Úplně jiná jazykovka
Pochází z Pelhřimova, do Budějovic přišla v osmnácti letech. Považuje se za Jihočešku – její rodný Pelhřimov přece ležel v Jihočeském kraji, než ho spolkla Vysočina. Na pedagogické fakultě vystudovala angličtinu. Protože bylo krátce po revoluci, přijeli do Budějovic nadšenci, kteří chtěli pomáhat ve svobodném Československu. Lidé z různých koutů světa, srdcaři. Jako třeba sedmdesátiletá Janie z Ameriky, která nechápala, jak mohou dospělí lidé při testech opisovat. A nejen to. Jak ji jako učitelku mohou podvádět.
I díky ní se Lenka Muselová naučila divit. Do té doby to moc neuměla. Všechno bylo předem nalinkované, nebylo vlastně nad čím se pozastavovat. Balíček věcí, kterým se diví, postupně narůstal. Začala se divit známkování. Proč je potřeba děti tolik stresovat? Divila se tomu, jak to v principu na školách chodí – proč tam existuje strach a proč si svůj úspěch musíme promítat přes ostatní, porovnávat se a hodnotit? Proč je školství orientované na chybu: když učitel vidí, že něco umíte, přeskočí na jiné téma, kde vás chce nachytat. Neocení, co umíte. Hledá, co nevíte.
Tohle všechno se zúročilo až časem. Lenka Muselová absolvovala pedák a pracovala čtyři roky na soukromé střední škole. Měla výsledky a práce jí bavila, jen jí příliš nevyhovovala role podřízeného zaměstnance. Má trochu problém s autoritami. „Ale jen s některými,“ říká. „Nesnáším umělé autority. Nejsem schopna někoho respektovat jen proto, že je šéf, politik, policista, vysoký úředník nebo prezident. Uznávám a respektuji lidi, kteří žijí a pracují ve smyslu, pravdě, radosti, prostě žijí, co říkají. Jako třeba můj otec, ten byl pro mě správnou autoritou. Moudrý, lidský, férový člověk,“ vysvětluje.
KYTKY A ZÁCLONKY
Ze školy, kde byla zaměstnaná, odešla. Začala pracovat sama na sebe. S kamarádkou si v budově Pozemních staveb na Žižkovce pronajaly nejlevnější místnost, nechaly si vytisknout letáčky a vizitky, koupily starý nábytek a opravily ho. Kytky, záclonky, barevné stěny, při vyprávění jí svítí oči. Konečně se tam totiž necítila jako ve škole. Věřila, že její projekt vyjde. Její „ne-škola“. A když prý věří, vždycky se to povede.
Časem se naučila, že je třeba správně investovat energii. Že chce pracovat s lidmi, kteří jsou otevření a pozitivní. Miluje děti a své studenty, ale nemůže učit někoho, s kým se necítí dobře. Traviče studní pozná. „Na to, abych všechno zvládala, musím šetřit energií,“ vysvětluje. A tak se svobodně rozhoduje, komu energii věnuje. Podle postoje, dikce v hlasu, podle toho, co z člověka vyzařuje, pozná, jestli si ho chce pustit do života. Někteří lidé prý svítí, jiní plápolají, někteří pomalu zhasínají a jiní, aby mohli fungovat, vysávají světlo ostatních.
Naučila se být svá. Někdy do práce přichází v roztrhaném oblečení a v nadsázce vysvětluje lidem, kteří ji na to taktně upozorní, že o tom ví, že nosí svoje díry, za které by ve značkovém obchodě draze zaplatila. I v práci si můžete připadat svobodně, jako doma. Říká, že hodně dlouho žila jako omámená, jako by jí někdo v hlavě nastavil program. Nežila svůj život, ale ten, který jí někdo nastavil. Každá rostlina i živočich ví, jak se má vyvíjet, jen člověk neposlouchá svůj vnitřní program, ale přijme za svůj ten vnější, nastavený, kde tlačítka mačkají rodiče, učitelé, společnost. Jako dítě dostaneme informaci, že jsme dobří jen, když…. A v dospělosti tak žijeme dál.
„MŮŽETE SI VYBRAT“
Až jednoho rána vařila čaj a jako kulisu měla puštěný televizor, který teď už deset let nemá. Poslouchala tam diskusi o zdraví. Do uší jí cvrnkla jedna věta: MŮŽETE SI VYBRAT, JESTLI CHCETE BÝT PREDÁTOR, NEBO NE. Tohle naprosto změnilo její přístup k životu. Zastavila se, vytáhla čajový sáček z hrnečku, zírala do zdi a hlavou se jí honila jedna otázka: Já si můžu vybrat? Bylo jí osmadvacet let a tahle zpráva najednou otočila její vlastní zeměkoulí.
Jestli si tedy může vybrat, pak nechce být predátor… nechce jíst maso. Okolí to úplně nechápalo, často přicházely otázky a nakonec došla k jednoduché odpovědi: Protože NECHCI. Cítila, že začíná být víc napojená na zvířata, že je sama jemnější a víc citlivá. Možná skutečně fungují stresové hormony, které se dostávají do masa při zabíjení zvířat. A vyloučením ze stravy se i člověk může změnit. Začala přemýšlet, proč si lidé myslí, že zvířata jsou jen pro náš užitek, chceme jejich maso, kůži, mléko, vajíčka, někdy i jejich orgány či látky, které obsahují, chceme na nich testovat kosmetiku a léky, aby byly bezpečné pro člověka. Jde to i jinak?
Cítila z toho bolest a přestávala rozumět světu kolem sebe. Ale i to byla součást její volby. Překonala své masožroutství, a přitom do té doby maso milovala. Místo květiny dostávala štangli salámu a vegetariáni pro ni byli nezdravě vyhlížející lidé, kteří netuší, o co přicházejí.
Jestli si může vybrat… nebude dodržovat konvence, se kterými vnitřně nesouhlasí. Protože nemusí. To slovo by mělo zmizet ze slovníku. Muset. Ohýbá nás už od dětství. Dítě musí být poslušné. Musí se dobře učit. Ale poslušné dítě je tím, kým rodiče chtějí, aby bylo. Není samo sebou a jednou se bude složitě hledat. „Můžu dělat chyby. Miluju chyby ostatních. Proč by neměli milovat moje?“ ptá se.
Udělala životní rozhodnutí – může si vybrat. Vybírá si. Výsledkem je životní radost, pocit svobody, lásky, radosti a štěstí. Dohromady je to jedno. Někdo to může nazývat bohem v sobě. Spojila se se svou podstatou, která je veselá, spontánní. „Je mi dvaačtyřicet a dokážu si sednout na chodníku na zem, protože nemám pocit, že bych neměla. Že se to třeba nesluší. Křováci se chovají jako děti, protože nejsou pochroumaní moderním světem. Nevědí, že by se neměli radovat, smát se, hrát si a tančit jen proto, že jsou dospělí.“
Z Lenky Muselové se stala Lenka neMuselová. Musí jen to, co sama chce.
TADY BUDU DOMA
S přerodem přišla ještě jedna potřeba. Opustit město, najít klid v přírodě. S jazykovou školou, která časem dostala jméno LINGO, tehdy spolupracovala jedna realitní makléřka, a tak před ní nadhodila, že kdyby věděla o nějaké hezké samotě, ať dá vědět. Makléřka něco takového měla v nabídce. Hned druhý den Lenka s přítelem a zástupcem realitky nasedli do auta a vyrazili směr Brloh. Lenka najednou stála před nádhernou schwarzenberskou hájovnou v lese, pět kilometrů vzdálenou od vesnice, setkala se s jejími obyvateli a věděla, že je DOMA. Majitelé ještě nebyli připraveni dům prodat, ale povídali si, padli si do oka a dali si slib, že od nich Lenka hájovnu na samotě koupí, až oni najdou pro sebe novou chalupu blíž k civilizaci.
Do toho ovšem otěhotněla a rozešla se s otcem svého dítěte. Své rozhodnutí ale nehodlala měnit – ta hájovna bude její domov. V devátém měsíci podepisovala hypotéku, a aby toho nebylo málo, stěhovala svou jazykovou školu Lingo do domu Na Sadech v Budějovicích.
Žije na samotě v lese, pět let tam byla doma jen ona a její syn Šimon. Dole přikládala do kotle a nahoře její dítě bušilo na dveře, ať jde nahoru. „Bylo to těžké, ale formující a krásné, setkala jsem se se strachem i pocitem naprostého bezpečí,“ říká. Časem se k nim nastěhoval ještě její přítel. Z původních majitelů hájovny se stali její dobří přátelé. „Dnes ráno jsem seděla na zápraží obklopena lesy, slyšela ptáky, cítila vůni kvetoucích keřů a říkala si, že jsem v ráji. Cítila jsem se tak šťastná a vděčná. Vím, že máme vše, co potřebujeme, jsme tak štědře obdarováni, jen to někdy nevidíme.“
Šimon rostl a Lenka nevěděla, do jaké školky ho svěřit, na jakou základní školu ho jednou poslat. A tak se zrodil nápad: vlastní montessori školka a škola. Její druhý projekt vedle jazykové školy – Soukromá základní škola a mateřská škola VIVA BAMBINI (což v překladu znamená SLÁVA DĚTEM), která je pod registrem Ministerstva školství a kterou už osmým rokem vede spolu s kamarádkou Bárou Macháčkovou v centru Budějovic. „Dáváme možnost dětem pokračovat ve svobodném a přirozeném vývoji i ve škole.“
NECHCI NORMÁLNÍ JAZYKOVKU
Když se po mateřské dovolené vrátila do práce, měla pocit, že Lingo je „úplně normální jazykovka“. Ona ale žije s tím, že co je v dnešním smyslu slova „normální“, bývá často trochu pokřivené, nepřirozené, nesvobodné. A tak hledala, vymýšlela, až to přišlo samo. Sugestopedie. Budeme učit podle metody sugestopedie, přirozeného učení, kdy se ve výuce pracuje obdobně, jako když se člověk přestěhuje do ciziny. Žádné učebnice, neustálá gramatika, opravování chyb, ale prožívání situací, reagování na ně. Do výuky se zapojuje celé tělo, obě hemisféry se propojují, člověk využívá všech typů paměti. Slovíčka a gramatiku se učí v kontextu, ve větách a frázích na pozadí příběhu. Pracuje s artikulační smyčkou (slyším, mluvím, slyším), díky níž převádí jazyk do myšlení a zapisuje do dlouhodobé paměti. „Garantujeme, že se v týdenním sugestopedickém kurzu naučíte víc než při klasické výuce v běžném kurzu za rok,“ slibuje letáček Linga. S novou metodou přišel do vedení Linga i nový spolumajitel, dlouholetý kamarád a kolega Daniel Vik.
„Mezi lidmi, kteří k nám přicházejí, jsou často věční začátečníci. Vyprávějí, jak nejsou na jazyky, jak jsou hloupí. Nechápou ale, že hloupá byla jen metoda, jakou se dosud učili. Že z bodu A můžete jít rovnou do bodu B. V běžném školství se ale k bodu B dostáváme přes dalších pět zastávek, ta cesta je náročná, zdlouhavá a nudná. Studenta demotivuje a přesvědčuje ho o tom, že na to, aby se naučil jazyk, prostě nemá. Ale naučit se jakýkoli cizí jazyk je přirozená schopnost našeho skvělého a málo užívaného mozku. Mozek při sugestopedické výuce pracuje jinak než při té klasické, rychle se rozmluvíte a zbavíte se stresu a zábran používat cizí jazyk a bude vás to bavit,“ tvrdí.
Lingo, které sídlí na adrese Na Sadech 29 v Budějovicích, nedávno dostalo nové logo. Někomu připomíná slunce, jinému slunečnici, vesmír, oko nebo taky minci. „Každý v tom vidí něco ze sebe. Já jsem si přála, aby logo, které zastupuje pro okolní svět to, co děláme, svítilo a dávalo lidem radost. Radost, lásku, svobodu a světlo chci dál posilovat ve svém životě, pracovním i osobním. Chci žít a pracovat ve smyslu dělat to, v co věřím, být dobrou mámou Šimíkovi, dobrým člověkem k těm, které v životě potkávám, a chci žít to, co říkám. Někdy je těžké dělat „neběžné věci“, ale pokud uvnitř cítím a věřím, že jdu správnou cestou, všechno jde. A výsledkem je pocit štěstí, radosti a vděčnosti k životu,“ uzavírá.