Šťastná planeta Petra Maroše
Někomu to padá z nebe. Petru Marošovi to z nebe svítí. Vypadá to, že odedávna. Dokázal totiž najít šťastnou planetu a adresu měnit nehodlá.
Že má šťastnou ruku, prokázal už mockrát. Třeba při výběru partnerky. Delší čas o sobě věděli. Znali se z vysoké školy, všímal si jí. Ale každý chodil s někým jiným, chtělo to ten správný čas. Objevil se krátce po škole. Svatba, první a druhý syn. Filipovi je dnes deset a Jakubovi osm. Filipa baví atletika a Jakuba hlavně fotbal. V tom se kluci potkávají s tátou, trávit čas aktivně, něco dělat. Rodina, podnikání, sport. Nic nepřekrývat druhým, spojovat a zároveň mít šanci říct, že ten život stojí za to. Petr Maroš má nakročeno k tomu, že si tuhle větu bude moci opakovat několikrát denně.
Měl šťastnu ruku v podnikání. Pustil se do něj ve druhém ročníku vysoké školy. Prodával a servisoval mobilní telefony, krámek v budějovické Široké ulici funguje dosud, i když se v něm vystřídali majitelé. Souběžně s tím vlastnil polovinu tanečního klubu Zeppelin na hlavním náměstí. „Byli jsme nájemníky v městském domě, a tak byl pro mě Zeppelin impulzem, abych se začal zajímat o regionální politiku,“ vzpomíná Petr Maroš.
Impulzy mívají v jeho životě dlouhé následky a někdy téměř nekončící dojezd. Šťastná ruka, kolikrát už potvrzená? Vstoupil do ODS, od roku 2006 zasedal v kontrolním výboru města, o šest let později pak v kontrolním výboru kraje. Pracoval jako vedoucí odboru evropských záležitostí, řídil třicet lidí, ale když se pak rozhodl kandidovat do krajského zastupitelstva, funkci dopředu složil, aby předcházel střetu zájmů. Jeho život se začal ubírat směrem veřejné služby a cítí tam zodpovědnost dodnes. „Jsem z přesvědčení demokrat, chci kolem sebe svobodné prostředí, a to nevzniká samo od sebe, člověk pro to musí občas něco dělat,“ myslí si.
SVÍTÍ, TAK DOBÍJEJ
To největší ale mělo teprve přijít. Se správnými lidmi, ve správnou dobu. Ve šťastnou hodinku na šťastné planetě Petra Maroše. Společně s Martinem Kubou a dalšími kolegy vymysleli něco, co má obrovský náboj. Solární boxy, firmu OIG Power. „Myšlenka je jednoduchá – proč máte vracet do sítě elektřinu, kterou si vyrobíte doma díky vlastním solárům. Není lepší si nabíjet baterii a tu pak využívat, když slunce přestane svítit?“ vysvětluje ve zkratce Petr Maroš.
Jednoduchá myšlenka má mimořádný úspěch. A všímají si ho média. „Zavřeli slunce do ledničky, vyhrávají se solární baterií“, „OIG Power představila svůj battery box v sídle Evropského parlamentu“, „Český bateriový startup uspěl v mezinárodní soutěži.“ To jsou titulky novinových článků z posledních dnů. A co píší články uvnitř? Třeba toto: „Česká společnost OIG Power převzala ve španělském Bilbau cenu Quality Innovation Prize. Stalo se tak v rámci soutěže Quality Innovation Awards 2017 a jedná se o teprve druhý případ v desetileté historii soutěže, co se v ní podařilo uspět české společnosti.“
TÁTA Z TRÁVNÍKU
Tah na branku ukazuje i jinde, na zeleném trávníku, na fotbalovém hřišti. „K fotbalu mě vedl táta. Ale stejně jsem si nejdřív myslel, že se budu věnovat hlavně házené,“ usmívá se.
Bere šance tak, jak přicházejí. Také si možná kdysi myslel, že bude prodávat baterky do mobilních telefonů, a v Bilbau pochopil, že ho život staví na úplně jiné mety.
Fotbal hrál spíš rekreačně. A dvojka se stala jedničkou ve chvíli, kdy začal mít problémy s klouby, házená šla stranou. Před dvěma lety přivedl syna Jakuba na rudolfovský fotbalový stadion, a už za dva měsíce se tu stal trenérem. Získal i trenérskou licenci, začal připravovat sedmileté kluky a holky a vidí u nich obrovské pokroky.
Jenže je to Petr Maroš. A tak se nově stal předsedou sportovního klubu. I tady má plány a vize, především udržet A tým v krajském přeboru. Vést děti k tomu, aby je sport bavil. Spolupracovat se zdejší školou.
Energie mu nechybí. Nabíjí ho slunce, ale i život tím, jaké šance mu dává, jaké zkoušky mu staví do cesty, a on v nich dokáže obstát. Rodina, podnikání, sport, a od všeho trochu víc, než by člověku běžně stačilo – to je Petr Maroš.