Zdvořilý tulák

Viděl jste už kousek světa, přesto je na vás velmi sympatické, že otevřeně chválíte Čechy i naši zemi. Proč?

My fakt žijeme v nádherné zemi a ke všemu přicházíme tak trochu šťastnou náhodou. Vždyť my si to ani nezasloužíme mít se tak dobře, jak se dneska máme. Snažím se i díky lidem, kteří jsou kolem mě a mají to podobně nastavené, bojovat proti nihilismu, který občas u nás panuje. My Češi máme rádi sebemrskačství, říkáme dost často – no tohle by se mohlo stát jen u nás! Nadáváme na všechno české, a já to nemám moc rád, protože si myslím, že spousta českých věcí je skvělých. Jsme národ fakt vynalézavých a talentovaných lidí, a tak se snažím poukazovat na ty pozitivní věci, protože věřím, že můžeme být vzorem pro ostatní. A když se mluví o pěkných skutečnostech, tak to vytváří další. Zatímco když se nadává, generuje to zase další stěžování.

Máte na mysli něco konkrétního?

Nedávno se mi třeba stala pěkná věc, jel jsem u nás vlakem a v něm průvodčí vysvětloval německému cestujícímu, že už nestihne přípoj do Německa, bohužel to už není proveditelné, ale že mu zařídí hotel, což je už běžné. Pokud prostě nestihnete poslední přípoj Českých drah, dopravce zajistí ubytování, nebo vás dokonce doveze domů, zaplatí taxíka. Pán byl v klidu a povídá, že je na tuhle situaci zvyklý z Německa, i tam mají zpožděné vlaky. My si prostě o spoustě věcí myslíme, že jsou u nás nejhorší na světě a dějí se jen u nás. Vůbec to tak není. I v precizním a přesném Německu se vlaky zpožďují.

Jací jsou Češi v porovnání s jinými zeměmi?

Nemůžu to ještě dost objektivně hodnotit, vždyť v České republice žiji teprve čtvrt století. Ale vždycky jsem měl pocit, že je pro nás dost specifický smysl pro humor a schopnost si dělat legraci z čehokoliv, což je super, protože lidé se tady moc neurážejí a spíš se baví. A když někdo udělá blbej vtip, no tak se mu nezasmějou. Ale neřeknou – počkej, takové vtipy dělat nemůžeš. V tom máme určitě velkou míru svobody. Máme ji ale i v mnoha jiných věcech, jen to nevidíme. Když se u nás vykoupete v kašně, on vás nikdo nezatkne, dostanete blokovou pokutu a je to, policajti se v lepším případě ještě zasmějou s vámi. Když cestuji, narážím na různá omezení, která by mě ani nenapadla, že mohou existovat. Přijel jsem třeba do Litvy a chtěl jsem si koupit pivo v osm večer, místní mi řekli, co blbneš, tady po osmé už pivo nikde neseženeš, to je zakázáno. Prodají ti ho v obchodě až ráno. Nebo ve Švédsku – tam lidi vnímají jako ohromnou výsadu, že můžou spát v lesích a volně bivakovat. My to ale u nás můžeme taky, ale nikdy mě nenapadlo to vnímat jako mimořádnou výhodu. Do lesů lze u nás volně vstupovat už od dob Marie Terezie, můžeme sbírat lesní plody, a pokud nerozděláváme ohně, můžeme tu volně přespat, nikdo to neřeší, je to samozřejmost. Ve Švédsku mají totéž, je to ustanoveno v ústavě a jsou na to nesmírně hrdí. Máme taky velkou cestovatelskou tradici a velký smysl pro dobrodružství, tím jsou Češi vyhlášeni po celém světě, i když ne vždy úplně pozitivně. Rádi se vydávají mimo vyznačené trasy, stezky a turistická místa a prožívají dobrodružství na vlastní pěst, což bohužel vede k tomu, že je občas musí zachraňovat horská služba.

Připravujete teď novou knihu, která by měla vyjít na podzim, jmenuje se Prázdniny v Evropě.

Když se vydávám na cestu, uvědomuji si, že už nejedu jen za sebe, ale i za všechny lidi, kterým o tom pak vyprávím. Snažím se proto vybírat témata, o kterých se mluví a u nichž věřím, že budou zajímavá i současná. Cesta po Evropě je jedním z nich. Vloni na jaře, když jsem ji plánoval, se hodně mluvilo o referendu o vystoupení z Evropské unie. Došlo mi, že jsem sám mnoho evropských zemí nenavštívil. Věřím, že to podobně má i dost obyvatel České republiky. Zároveň to souvisí i s trochu starším publikem, které mě teď sleduje.

Vaši čtenáři a návštěvníci přednášek stárnou?

Vnímám to. Dříve to byli spíše moji vrstevníci a lidé mladší, teď se o mě zajímá i spousta seniorů. Evropa je pro ně dostupná, mohou si zajet do okolních zemí, proto jsem chtěl udělat cosi jako výřez z evropských zážitků a ukázat, že člověk nemusí letět na jiný kontinent, aby zažil exotiku. Tohle má samozřejmě i ekologický přesah, protože létání je extrémně neekologické. Není to prostě jediná cesta. Klidně stačí vyjet vlakem po Evropě a já chtěl budoucím čtenářům představit místa, kam se vydat. Zároveň jsem tím chtěl obhájit své asi dost troufalé tvrzení, že Evropa je nejrozmanitějším kontinentem světa.

A je to tak?

Tím, že jsme tady vyrostli, dokážeme dobře vnímat jednotlivé odlišnosti. Třeba Čína je určitě stejně rozmanitá jako starý kontinent, ale když přejedete z jedné provincie do druhé, nepoznáte to, i když vám místní tvrdí, že všechno okolo je jiné. Jazyk neznáte, písmo nejste schopen číst, proto se vám rozdíly nezdají tak patrné. V Evropě je to jinak. Dokážete vnímat, že lidé jinak mluví, jinak se oblékají, jedí, poslouchají jinou hudbu, že úplně jinak bydlí, architektura vypadá odlišně, mluví se o jiných věcech, řeší se jiná témata. Je to ohromně zajímavé a přijde mi, že Evropa si přímo říká o to, aby ji člověk projel křížem krážem. Aby se nevydal jen do jedné země, ale aby jich navštívil více najednou a mohl pak porovnávat.

Kde na svých cestách bydlíte? Většinou v soukromí? Ve svých předchozích knihách jste popisoval mnohé zážitky právě z domovů svých hostitelů, bude to tak i v evropském prostředí?

Využívám samozřejmě i hotelů. Také se mi líbí myšlenka, že pokud někam člověk přijede, měl by tam utratit peníze. Místní jsou z vás živi, tak to má být a je to tak v pořádku. Když jsem ve městě v Evropě, bydlím v penzionu, ale i v hostelech, nemusí to být nutně někde v soukromí. Penziony jsou mi samozřejmě milejší, protože tam člověk více pronikne do rodinné atmosféry, je to osobnější než hotel. Párkrát mě někdo pozval k sobě domů, když chtěl, ale nikam jsem se nenutil, nechávám to plynout.

Četla jsem dvě knihy, které jste napsal. Z nich jsem nabyla dojmu, že cestovat s vámi je nesmírně zábavné a dějí se vám stále jen pozoruhodné věci. Nebo ty nepovedené a nudné okamžiky odsouváte stranou?

Zážitků je spousta, jasně že vybírám především ty poutavé, vtipné a zajímavé. Když jste na cestě dva tři měsíce, to je dlouhý čas. I kdybyste si tady v Česku čtvrt roku psala deník, zažijete toho opravdu moc. To je vlastně nejtěžší část mého psaní – vybrat situace, které se nakonec do knihy dostanou. Jsem přesvědčený o tom, že dobré věci by měly být navíc krátké, pak dobře vyzní. Moje knížky proto nejsou dlouhé, ta nejdelší měla 340 stránek i s ilustracemi, víc už by mi přišlo příliš.

Jak vznikl název nové knihy Prázdniny v Evropě?

Snažím se, aby název knihy vyvolával emoce. A slovo prázdniny je veskrze pozitivní. Představujete si u něj mnoho fajn aktivit, je to jedno ze slov, jež má každý spojené s příjemně stráveným časem. Koneckonců jsem tam byl v létě 2018 a i atmosféra cesty byla pro mě vlastně odpočinková. Pohyboval jsem se často na turistických místech, byl to výlet. Navíc jsem jel stopem, vlakem nebo autobusem, cesta pěšky za každou cenu mě už tak nelákala.

Stopem?

Je to nový typ dobrodružství a pro mě docela zábavná hra. Jiný způsob přepravy, který generuje nové příběhy. Věřím, že to bude pro čtenáře příjemné oživení. Stopování se dá naučit, tohle člověk neumí hned napoprvé, úspěšný stop má svá pravidla. Je k tomu potřeba dost zkušenosti, taky je to trochu alchymie. Musíte stát vždycky na co nejlepším místě, zároveň musíte vyhodnotit, zda ujít ještě kus pěšky, nebo už teď zvednout ruku. Co když tam kousek dál už to nebude tak příhodné? Obnáší to hledání v mapách, plánování, jak se dostat na okraj města a podobně. Také měníte své záměry podle cíle cest řidičů, kteří vás svezou. Musíte také vymyslet, kde se nechat vysadit. Když špatně odbočíte při pěší túře, většinou se snadno vrátíte zpět tam, kde jste se zmýlil. Tohle u stopu neplatí, omyl napravujete složitě a dlouho.

Měl jste štěstí na řidiče?

Je to úžasné panoptikum lidí, kteří berou stopaře. Spočítal jsem, že mě vzaly do auta asi tři stovky šoférů, třetina z nich byly ženy. Domlouvali jsme se většinou anglicky, jinak jsem použil takovou lámanou ruštinu. Pamatuji si, že mě v Rumunsku svezla jedna paní – sommelierka. Ta neuměla žádný cizí jazyk, ani slovo. Rumunština je trochu podobná francouzštině, já trochu francouzsky umím, tak jsme spolu nejdřív trochu složitě komunikovali. Pak jsem jí pouštěl rumunské lidové písničky, protože mám rád rumunský folklor. A paní byla potěšena, že to znám, také jí to bylo blízké. Ještě k tomu bylo krásné počasí, strávili jsme spolu pěkný čas.

Muzika je mezinárodní jazyk, ne?

Hudba mě na cestě obecně hodně zajímá. Mám rád tu klasickou. A téměř každá země Evropy má svého velkého skladatele, to mě bavilo objevovat a taky trochu putovat v jeho stopách. S každým najdete společnou řeč, když na to máte náladu a trochu chcete. Samozřejmě že taky trefíte na lidi, které to nezajímá, jen vás chtěli popovézt, protože třeba sami kdysi stopovali a je jim to sympatické. Moc se mi líbí, že při stopování se člověk může rozhodnout, zda někoho sveze, nebo ne. A když na to přistoupí, zjevně má na stopaře náladu. Zdvižený palec je cosi jako nabídka konverzace.

Pomáhá vám na cestách být online?

Mě se lidi často ptají, co si s sebou beru na cesty z pohledu ochrany. Beru si internet! Pořídím si vždycky místní SIMku, to je skvělé. Okamžitý přístup k informacím, cokoliv si můžete v reálném čase vyhledat. Mnohokrát se mi stalo, že se třeba blížila bouřka, uvědomil jsem si, že si nejsem úplně jistý, co v této situaci mám dělat, našel jsem si to na internetu. Nebo jsem věděl, že jsou v zemi, kde se pohybuji, jedovatí hadi. Tak jsem si je vyhledal. Příkladně Google mapy, ty už dneska umějí pracovat s místními spoji. To stojíte v centru Varšavy, hledáte cestu na nejbližší výpadovku na stopování, a systém vám nabídne spojení prostřednictvím místní MHD. Všechno to šetří čas, který místo bloudění můžete strávit radostnými zážitky.

A dohnal vás naopak někde strach? Třeba o život?

Asi ne, ono se to nezdá, nevyznívá to z mých knížek, ale jsem vlastně dost opatrný. Všechno hodně promýšlím, řídím se intuicí, kterou si můžete vypěstovat na základě jistých zkušeností. Koneckonců intuice taky není hlas z pekel, přichází k člověku ze stejného mozku jako racionalita, jen se do ní zapojují jiné mozkové části. Samozřejmě že se mi stalo i pár vyslovených nepříjemností. Třeba na cestě do Říma jsem spal u objektu, který byl střežený psem, což jsem zjistil až v okamžiku, kdy jsem se probudil a on ke mně čichal ve čtyři ráno. Říkal jsem si, že kdyby chtěl kousnout, tak už to udělal. Asi vyhodnotil, že pro něj neznamenám nebezpečí. Bylo mi jasné, že se nemůžu zvedat, tím bych ho vyprovokoval. Počkal jsem tedy do rána, než psa odvolali. Nakonec mi přijdou nejnebezpečnější situace, když jedete stopem v autě s někým, kdo neumí řídit a jede bezhlavě. Třeba v Arménii je typické odmítání bezpečnostních pásů. Když se připoutáte v arménském autě, řidič to považuje za nedůvěru ke svým dovednostem. Jel jsem s jedním místním šoférem – boxerem, který po cestě upíjel z plastové lahve víno. Nabídl mi a já si uvědomil, že čím víc vypiji já, tím toho zbude méně na něj. Tak jsem hrdinně konzumoval v zájmu své záchrany. Mladí kluci se také rádi předvádějí, to jsou snad ty nejrizikovější situace.

Pohybujete se obratně na sociálních sítích, jste hodně vidět, máte tisíce sledujících. Je ve vašich příspěvcích nějaký systém, plán, pravidelnost?

Ne. Sdílím něco, jen když mám náladu, k ničemu se nenutím. Kdybych se přemlouval a každý den přidával povinný příspěvek, lidé tu křeč poznají. Díky tomu si zachovávám svoji svobodu. Píšu většinou o různých postřezích, které jsem se naučil získávat na svých cestách, dost intenzivně pozoruji svět kolem sebe a všímám si detailů. Baví mě psát, facebookové posty jsou vlastně takové krátké fejetony. Instagram je naproti tomu vizuální médium, tam posílám fotky. I když částečně je to propagace mé osoby, to nezastírám, lidé si třeba díky tomu koupí knížku nebo přijdou na přednášku. Přijde mi to ale jako ten nejméně násilný způsob, jak o sobě dát vědět. Sympatičtější než podsouvání reklamy.

Jak pracujete s negativními ohlasy?

Moc jich nemám a vyhýbám se jim. Vím, že mě spousta lidí nemá ráda, ale nepátrám po nich. Obecně vypjaté vztahy dost těžko snáším, hádky, negativitu a podobně. Věřím, že se mi podařilo najít takový tón komunikace, který nebudí vyhrocené emoce. Jsem zvyklý používat slovní spojení jako „podle mě“ a „já si myslím“. Pomáhá to v situacích, kdy s vámi lidé nesouhlasí. Na sítích se obecně často sdílejí názory, jako by to byly neochvějné pravdy, a to provokuje ostatní, aby odepsali, jak katastrofálně se autor mýlí a připojili nějaké peprné slovo o jeho inteligenci. Navíc ani nepíšu o ničem, co je moc kontroverzní a nemluvím do věcí, kterým nerozumím. Spíš naznačuji, snažím se být zdvořilý tak trochu po britském způsobu a nejitřit prudké city. Mám svůj facebookový profil od šestnácti let, od té doby jsem na něm dost aktivní. Moje generace je vlastně tou první, která zažila masivní rozvoj sociálních sítí v Česku. Myslím si, že je výzvou právě pro mé vrstevníky, abychom stanovili cosi jako etiketu toho, co je ještě v pořádku, a co už ne. Snažím se proto svým čtenářům a sledujícím odepisovat na různé výzvy (mnohdy i nevyžádané rady) vždy upřímně a přiblížit jim emoci, kterou jejich příspěvek ve mně vyvolává. Přijde mi to férovější než se jim neozvat vůbec.

Uhájit své soukromí v tomto prostředí pak není zcela jednoduché, že?

Soukromí si docela dost chráním, i když to tak nevypadá, oni toho lidé o mně vlastně moc nevědí. Zjistí jenom to, co jim sám chci říct. Byl jsem třeba s rodiči v Nepálu, dal jsem jim to k Vánocům, byli jsme tam měsíc. A za rok půjdeme celá rodina na rodinnou pouť, to jsme dali otci dneska k šedesátinám na oslavě jeho narozenin. A okolí se ptá – bude o tom knížka? Ne, to je moc osobní, abych psal o svých rodičích. To je třeba hranice, kterou překračovat nechci.

V čase našeho rozhovoru jsme se sešli před vaší přednáškou v Českých Budějovicích. Bude jiná než v ostatních městech republiky?

Je to srdcovka. V rodných Budějovicích je vždycky v hledišti spousta kamarádů a širší okruh známých, což je milé. Já mám moc rád divadelní sál Metropolu, kde se to odehrává, je to pěkný sál, v němž se dobře mluví, a je hodně slyšet, když se lidi smějí. Taky se jim pohodlně sedí, i to je důležité. Moje přednášky jsou založené hlavně na humoru, je to fajn, když se diváci baví od začátku do konce a potkáme se spolu ve svých očekáváních. A je zajímavé, že se lidi v různých končinách naší republiky smějí něčemu jinému. Žádný vzorec, proč tomu tak je, jsem ale neobjevil, neexistuje. Jenom si musím otipnout, jaké publikum se zrovna ten večer sešlo na základě jeho reakcí v úvodu. Přednášky jsou si dost podobné, funguje to tak, že když připravuji tu první, ladím si fotky, pointy, ale vtipy vlastně vymýšlím až za pochodu. Dobře si pamatuji, co fungovalo, kde jsem měl úspěch, a vycházím z toho dál. Takže třeba patnáctá šestnáctá přednáška – tam už to začíná být podobné. Ale když mám dobrou náladu, publikum prima reaguje, rád improvizuji a bavím se s nimi. A to, co se povedlo, použiji dál. Je to plastický proces. Když se ale vrátím k velkému budějovickému sálu Metropol, kde večer bude sedět pět set diváků, půjdu raději na jistotu.

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V ČERVNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!