Život je pro mě výhra

Arnošte, jak se dneska máš?

Mám se dobře. Udělal jsem zkoušku, z čehož mám radost.

Studuješ bakaláře. V jaké fázi jsi?

Plánuju, že letos bakaláře dokončím, ale znáš to. Ve čtvrtek mě čeká další zkouška, která mě snad posune zase o kus dál.

Teď ses vrátil z mistrovství světa v Mexiku, kde jsi získal zlatou medaili. Za co to bylo?

Za padesát metrů znak.

Ty jsi ale neplaval jen jednou, plaval jsi dvakrát. Co se tam stalo, že ses podruhé neumístil?

Závodil jsem na padesát metrů volný způsob, ale máme dost přísná pravidla. Plavu delfína. Podle rozhodčích jsem v nějaké části závodu neprotnul hladinu.

Co to znamená neprotnout hladinu?

Když plavu delfína, tak se musím při každém záběru vynořit. Musím jakoukoliv částí těla protnout hladinu. Zády, rukama nebo zadkem.

A to jsi tedy neudělal?

Možná jsem někde zajel pod vodu. Popravdě jsem to ani necítil, že bych udělal chybu. Myslel jsem si, že mě mohli diskvalifikovat za start. Že jsem se někde hýbnul, klouzalo to, ale kvůli tomu to paradoxně nebylo.

Když se teď zpětně na ta videa díváš, co si o tom myslíš?

Viděl jsem to snad stokrát, a žádné pochybení z mé strany jsem na videu nezaznamenal.

Necítíš tedy křivdu?

Ne, vůbec ne.  Člověk by se podle mě měl naučit být vděčný.  Za cokoliv, co mu život přináší. A já jsem rád, že jsem si přivezl jednu zlatou. Taky jsem nemusel mít nic.

V Mexiku s tebou byl tvůj trenér Jiří Filip. Doprovází tě všude?

Téměř všude. 

Ale v Riu na olympiádě, kde jsi získal zlatou medaili, s tebou nebyl.

Jsou tam dost přísná pravidla. Jak pro sportovce, tak i pro doprovod. Jsem v kategorii, která nemá nárok na osobního asistenta.

To je ale trochu směšný, ne?

Podle mě taky, ale pravidla jsou pravidla. Pro mě je to pak všechno hlavně o dost náročnější.  Nezvládám si sám třeba nandat závodní plavky. Jsou z takového materiálu, že i zdravouš s tím má dost často problémy.

Díky olympiádě v Riu tě znají skoro všichni. Změnil se ti po olympiádě nějak zásadně život? Máš pocit, že je něco jinak?

Určitě mě víc lidí poznává.

Neříkej mi, že když vyhraješ zlatou na olympijských hrách, že jediné, co z toho máš, je mediální zájem. Nejsem včerejší.

Tak asi jo, člověk trochu vyroste… Lidi mě zdraví po celý republice. Před natáčením Hyde Parku České televize mě minulý týden v restauraci chytla slečna, která se se mnou chtěla vyfotit. Během pár dnů se mi to stalo i v Brně nebo v Kutné Hoře.

Co třeba holky? Dostáváš nabídky?

Fanynky jsou. To rozhodně. To víš, že se s některými sejdu.

Jsou to holky s handicapem nebo třeba i bez něj?

Jsou to jak holky s handicapem, tak i bez něj.

Jak se k tobě staví holky, které žádný handicap nemají?

Některý holky bez jakéhokoliv postižení to berou tak, že jim to nevadí, jiným to třeba pak začne vadit. Ale já jim to nevyčítám.

Ptají se tě třeba, jak se to stalo?

Ptají. Jsem otevřený člověk ,a když mě chtějí poznat, nemám problém se s nimi bavit o čemkoliv.

Zbláznila se do tebe některá tak, že by ti to pak bylo až nepříjemné?

Některé se zbláznily, ale vždycky to bylo tak nějak v rámci mezí.

Máš s nimi i intimní styk?

Tak to je hodně otázka hodně na tělo. My jako sportovci jsme dost pod tlakem. Neustále nějaká disciplína. Potřebujeme jako všichni nějaký ventil. Ale nemysli si o mně, že se chodím vybít do nějakých podniků. Zas tak neblázním.

Nedávno jsi mi říkal, že díky sportu šel tvůj soukromý život stranou.  Randíš? Nebo třeba s některou i chodíš?

Randím, se žádnou teď momentálně nechodím. Nechávám tomu volný průběh.

Je tedy těch holek víc? Máš třeba v každém městě jinou kamarádku?

Chceš snad po mně, abych musel prodat medaile, abych měl na soudy? Takže odpovídám jednoznačně, že v žádném případě. Já ti to řeknu takhle, ke všem holkám se snažím chovat gentlemansky. Zaplatím v restauraci, otevřu dveře, ale je pravda, že jim třeba nezvládám sundat kabát. Ale naštěstí žijeme v době emancipovaných žen. Takže jim to snad ani tam moc nevadí.

Jak probíhá taková večeře? Musí ti ta konkrétní slečna nějak pomoct?

No tak samozřejmě že nemusí, ale jinak bude večeřet sama. Potřebuji třeba nakrájet jídlo.

Nevadí ti tyhle otázky? Můžu pokračovat?

Jasně, ptej se, na co chceš.

Mě totiž zajímají i takové praktické věci. Jak to máš třeba s toaletou.

Používám speciální tyč, díky které si dokážu sundat kalhoty. Nedá se brát ale všude. Takže pokud někde jsem, jsem rád, že mi někdo pomůže. Doma mám speciálně upravený záchod.

Slyšela jsem, že ten ti prý i namasíruje zadek. To je trochu luxus, ne?

Je to příjemný.

A třeba v hotelu?

Tam je většinou někdo se mnou. Nicméně je to tam ale trochu komplikovanější než doma. Konkrétně třeba právě na toaletě. A tady bych se chtěl moc omluvit všem pokojským na celém světě.

Většinou tedy máš ale s sebou nějakou asistentku nebo asistenta. Stalo se ti někdy, že někdo řekl, že ti nepomůže? Že to prostě nedá?

Stalo. A vůbec to těm lidem nezazlívám. Sám nevím, jestli by mi to nevadilo. Je ale pak jasné, a kolikrát je mi to opravdu líto, že s těmito lidmi nemůžu pracovat.

Arny, pojďme k dětství. Kam jsi vlastně chodil na základní školu?

Vystřídal jsem tři. Nejdřív jsem navštěvoval Arpidu, pak ZŠ Dubné, pak církevní školu v Českých Budějovicích.

Setkal ses někdy s šikanou?

Setkal. Jeden spolužák mi pěkně zatopil. Byl to tehdy pěknej záhul. Ani nevím, kde skončil. Dokonce jsem se po něm i ptal, ale nikdo o něm nic neví.

Co bys mu dnes řekl?

Normálně bych ho pozdravil. Byli jsme tehdy dětmi.

A naopak? Našel jsi na základce nějakého opravdu dobého přítele?

Jasně, tenhle kluk mi naopak hodně pomáhal. Kamarádíme dodnes. S ním jsem si asi poprvé začal ze svého handicapu dělat legraci. Byli jsme tenkrát v divadle a tenhle můj kamarád mi po představení říkal: Arny, tak zatleskej, a mně to přišlo hrozně vtipné.

Umíš si ze sebe udělat legraci i dneska?

Jasně. My handicapovaní, abychom nezanevřeli na svět, si ze sebe prostě musíme umět udělat srandu.

Máte to tak všichni?

Znám spoustu handicapovaných, kteří to neumějí. Ale jsou to většinou lidi po úraze, kteří se s tím nenarodili. Vlastně tomu rozumím.

Cítil jsi někdy ty sám rozdíl mezi sebou a „normálními“ dětmi?

Určitě. Štvalo mě to… Mrzelo mě, že třeba nemůžu sám dělat spoustu věcí. Ale časem to přešlo.

Jak tehdy, když ses narodil, reagovali tví rodiče?

Mamka volala taťkovi, který přijel do porodnice do Písku. A tam si řekli, že mě naučí všechno, co umějí oni. Jsou to velcí sportovci.

Rozhodně to nebylo plácnutí do vody.

To nebylo. Dělám všechny sporty jako oni.

Ale musel to pro ně být šok.

Byl to šok, protože se to dozvěděli až po mém narození, do té doby s tím nikdo nepočítal. Navíc jsem měl nejen vrozenou vadu, ale taky problémy s klouby. K tomu problémy s krví, takže jsem byl dva roky v Jihlavě. Pak si mě vzali na Lipno, kde měli pronajatý penzion. Taťka na to nebyl asi tehdy moc připravený, ale mamka si prosadila svou. Jako správná ženská.  Tam jsem se taky naučil plavat.

Tvůj handicap není geneticky daný. Pátrali jste někdy po příčině?

Nikdo neví, jak se to vlastně přihodilo.

Máš velkou pravděpodobnost, že by se ti narodilo naprosto zdravé dítě.

Ano a vlastně bych si to moc přál.

Plánuješ děti?

Samozřejmě. Děti jsou to nejdůležitější, co člověk v životě má.

Mohlo by se tedy stát, že na další olympiádu už odjedeš jako táta?

Tak to zatím nemám v plánu. To je asi ještě brzy.

Co sourozenci? Nechtěli ti rodiče nějakého pořídit?

Já jsem vlastně až třetí pokus. Mamka měla zdravotní problémy. Po mém narození už to nezkoušeli. Uvědomovali si, že to bude náročné.

Chtěl tě někdy někdo využít?

Hlavně po Riu. Začali se mi ozývat známí, které jsem léta neviděl.

Arny, co pro tebe tvůj handicap vlastně znamená?

Abych řekl pravdu, tak to dnes beru vlastně jako výhru. Díky tomu jsem tam, kde jsem. Bez něj bych byl možná úplně normální kluk, který by ale ničím nevyčníval a možná by nic nedokázal.

CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V BŘEZNOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Na stáncích v za 49 Kč, elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz

Roční předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč