Šedý kardinál

Pana Asgarova není možné přehlédnout. Mluví hlasitěji, než je v kraji zvykem, a své schopné zaměstnance platí více, než je v kraji zvykem. Internet o něm nabízí skoupé informace: společník firmy AA Investment Group s.r.o., je mu 57 let, pochází z Ázerbájdžánu. A tu leckterý našinec svraští obočí. Ázerbájdžán byla republika bývalého Sovětského svazu. Rusko! Co máme očekávat?

Říká se: Když se něčeho bojíš, sáhni si na to. Nejlepší způsob, jak sáhnout na dosud neznámého člověka, je podat mu ruku. Ali Asgarov ji sám ochotně nabídl k stisknutí a srdečně si popovídal.

Když jsem k vám jel, přemýšlel jsem, kolik toho o Ázerbájdžáně vylovím z hlavy. Hlavní město Baku, kde se narodil šachista Garri Kasparov a pěvec Muslim Magomajev. Dále ropa, Kavkaz, válka o Náhorní Karabach. Jako milovník jazzu vím, že v Baku se konají festivaly této hudby. Také máte vyhlášenou národní kuchyni. Pro ostatní informace bych se musel podívat do knihy. Není to málo vzhledem k tomu, že je mi 45 let?

Je to dobré. Mimochodem, zpěváka Magomajeva jsem znal osobně.

A co vy byste dal z hlavy dohromady o České republice ve svých 45 letech?

To se musím vrátit do roku 2005. Tehdy bych vám odpověděl: Automobily Tatra, rozvinuté strojírenství, textilní průmysl, proslulé pivo, hezká příroda. Vzpomněl bych si na jména několika českých hokejistů, třeba Haška. Než se Česká republika a Slovensko oddělily, jmenovaly se Československo. Byla to země Varšavské smlouvy. V roce 1968 k vám Sovětský svaz poslal vojáky, aby potlačili demokratizaci. Jednalo se o nezákonný čin a mnoho lidí zahynulo. Od toho okamžiku se myšlení československých lidí obrátilo proti Varšavské smlouvě, Sovětskému svazu a komunistickému režimu. Po sametové revoluci byl první prezident svobodné republiky Václav Havel. A závěrem – Češi jsou slovanský národ a jsou ve své podstatě neagresivní.

Bravo! Dokázal byste si v roce 2005 představit, že se jednou v České republice objevíte a budete tu investovat?

Určitě ne. V té době jsem byl, můžu říct, docela známým stavebníkem. Pod mým vedením pracovalo několik tisíc zaměstnanců. Spolu s manželkou už jsme měli stavební firmu v Dubaji, zatímco já pracoval převážně v Rusku.

A vidíte, my jsme tu o vás nic nevěděli. Pojďme, představíme vás jako ve stručné knize s nadpisem Ali Asgarov, jeho život a dílo. Kapitola první – Kde jste se narodil?

V Džallabadu (anglicky Jalilabad, ázerbájdžánsky Cəlilabad), který leží přibližně 200 kilometrů od Baku. Můj taťka pracoval jako dílenský vedoucí v závodě na opravy automobilů a maminka byla v domácnosti. Pocházím ze třinácti dětí, je nás celkem pět rodných bratrů a osm sester, já jsem z nich nejstarší.

Je běžné, že jsou v Ázerbájdžáně tak početné rodiny?

V 60. letech to bylo běžné, ale já mám v současnosti dvě děti. (směje se) Nicméně když se v naší rodině narodilo třinácté dítě, tak jsem se docela polekal, že už nás je strašně moc.

Tatínek zemřel, když mi bylo 31 let, a pak jsem se stal hlavou rodiny. Zajistil jsem sourozencům vzdělání, bydlení, provdal jsem sestry. Mnoho, mnoho práce.

Jaký byl tehdy vztah dětí a rodičů?

Jako dnes. V Ázerbájdžáně si mladší váží staršího. Jakmile přijde starší člověk do místnosti, ostatní povstanou. Například je stále přirozené, že děti svým rodičům vykají a prokazují úctu. I dneska, když za mnou přijede moje maminka na návštěvu, podle zvyku jí umyji nohy. Dělám to opravdu rád.

A vaše koníčky v dětství?

S kamarády jsme hrávali fotbal, ale nebylo na to mnoho času. Odmalička jsem musel pomáhat s pracemi na našem dvouapůlhektarovém pozemku a s maminkou jsem doma žehlil, pral, uklízel – úděl nejstaršího. Upřímně vám řeknu, moje dětství nebylo takové, jaké mají moje děti. K mým koníčkům vlastně patřila i škola. V Rusku tehdy byly základní školy desetileté a měly zároveň charakter střední školy. Ukončil jsem školu se zlatou medailí jako výtečník. Miloval jsem matematiku, geometrii, fyziku, chemii a biologii. Myslím, že jsem člověk s matematickým myšlením.

Jakou jste měl představu o své budoucí profesi?

Měl jsem dvě, a ani jedna nevyšla. Nejdřív jsem chtěl být boxerem. Boxoval jsem od dvanácti let. Naštěstí jsem si včas uvědomil, že boxeři skoro nic nevydělávají, jen dostávají po hubě. Aspoň tenkrát to tak u nás bylo. K druhé představě mě inspiroval můj strýček, profesor medicíny. Byl chirurgem a lidé k němu vzhlíželi s nesmírným obdivem. I já chtěl být chirurgem. Dokonce jsem složil zkoušky na medicínu. Komise mi dala tři jedničky a jednu dvojku. A kvůli té dvojce mi rovnou řekli, že na chirurga mě studovat nenechají. Nabídli zubaře nebo dětského lékaře. To pro mě nebylo tak lákavé, a než mě napadla nějaká další mladická iluze, už si pro mě sáhla vojna.

Kde jste sloužil?

Ve východním Německu. Oblíbený postup sovětské armády – posílali kluky sloužit co nejdál od domova, jenomže v případě obrovského Sovětského svazu a sfér jeho vojenského vlivu to vždycky bylo přes kus světa. Díky té službě v Německu jsem v Berlíně viděl a slyšel zpívat československého Karla Gotta, který přijel koncertovat pro vojáky. Po roce mě převeleli do Lenigradu a vybrali mě do vojenské školy. Vystudoval jsem ji, po vojně jsem zůstal dva roky jako voják z povolání a pak jsem dal armádě sbohem.

Měl jste lepší nápad, viďte?

Jasně, ekonomickou akademii v Moskvě. Konečně správné životní rozhodnutí! Po studiu jsem se vrhl do práce. Ve 26 letech jsem se stal ředitelem maso-mléčného kombinátu v Kaliningradě. Byl jsem nejmladším ředitelem z našeho vysokoškolského ročníku.

Jak se vám to povedlo?

Díky životní a pracovní filozofii, kterou jsem si tehdy vytýčil a budu ji stále dodržovat, protože se hned od začátku osvědčila. Pilně pracovat a současně být vždy v práci i životě čestný a pravdivý, aby se za mě moje děti nemusely nikdy stydět. Obklopuji se lidmi, kteří zastávají stejné hodnoty. Věřím, že pokud člověk není problémový, má upřímně rád lidi a váží si jich, nebude sám mít žádné větší potíže. Nikdy a nikde. A práce se mu bude dařit, ať se rozhodne věnovat jakékoliv oblasti.

Vy jste tedy byl mladým ředitelem potravinářského podniku. Ale hodně daleko od domova. Nestýskalo se vám?

Stýskalo se hlavně rodičům. Po třech letech mě přesvědčili, abych se vrátil do Ázerbájdžánu, ale vydržel jsem tam jen dva měsíce. Pak přišla lákavá nabídka v oblasti dřevozpracujícího průmyslu na Sibiři. Přijal jsem ji, ale zažil jsem tam opravdu strašné roky. Rusko 90. let, Jelcinova éra, korupce, banditismus, mafie.

Kde jste v té době hledal čestné lidi?

V Japonsku. Začal jsem se zabývat exportem dřeva a od japonských partnerů jsem koupil technologii. Společně jsme vytvořili firmu na zpracování surového dřeva a vyváželi jsme produkci do 28 zemí světa. Jenže v roce 1998 přišla v tomto odvětví krize a ceny dřeva strmě klesly.

Před chvilkou jste říkal, že člověk s vaší filozofií může být úspěšný v jakémkoliv oboru.

Proto jsem se přeorientoval na stavebnictví. Založil jsem stavební společnost a díky dobré práci se nám dařilo získávat zakázky ve velkých městech v Rusku. Naše stavby jsou v Moskvě, Petrohradě, Soči, Kazani a mohl bych vyjmenovávat dál. V roce 2008 jsme svou působnost rozšířili na Dubaj a Istanbul. Toho roku ale začala světová hospodářská krize. V Rusku jsem ukončil podnikání a zcela se přeorientoval na Dubaj. O dva roky později jsem předal veškeré akcie firmy v Dubaji manželce, aby byla zajištěná a taky aby neměla potřebu mě kontrolovat. (směje se) Začal jsem se s týmem společníků naplno věnovat investování v oblasti stavebnictví. Roku 2013 jsem se s rodinou usadil v Baku.

Je mi jasné, že se vám v podnikání opět dařilo. Hodně bych se divil, kdyby si tak úspěšného podnikatele nevšimli politici a nechtěli vás získat pro své záměry.

Takových nabídek bylo, i z nejvyšších míst! Podívejte, jaké mám na ruce hodinky. Dostal jsem je k pětapadesátým narozeninám, aniž jsem ale jakkoliv o to usiloval. (Odepíná hodinky a ukazuje jejich rubovou stranu, na které je věnování od prezidenta Vladimira Putina.) V Ruské federaci jsem obdržel pětkrát nabídku ministerských funkcí, měl jsem být zástupcem starosty Moskvy v záležitostech stavebnictví, ředitelem Investičního fondu Ázerbájdžánu pro zahraniční investice a tak dále a tak dále.

Proč jste na něco z toho nekývl?

Protože – já když řeknu Ano, tak stoprocentně dodržím slovo. Proto jsem v práci dosáhl toho, čeho jsem dosáhl. Ale taky umím říct Ne. Mnohým jsem řekl Ne. I proto jsem dosáhl toho, čeho jsem dosáhl. Pokud odmítám, je to vždy z důvodu, že se obávám, že bych později třeba musel dělat něco, kvůli čemu bych se pak nemohl podívat do očí svým dětem. Nechci žádnou státní službu, kde pak člověk musí upravovat svá rozhodnutí podle nějaké autority svázané s politikou. Neomylně vycítím, kdy mě někdo láká na peníze jako na vějičku. Proč bych na to přistupoval? Vždyť já si umím peníze vydělat sám. Jsem svobodný, sám se rozhoduji a nesu za svá rozhodnutí odpovědnost. Tím rozhodně neříkám, že jsem nejchytřejší. Ale nikomu nepatřím a nikomu se neklaním. To je pro mě důležité.

A kdyby vás někdo požádal jenom o radu?

Pokud je to rada v oblasti něčeho, co má přinést užitek lidem, potom rád řeknu svůj názor i nejvyšším představitelům. Však mi také proto říkají šedý kardinál.

To je něco jako šedá eminence?

Ne, v češtině má šedá eminence hanlivý význam. Šedý kardinál v ruském prostředí označuje člověka, bez kterého by se dílo nezdařilo, ale on nestojí o žádnou slávu. Nedělám rozdíly mezi lidmi. Když jsem bydlel v Ázerbájdžáně, přednášel jsem o byznyse na vysokých, ale i středních školách. Mám napsaný materiál pro dvě knihy na toto téma. Potřeboval bych se několik dní procházet po kavkazských horách, abych si všechno v hlavě utřídil.

Proč jste vlastně přesídlil ze své rodné země do České republiky?

Větu „Přijeď do České republiky“ mi v roce 2014 pověděla moje známá z Ázerbájdžánu, která bydlela v Praze. Řekl jsem si: „Pojedu, uvidím,“ a 2. května 2015 jsem přiletěl do Prahy. První rok jsem v Praze bydlel na turistické vízum, kdy jsem se po stanovené době musel vrátit do Baku. Tehdy přijel do Ázerbájdžánu český prezident Zeman v rámci podnikatelské mise a hovořil o byznys klimatu v Evropě, včetně České republiky. To ještě víc posílilo můj zájem.

Měl jste plán, do čeho se tady pustit?

Pomýšlel jsem na stavební činnost, ale když jsem viděl pracovní morálku zdejších pracovníků na stavbách, zase jsem od toho upustil. To není nic proti nim konkrétně – špatná pracovní morálka je teď problém v celé Evropě. Proto jsem začal uvažovat o investování v České republice.

Kdo vám dal tip na koupení hotelu ve Frymburku?

Byla to náhoda. Můj kamarád z Ázerbájdžánu, který žije v Českých Budějovicích, mě vzal na výlet do jižních Čech. Podívali jsme se na Hlubokou, do Krumlova, pak jsme jeli na Lipno. Cestou jsme se zastavili na oběd ve Frymburku v rodinném hotelu Kupec. Když jsem z hotelové terasy uviděl krásný výhled na jezero, řekl jsem kamarádovi: „Zeptej se majitelů, jestli by hotel neprodali.“ Nechtěli prodat. Nevadí, jeli jsme dál. Půl roku poté mi kamarád zavolal: „Chce prodat!“ Hotel jsem tedy koupil a přestavěl ho do nynější reprezentativní podoby. Mezitím přišli sousedé bydlící v blízkých domech a nabídli mi je ke koupi. Domy jsem koupil a začal je projektovat jako budoucí apartmány.

Proč jste hotel pojmenoval Leyla?

Tak se jmenuje moje mladší, šestiletá dcerka. Její jméno má pro náš hotel důležitou symboliku. Je východního původu a my hostům nabízíme spolu s českou a evropskou kuchyní také jídla Kavkazu a příbuzných oblastí, tedy východní kuchyni. Kavkazské speciality si postupně získaly takovou oblibu, že dnes tvoří až 65 procent objednávek našich hostů. Myslím, že i tím je náš hotel Leyla výjimečný.

Ale Leyla se jmenuje i vaše restaurace v Krumlově.

K ní jsem se dostal také náhodou. Původně to byl hotel Barbara, a i neodborné oko muselo vidět, že je nevyšší čas začít zpustlou budovu opravovat. Nejdřív chtěl tento objekt koupit můj známý. S prodávajícím se dohodl, já vypomohl složením zálohy, ale můj známý si koupi rozmyslel. Jenomže už tady byl slib koupení, na kterém jsem se svou zálohou podílel. A jelikož já slovo plním, koupil jsem tedy celý hotel sám a přebudoval ho v krásnou restauraci. Název Leyla mám zaregistrovaný ochrannou známkou, a proto jsem tak nazval i tento svůj druhý podnik.

Kdy budete restauraci Leyla otevírat?

Otevření jsme plánovali už před čtyřmi měsíci, ale to víte, je to dům v historickém městě a do věci mají co mluvit památkáři. Moje představa byla, že vybudujeme pro hosty nádhernou terasu. Památkářům se to nejdřív nelíbilo, ale pak půlku terasy schválili. A já teď čekám, že logicky schválí i tu druhou půlku. Budu doufat, že v době, kdy vyjde tento rozhovor, se už budou z terasy dívat naši hosté.

Prý svoje zaměstnance nadstandardně platíte. Je to pravda?

Je to pravda, ale týká se to jen těch, kteří svoji práci dělají opravdu nadstandardně. Já totiž trvám na tom, že naši hosté musí být obsluhováni jako v Ázerbájdžáně. V mé vlasti je spokojenost hosta nade vše. Mým úkolem zase je, aby bylo spokojené i okolí tam, kde už provozuji své podniky. Proto se ve Frymburku podílím na financování záležitostí, které městys potřebuje pro zkvalitnění života svých občanů.

Na začátku našeho rozhovoru jste říkal, že před prvním příletem do Prahy jste si myslel, že český národ je ve své podstatě neagresivní. Můžete to dnes potvrdit?

Ano. Takhle vám to řeknu – menší problémy a třeba i závist se tu občas vyskytnou. Ale to je běžné po celém světě. Když spolu lidé diskutují, vše se dá pochopit a následně vyřešit. Právě kvůli zdejším lidem jsem si Českou republiku oblíbil. Jejich mentalita je mi hodně blízká. Potkal jsem tu dobré a schopné lidi, s některými už spolupracuji a s některými třeba vzniknou nové projekty. Jedním z nich je například táborský podnikatel David Snášel. Věřím, že takových lidí je v České republice hodně, jen jsem je ještě kvůli své zaneprázdněnosti neměl tu čest poznat.

Pane Asgarove, náš rozhovor teď budí dojem, že Česko je pohádka. Opravdu tu není nic, co vás zlobí?

Ale je! Jenže obyčejní lidé to nevyřeší, s tím problémem musejí pohnout zákonodárci. Na vlastní kůži jsem poznal, že legislativa není k zahraničním investorům vstřícná. Navíc média jsou někdy schopna vykreslit investora jako zloděje, jen kvůli tomu, že přichází z Východu. Nehodnoťte podle toho, odkud člověk přišel, třeba o jeho vlasti málo znáte. Sledujte raději, jak pracuje, jestli dodržuje zákony této země a vytváří pracovní příležitosti. Obyčejní lidé tohle vědí. Kéž by to pochopili i ti další.

... CELÝ ROZHOVOR BYL UVEŘEJNĚN V ZIMNÍM SPECIÁLU ČASOPISU BARBAR - na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!