Zažívám sezonu zázraků

Když vznikal tento rozhovor, zažívalo mnoho umělců kvůli koronavirové krizi nepříjemné prázdno. Nucená pauza je vyhodila z rytmu, stýskalo se jim po publiku, prožívali existenční nejistotu. Jak je možné, že vy mi tu vyprávíte o „sezoně zázraků“?

Už od září, kdy jsem nastoupila na plný úvazek do Malého divadla v Českých Budějovicích, zažívám pocity velkého štěstí a vděčnosti. Mám dojem, že jsem konečně zakotvila. Možná jsem dokonce byla v minulém životě Jihočeškou! To by vysvětlovalo klid, který mě tu hned při první návštěvě prostoupil. Ale musela jsem si k tomu nejdřív sama poctivě dojít, protože kočovný život komediantů mě bavil a líbí se mi pořád. Ovšem po patnácti letech, kdy jsem byla na volné noze a hostovala v různých divadlech, jsem si už asi podvědomě přála někde zakořenit.

Působíte teď v Malém divadle, které hraje převážně pro děti a je tedy velmi akční a tvůrčí, aby zaujalo a udrželo si svého diváka. To nevypadá na velké zklidnění…

Je pravda, že se učím mnoho nových věcí. Vystudovala jsem činohru na DAMU, pak jsem byla čtyři roky v angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové a odtud jsem se zase vrátila do Prahy. Dosud jsem nikde neměla příležitost pracovat s loutkami. To předpokládá hbité ruce a přesný timing a kolega Petr Hubík, se kterým jsem s loutkami začínala, má se mnou opravdu velkou trpělivost. Přesto mívám dojem, že touto prací odpočívám. Po letech klasické činohry je osvobozující a úlevné si hrát a vytvářet čirou radost. Parta v Malém divadle je naprosto skvělá, což je pro mě moc důležité. Vždycky jsem měla štěstí na lidi, například v Divadle Kašpar jsme si byli také velmi blízcí, jako rodina.

A k tomu všemu k nám ještě přijel Petr Forman a začal na jaře s vámi a vašimi kolegy v Českém Krumlově před otáčivým hledištěm zkoušet nové představení Muž Dvojhvězdy. Jak jste to během pandemie vůbec zvládli?

To období bylo mimořádné pro všechny lidi, ale pro nás úplně jinak. Když se na začátku všechno zavřelo, ani mi to jako velké omezení nepřipadalo, protože jsem se v té době doma potřebovala učit novou roli. Pak jsme začali zkoušet na točně a samozřejmě museli dodržovat všechna hygienická opatření. Ale díky tomu, že se představení odehrává venku, se to zkoušení dalo lépe zvládnout, než kdybychom byli uvnitř divadla. Vytvořili jsme si v Krumlově na otáčku svůj vlastní svět. Takže zatímco většina lidí v té době hltala zpravodajství, já jsem žila jen divadlem. Toto představení je tak náročné, že jsem ani neměla kapacitu vnímat okolní svět.  Muž Dvojhvězdy byl náš vesmír, celá ta situace nás semkla dohromady. Premiéra měla být letos na konci srpna, ale posunula se na příští rok. 

Připadá mi divné, že jste zkoušeli něco, co budete hrát až za tak dlouhou dobu.

Ano, divné to je. Bylo však třeba využít tento vyhrazený čas a prostor, protože dál už jsou naplánované jiné věci – navíc nám, tedy mně určitě, rozhodně prospěje, když ten příběh v sobě teď nechám zrát. Vše pak bude o to lepší, aspoň doufám. Je to mimořádné představení a stojí za to si na něj počkat. A ještě se kvůli němu učím hrát na violoncello, protože tento nástroj patří k mé roli. I proto jsem ráda, že jsem na přípravu dostala víc času.

Saxofon, na který umíte hrát, by se tam nehodil?

K mé postavě úplně ne, k ní patří violoncello – něžný nástroj, který má v sobě velkou křehkost. Petr Forman vytváří vizuálně propracované divadlo a cello vypadá v obraze nádherně. Takové výzvy, jako je cello, miluju. Začala jsem kvůli tomu znovu chodit do hudebky! Jako dítě jsem se učila hrát na piano, ale pak si mě přitáhl saxofon, u něho jsem nejsvobodnější. Mám ráda rytmus a tanec, zpívám, hraju i na kytaru – ale teď díky nové zkušenosti s velkým obdivem sleduju všechny, kteří dokážou hrát na smyčcové nástroje. To mi připadá mnohem těžší než brnkat na struny nebo mačkat klapky. Držet smyčec, jak je třeba, a ještě dokázat, aby moje ruka byla ladná … Není to legrace, takže ten rok, který nám byl tímto dán, ráda naplním i violoncellem.  Je krásné, jak divadelní i herecké role člověka posouvají.

Máte nějakou vysněnou roli? Nebo oblíbenou z těch, které už jste hrála?

Přímo vysněnou roli nemám, beru život tak, jak přichází. Asi mou nejoblíbenější postavou, kterou jsem zatím ztvárnila, je Anna v Rozmarném létě. Nastudovali jsme ho s Divadlem Kašpar a ještě v něm Annu dohrávám, už je tam sice po mě jiná herečka, ale v září se párkrát na scénu vrátím. Je to velmi kouzelný poetický příběh a navíc se mi líbí Vančurův jazyk. Ve Werichově vile budeme v červenci hrát i Rozmarný večer, v němž jsou písně z představení a herci fungují jako kapela.

V Jihočeském divadle jsme vás poprvé viděli ve hře Petra Zelenky Živý obraz, která měla premiéru roku 2017. Zdálo se mi, že role mladé uklízečky exotického vzhledu je přímo pro vás …

Ano, Petr mi ji nabídl hned, jak začal představení připravovat. On často role píše na míru konkrétním hercům. Předtím jsem hrála v Dejvickém divadle v jeho hře Teremin, která byla skvělá – hostovali jsme tehdy i v Českých Budějovicích. Velkým zážitkem bylo pro mě i loňské vánoční představení Malého divadla Útěk do Egypta přes Království české, kde jsem hrála Marii. Jsem za tuto krásnou roli velmi vděčná, hrálo se a zpívalo. Swing je moje krev.

A jak je to s tou vaší kapelou v Českém Krumlově?

Teď bohužel trochu usnula, protože jsem na ni neměla kvůli divadlu vůbec čas. Ale chtěla bych ji zase oživit. Vznikla spontánně díky tomu, že jsme hráli s Divadlem Kašpar v Českém Krumlově a pak šli do hospody na pivo. Tam jsem potkala kluky, z nichž se vyklubali skvělí muzikanti. Hned vznikl základ kapely: na kontrabas hraje Martin Laštovka, na kytaru Petr Turek a na bicí Dan Hubáček. To byl asi rok 2014, ještě jsem působila v Praze, ale hodně jsme s kapelou v létě hráli a bylo to krásné. Tak snad se nám podaří brzy navázat, kde jsme skončili.

Kvůli tomu jste si na jihu Čech pořídila chalupu?

Předtím jsem žila hlavně prací a pořád někde jezdila. Tady mi došlo, jak moc mi vyhovuje možnost se zastavit a být chvíli v klidu. Kdybych neprožila ta léta v Praze a na cestách s divadlem, asi bych k tomu nedospěla. Jsem velmi impulzivní a emotivní bytost, toto mé rozhodnutí nebylo předem plánované – byla jsem na návštěvě za rodinou řezbářky Jitky, která dělá i loutky, a v jejich sousedství byl zrovna dům na prodej. Ukázali mi ho a já se nadechla a pocítila, že jsem doma. Ačkoli nejsem žádná chalupářka a teprve se všechno učím. Ale bydlím na nádherném místě uprostřed pastvin, mám překrásný výhled ze zahrady na šumavské kopce, a přitom je to jen 14 kilometrů do Českého Krumlova. Stavení samozřejmě potřebuje spoustu oprav, snažím se ho aspoň trochu udržovat. Učím se za pochodu, nejvíc ze všeho mě baví hrabat se v hlíně nebo si naštípat dřevo a zatopit v kamnech. Možná zrovna v tom se projevují mé africké kořeny.

Co na to říkají vaši rodiče?

Táta žije v Praze a maminka v Bretani, takže za mnou jezdí hlavně v létě a o Vánocích. Ale stále fungujeme jako rodina, jen máme vztah na větší vzdálenost. Maminka je učitelka, chvíli jsme žili všichni společně ve Francii – chodila jsem tam do páté třídy, díky čemuž umím francouzsky. Pak jsme se vrátili do Čech, po čase maminka znovu odjela do Francie. Myslím, že ta chalupa nás stmelila, trávíme teď společně víc času než dřív. A k tomu přibyl i „pán domu“... Při zkoušení na otáčku jsem potkala svou životní lásku, dům si hned zamiloval a navíc umí všechno opravit! Nádhera, tomu prostě říkám sezona zázraků.

Pojďme ještě k těm vašim africkým kořenům – narodila jste se za socialismu, kdy asi nebylo snadné být dítětem se snědou pletí.

Táta sem přijel z Etiopie na stipendium, máma ho učila češtinu a zamilovali se do sebe. Velmi své rodiče obdivuju za to, jak byli v té době stateční. Maminka je úplná hrdinka, že přede všemi ustála tátu i své těhotenství! Tehdy na to lidé nebyli zvyklí. Nebylo to snadné a česká společnost s tím bojuje dodnes – neřekla bych, že je to přímo xenofobie nebo rasismus, ale určitě je tu znát strach z něčeho neznámého. Ten strach ale mnohdy působí velmi nepříjemné věci. Dost o tom vím. Hlavně v pubertě jsem řešila, kam že to vlastně patřím. Jsem jiná, divná? Nebo je to dobře? Naši se o tom nebavili, nemyslím si, že by mi chtěli něco zatajovat, spíš to pro tátu bylo hodně bolestivé téma.

Co jste věděla o jeho africké rodině?

Skoro nic. Táta odešel z Etiopie, když mu bylo asi dvacet roků. Kdyby se vrátil domů, možná by ho popravili, protože tam byl vojenský převrat. Až později jsem pochopila, jak velmi složité bylo pro něj přerušit vazby se svou rodinou. Myslel si, že jeho rodiče už zemřeli, a když jsem pak po něm chtěla aspoň adresy na další příbuzné, měl jen velmi málo kontaktů. Mně se však naskytla příležitost vypravit se do Etiopie s jednou expedicí a to mě nadchlo – bylo mi třicet a už jsem opravdu moc potřebovala poznat, odkud pocházím. A tak jsem se rozhodla vyrazit na cestu a doufat, že tátovu rodinu nějak najdu. A potvrdilo se mi, že když člověk jde za svým přáním a má dobrý záměr, podaří se mu dojít ke svému cíli.

Tatínek s vámi jet nechtěl?

Dlouho jsem si myslela, že pojede, ale nakonec jsem jela bez něj. Možná se mu celou dobu stýskalo a musel to téma v sobě natolik potlačit, že to uzavřel. Když jsem se o tom bavila s přáteli, kteří jsou také míšenci a mají rodiče ve věku mého táty, zjistila jsem, že generace těchto cizinců je na tom podobně. Bojují s přáním podívat se domů, ale mají strach, co najdou a koho už nepotkají.

Ale vy jste odvahu našla.

Pomohlo mi, že jsem dostala šanci jet s expedicí, v níž se právě uvolnilo jedno místo, protože někdo na poslední chvíli vypadl. To pro mě bylo znamení, abych jela aspoň kus cesty s nimi a pak věřit, že nějak sama najdu, co hledám. Řidiči, který nás vezl, jsem vyprávěla svůj příběh. A ukázalo se, že mám nad sebou anděly strážné. Řidič se mi hned nabídl, že to se mnou objede, dokonce ani nechtěl peníze. Zaujalo ho mé pátrání a chtěl mi pomoci. Napadlo ho, že se zastavíme v městečku, kde se táta narodil, a půjdeme do továrny na cukrovou třtinu, kde kdysi pracoval můj děda. Hledali jsme kartotéku a řidič mi pomáhal i tím, že překládal.

Našla jste svou rodinu?

Největším překvapením pro mě bylo, že jsem se nakonec dostala až k tátově mamince, k mé babičce. To byl nádherný a nezapomenutelný zážitek. Ona věděla, že se jejímu synovi narodila dcera, ale netušila, co s námi je a zda jsme vůbec naživu. Byl to pro ni návrat ztraceného syna! Říkala mi Mesfine, což je jméno mého taťky. Překvapilo mě, že jsem celou dobu úplně přesně věděla, co mi babička povídá, i když amharsky umím jenom trochu. Říkala, že teď, když je rodina zase spojená dohromady, se nám všem uleví a budeme konečně šťastní. A že ona už může pokojně odejít. Zemřela přesně měsíc poté, co jsem se vrátila do Čech. Setkání s ní bylo pro mě úplně zásadní. Já žádné sourozence nemám, bylo tedy jenom na mně, abych rodinu zas dala dohromady.

Co na to tatínek?

Poznala jsem, jak velmi se mu ulevilo, když zjistil, že ho všichni milují a nikdo se na něj nezlobí za to, že odešel, naopak ho obdivují, že si poradil tak daleko od domova, na jiném kontinentu. Když jsem byla s babičkou, zavolala jsem mu odtud a on s ní mohl mluvit, což pro něj bylo moc důležité. Nahrála jsem pro něj taky video. Řekl mi pak větu, která mi stále zní v uších: „Tohle se ti povedlo!“ Takže i pro můj vztah s tátou to mělo velký význam. Od té doby jsme s africkou rodinou v kontaktu a už bych za nimi zase jela.

Líbí se vám v Africe?

Anooo!!! Etiopie je nádherná země a žije v ní přes osmdesát etnik. Hodně tmaví černoši, ale i světlejší než já. Najednou jsem věděla, že i tam patřím a jsem její součástí. Konečně jsem nevyčnívala! Potřebovala jsem to zažít, pomohlo mi to k vnitřnímu klidu, který jsem úplně pocítila na letišti při návratu domů, tedy do Čech. Opravdu moc jsem potřebovala poznat zbývající kus svého domova, cítit jeho vůně, vidět barvy. Předtím jsem neuměla svůj původ využít jako přednost, chybělo mi toto sebevědomí. Teď už se za Afriku nestydím, patří ke mně. Ve výsledku je totiž úplně jedno, zda má člověk předky v Africe nebo na Kladně. Je podstatné znát své kořeny a nebát se jich. Vědět, kdo jsem. Pomohlo mi to i v herecké práci a vnímám jako obrovské štěstí, že jsem dostala šanci toto vše prožít.

Eliška Mesfin Boušková (1979) vystudovala na pražské DAMU obor činoherní herectví. V období 2003–2006 začínala v angažmá v Klicperově divadla v Hradci Králové. Pak hostovala v divadle Na Fidlovačce, Kašpar, Extrém, v Národním či v Dejvickém divadle, hrála například v seriálu Ordinace v růžové zahradě, má za sebou i několik rozhlasových rolí, například ve hře Arnošta Goldflama Dámská šatna. Řadu let spolupracovala s Rádiem Junior Českého rozhlasu v Praze. Od září 2019 je členkou Malého divadla v Českých Budějovicích. Hraje na saxofon, zpívá, rapuje a učí se na violoncello. Miluje život a věří na zázraky.

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V LETNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Letní číslo časopisu Barbar v prodeji mj. na alza.cz

Předplatné můžete zakoupit na send.cz