Žijeme příliš rychle, život nám uniká

Vnímám vás jako vášnivého cyklistu. Přijel jste dnes na kole?

Kolo jsem nestihl, ale zvládl jsem dopoledne aspoň posekat zahradu, což je v našem případě taky sport. Když seču ručně, docela se nadřu. Někdy nasednu na traktůrek a to je pak relax, při kterém se stihnu i opálit.

Předpokládám, že sportem jste žil hlavně před televizí, tedy v rámci uplynulé olympiády.

Není to tak jako dřív. Právě olympiáda je pro mě důkazem, že se svět kolem rychle mění. I z olympiády se stalo jen pozlátko. To, co bývala za našich mladých let, je pryč: všichni jsme jí žili. Těšili jsme se, dělal jsem si tabulky, sledovali jsme výsledky a vstávali ve dvě ráno, abychom viděli zápasy našich. Dneska jsou hry bez diváků, pomalu ani nevím, kdo tam odjel a co se právě děje. Ale z úspěchů mám stejně radost – zajímá mě hlavně olympijský basket a tenis. Tradiční vzory, na které jsme byli zvyklí, už ale nejsou tím, co pro nás bývaly.

Čím to je?

Svět je zahlcený. Olympiáda už není něco mimořádného. Je to jen „jedno z mnoha“. A svět se skutečně mění, rychle a v plné síle. Co jsme znali dříve, neplatí. Každý může všechno, neexistují hranice ani mantinely, zmizela úcta k přítomnosti i historii. Navíc je svět teď hodně levicový a progresivistický. Každý má právo na názor. Nevidím úctu k autoritám, k lidem, kteří něco dokázali. Nerespektujeme ani základní fakta. Nároky ve školství se snižují. Vyrůstají fenomény, které by dříve nikoho nenapadly, včetně desítek pohlaví. Tohle už zastaví jedině silné zatřesení. Společnost dříve musela být ve střehu, dnes žijeme v blahobytu, a navíc příliš rychle, nejsme připravení na život, normální život nám uniká. Proto usínáme na vavřínech. Všechno se relativizuje, včetně výsledků druhé světové války nebo hrdinů, kterým jsme stavěli pomníky.

Co děláte pro to, abyste neusnul na vavřínech?

Snažím se hodně pracovat. Těch aktivit je teď celá řada. Čas mi berou Jihočeské víkendy i TV Sklad. Když přijdu domů, musím zvažovat, jestli čas rozdělím mezi rodinu nebo kolo, a rodina, dům a zahrada vítězí. Tak se kolo v tuhle chvíli dostává na vedlejší kolej. Aktivit je hodně – nejvíc času mi samozřejmě bere firma Inter Cars (dodavatel autodílů, motodílů, garážového vybavení a příslušenství, pozn. red.), v jižních Čechách máme tři pobočky a čtyřicet zaměstnanců. I když se daří, je to starost – přijímáme lidi, rozšiřujeme trasy.

Kolik času vám zabírají Jihočeské víkendy?

Vydáváme je jednou týdně, což je celkem náročné. Celý den točíme – pokud to jde, natáčíme současně i dva díly. Pak přichází postprodukce. Jezdíme v pracovních dnech, protože o víkendech tam bývá hodně lidí, míříme na turistická lákadla, jako jsou hrady, zámky a zajímavé stezky, ale i do zcela neznámých destinací. Videa publikujeme ve čtvrtek, tak býváme na cestách zpravidla na počátku týdne.

Víkendy máte jen pro sebe?

Víkendy se snažím trávit na horách, na kole nebo na zahradě, rád bych měl i pátky jako malou sobotu, i když to se mi zatím nedaří. Jak projektů přibývá, roste i množství práce. Nedokážu ležet někde na kavalci a odpočívat, pořád si hledám nějakou činnost, a když je prostoru víc, objevuje se nový projekt.

Pro koho jsou Jihočeské víkendy?

V běhu jsou rok a půl, máme za sebou přes šedesát dílů. Spustili jsme je v covidové době. Cílí nejen na Jihočechy, dneska máme přes půl milionu sledujících, odebírají nás různé skupiny a stránky po celé zemi. Jihočeské víkendy jsou pořadem pro milovníky jižních Čech. Pro lidi, kteří touží objevovat, nebo jim připomeneme lokalitu, kde delší dobu nebyli, proto zařazujeme i zprofanovaná místa, jako Český Krumlov nebo Hlubokou nad Vltavou. Rádi upozorňujeme na méně známá místa, jako jsou rozhledny nebo zříceniny hradů, ta pak mají největší sledovanost. A zásah Jihočeských víkendů se nadále rozšiřuje i díky dalším platformám, na kterých je diváci mohou sledovat. Relativně nově je můžete vidět v Televizi jižní Čechy.

Kde berete inspiraci?

Půvabných míst je neskutečné množství. Rozdělili jsme si jižní Čechy po okresech, abychom některý region nepreferovali a jiný nevynechávali. Zohledňujeme seznam UNESCO, tedy soupis toho nejvýznamnějšího, co okolo nás je. Když jeden týden dáme rozhlednu, další týden zařazujeme třeba zámek. V tuhle chvíli máme ještě velkou databázi míst – do toho ale vyzýváme diváky a posluchače a od nich dostáváme zpětnou vazbu. Touhle cestou k nám přicházejí krásné tipy, naposledy třeba na jedno místo na Rudolfově. Postupně se tak propracujeme k tomu, že budeme točit i na přání, protože všechno nemůžeme znát, ale naši diváci nás povedou.

Jaké místo jste objevil sám pro sebe?

Mám své oblíbené trasy, kolem Kleti, kolem Kluka. Jižní Čechy jsou domov a láska, srdcovka na celý život. Co jsem si zamiloval, je Indie. Ve všech průvodcích je napsáno, že Indii si buď zamilujete, nebo ji nenávidíte, a to můžu potvrdit.

Asi neznám cestovatele, který by Indii nenáviděl.

To jste řekl správně – cestovatelé. Ale pak jsou turisti, kteří přijedou do hotelu a chtějí zažít něco z Indie. Zjišťují ale, že ta země je na jejich vkus špinavá, málo evropská, že jezdí v přecpaných vlacích a rikšách, a tak ji nedovedou pochopit a zamilovat se do ní. Do Indie musíte na déle, s chutí poznávat tenhle exotický svět.

Co vás na Indii tolik přitahuje?

Hlavně historie a filozofie. Pak samozřejmě památky. Stál jsem u řeky Gangy, procházel se Kašmírem i místy, kde došlo k osvícení Buddhy, to se člověka dotýká a chce se tam vracet.

Zůstanou Jihočeské víkendy jihočeskými, nebo se s nimi vydáte za hranici kraje a časem třeba až do Indie?

Zatím budeme důkladně mapovat jižní Čechy, ale už teď vnímáme, že na Šumavě, která spadá z velké části pod Plzeňský kraj, je spousta skvělých míst, o kterých chceme lidem vyprávět. Hrad Kašperk je sice kousek, ale už není jihočeský. V tuhle chvíli máme podněty z různých krajů, abychom se jim věnovali taky, ale to není na pořadu dne.

Jak vnímáte jižní Čechy? Je to kraj ve svých dnešních uměle vytvořených hranicích, tedy včetně moravských Dačic?

Na tohle narážím i ve firmě, co jsou vlastně jižní Čechy? Zaměřujeme se na jihočeský region, do kterého dříve patřil třeba Pelhřimov, ale dnes jsou v něm Dačice, které ani nejsou v Čechách. Neřídíme se přesnou hranicí – řekl bych, že se pohybujeme v prostoru velkých jižních Čech, tedy o něco větších, než dnes spadají pod Jihočeský kraj. Záleží vždycky na konkrétním místě a jeho atraktivitě.

Co je TV Sklad?

TV Sklad je můj projekt, pořad, do kterého si zvu zajímavé osobnosti. Jedeme na čtyři kamery, je to velmi profesionální program. Před nedávnem jsem si tam povídal s novým ředitelem Jihočeské centrály cestovního ruchu Petrem Soukupem. Před ním jsem tu měl špičkového personalistu, se kterým jsme se bavili o tom, co epidemie covidu-19 přinesla do pracovního trhu, jaké mají dnes požadavky zaměstnanci a zaměstnavatelé. Připravujeme patnácti-, dvacetiminutové rozhovory. Vysíláme nejen na vlastním kanálu, ale také, jako v případě Jihočeských víkendů, na Televizi jižní Čechy. Zveme si jihočeské restauratéry, ale i developery, ptáme se na to, co lidi zajímá – zjišťovali jsme třeba, kam se bude vyvíjet trh s realitami nebo jak se vyvíjejí ceny svatebních materiálů. Zkrátka rozhovory ze života s lidmi, kteří něco dokázali.

Vaše jméno bylo spojené se značkou hnutí Trikolóra. Kdy jste se poprvé potkal s Václavem Klausem mladším?

To jsou tak tři roky. Tehdy byl ještě členem ODS, byli jsme spolu v projektu Na kole po jižních Čechách.

Probírali jste tehdy politiku?

Myslím, že ne, bavili jsme se o sportu a zajímavých místech. Že bychom mohli spolu něco vytvářet, nás napadlo až později. Nebyl jsem u založení Trikolóry, ale vtažen jsem byl dovnitř až ve chvíli, kdy hnutí hledalo koordinátory, stal jsem se koordinátorem pro Českobudějovicko, pomáhal jsem se založením místních organizací a s kontaktováním lidí. To bylo záhy po založení. Pak jsem se stal celostátním místopředsedou.

Měli jste společně velké ambice?

Ambice byly skutečně velké. Vnímali jsme poptávku po pravicové, konzervativní politice. ODS se posouvala vlastním směrem a dělala určitý prostor – volné místo pro Trikolóru. Začátek byl velkolepý, o Trikolóře se psalo, prostor jí dávala spousta médií, ustavující sněm na podzim v Brně byl na úrovni, vystoupila na něm řada osobností. To všechno byl signál, že to bude projekt úspěšný a že je po něm poptávka.

Jak dlouho tahle euforie trvala?

Věřili jsme tomu, že to, co děláme, má smysl. Piráti taky začínali v průzkumech pod dvěma procenty, a dneska jsou silnou stranou. Nechtěli jsme dělat rychlý úspěch. Konzervativní politika potřebuje delší čas. Ale doba se skutečně rychle mění. Teď mám pocit, že po téhle straně politického spektra není zase taková poptávka, ale to nás nesmí odradit. V celé Evropě vidíme vlnu progresivismu a levicovosti, tradiční politické strany jdou trochu stranou, v Německu se hlavní silou stávají zelení, a u nás jsou jejich obdobou piráti. Konzervativní hodnoty, jako je tradice, rodina a ochrana majetku, mají svoje místo, ale dneska nejsou v popředí zájmu. Náš problém byl asi v tom, že nám média po nadějném začátku nedávala dostatečný prostor pro prezentaci našich myšlenek. Přitom to byly myšlenky, se kterými se každý musí přirozeně ztotožnit: bráníme normální svět. Předseda Václav Klaus musel sklouznout k tomu, že vystřeloval bonmoty, a často na hraně bulváru, aby si ho média všímala. Když někdo začal tvrdit, že je Trikolóra pravicovým bulvárem, musel jsem s tím nakonec souhlasit. Klaus šel často za hranu jen proto, aby ho média zachytila. Tohle byl podle mě i jeden z důvodů, proč nakonec skončil – došlo mu, že média nezajímá obsah, ale forma, že nejde o program, ale o pár výroků. Podobně je to s levicovou politikou, líbivými populistickými hesly, ale nakonec nejen s ekonomickými dluhy v budoucnosti. Společnost je po koronavirové krizi vyčerpaná, musí znovu startovat, a tak se raději nechá uchlácholit populisty z levé strany spektra, než aby slyšela na poměrně nepopulární, ale zodpovědná opatření. Že už bychom to někdy slyšeli? Stačí se jen trochu podívat do historie a najdeme několik příkladů, bohužel velmi smutných.

Spousta politiků přiznává, že překračují hranice proto, aby byli vidět a slyšet, a někteří jsou svými výroky na Twitteru přímo vyhlášení. Kdyby neglosovali, stáli by v mediálním stínu.

Pro každého to není přijatelné. Politiku neděláte proto, abyste vymýšlel, jak na sebe strhnout pozornost. Konzervativní politik chce dělat normální, běžnou politiku, nikoliv hraniční. Vašek je sportovec, cyklista, lyžař. Jel na plný pln. Myslím, že i díky politice si nedokázal pořádně odpočinout a nabrat síly. Bylo na něm znát, že se ocitá pod obrovským tlakem. I tohle se určitě promítlo do rozhodnutí opustit politiku.

Jak bude Trikolóra fungovat bez něj?

Dnes je tu strana Trikolóra – Svobodní – Soukromníci, tedy spojení tří sil. Máme tady tentokrát řadu předvolebních koalic. Tyhle tři menší strany trochu obešly volební zákon. Jdou do voleb, jsem nakonec rád, že už tam nejsem, mám pocit, že se posunuly na úroveň, kde už je složité jim fandit.

Existuje ještě dělení na levici a pravici?

Existuje, jen je zastřené novými stranami bez jasného programu. Ale i v jejich konání vidíte, na jaké straně stojí. Můžeme stranám dávat různé a krásné názvy, ale jejich politika je jednoznačná.

Kam tedy posadit hnutí ANO?

ANO začínalo jako pravicový projekt, se kterým se identifikovala řada českých podnikatelů. Andrej Babiš se prezentoval jako byznysmen, který jde vyčistit Česko, a využil proto silná jména z byznysového prostředí. Ale brzy pochopil, že jeho voliči budou stát hlavně na levé frontě, že to jsou senioři, voliči ČSSD. Hnutí ANO vysálo velké levicové strany a v tom trendu pokračuje, před volbami přidává důchodcům. Na druhou stranu lidé z ANO vědí, že narazili na hranici a už není kde brát, nutně se proto musí rozkročit do politického středu. S tím souvisí řada jejich kroků, třeba podpora snížení superhrubé mzdy, ANO jí demonstruje, že je středová strana. Jejich výhoda je v tom, že nemají ideologický program – nemohou tedy říkat, my jsme levice, nebo pravice. Mohou reagovat pružně podle veřejné poptávky, protože se neopírají o žádné pevné zásady. Onen pragmatismus je zde prosazován dokonale, a přiznejme si, že i pomocí silných marketingových nástrojů. Bude to jednou učebnicový příklad.

Vy v politice zůstáváte?

Po odchodu z Trikolóry jsem dostal řadu nabídek na účast v letošních volbách, ale nepůjdu do toho. Nebudu přeskakovat ze strany do strany. Přesto si myslím, že pravicová politika má v Česku ohromné rezervy a že její čas zase přijde. V tuto chvíli tedy nejsem aktivní politik, ale politicky zodpovědný občan. Politika mě vždycky zajímala, a to, že jsem skončil v jednom projektu, neznamená, že bych ji měl pověsit na hřebík.

Co vás přitahuje víc? Je to velká politika, nebo naopak blízké prostředí, jako je čtvrť, ulice nebo část obce?

Jsem podnikatel, manažer. Rád vymýšlím projekty a realizuji je. Baví mě vymyslet rekonstrukci hřiště a dotáhnout to, je to hmatatelné a zůstává to za vámi. Tohle mě baví rozhodně víc než sedět ve sněmovně a politikařit. Pro mě je spíš komunální, regionální politika, alespoň teď mi to tak připadá. Ostatně si ale myslím, že bez regionální politické znalosti se jen těžko prosadíte v celostátní politice. Rád funguji podle hesla: Mysli globálně, jednej lokálně. Člověk je pak šťastný z odvedené práce, protože ji vidí před očima.

Jak to jde všechno zvládnout se čtyřmi dětmi?

Jde to i proto, že tři z nich jsou už dospělé. Nejstarší dcera žije v Praze, sice ještě dostudovává, ale je samostatná. Syn studuje ČVUT, doma byl kvůli lockdownu, ale jinak taky už tráví většinu času mimo domov a vracel se na víkendy. A to nejen na Jihočeské víkendy, které točí a stříhá a dává jim finální podobu. Osmnáctiletá dcera jde do čtvrtého ročníku zdrávky. Nejmladší syn žije s maminkou, toho mám jen část týdne.

Předal jste jméno Dalibor?

Já tohle jméno zdědil po tatínkovi, ale nepředal jsem ho. Nemyslím si, že se musí pořád točit stejná jména, nejsem toho příznivec, máme spoustu jiných krásných jmen.

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V PODZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Podzimní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz