Zpěv mi zachránil život
Svůj barevný soprán propůjčila i lišce Bystroušce ve stejnojmenné opeře Leoše Janáčka v prestižním mezinárodním projektu – animované podobě Janáčkova slavného díla. Tato energická půvabná rusovláska, milovnice přírody a adrenalinu se velmi vymyká tradičním představám o operních pěvkyních. V polovině devadesátých let začala se svým tehdejším přítelem cestovat zcela volně bez cestovních kanceláří a průvodců po destinacích, které v té době patřily k těm exotičtějším a divočejším. Když jsem se na začátku našich povídání o jejích dobrodružstvích poměrně naivně zeptala: „Kolikrát Vám šlo opravdu o život?“ Začala se smát: „Opravdu o život jde přece v životě pořád!“
Její zážitky jsou plné krásy, napětí a poznání, ale i vážnějších okamžiků, na které se jen tak nezapomíná. Když Radka Sehnoutková začne s humorem sobě vlastním líčit zážitky z cest, jste jako v pohádkách Tisíce a jedné noci. Chcete přidávat další a další.
Ten výčet v úvodu je jen zlomek toho, co jste se svými přáteli zažila. Procestovala jste velký kus světa: Austrálii, střední Afriku, Kamčatku, Indonésii, Sinai, Turecko, a všude jste se pohybovala v místech na hony vzdálených turistickým centrům a jejich ruchu. Jak vaše cestování začalo?
Můj tehdejší přítel měl velké cestovatelské sny inspirované Richardem Halliburtonem (americký dobrodruh a cestovatel, pozn. red.). Po jeho ročním putování po světě jsme se velice romanticky setkali v Jakartě na Jávě. Strávili jsme v Indonésii společné dva měsíce. Bylo to v roce 1995. Tam začalo moje cestování do dalekých končin. Obvykle jsme odjížděli na celé prázdniny.
Indonésie – na první cestu a začátkem devadesátých let to byl velmi exotický cíl!
Jen cesta letadlem byla zážitek! Letěla jsem sama poprvé v životě, se školními základy angličtiny a bylo mi 19 let. Indonésie byla ovšem úžasná. Procestovali jsme ostrovy Jávu, Bali, Komodo, Lombok a Flores. Všechny cesty jsme jezdili stopem, s domorodci na traktoru, na korbě, na střeše autobusu, zkrátka, kam nás vzali. Vše co nejlevněji. Jedli jsme jako místní lidé, jídlo v lokálních hospůdkách a z ulice.
V roce 1995 jste museli být vy sami exotičtí pro Indonésany.
Exotika to byla oboustranná. Turistů bylo poskrovnu, pár batůžkářů. Běloši byli pro Indonésany exotičtí výškou, barvou pleti, my máme na těle chloupky, oni ne. Hned v prvních dnech se na mě vrhnul celý vojenský útvar, protože jsem z neznalosti zvyklostí měla šortky a blůzu na dva knoflíky. Holé nohy a obnažené břicho bylo pro ně větším sexuálním symbolem nežli ňadra. Nikdy jsem už pak styl oblékání nepodceňovala. Ale přesto mě jako ženu ne všude dobře přijali. V jednom místě na Lomboku jsme se setkali s obrovskou neopodstatněnou nenávistí, dokonce mě kamenovali místní ženy, protože jsem byla jiná. Jindy se mi stala pikantní příhoda, když se ke mně do pokoje dobýval majitel malého hotýlku, který mi nabízel zdarma nocleh v hodnotě cca 75 Kč, když mu budu po vůli. To jsem už uměla pár nadávek v indonézštině a pomohly i ostré nehty, takže jsem se ho dokázala zbavit.
Vy mluvíte indonésky?
Teď už bych si asi na mnoho nevzpomněla, ale ano, uměla jsem základní fráze. Zpravidla jsem se dokázala domluvit v řeči té země nebo oblasti. U těchto jazyků to není těžké. Stačí se naučit slovní zásobu, gramatika je jednoduchá. A mně nedělalo problém komunikovat. Často jsme navštěvovali domorodá obydlí, místní nás sami zvali. Já byla ta, kdo navazoval kontakt a Vítek, můj tehdejší přítel, zachovával větší odstup a byl na pozoru. Vyhovovalo nám to tak, bylo to osvědčené a cítili jsme se oba bezpečně.
Mně se zdá, že si vás nebezpečné situace jaksi samy nacházely sotva jste opustila letištní halu.
To si jen myslíte, můžete přijít k úhoně i tam. Do Sydney jsme přiletěli v okamžiku, kdy nějaká místní chemická továrna kontaminovala pitnou vodu v celém městě. To jsme ovšem nevěděli a já se hned po příletu napila z kohoutku. Týden se mnou lomcovaly teploty a střevní problémy. Později jsme se dozvěděli, že na kontaminovanou vodu tehdy někteří lidé i zemřeli. Měli jsme vlastně štěstí.
Tím jste si to vybrala hned na začátku…
Tohle bylo docela vážné a ostatní už byly spíše legrace a dobrodružství. Třeba v místní zoo nám ošetřovatel půjčil hada, odběhl pro cosi a nevracel se. Asi na nás zapomněl. Had se mi začal pomalu ovíjet kolem rukou, pak kolem krku a přitahoval. Ošetřovatel nikde. Běhali jsme sem tam a hledali pomoc. Potkali jsme však akorát skupinku Japonců, kteří si mě přidušenou nadšeně fotili jako výbornou atrakci! Nakonec to dobře dopadlo, ošetřovatele jsme našli. Stačilo jediné stisknutí hada někde za jeho hlavou, tlak povolil a já klesla k zemi lapající po dechu. Dalším nezapomenutelným zážitkem byla návštěva opery v Sydney, kdy jsme se akorát trefili do výročí 25 let od otevření této nádherné stavby. Mile mě překvapilo, že jako jeden ze tří slavnostních titulů k této příležitosti byla uváděna Janáčkova Její pastorkyňa. Ovšem top zážitek bylo setkání s velrybou keporkak. Zpívala jsem jí a ona tancovala. Něco fascinujícího.
Povídejte…
Byli jsme na menší lodi pozorovat velryby. Kapitán je k nám lákal boucháním rukou do boku lodi. Zvuk se nese vodou a velryby jsou prý zvědavé. Úspěch to ale nepřineslo. Odtrhla jsem se od skupinky, přešla na druhou stranu paluby a začala zpívat do otevřeného prostoru oceánu. Po chvíli se z vody vynořila mohutná masa připomínající ponorku. Velryba vyjela nad hladinu jako výtah. Nejdřív čumák, pak její tělo. Rozepjala ploutve a začala se točit do rytmu písně. Pak si lehla na bok a zase se točila okolo své osy. A opět do rytmu. Následovalo to nejlepší. Velryba se zastavila a dlouho se na mě dívala. Potom se zanořila a vyplula co nejblíže lodi s ploutví napřaženou ke mně. Chtěla jsem se jí dotknout, natahovala jsem se z lodě, co to šlo. Chybělo nám jen pár centimetrů. Kapitán byl tou scénou fascinován stejně jako já. Říkal, že kdybychom se setkali za padesát let, že mě tahle velryba pozná. Můj zpěv jim prý připomínal jejich vlastní zpívání. Za nějakou dobu připlula ještě druhá velryba. Největší nadšení keporkaci projevovali, když byla píseň ve tříčtvrťovém rytmu, valčíčky.
Tahle příhoda je idylická, ale více jich je drsnějších. Nebo se pletu?
Možná nebezpečí jsou tak nějak součást našich životů a jsou všude, i doma. Člověk si to nesmí připouštět. V destinacích mimo Evropu jim jdete asi malinko víc naproti. Ať jsme dojeli kamkoliv, vždy se tam dělo něco zásadního. Již zmiňovaná otrava vodou v Austrálii, ničivé zemětřesení v Turecku v r. 1999, které mělo podle některých odhadů na svědomí až 35 tisíc lidských životů, diktátorský režim Roberta Mugabe v Zimbabwe, jeho nenávist k bělochům a důsledky ve formě mezinárodních sankcí na pohonné hmoty a potraviny, nebo dozvuky občanské války v Tádžikistánu. Pro ilustraci taková drobnost – odskočila jsem si nevědomky na toaletu do minového pole! Samostatnou kapitolou jsou pak mračna hmyzu a divoká zvířata.
Jaký hmyz a jaká divoká zvířata? Evropan si vybaví nejspíše malárii a lva…
Ať jsme byli kdekoliv, vždycky nás něco kouslo, štíplo. Za dobu cestování jsem okousaná od všeho možného. Od mušek z mangrove, od divokých vos na Kamčatce, od rojů komárů, jejichž útoky na stan měly intenzitu šicího stroje, nebo od otravných miliónů much a neodpuditelných ovádů v Austrálii. Vždy jsem jen trnula, aby nešlo o hmyz infikovaný nebezpečnými chorobami. Také při koupání musíte myslet na všechno. Počínaje krokodýlem, hrochem, žralokem, konče různými bakteriemi, se kterými si naše evropská tělíčka mytá chlorovanou vodou neumí poradit. V Tádžikistánu nám nečekané setkání připravil sněžný leopard. Kempovali jsme v noci u řeky, fotili noční oblohu. Uslyšela jsem jemné došlapování na kamenitém svahu nad námi a na zlomek vteřiny ho zahlédla v odrazu světla baterky.
Jaký to byl pocit?
Utíkali jsme k vesnici jako o závod. Nevěděli jsme, že je plachý. V té chvíli to bylo strašidelné. Doběhli jsme k prvnímu obydlí a schovali se pod střechu venkovní terasy. Přicházela bouřka. Svištěl vítr, ohýbal stromy a spustil se liják. Ráno jsme se probudili a překvapeni vyhlíželi skrze větve. Na ten domek totiž spadl strom, ale opět tak šťastně, že nás pod sebou jen dočasně uvěznil. Nikomu se nic nestalo. Ráno nám místní horalé řekli, že jsme měli štěstí, protože leopard jim chodí na pasoucí se dobytek. A před divokou zvěří mě také ochránil zpěv.
Zpěv vám zachránil život? Kdy? A co jste zpívala?
Ano a ne jednou. Zpívala jsem všechno, na co jsem si vzpomněla. Lidové písně, operní árie. Nejvíce jsem se nazpívala na Kamčatce, kde jsem preventivně zaháněla medvědy. V té době měli totiž mláďata a byla pravděpodobnost, že se naše cesty zkříží. Procházeli jsme nedotčenou, hustě zarostlou tajgou, nejschůdnějšími terény, stejně jako divoká zvěř. Jednou došlo k tomu, že mláďata zavítala do našeho tábora. Chtěla si hrát, ale nezbývalo, než je zahnat, aby nás jejich matka nerozcupovala. První situace, kdy jsem sama stála tváří v tvář zvířeti, a měla pocit, že se musím bránit, byla ale v Africe. Překvapení mi připravil mohutný kudu velký v Malawi. Rozkročil se, namířil na mě své dlouhé rohy, zahrabal kopýtkem a zafrkal. Bylo naprosto jasné, na co myslí. Přemýšlela jsem, čím bych mu při své výšce 160 cm projevila svoji sílu, abych zvýšila své šance a předešla útoku. Napadlo mě, že to, co je na mně největší, je, že dokážu zesílit hlas. Ve zlomku sekundy jsem naplno spustila: „Quando men vo,“ árii Musetty z Pucciniho Bohémy. Antilopa jistě slyšela operu poprvé a taky se tak tvářila – šokovaně. Otočila se a s pohledem přes rameno odcházela raději pryč.
Zlatá střední Evropa…
Nemusíte vždycky jezdit daleko, abyste prožili nějakou kuriozitu. Na slovensko-maďarských hranicích mi při spaní pod širákem vlezl do ucha škvor. Pro ty, kteří to nezažili – máte intenzivní pocit, že někdo škrábe nehty na tabuli uprostřed vaší hlavy. Pod dojmem vyprávění našich babiček, že škvor prokousne bubínek, jsem svým hysterickým křikem přivolala hlídky pohraniční stráže obou zemí. Vždycky bylo něco, ale vždycky jsme měli štěstí v různých podobách.
Vy máte tedy opravdu srdce dobrodruha! Ale nejde mi do hlavy, jak s dráhou operní pěvkyně koresponduje koupání v ledovcových řekách v teplotách lehce nad nulou. Pavarotti neudělal krok bez šály a každý z pěvců se bojí chladu jak čert kříže.
Buď jste otužilá, nebo se musíte dobře obléknout. Tenkrát jsem to neřešila, ale dnes už jsem opatrnější. Největší zimu jsem zažila za polárním kruhem ve Finsku, kam jsme se vydali pozorovat polární záři. Bylo to v lednu, spali jsme ve stanu. K půlnoci klesaly teploty k minus 40 oC, takže žádný komfort. Ráno jsme chodili rozmrzat na benzínové stanice. Každé jídlo, které jsme uvařili, vmžiku vychladlo. První z nás ho měl ještě vlažné a pak už to bylo jako v dětské říkance o myšce, která vařila kašičku. Na čtvrtého se nedostalo, protože jídlo zmrzlo. Na obličeji i na vlasech jsme měli jinovatku. Jednomu kamarádovi přimrzla lžíce k jazyku a mně přimrzly k sobě řasy. Vzájemně jsme na sebe dýchali, abychom rozmrzli. Dnes jsou to už jen veselé vzpomínky. Nicméně odjížděla jsem do Finska nemocná, a vrátila se zdravá!
A viděli jste polární záři?
I vyfotili. Bylo to úžasné přírodní divadlo. Jako byste se dívala na vodní hladinu, na vír, ve kterém se točila fosforeskující žlutá a zelená barva, vytvořil se duhový most, ze kterého vystřelovaly roje světelných hvězdiček, objevila se i červená.
Odváželi jste si tedy pěkné zážitky.
Ano, i když velice brzy jsme měli takovou nepříjemnost. Cesta zpět byla naplánována přes Rusko a pobaltské republiky. Když jsme přejeli hranice do Ruska, silnice byly naprosto neznačené, rozbité s obrovskými výmoly. A najednou nás zastavila policie, že jsme jeli moc rychle přes vesnici. Když jsme se ptali, kde je ta vesnice, ukázali – tááámhle za lesem. Sebrali nám pasy a čekali, co jim nabídneme. Zachránily nás až podstrčené dolary. V té chvíli si uvědomíte, že když má někdo moc a chytrosti příliš nepobere, může člověku pěkně zavařit.
Když jste zažila tolik nebezpečí, co vás lákalo k dalším výpravám?
Všude jsem jezdila s nadšením, plná očekávání. Nic jsem si nepřipouštěla. Vždycky jsme se snažili podřídit společnosti, ve které jsme se pohybovali. V přírodě také musíte dodržovat bezpečnostní pravidla. A co mě lákalo? Poznávání.
Vyzkoušela jste si i kouzlo voodoo. Jak k tomu došlo?
Voodoo je plná Afrika. Vzpomínám jeden konkrétní a ne zrovna příjemný zážitek z afrického autobusu. Dostala jsem se do vášnivé diskuse s domorodci na téma, jak běloši žijí na úkor černochů, jak je vykořisťují atd. Přišla chvíle, kdy nám docházely argumenty. Pánové na mě vytáhli nůž a chtěli peníze. Reagovala jsem ihned a poměrně šíleně. Vytáhla jsem své dva předměty – deštníček, který se dává na zmrzlinové poháry, a šavličku na jednohubky. Oba mi dala kamarádka na party před odletem, jakože z legrace pro štěstí na cestu. Nevěřila jsem, že bych to někdy využila k sebeobraně. Při africké pověrčivosti jsem pánům nakukala, že jsem opředená ochranným kouzlem voodoo, a že ten deštníček mě chrání před jakýmkoliv nebezpečím, a šavlička zneškodní každého, kdo by mi chtěl ublížit, takže do roka a do dne zemře. To nám umožnilo dále pokračovat v umírněnější diskusi a nakonec se i přátelsky rozloučit.
Kdy vám bylo na cestách úzko?
To je vždycky tak – krásné věci mohou jít společně i s tím horším. Na cestách potkáváte chudobu a nemoci, drásá vám to srdce, ale víte, že s tím jako turista nemůžete nic moc udělat. V horských vesnicích tádžického Pamíru jsme viděli spoustu nemocných, dokonce i se suchou leprou. Nabídli jsme jim, že zaplatíme všem potřebným cestu nákladním autem k lékaři. Odmítli to, neboť cesta je jen zlomek toho, co by je stála celková léčba. My jsme však na víc neměli. Cestujete, vidíte krásu krajiny, zajímavé památky a musíte do sebe vstřebat i tohle ostatní. Beznaděj, bezmoc, chudobu.
V Tádžikistánu jste se přimíchali do občanské války. Vraťme se k tomu – to už nejsou vosí bodnutí a útočící antilopa…
Zůstali jsme hloupě ve slepé uličce. Tenkrát byl Tádžikistán ve válečném stavu s Uzbekistánem, kam jsme se chtěli podívat, neboť jsme to nevěděli. Vyprchávalo nám tádžické vízum, státní instituce nefungovaly. Neměli jsme dostatečnou hotovost, pouze cestovní šeky. Byli jsme donuceni změnit plány. Potřebovali jsme se dostat do Kyrgyzstánu. Dělilo nás pouze pár kilometrů přes území Uzbekistánu. Byla to jediná schůdná možnost, ale bez uzbeckého víza nelegální. Paradoxně nám pomohlo noční přepadení našeho pokoje ruskými vojáky. Bylo to na udání, že jsme špióni. Následovala prohlídka, při které vojáci objevili menstruační tampóny, a začali vykřikovat: „Municija, municija!“ Dostala jsem záchvat smíchu a v zápětí kalašnikova do zad. Vedli mě chodbou s rukama za hlavou pryč od kluků. Došlo nám, že situace je vážná. Naštěstí se velitel komanda dal umluvit a vyměnil mě za mapy horských terénů, které jsme přivezli z Čech, a pro ně byly vzácností. Pár dní jsme žili ve stanném právu – zákaz vycházení po setmění, obrněná auta s odstřelovači a mezi tím hrající si děti. Když jsem potřebovala v noci na toaletu, musela jsem se plazit venku ke kadibudce jako partyzán. Pryč jsme se dostali právě díky ruskému veliteli, který nás umístil do vojenského letadla převážející zraněné a mrtvé vojáky do kyrgyzského Biškeku. Byl to nejhorší let mého života. U nohou se vám natřásá mrtvola a vedle vás sedí na lavicích krvácející hekající vojáci. Děs. Hodinu a půl letu jsem brečela, Zároveň i strachy, protože na letadla v tomto prostoru často útočili mudžáhedíni. V Biškeku, kde se o válce četlo jen v novinách, jsem vnitřně prožila, jaké to je, mít skutečný pocit svobody.
V angažmá v DJKT jste od roku 2006, jste hodně pracovně vytížená. Vím, že jste se cestování nevzdala, ale tak intenzivní, jako v druhé polovině devadesátých let, to už není. Neschází vám někdy?
Cestuji s batohem i v současnosti, se svým dnešním partnerem, ale ne tak divoce. Dnešní podmínky jsou úplně odlišné. Cestuje se masově, s obrovským komfortem, s mobilními telefony, internetem, kreditkami. Nic z toho jsme tenkrát neměli. Zkrátka svět se změnil. A moje možnosti také. Mám angažmá, pracovní závazky, nemůžu odjet jen tak na dva, tři měsíce. Ale dobrodužnou povahu jsem neztratila!
Jistě najdete dobrodružství i na jevišti. Koneckonců, nebyl váš výlet do činohry – role Elvíry v Molièrově Donu Juanovi v režijním pojetí Martina Čičváka – také takovým dobrodružstvím, ale na jevišti?
Ano, velkým. Nové zkušenosti, nový způsob práce s hlasem, větší dramatičtější poloha role, než jsem zvyklá z opery, to vše vyžadovalo hlubší objevování neznámého. Úcta a radost, jak mě zkušení a uznávaní kolegové z plzeňské činohry přijali, podporovali mě a brali mě jako sobě rovného. Za to jsem jim vděčná. Taková dobrodružství jsou pro mě výzvou a já jsem jim otevřená.
... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ZÁŘIJOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!
Na stáncích v prodeji za 49 Kč!