý povedly, tak přežily všechno. Většina z nich měla stejnou chybu, ohnutý táhlo vzadu. Ty hodiny prostě nebyly udělaný na rovnou zeď. Kdybys je dal trochu nakřivo, tak by fungovaly.

To běžný uživatel neví.

Dneska. Ale dřív si lidi většinu věcí dokázali opravit sami. S křivejma stěnama musel výrobce hodin počítat, protože na vesnici si lidi stavěli baráky svépomocí a nějakej hrbol na zdi jim byl ukradenej. Podívej se na tyhle hodiny z 19. století. Na zadní desce mají regulační šrouby po obou stranách. Když mi někdo přinese takový k opravě, tak se hned ptám, jestli je nezdědil po někom, kdo je měl ve starý chalupě. Stačí jen poštelovat regulační šrouby a zase jdou. Někdy musím ke klientovi dojít domů a hodiny mu pověsit.

Proč ses vlastně stal hodinářem? Už v dětství jsi zkoušel rozebírat budíky?

Za mýho dětství bylo mechanickejch budíků všude plno a já s nima s chutí mlátil o beton. Stačily čtyry rány a budík se rozletěl na kousky. Ty kousky jsem ještě dobíjel kladivem. V tomhle jsem byl zvláštní dítě. Když jsem dostal nějakou hračku, hned jsem ji roztřískal. Součástky jsem polil kanagonem a zapálil. Pak jsem ty ohořelý zbytky zahrabával na zahradě. Z mýho dětství se nedochovala ani ocelová kulička.

Takového kluka by dneska rodiče odvedli k psychologovi…

U nás doma to nikomu nevadilo. Já měl rád americký akční filmy, kde vždycky něco vybouchne. Ale v socialistický televizi je dávali jen výjimečně, tak jsem si ty destrukce dělal sám. Když jsem byl trošku větší, všiml jsem si, že budík má šroubky a že bych ho mohl zlikvidovat jemnější cestou, prostě jenom rozmontovat. Sundal jsem plášť a budík pořád fungoval. Držel jsem v ruce jeho strojek jako malý živý srdce a žasnul jsem, jak je to důmyslně udělaný.

Tenhle zážitek rozhodl?

Asi jo. Strojek jsem rozebral a pak se ho snažil sestavit dohromady. Chtěl jsem zažít ten pocit, kdy smontuju stroj, dám mu počáteční impulz a on bude fungovat. Byl jsem dost neposedný dítě, ale při sestavování budíka jsem se dokázal soustředit docela dlouho. A ani jsem se nevztekal, když se mi to nepovedlo. Taťka usoudil, že by ze mě mohl být hodinář. Po základce mě dal vyučit na hodinářský učiliště do Polný.

Tam jste se učili stavět hodiny?

Vůbec ne. Ve škole nás učili hodiny opravovat. V praxi to ale znamenalo jen vyměňovat součástky. Učil jsem se na přelomu 80. a 90. let, a to už u nás bylo hodinářský školství v úpadku. Nebylo divu, lidi si pořizovali digitálky, o mechanický hodiny nikdo neměl zájem, přestávaly se vyrábět. Počítalo se s tím, že hodináři budou vyměňovat součástky ve starejch hodinách, který jim občas přinese nějakej blázen. Vývoj ukazoval, že z hodinářů se stanou prodejci elektroniky.

Bavilo tě takové učení?

Bavilo, protože jsme měli starý mistry, kteří už byli v důchodu, ale hodinařina pro ně byla srdcová záležitost. Vzpomínám si, že jeden vyprávěl, jak na špalku natloukal péro do gramofonu na kliku. I to dělávali hodináři. V tý chvíli jsem si uvědomil, že mě učí člověk, kterej zažil ještě tu dobu, než elektrika vtrhla do domácností. Začal jsem se na svět dívat tak nějak jeho očima. Když jsem viděl starý mechanický hodiny, říkal jsem si: On se s nima zabejval, když ještě byly úplně nový. Pak už jsem takový hodiny vyhledával cíleně a obdivoval jsem jejich krásu, kterou žádná elektronická plastová sračka nikdy nebude mít.

Měli jste historii hodin jako předmět?

Ne, to se probíralo jen okrajově. Ale učitelé nám zdůrazňovali důležitou věc – abysme si při práci vždycky dokázali poradit. Když neseženeš, co potřebuješ, udělej si to sám. Vysvětlili nám všechno o výrobě součástek, jen jsme to skoro nedělali prakticky, protože už to nebylo v učebních osnovách. Ani jsem si nepsal poznámky. Až po vyučení jsem zjistil, jak mi tyhle znalosti scházej.

A to ses už rozhodl, že začneš stavět vlastní hodiny?

Ne, pár let to vypadlo, že budu jen hodinář, kterej vyměňuje součástky. Takhle to probíhalo v první firmě, kde jsem byl zaměstanej. Ale uznávám, že umět odhalit závadu a vyměnit součástku je taky kumšt. Jen to není ta stará poctivá hodinařina. Tu jsem obdivoval na hodinách, který jsem viděl na zámcích nebo v muzeích. Strašně moc se mi takový hodiny líbily, toužil jsem je mít, ale finančně pro mě byly nedostupný.

Pak je jediné řešení: vyrobit si je sám.

Tohle mě napadlo, když mi začínala moje práce lézt krkem. Pracoval už jsem v jiný firmě, u hodináře v obchoďáku, kterej prodával hodiny na baterky. Na nich se dá udělat jedinej zákrok – vyměnit tu baterku. A když se porouchají, tak zákazníkovi říct, aby si koupil jiný. V tý době se mi do ruky dostal kalendář s fotkama historickejch hodin. Sedmnáctý a osmnáctý století. Zlatej věk hodinářskýho řemesla.

Co musel kdysi umět hodinářský učeň při mistrovské zkoušce?

To jsem si hned zjistil ze starý odborný literatury. V osmnáctým století musel kluk vyrobit velký podlahový hodiny, který kromě hodin s odbíjením měly i funkční kalendář. Taky musel prokázat, že si poradí s nejjemnější mechanikou. Měl za úkol vytvořit malý kapesní hodinky s opakovacím bicím. Na začátku mu vlastně dali jen hroudu mosazi a on si všechno musel vyrobit sám.

A jaké byly požadavky, když ty jsi dělal výuční zkoušku?

Odhalit závadu na mechanických hodinách a vyměnit součástku. A taky jsem vyrobil setrvační hřídel. Vyučenej hodinář z osmnáctýho století by se mi vysmál. Najednou jsem dostal chuť se takovýmu klukovi vyrovnat. Jenomže technologický postupy a všechny řemeslný finty si vzali starý hodináři do hrobu. Studoval jsem fotky starejch hodin, na kterejch byla část vnitřku odkrytá, na zámcích se občas daly zahlídnout hodiny, kterým scházela část pláště a já zíral na jejich strojky.

Taky je třeba mít původní hodinářské náčiní, ne?

To ke mně přišlo samo jako na zavolanou. Do firmy sem tam přišel někdo, kdo potřeboval spravit mechanický hodiny, ale my jsme tam tyhle služby neposkytovali. Tak jsem přešel na volnou nohu s tím, že se budu věnovat právě těmhle opravám. Samozřejmě se ke mně dostávaly jen ty nejhorší kšunty. Ale na nich se nejvíc naučíš. Zákazníci si se mnou rádi povídali a najednou někdo zmínil: My doma máme starej ruční soustruh. Další říká: Po dědovi hodinářovi zůstalo ve sklepě něco, o čem ani nevíme, k čemu to sloužilo. A já zjistil, že je to finýrka, stroj na ruční pohon, kterej umí vykusovat zoubky do koleček. Rádi mi tyhle stroje dali a měli radost, že zase najdou využití. Starý poctivý nářadí může sloužit stovky let.

Teď jsi mě překvapil. Já myslel, že jsi od začátku vyráběl vlastní hodiny.

Ty jsem dělal ve volným čase. Trvalo hodně let, než jsem odhalil původní postupy a než jsem si nastudoval design jednotlivejch slohů. Mým snem bylo dělat hodiny přesně tak jako hodináři od sedmnáctýho století do začátku dvacátýho, než jednotlivý výrobce kusovejch hodin úplně zlikvidovala sériová výroba. Prostě si řeknu: Teď vyrobím hodiny jako přibližně v roce 1750. Používám stejný postupy jako hodinář v tý době.

Když se ti takové výrobky začaly dařit, tak ti mohli milovníci mechanických hodin ruce utrhat, ne?

Já to bral pořád jako koníčka. Občas jsem takový hodiny daroval nebo prodal de facto za symbolickou částku. A pak jsem se takhle večer koukal na internetový aukce starejch hodin, že bych si nějaký levnější pořídil do sbírky. Najednou tam vidím vlastní hodiny! Nevěřil jsem svým očím, kolik za ně lidi nabízeli. A tak jsem zkusil na aukci umístit hodiny, který jsem právě vyrobil, byly v barokní slohu. Okamžitě se prodaly. V sobotu večer je vydražil jeden sběratel ze severní Moravy a hned v neděli ráno pro ně přijel, protože se jich nemohl dočkat.

Nevadilo mu, že se jedná o současný výrobek přesně ve starém stylu?

Než jsem mu to stačil říct, začal mě důležitě poučovat, čeho si na těch hodinách mám všimnout. Zdůrazňoval, že se historickým hodinám věnuje desítky let. Koukal do stroje, vychvaloval práci barokního hodináře, a mě považoval za člověka, kterej nic neví. Kdybych mu řekl, že jsem je vyrobil před tejdnem, asi by mě s nima na místě umlátil. Je pravda, že hodiny nesignuju. Ale to proto, že většina samostatnejch hodinářů to v dávnejch dobách taky nedělala.

Nechci se pouštět do odborných rozborů, protože bych vypadal jako ten odborník z Moravy. Prozraď mi místo toho, jak vypadá tvůj běžný pracovní den.

Vstávám dost pozdě. Vypiju kafe, vykouřím dvě cigarety a zjišťuju, co je ve světě novýho. To znamená, že se nejdřív se kouknu na zprávy a pak na porno. Zase si dám kafe a dvě cigarety a jdu do dílny. Tam dlouho stojím a přemejšlím, jaký budu dělat hodiny. To zabere nejvíc času.

A přitom si rýsuješ plánek.

To nemá cenu. Já si pak při práci ještě přimyslím další funkce, a nakonec hodiny vzniknou trochu jinak, než jsem je na začátku plánoval. Za těch patnáct let, co je stavím, jsem neudělal dvoje stejný. Každý jsou jedinečný. Když všechno promyslím, jdu něco kopat na zahradě nebo chytat ryby. Do dílny sednu až večer a většinou dělám celou noc, protože potřebuju mít na práci absolutní klid.

Co tě na výrobě hodin nejvíc baví?

To, že při tom jakoby žiju ve starý době. A taky ten noční klid. Hodinařina člověka naučí naprostýmu sebeovládání. Když uděláš chybu, jde do hajzlu práce, na který jsi dělal třeba měsíc. Anebo bys mohl zkazit opravu hodin, který ti někdo přinesl a prozradil, že stály milion. Včera v noci jsem takový švýcarský hodinky pomaloučku opravoval a koukal jsem do strojku přes silnou lupu. Najednou mi pod ni vlezl chlupatej pavouk. Kdybych nebyl hodinář, vyletěl bych do stropu. Ale se mnou to ani nehnulo. Sfouknul jsem ho a dělal jsem dál. Nejspíš tady teď někde leze.

Fuj, já jdu pryč! Prozraď mi na závěr rychle, kolik hodin už jsi vyrobil a které byly nejsložitější.

Vyrobil jsem jich asi 150, ale mám jich tu jen pár posledních, protože se vždycky hned prodají. Nejsložitější byly 180 cenťáků vysoký přízední hodiny, to znamená, že jejich místo je na podlaze u zdi. Takovej domácí orloj. Měl číselníky po obou stranách, na to předním ukazoval tři světový časy, na druhý straně se zobrazoval den v tejdnu, den v měsíci, měsíc, rok, stoletej kalendář, fáze měsíce, znamení zvěrokruhu, dál měl budíka, bicí systém na každou půlhodinu, v celou hodinu se ozvala melodie z hracího strojku, taky ukazoval přestupný roky a rezervu na tahu, prostě kolik času zbejvá do dalšího natažení a – hele, ten pavouk je až támhle v rohu. V klidu si dopij kafe.

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V LISTOPADOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!