Zemřela Milena Doležalová. Žena s životním příběhem, ze kterého mrazí

ČLÁNEK BYL PUBLIKOVÁN V ČASOPISE BARBAR V ŘÍJNOVÉM ČÍSLE ROKU 2013

Když prochází Milena Doležalová kolem pošty u budějovického nádraží, cítí divné mrazení. Právě tady pracoval do roku 1942 její otec, kterého zplynovali v Osvětimi. V Budějovicích prožila 2. světovou válku – děsivé období, kdy si v krytu myslela, že se už nikdy nedostane ven. Obyčejná žena, obyčejný příběh. Jen z neobyčejné doby. Život je plný ztrát a odříkání. Ví to třiaosmdesátiletá Milena Doležalová z Českých Budějovic. Uvědomila si to už ve dvanácti letech, kdy z jejího života zmizel tatínek.

„Pracoval jako poštovní úředník. Po atentátu na Heydricha sebrali zaměstnance dvou pošt, bylo to na udání jedné Češky. Prvního září 1942 ho doma zatkla policie, těsně předtím se stihl rozloučit s matkou, a do konce dvaačtyřicátého zůstal v budějovické věznici. Pak všechny bez soudu převezli do Terezína, odkud nám poslali v krabici tatínkovy věci,“ vzpomíná Milena Doležalová, ročník 1930.

To ještě její otec žil. Čekal ho transport do Osvětimi. Zemřel v březnu 1943, rodina dostala parte. Matka se zhroutila, třináctileté Mileně scházela jakákoliv jistota, ze života se dávno vytratil klid. Rychle dospět, věřit v lepší budoucnost a hlavně – nelitovat se.

Chybělo málo a Milena Doležalová oplakávala i matku. Uplynuly dva roky, Budějovice se staly terčem spojeneckých náletů. Rodina se přestěhovala do Havlíčkovy Kolonie, matka pracovala v nádražní kantýně. Vždycky, když město ovládla panika z náhlého bombardování, utíkala domů.

„To udělala i při náletu v březnu 1945. Vrátila se zpátky do práce, až když bylo po všem. Viděla mrtvá těla svých kolegyň, bomba spadla přímo na nádražní kuchyni. Útěkem si zachránila život,“ vypráví.

Konec války byl pro Milenu frustrující. Obavy z dalšího bombardování, hodiny strávené v krytu. Přemýšlení o systému náhod – proč to spadlo dvacet metrů od nás, kdo o tom rozhoduje? Přežijeme? S matkou se nakonec rozhodly, že se přestěhují do Straňan ke známým. Daleko od letadel, která na města shazují smrt.

Lidé, které milovala, umírali. Budějovická babička sledovala ve dnech stanného práva, koho popravili. Ranilo ji z toho. Druhá babička zemřela poté, co otce zavřeli. Zabil ji stres. Dodnes se Milena Doležalová při vzpomínkách na válku chvěje. To, že s matkou přežily, považuje za malý zázrak.

Stala se učitelkou, vdala se za vojáka z povolání. Bydleli v Praze, Písku, Táboře. Poté, co ztratila manžela, se v roce 1992 vrátila do Budějovic.

Poslední dobou mívá Milena Doležalová příjemné návštěvy. Nejprve využila pomoci od společnosti Živá paměť, jako dobrovolnice ji tak navštěvuje Clara Le Guellec. Ta se stala také součástí projektu 2WARdS EUROPE. K paní Doležalové dochází Clara jednou týdně, přibližně na hodinu a půl. Pomáhá jí s nákupy, uklízí. „Povídáme si o rodině, ale taky třeba o politice, sdělujeme si čerstvé zážitky. Je to moc příjemné,“ popisuje paní Doležalová.

Zvláštní setkání. Na jedné straně Milena Doležalová, která vinou Němců přišla o část rodiny. A pak Clara, studentka, Němka.

Hovoří spolu německy. Jazykem, který mohla nenávidět. Ale má nadhled. Moderní Německo vnímá jako národ, který neskrývá svou vinu. A Claru jako rozumnou dívku, která jí ráda a ochotně pomáhá.

V projektu 2WARdS EUROPE se angažují Zuzana Hochová a Jan Pirgl. Mají jednoduchý cíl: nechat pamětníky mluvit, poslouchat to, co zažili, i to, co právě prožívají. „Do projektu 2WARdS EUROPE jsem neváhala paní Doležalovou oslovit. Bylo to díky tomu, že jsem se s Clarkou potkávala na pravidelných setkáních Živé paměti. Jejich vztah, společná komunikace a spolupráce mě zajímaly,“ říká Zuzana Hochová.

V projektu chtějí čerpat z jednání se seniory, najít krátké příběhy z jejich života, dohromady vytvářet základní scénář a natočit krátký film se starými lidmi jako herci. „Cílem je, abychom projekt předvedli více zábavný, s interaktivní dynamikou, a dialog byl víc otevřený,“ komentuje Jan Pirgl.

Teď pracují se třemi lidmi, které poznamenala válka. „Posloucháme je, píšeme si, filmujeme a necháváme všemu volný prostor. Každý z nich je něčím výjimečný, je to zajímavá práce,“ hodnotí Hochová s tím, že více informací se objeví na webových stránkách Barevných dětí (www.barevnydeti.cz).

Milena Doležalová netají, že se její strach vrací. Nejvíc to cítila v létě, kdy Budějovicemi pochodovali neonacisti. „Ve vzduchu visí nálady, které jsem vnímala v roce 1939. Lidé hledají někoho, komu by mohli ublížit. Chtějí trestat, mstít se. To není dobré,“ varuje Milena Doležalová.

ČLÁNEK BYL PUBLIKOVÁN V ČASOPISE BARBAR V ŘÍJNOVÉM ČÍSLE ROKU 2013