Ze ztráty muže se vypsala v knize

„První rok bez tebe“ začíná věnováním „Petrovi s láskou“. Jaký byl Petr?

Petr byl úžasný člověk, na kterého se můžete spolehnout, a zároveň si jde za svým. To mně na něm vždycky imponovalo. Byl cílevědomý, měl srovnané v hlavě, co od života chce a čeho hodlá dosáhnout, přitom se snažil brát ohledy na mě a naše děti.

Jak dlouho jste byli spolu?

Oslavili jsme 25 let manželství, ale znali jsme se asi 35 roků. Potkali jsme se v tanečních a já už tenkrát věděla, že to takhle má být, ale trvalo ještě hodně dlouho, než jsme si to uvědomili oba. Bydlela jsem na internátu a Petr se zamiloval do mé spolužačky. Za holky jsem tenkrát psala dopisy. Bavilo mě vždycky psát. Na internátu byla tři patra holek, ale psaní dopisů je nebavilo nebo jim to nešlo. Já měla podnikavého ducha, tak jsem za jeden dopis účtovala pětikorunu. Psala jsem takhle na spoustu stran dopisů a psala jsem za spolužačku i Petrovi.

Bylo to těžké?

Bylo to jiné. Přestože jsem dopisy podepisovala jejím jménem, říkala jsem mu v nich všechno, co bych mu chtěla sama sdělit, byla jsem upřímná a přímá. Asi po půlroce za mnou Petr přijel a vyprávěl, že se s kamarádkou asi rozejdou, protože to nefunguje. Jako by byly dvě – obdivuje tu, která mu píše, ale nemá si co říct s tou skutečnou. Chtěl by ji mít takovou jako v těch řádcích.

Vysvětlila jste mu, kdo je druhá?

Tehdy jsem mu neřekla, jak se věci mají, a neřekla jsem je až do naší svatby. Tak to celé začalo. Žili jsme pak spolu chvíli v Americe a nakonec se usadili ve Švýcarsku. Bylo to dobrodružství. Petr kvůli práci hodně cestoval. Protože to byla vysoká manažerská profese, potřeboval nějaký ventil a tím pro něj byly hory. Zdolával vrcholy. Ve všem, co dělal, byl precizní. Pečlivě se připravoval, poctivě trénoval, měl v pořádku vybavení. Od mládí měl seznam míst, kam by se rád podíval, někdy dělal sólo výstupy, jindy lezli s kamarády. Zdolal Aljašku, Elbrus, Mont Blanc, hory v Patagonii i Mount Fuji v Japonsku. V prosinci 2019 cestoval pracovně do Sydney. Z Austrálie na Nový Zéland není daleko a Mount Cook byl další vrchol, který chtěl Petr vždycky slézt. Přeletěl na Nový Zéland a zkusil tamní nejvyšší horu pokořit. Bylo špatné počasí – a došlo k tragédii.

O tom, jak ta událost otřásla vaší rodinou, je i knížka „První rok bez tebe“. Chápu to tak, že jste na počátku psaní nevěděla, že píšete knížku?

Že mi pod rukama vzniká knížka, jsem zjistila asi po půlroce psaní blogu. Ten jsem začala psát hlavně proto, že jsem potřebovala spoustě lidí odpovědět na otázku, jak nám s dcerami je. Bylo dost obtížné reagovat na dotazy přátel, každému jednotlivě vysvětlovat, jakou situací právě procházíme. Proto jsem si řekla, že budu psát blog, že každý týden vznikne jeden text – a kdo se chce něco o nás dozvědět, bude mít možnost si to přečíst.

Pochopili to vaši přátelé?

Většina ano, a mně pomohlo rozhodnutí, že budu dělat něco pravidelně. Do té události s Petrem jsem hodně četla, měla ráda filmy, chodila ven a žila naplno. Najednou jsem nebyla schopná přečíst dvě souvislé věty v knížce. Cokoliv jsem dělala, bylo nesmírně obtížné a bralo mi to hodně energie. Naprosto jasně jsem si uvědomovala, že rok, který prožíváme, se už nebude nikdy opakovat a jednou se mi to bude dětem nebo vnoučatům těžko popisovat. Co nenapíšu, zmizí. Navíc to byla moje forma terapie, která mi pomáhala vrátit se do normálního rytmu. Psala jsem – a nic jiného mi nešlo.

Myslím, že se zbytečně podceňujete, dokázala jste toho spoustu. Ta knížka je právě o tom, co všechno člověk musí zvládnout, když najednou zůstane sám.

Pravda, ale v tu chvíli jsem to tak vůbec nevnímala. Musela jsem se zorientovat v novém životě, obstát i v rolích, které do té doby zajišťoval Petr. Byla jsem extrémně unavená. Zpětně si nakonec říkám, že na sebe přece můžu být pyšná. V danou chvíli to tak ale nevidíte. Brzo začaly chodit povzbuzující komentáře. Nejen k tomu, jak se s věcmi pereme, ale i k textům. Přicházela přání vydat blog knižně. Výtěžek z prodeje knih jde do Nadačního fondu Petrova zahrada – založili jsme ho s dcerami, abychom pomohli lidem, kteří ztratili někoho blízkého v horách. Každý při takové situaci potřebuje nějakou formu pomoci. Finanční, právní, někdo hlídání dětí nebo si jen odpočinout. Každého bez rozdílu překvapí neskutečná byrokracie a zablokování finančních prostředků v rámci dědického řízení na neurčitě dlouhou dobu.

Čím byste dnes Petra nejvíc překvapila?

Možná by ho překvapilo, že jsem nakonec rozjela podnikání ve Švýcarsku. Nedávno jsem tam otevřela galerii výtvarného umění. Čekal by, že tenhle projekt zrealizuji jednou v Čechách. Mám ráda výtvarné umění, baví mě být mezi obrazy, sama tvořím, žiju kulturně. Když se jedna kapitola mého života uzavřela, potřebovala jsem nový impulz, který mě bude držet nad vodou. Švýcaři obecně žijí hodně komunitně, a proto chci, aby moje galerie byla součástí místa, do kterého jsem ji zasadila. Člověk má souznít s místem, nemůže někde jenom žít, musí svému místu taky něco dát – vždycky jsem to tak cítila. A protože souzním se Švýcarskem i Českem, otevřela jsem v Ženevě galerii, která nabízí umění z Česka, zatím převážně z regionu jižních Čech. Baví mě propojovat lidi. Když jsme přišli do Ženevy, založila jsem s kamarády spolek Pohoda, ten dodnes funguje a sdružuje tamní Čechy a Slováky. Galerie jako výkladní skříň českých umělců je pro mě další logicky navazující krok.

Vedle toho si ale budujete nový život i v Českých Budějovicích.

Když se člověk stane expatem, tedy tím, kdo odejde do zahraničí, dostane se rychle do schizofrenní situace, bude sedět na dvou židlích. Celý život bojuju s tím, že nemám jedno působiště, ale dva domovy. V průběhu let, co jsme v zahraničí, jsem měla úseky, kdy mi bylo těžko v cizině a chtěla jsem být v Česku, a zase obráceně mi v Česku chybělo Švýcarsko, tak mi nakonec nezbývá než to spojit. Díky galerii tak může někdo ve Švýcarsku profitovat z toho, že znám Česko, a naopak umělci z Čech mohou mít větší úspěch ve Švýcarsku. Galerie se pozvolna dostává do povědomí místních. Mám z toho radost. Těší mne ale také psaní. Pustila jsem se do další knížky. Bude se věnovat cyklistice – protože Švýcarsko nejsou jenom hory, je to i skvělý prostor pro jízdní kola.

Kde sehnat knihu?

Nadační Fond Petrova Zahrada – Mostníkovská 304/4, 267 01 Beroun 3

Galerie U Schelů – Panská 7, České Budějovice

Galerie Trychtýř – Panská 171/8, České Budějovice

Klub přátel Švýcarska – V Úvoze 414/4, Velká Chuchle, 159 00 Praha, svycarskyklub@gmail.com

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PODZIMNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz