Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Útočníci a oběti, budete spolu doma

Stojí na břehu řeky, v rukou mají záchranný kruh, hodí ho každému, kdo si o to řekne. V té řece nešťastných příběhů teď ale neplave téměř nikdo, lidé se topí doma, zavření s partnerem, který jim ubližuje. To, co doutnalo, se rozhořelo, jen o tom zatím nikdo neví – obětí bude víc a všechny to bude víc bolet. Lucie Kozlová a Gabriela Papežová jsou připravené se s tím poprat, mají k tomu Bílý kruh bezpečí.
Jan Štifter, Foto: Milan Havlík
19. Únor 2021 - 09:22

Změnil se váš pohled na svět poté, co jste začaly pracovat pro Bílý kruh bezpečí?

Lucie: Jsem zakládající členkou Bílého kruhu bezpečí v Českých Budějovicích a přesně si vybavuji moment, kdy jsme se začínali připravovat na práci. Slyšeli jsme děsivé historky, které se mohly zdát jako neskutečné a neuvěřitelné, ale realita je často ještě horší.

Gabriela: Člověk tuší, že svět není ideální místo pro život, ale nejbrutálnější případy mě vždycky zaskočí.

Dá se od toho nějak oprostit?

Lucie: Sociální pracovník by si ideálně měl udržovat nadhled, to říkají všechny teorie sociální práce, ale praxe je úplně jiná. Nejtěžší případy za sebou nezavřete a z hlavy je nepustíte, to totiž nejde. Kdo říká, že to dovede, je buď špatný sociální pracovník, nebo mu chybí empatie.

Gabriela: Jsem věčný optimista. Nemyslím si, že počet případů roste, jen se o nich dříve vůbec nehovořilo. Pokud o něčem mluvíte, máte také možnost to řešit. Věřím ve spravedlnost. Kriminalitu zastavit nedokážeme, ale obětem pomáhat umíme.

Buďme trochu konkrétní. Jaké případy vás vždycky překvapí?

Gabriela: Měli jsme tu nedávno škaredý příběh, kdy dívku zneužíval její otec. Dívčina babička přitom stála na jeho straně – říkala, že to děvče musí nějak zvládnout, že se tohle děje normálně, ona to v dětství také takhle měla. Naštěstí byl v rodině někdo další, kdo to s námi začal řešit, na agresora byla rychle uvalena vazba. Překvapí mě každý případ, kdy takové jednání rodina podporuje nebo bagatelizuje.

Lucie: Někdy je složité přimět oběť, aby o tom, co prožila, promluvila před policií. Chodí k nám klientky, které byly znásilněné, a nechtějí to oznámit. Přicházejí proto, aby se ujistily, že to zvládnou samy. Jenže posttraumatický syndrom nastupuje za delší čas po spáchaném činu. Snažíme se jim vysvětlit, že pokud to neohlásí, může to dotyčný udělat i někomu jinému.

Setkáváte se s případy, kdy jsou sexuálně zneužívaní muži?

Gabriela: Právě teď máme v terapii takového klienta. Ve vztahu byl submisivnější, našel si partnerku, která vykazovala znaky dominance a manipulace, po čase ho dostala tam, kam chtěla. Vyhrožovala mu – pokud s ní neměl styk tak, jak si představovala, vyhazovala ho z bytu, ubližovala mu, až skončil s voláním o pomoc u nás.

Lucie: Ženy dokáží být jako agresorky také velmi vynalézavé. Nejčastěji se dopouštějí stalkingu. Píší esemesky, e-maily, pronásledují muže tak, že je jejich tlak nesnesitelný. To se děje nejčastěji po ukončení partnerského vztahu.

Uměli se naši předci lépe rozcházet?
Lucie:
Oni se často ani nerozcházeli, nedělám si ovšem iluze, že domácí násilí v generaci našich prababiček neexistovalo. Manželství vedli v dobrém i ve zlém, ženy ve svazku setrvávaly, i když pro ně nebyl komfortní. Jednadvacáté století nabízí možnost genderové rovnosti, ženy mají volbu a objevují možnost od partnera odejít. (...)

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Zimní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz