Restaurování papíru je velké dobrodružství

Předtím jste pracovala v pražském muzeu. Čím vás oslovila nabídka regionální galerie?

Z jižních Čech pocházím a vystudovala jsem tady nejdříve Filozofickou fakultu Jihočeské univerzity, teprve poté jsem odešla mimo region. Ale se spolužáky jsem zůstala v kontaktu a věděla, co se tady chystá. Možnost být u zrodu něčeho nového mě velmi lákala: jak díky proslulosti sbírek Alšovy jihočeské galerie, tak jako mimořádná příležitost navrhnout a vybrat vybavení konzervátorského a restaurátorského pracoviště podle svých představ – tak, aby co nejlépe sloužilo svému účelu a vyhovovalo charakteru sbírky.

Měla jste už dostatek zkušeností, abyste věděla, co pořídit?

Během vysokoškolského studia zaměřeného na restaurování jsem získala mnoho zkušeností především v restaurátorských ateliérech fakulty, ale i při praxích a stážích v jiných institucích.Když to šlo, pracovala jsem také u soukromých restaurátorů. Rok jsem strávila v Muzeu hlavního města Prahy v Oddělení konzervace sbírek. Mají tam restaurátorské dílny specializované na různé materiály, a tedy i odborníky s různým konzervátorským zaměřením, např. na kov, textil, dřevo, keramiku, obraz atd. Pracovala jsem v dílně specializované na papír – celkem jsme tam byly tři, což bylo výborné, protože jsem mohla s kolegyněmi spolupracovat nebo konzultovat.Když bylo potřeba, vypomáhala jsem také s restaurováním obrazů na plátně. Byl tam prima kolektiv a moc se mi tam líbilo. Nabídka, která se objevila tady v Českých Budějovicích, však pro mě byla velkou výzvou. Příležitost, že si budu moci své pracoviště vybavit tím, co považuji za nutné, a pak v něm sama působit, mě lákala. Byť to má samozřejmě i své minusy.

Jak se vlastně člověk stane expertem na papír? Studovala jste na svou profesi spoustu let – můžete popsat cestu, jak jste se k tomu dostala?

Už od dětství jsem toužila něco tvořit, hlavně jsem malovala. Proto jsem si po základní škole vybrala Střední uměleckoprůmyslovou školu sv. Anežky České v Českém Krumlově a potom jsem vystudovala bakalářský obor dějiny umění na Jihočeské univerzitě. Přednášky mě moc bavily, ale spíš jsem tíhla k praktičtějšímu zaměření. Zapůsobila na mě studentská stáž v konzervátorských dílnách Národního památkového ústavu ve středočeských Ďáblicích. Měla jsem možnost zkusit si tam práci v pozlacovačské dílně a tato činnost, která vyžaduje velké soustředění a schopnost klidu, mě okouzlila. Po této zkušenosti jsem se rozhodla, že zkusím restaurátorskou školu. Tam jsem začala teprve objevovat, co všechno tahle profese obnáší, ale stát se expertem, to chce ještě mnoho a mnoho let zkušeností.

Kde jste studovala a bylo těžké se tam dostat?

Vybrala jsem si Fakultu restaurování v Litomyšli, která patří pod Univerzitu Pardubice. Kromě toho jsem podala přihlášky ještě na magisterské studium dějin umění na Karlovu univerzitu v Praze i Masarykovu univerzitu v Brně. Přijali mě na všech těchto školách, ale vybrala jsem si restaurování. Třebaže to znamenalo ještě řadu let studia. Bakalářské studium tam obnáší čtyři roky a pak ještě dva roky magisterské. Takže když k tomu přičtu ty tři roky, které jsem strávila na Jihočeské univerzitě, trvala mi vysoká škola celých devět let. To bylo hodně, ale nelituji toho, že jsem si vybrala tak náročné zaměření. Mé odhodlání, zda to skutečně chci dělat, prověřily už talentové zkoušky, které trvaly tři dny. Nejdřív jsem přinesla své práce, pak jsme dostali úkol tvořit přímo na místě a nakonec přišly pohovory a testy z teorie. V té době jsem se navíc musela učit na státnice na univerzitě, takže jsem toho musela zvládnout najednou dost.

Jaké jste si v Litomyšli vybrala zaměření?

Mají tam čtyři restaurátorské ateliéry se zaměřením na: nástěnné malby, sgrafita a mozaiky; kámen; papír, knižní vazbu a dokumenty a pak obor, pro který jsem se rozhodla já – umělecká a umělecko-řemeslná díla na papírových, textilních a souvisejících podložkách. Absolvent tohoto zaměření je vhodným odborným pracovníkem do galerií.

Zrovna Litomyšl, jejíž zámek zdobí tisíce sgrafitových „psaníček“, je pro studium restaurátorství jako stvořená. Zachovat tyto omítky mi připadá jako nekonečný proces…

Naše fakulta stojí velmi blízko tohoto slavného zámku. Zrovna když jsem tam studovala, otvírali i novou fakultní knihovnu, ze které můžete při studiu oknem koukat rovnou na zámecké návrší a zámek. Máte pravdu, že Litomyšl je pro milovníky památek úžasným městem. Na novodobé rekonstrukci zámeckých omítek pracoval celý tým českých malířů a restaurátorů, jako například Olbram Zoubek, Václav Boštík, Zdeněk Palcr a Stanislav Podhrázský. Bylo moc pěkné tam studovat, navíc jsme bydleli v úžasném prostředí piaristické koleje, kde jsou i restaurátorské ateliéry. Byla to příjemná studentská léta.

Obsahovala i praktické úkoly?

Ano, v posledních ročnících dokonce praxe převažuje. V tomto oboru je nutné naučit se a osvojit si co nejvíce výtvarných a restaurátorských technik, seznámit se s velkou škálou materiálů a vidět co nejvíce druhů poškození, aby odborník stanovil pro dílo ten nejvhodnější a nejšetrnější způsob zásahu. Restaurování je jedinečný studijní obor, který spojuje řemeslo a umění s vědou. Jedna z prvních praxí byla práce na obnově Dětenického betlému z 19. století. Pod vedením akademického malíře a restaurátora Josefa Čobana jsme dopomohli k jeho úplné obnově – bylo krásné sledovat rozhýbané figurky! Tento unikát bude až do 8. ledna součástí adventní výstavy mechanických betlémů v Regionálním muzeu v Litomyšli.

Byla jsem v tomto městě poprvé letos v létě a zaujalo mě, jak průvodkyně ve svém výkladu o městě zdůrazňovala, že v Litomyšli se všem zalíbí natolik, že se tam rádi vracejí. Důkazem jsou příběhy velkých osobností české kultury. Pobývala jste tam dlouho – máte z toho města podobný dojem?

Ano, mám. Navíc na fakultě jsme fungovali jako jedna velká rodina – je to výběrová škola, takže na každém ze čtyř oborů studovali za mých časů v ročníku většinou jen čtyři studenti. Příští rok bude Fakulta restaurování slavit třicet let od svého založení a rozhodně se tam chystám jet.

S jakými úkoly jste se ještě při svém studiu setkala?

Chodily k nám třeba zakázky z Muzea umění v Olomouci, pro ně jsem restaurovala obrazy od Vratislava Nechleby, Otakara Nejedlého a Václava Hradeckého. Moc zajímavým úkolem bylo zpracovat obsáhlou pozůstalost umělkyně Milady Schmidtové Čermákové (1922–2015). Měla pohnutý osud, ze studií na Vysoké škole výtvarných studií v Bratislavě ji z kádrových důvodů vyloučili, a tak se vrátila na Vysočinu, kde včelařila a tvořila. Věnovala se hlavně portrétu, autoportrétu a figuře. Neměla moc peněz, takže pracovala s levnými dostupnými materiály – balicí papír slepovaný škrobem, uhel, pastelka, tužka, tuš. Její díla byla většinou většího formátu, a restaurovat i vystavovat velkoformátové dílo na papíře je náročné. Galerie výtvarného umění ve Zlíně jí roku 2018 uspořádala první retrospektivní výstavu a nás těšilo, že tam můžeme vidět veřejně vystavené práce, s nimiž jsme se předtím tolik piplali. Jsem za všechny zkušenosti z této fakulty velmi vděčná, protože obzvláště pan restaurátor Čoban velmi dbal na to, abychom si vyzkoušeli práci s mnoha materiály a osvojili si různé techniky, například pastel, kvaš či grafiku. Výuka v ateliéru vychází z tradice kvalitní řemeslné a výtvarné přípravy a zároveň z evropského pojetí restaurování, které zahrnuje vědecké poznatky.

Takže musíte být manuálně zručná a zároveň dobře znát i teorii. Včetně prevence, jak pečovat o vzácné předměty, aby dlouho vydržely v dobrém stavu. Jak je to s papírem, který působí tak křehce?

Papír kupodivu vydrží hodně, když mu to člověk nepokazí například skladováním v nevhodných podmínkách. Což naštěstí není případ Alšovy jihočeské galerie, protože tady byla sbírka papíru uložena správně, čemuž odpovídá i její stav. Doposud však v této galerii nebyl žádný restaurátor specializovaný na papír, aby se odborně zabýval sbírkou a kontroloval její stav. Je dobře, že se to už změnilo. Obecně totiž bývá papíru věnováno méně pozornosti než obrazům nebo sochám. Papír je občas zanedbávaný a ani umělecká díla na něm vytvořená obvykle nemají takovou hodnotu jako malby nebo sochy. Nicméně jsou to často první myšlenky a náčrtky umělců, které pro mě mají někdy větší hodnotu a kouzlo než pečlivě propracovaný obraz.

Co je při restaurování papíru nejnáročnější?

Velkým rizikem je, že při této práci může nastat hodně nenávratných kroků, které se pak už nedají napravit. Na to je třeba dávat velký pozor a předem si postup dobře rozmyslet. Paradoxně potřebuje restaurování papíru možná i víc vybavení než v případě jiných artefaktů. Ten proces je velmi dobrodružný. Dřevité papíry s vysokým obsahem ligninu, jako například novinové papíry, jsou extrémně citlivé vůči světlu a kyslíku. Ale někdy zdání klame, protože některý papír vůbec není tak křehký, jak se zdá. Například v Japonsku mají tradici výroby velmi kvalitního papíru z lýka keřů kozo, gampi nebo mitsumata, který toho vydrží opravdu hodně. Má dlouhá pevná vlákna, a přitom může být natolik jemný, že skoro není vidět. Japonský papír je proto velice vhodný k restaurování a používá se k opravě trhlin nebo k podlepení díla. Je to můj oblíbený materiál.

Můžete trochu popsat způsob své práce?

Záleží na konkrétním díle a jeho poškození, protože ke každému je třeba přistupovat individuálně. Nejprve musím udělat alespoň základní průzkum a zdokumentovat – popsat a vyfotit stav díla. Vyčistím povrchové nečistoty pomocí jemných štětců, pryží nebo muzejního vysavače. Změřím pH papírové podložky a v případě nízkých hodnot dílo odkyselím. Často bývají na rubu díla staré lepicí pásky, které musím citlivě odstranit, pokud to jde. Když to kondice papíru a charakter díla dovolí, je nejlepší vykoupat ho ve speciální vaně naplněné demineralizovanou vodou. Tím se vyplaví stará klížidla a degradační produkty celulózy, zvýší se pH a obnoví se vodíkové můstky v celulóze, což kladně ovlivní vlastnosti papíru. Efekt je často zřetelný pouhým okem a hmatem, zmírní se zažloutlost papíru a obnoví jeho pružnost. Dílo poté doklížím a vyrovnám. Mým úkolem je také sledovat správné uložení nebo adjustaci při vystavení díla. Cílem je, aby výtvarné dílo vydrželo v dobrém stavu co nejdéle.

Nemáte občas chuť něco vylepšit, když dílo tak detailně opečováváte?

Kdepak, to se nesmí! Hlavní zásadou je postupovat tak, aby mé zásahy poznal odborník. A aby byly v případě potřeby pokud možno odstranitelné. Každé dílo, které dostanu k restaurování, musím nejdřív vyfotit a někdy zaznamenat i průběžné kroky, pokud jsou zásadní. A pak pořídit fotografie restaurovaného díla a přidat zprávu o tom, co jsem udělala a jaké jsem k tomu použila materiály.

Jakého výsledku tedy vlastně chcete docílit?

U uměleckých děl je důležitá jejich estetická hodnota, kterou by případné defekty neměly na první pohled rušit. Nejčastěji dostávám díla, která byla poškozena manipulací s nimi, například při převozu na výstavy. Každý artefakt proto chci teď před zápůjčkou prohlédnout a pak ho znovu zkontrolovat po jeho návratu zpět do galerie. Ideální je, když dostanu možnost někdy s dílem na výstavu cestovat – moc se mi líbí vidět ho tam v novém kontextu mezi ostatními exponáty.

Nelze přehlédnout, že tady máte i jedno plátno Josefa Čapka. Jak se k vám dostalo?

Občas je pro mě užitečné si od papíru odpočinout a ráda pomůžu, když je v galerii něco aktuálně zapotřebí restaurovat. Úkol vyčistit Čapkův obraz „Květinářka“ z roku 1930, který byl předtím v karanténě, jsem přijala s velkou radostí. Je to krásná olejomalba a vážím si toho, že mám při své práci šanci hodně zblízka sledovat skladbu malby, tahy štětcem – zkrátka techniku, kterou autor použil. Čistila jsem barevnou vrstvu a nádherně to prokouklo, hlavně květiny v košíku, které jsou namalované velice pastózním nánosem barvy, takže se na nich zachytilo mnoho nečistot. Do péče jsem si vzala i dřevěný rám: zčásti jsem ho doplnila tmelem a vyspravila tak, aby mohl s obrazem ještě dlouho zůstat, protože k sobě patří. Snažíme se toho zachovat co nejvíce v původním stavu – práce restaurátora by tedy v principu měla být vlastně nenápadná. Není to nic pro lidi, kteří potřebují prosazovat sami sebe. Sice asi někdy strávím restaurováním uměleckého díla víc času, než kdysi autor potřeboval k jeho vytvoření…, ale je to služba umění, u něhož se čas i hodnota měří jinak než v našem běžném životě.

Vedoucí oddělení prezentace sbírek a kurátor Miroslav Růžička o sbírce grafiky a fotografie Alšovy jihočeské galerie:

„Grafická sbírka AJG čítá bezmála 14 tisíc sbírkových předmětů. Neobsahuje pouze grafické práce, ale i kresbu nebo například koláž (tedy takzvané ostatní nebo kombinované techniky). Fundus je neobvyklý svou pestrostí a značným množstvím témat. Mezi nejstarší artefakty řadíme barokní rytiny, u nichž se setkáváme jak s náboženskými, tak světskými motivy. Tato díla jsou pak i logicky nejhodnotnější. Příjemně ucelený je soubor rytin Johanna Eliase Ridingera z poloviny 18. století. Mě osobně se dotýká její význam hlavně v období 1. poloviny 20. století, především pak meziválečné období. Zde se nám zrcadlí autoři zastoupení v našich obrazových sbírkách, jako je Jindřich Štyrský, Toyen, Emil Filla nebo třeba František Hudeček. Tato díla ukrývají mnoho emocí a skrytého kontextu, který dodává výslednému sdělení značnou hloubku. Celková hodnota těchto artefaktů je nevyčíslitelná, což je podstatou sbírky muzejní povahy. Každoročně ji rozšiřujeme o zajímavé akvizice, kde se zaměřujeme na současný úhel pohledu, a zároveň doplňujeme o díla nalezená, zrestaurovaná atd. Papír vyžaduje specifické podmínky péče a uložení, neboť snadno podléhá entropii, na rozdíl od kamene či keramiky, a je tedy nutné k němu i takto přistupovat.“

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ZIMNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Zimní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz