Viva Bambini!

Okolo toho sloganu proudí denně tisíce lidí. Na budově Špalíčku u Dlouhého mostu v Budějovicích nechal otec Barbory Macháčkové napsat, že nemožné neexistuje. Že je to jen silné slovo, které kolem sebe rozhazují malí lidé, kteří si myslí, že je snadnější žít ve světě, kde budou jen dostávat, místo toho, aby objevovali sílu, která to dokáže změnit. Nemožné je jen postoj, nemožné neexistuje.

Vyrůstala v podnikatelské rodině Hochů. S tradicí, postoji a hodnotami. „Jsem nejmladší ze tří dětí a táta mě dost ovlivnil. I tím sloganem, co máme na Špalíčku,“ říká Barbora.

Pro jejího otce byla vždy důležitá svoboda a demokracie. Kdyby v roce 1989 nepřišel převrat, možná by tady už nebyl. Užíral se tím, do jaké situace se společnost po čtyřiceti letech komunistické diktatury dostala, a revoluce mu dala naději. Navázal na tradici rodového jména a vytvořil v Budějovicích firmu, která je hodná následování.

„Začal podnikat, když mi bylo devět let. Do práce se hrozně zažral, moc času s námi netrávil, ale pro mě bylo důležité cítit, že mám pracovitého tátu, který na nás myslí, který se o nás postará. Šel všem příkladem,“ popisuje Barbora.

Buď svá, nechovej se podle davu. I to jí vštěpoval otec. Vystudovala obchodní akademii. Chtěla studovat sport, ale otěhotněla, a s bříškem se špatně cvičí. Dítě jí pak ukázalo trochu jiný směr – mysli na mě, jsem důležitější než sport. Přesto se ještě do školy vrátila, vystudovala speciální pedagogiku.

OSUDOVÉ SETKÁNÍ

Když bylo dceři Elišce půl roku, potkala Lenku Muselovou z jazykové školy Lingo. Ta jí půjčila knížku o montessori pedagogice, o kterou se sama zajímala. „Nadchlo mě to, začala jsem se o to víc zajímat. Jednoho dne mi Lenka řekla, že by chtěla v Budějovicích otevřít montessori školku. Musela jsem být u toho,“ usmívá se Bára.

Přihlásila se do montessori kurzu, byla první ve městě, kdo získal certifikát. A v roce 2007 slavnostně otevírali školku v Hrdějovicích. Z Lenky a Báry staly nejen kamarádky a kolegyně, ale i společnice v jedné firmě. „Z mladé holky, tenkrát jí bylo dvaadvacet, se stala žena, která to tady dnes celé táhne, a já stojím trochu v pozadí,“ říká Lenka Muselová. Podle Báry za to může i její manžel. „Bez jeho podpory by školka ani škola nebyla,“ zdůrazňuje.

Malá Eliška prošla montessori školkou a pomalu měla vkročit do základní školy. Bára se nedokázala rozhodnout, jestli zvolí domácí vzdělávání, nebo ji pošle na klasickou základku. To se jí nechtělo. Rychlý nápad: Když už máme montessori školku, pojďme o level dál, založíme první stupeň základní školy. Příští rok budou mít tři žáky páté třídy a chtěli by, aby přešli na některé z budějovických gymnázií.

Školka je dnes umístěná ve vile na ulici Boženy Němcové v Budějovicích a má dvacet dětí. Škola sídlí Na Sadech, denně se do ní těší osmnáct dětí. A že se těší, je tady pravda. Někdy je rodiče nemohou dostat po vyučování domů.

Rodiče platí sedm tisíc korun měsíčně, ale přesto tu nejsou jen děti z bohatých rodin. Pro srovnání – dva rodiče kuřáci, kteří spotřebují krabičku denně, za cigarety zaplatí pět a půl tisíce za měsíc. Skoro sedmdesát tisíc za rok. Tady se za stejnou částku vzdělávají děti v klidu, pohodě, navíc metodou, která jim vyhovuje. Kvalitu vzdělávání hodnotí i inspekční zprávy. A jejich závěry jsou velmi dobré.

POCHOP TO, PROŽIJ

Děti se tu učí rychle, výuka je nastavená tak, aby všechno hlavně pochopily nebo prožily. Bára rozbalí látku, je dlouhá několik metrů. Všude je tmavě modrá, jen kousek je světlejší a asi poslední centimetr bílý. „Tady děti vidí, v jakém poměru je na světě slaná voda se sladkou. A jak málo je na planetě pitné vody. Díky té látce to pochopí a budou si to pamatovat.“

Nebo matematika – na zemi je rozložená tabule s barevnými čtverečky. Na nich se učí děti sčítat, odečítat, násobit, dělit. Nejtěžší pro ně bývá dělení. Ale i to si osvojí velmi rychle. Každý řád má svou barvu, u počítání nemusí děti sedět za stolem, s čísly si hrají. Takhle vypadá montessori pedagogika v praxi. Nebifluj, uč se hrou. Prožij to, pak si to budeš pamatovat. „Navíc se tu nikdo nestresuje známkami a porovnáváním se s druhým, nedělí se tak na různé kategorie. To děti ubíjí, bere jim to ducha,“ myslí si Bára.

Děti v montessori školce a škole neznají stres. Ale někdy tomu nerozumějí jejich rodiče, kteří prošli klasickým vzděláním. Pokud systému sami nedůvěřují, nemohou tam nechat ani své děti. Základem je přesvědčení, že takhle je to správně. Jedině dokonalá souhra rodičů a školy může dát prostor tomu, aby se děti cítily ve škole jako doma.

Jaké mají ve Viva Bambini cíle? Chtějí spojit školku a školu do jedné budovy. Potřebují prostor, kde by se mohly učit děti i venku, protože proč sedět ve třídě, když je venku tak hezky. A přemýšlejí, jestli by bylo možné otevřít i druhý stupeň. Možná se to vyřeší, až bude Eliška končit pátou třídu. Pak se Bára rozhodne.