Voraři usilují o zápis na listinu UNESCO
Loňská letní sezona ukázala jinou tvář Krumlova – po mnoha letech byl zase Český. Cizinci kvůli pandemii nepřijeli, zato město začali důkladněji zkoumat tuzemští turisté. Zůstávali v něm delší dobu než dřív, kdy je odrazovaly davy zahraničních návštěvníků, tudíž našli víc času na objevování města a jeho příběhů.
S radostí tuto změnu atmosféry i touhu proniknout do duše magického města uvítal majitel firmy Voroplavba Radek Šťovíček a jeho tým, který nabízí projížďky na vorech proplouvajících centrem. Pohled z hladiny na architektonické dominanty i přírodní krásy je unikátní, dřevěná plavidla jsou bezpečná a bezbariérová, živel je přátelský, takže na palubě rychle zavládne pohoda kořeněná vodáckým humorem. Výklad průvodce příjemně plyne tak, aby cestující vstřebali spoustu nových informací, stihli si vyfotit krásná místa a ještě si užili kapku adrenalinu na dvou jezech. Občas se někdo zapovídá a cesta snadno trvá i hodinu a půl.
Radek Šťovíček začal s vyhlídkovými plavbami na vorech v roce 2004, když si předtím na podzim splul Vltavu v Krumlově zkušebně na plti, což je slovenský vor. Aktivní veslař spojil svou sportovní vášeň a lásku k vodě s úctou k řemeslu, umění a tvrdé práci vorařů. Začal se o tuto tradici zajímat čím dál do větší hloubky – jak o příběhy plavců, tak o jejich dovednosti a schopnost „číst vodu“. Studnicí poučení je pro něj pan Václav Husa z Bechyně, narozený v roce 1930, který plavil dřevo se svým tátou a strýcem už v šesti letech. Jeho celoživotní zkušenosti jsou velkou pomocí při sestavování itineráře poutních plaveb, na jejichž startu pan Husa nikdy nesmí chybět. I letos v květnu se s plavci projel při etapě na hněvkovické přehradě.
S JANEM NEPOMUCKÝM
První zmínky o voroplavbě na Vltavě pocházejí už z 11. století. Předpokládá se, že voraři pluli na všech tehdy splavných řekách, za velké frajery byli považováni chlapi z Otavy, protože ta byla svého času nejdivočejší. Voroplavba na Vltavě definitivně skončila se stavbou vltavské kaskády. Přesto se občas naskytne šance vrátit čas a vyrazit z jižních Čech do Prahy. Naposledy letos v květnu, kdy plavci z krumlovského Parkánu čtyři dny veslovali, a na přehradách, kde pluli proti silnému větru, a v plavebních komorách jim občas k udržování směru pomohl malý lodní motor. Vypluli z Purkarce za silného deště, cestou je potrápil vítr, přišla dokonce i bouřka s krupobitím, aby poslední den vysvitlo slunce a na cestě Prahou je pořádně opálilo.
Na přídi vezli Jana Nepomuckého z dubového dřeva, kterého vyřezal Martin Bican z Žofiny Huti. Socha váží asi 50 kilogramů, tedy pořádné závaží. Nyní zdobí přístaviště Parkán a účastníci voroplaveb předtím, než vstoupí na palubu, uslyší její příběh. Patří do cyklu nazvaného Po stopách vltavských plavců, což jsou pravidelné výpravy do Prahy pořádané vždy na jaře. „Letošní ročník byl mimořádný – věnovali jsme ho totiž 300. výročí blahořečení svatého Jana Nepomuckého, patrona všech plavců a lidí od vody. Tato naše cesta se navíc váže k žádosti o zápis voroplavby na seznam UNESCO,“ líčí šéf Voroplavby. Není to jediná socha tohoto světce, kterou nechal Radek Šťovíček vyřezat, ale tahle je největší a navíc se jí dostalo požehnání svěcenou vodou od kněze na bývalých Svatojánských proudech.
Ve finále své dobrodružné cesty proplula v sobotu 8. května pod pražským Karlovým mostem, a to přesně obloukem pod „mřížkou“, která symbolizuje památku na svržení mučedníka do Vltavy. Stalo se tak týden před Svatojánskými slavnostmi NAVALIS, jež pořádá spřátelená společnost Pražské Benátky, kterou vede Zdeněk Bergman. Plavba posádky českokrumlovského voru byla předzvěstí této oblíbené akce, jež se letos konala v obnovené podobě už potřinácté, bohužel kvůli pandemii v omezené podobě. Jihočeši na ní však nechyběli: v procesí od chrámu sv. Víta přes Karlův most šli i členové a členky spolků Vltavan.
Vor, který z jižních do středních Čech vezl sochu sv. Jana Nepomuckého, vítali na březích zástupci Vltavanu v řadě míst, a to s velkou slávou, úctou i dojetím. Za obrovskou čest považuje Radek Šťovíček skutečnost, že ačkoli on sám nepochází z rodu vorařů, od spolku Vltavan Davle obdržel Řád sv. Jana Nepomuckého. Získal ho za propagaci a udržování tradic voroplavby v Čechách i v Evropě a jako čestný člen spolků Vltavan Purkarec a Vltavan Davle má právo nosit vltavanský kroj. A také možnost zúčastnit se velkého setkání zástupců vorařství z jedenácti zemí Evropy, které se bude konat v České republice.
Před dvěma lety sepsal Radek Šťovíček jeden z prvních dokumentů, který stál u zrodu nápadu, že by si tradice vorařství na Vltavě zasloužila zápis na seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO. Nakonec v tom spojilo síly několik zemí a nadnárodní nominaci předkládají společně Česká republika, Lotyšsko, Německo, Polsko, Rakousko a Španělsko. Hodnotící proces již začal a jeho výsledek by měl být známý na sklonku roku 2022. Komisaři budou mimo jiné zkoumat, zda tradice dosud žije.
„Aby byl zápis opodstatněný, je třeba shromáždit dostatek dokumentů prokazujících, že se jedná o tradiční řemeslo s historickými kořeny, které je stále připomínáno. Proto je důležité i to, že v Českém Krumlově návštěvníkům ukazujeme, jak se vory stavěly, z jakého materiálu, jakým nářadím a podobně. Stejně tak mají význam naše poutní plavby po Vltavě a další akce připomínající a udržující dlouhou tradici voroplavby,“ dodává Radek.
MĚSTO VYPADÁ Z VORU JINAK
Ale zpátky na Vltavu do Českého Krumlova, kde koncem května vory opět začaly vozit návštěvníky, kteří se kochají pohledem na město z neobvyklé perspektivy. Je to i odlišný vjem než z kánoe, jichž bývá centrum v sezoně plné. Vodáci se ale musí věnovat lodi, takže svobodného rozhlížení si užijí méně, navíc často městem profrčí rychleji, než by si přáli. Zatímco na voru lze plout i proti proudu a také ho zbrzdit, aby se cestující mohli v klidu rozhlédnout. Michal Pavlík vozí lidi už 14 let – od svých devatenácti. Vystudoval historii, takže do svého výkladu zapojuje různé příběhy, protože dobře ví, že skrze ně si posluchači dějiny zapamatují nejlépe. Zároveň chce ukázat i různá méně známá zákoutí a uličky, kam turista obvykle nezabloudí. Což je škoda, protože jsou to malebná místa, a navíc v nich žijí místní obyvatelé, díky nimž mají osobitou atmosféru. Michal vyzvedává zájemce na náměstí a vede je dolů k řece Parkánem, což je právě jedna z ulic, které zůstávají stranou zájmu.
„Dojdeme tudy k našemu přístavu a tam zahájíme povídáním o vorech: na modelu ukážeme, z čeho se vor skládá, jak je zhruba dlouhý a představíme historii a smysl voroplavby. Klienti si objednají nápoje, které jsou v ceně vstupenky, a pak vyplujeme. Nejdříve proti proudu do míst, kam turisté už moc nechodí, protože většina z nich si myslí, že za Benešovým mostem není nic zajímavého. V čemž se ovšem mýlí,“ podotýká Michal Pavlík.
Městský park, který není tak známý jako zámecká zahrada, je velmi příjemnou oázou na břehu. Z řeky je vidět také synagoga a Křížový vrch, na něž průvodce také upozorní. Pak se vor otočí a podél jezuitské koleje míří k prvnímu jezu.
„Stejně jako loni, i letos je deštivé jaro, takže hladina je výš a občas to trochu stříká, ale to k plavbě patří. Jsem nadšený, když si někdo už v objednávce požádá o sedačku v první řadě, protože právě na tomto místě voru je šance být pokřtěný Vltavou,“ usmívá se Plavec – historik.
V další části cesty se upřou zraky všech na majestátní kostel sv. Víta a poté se Rybářskou ulicí blíží k jezu pod Plášťovým mostem, jednomu z nejatraktivnějších míst. Po jeho zdolání se objeví ta nejtypičtější vyhlídka na Krumlov se zámeckou věží, ale z jiné perspektivy, než je běžné. V této fázi člověk neví, nač se dívat dřív, navíc komunikativní plavci i zvony na plavidlech poutají pozornost kolemjdoucích na souši, kteří se hned chtějí také projet. Vltava se městem klikatí natolik, až někteří cestující ztratí orientaci, kde vlastně jsou. Nejvtipnější je takzvaná Myší díra, kde jsou naproti sobě dva pravé břehy stejné řeky. Pod zámkem už bývá silný proud, proto se plavci snaží pozastavit čas a dopřát svým pasažérům delší dobu na kochání.
„Uděláme vodní balet a v plné rychlosti na chvíli zaparkujeme při břehu, aby bylo dost času vyfotit si zámeckou věž spolu s věží kostela sv. Jošta,“ říká Michal. Poté vor dopluje k pivovaru, kde je cíl. Většinou se lidé nechtějí s vodou hned rozloučit, takže se vydávají podél řeky proti proudu zpět do centra. Z Lazebnického mostu je vyhlíží socha Jana Nepomuckého.
KRUMLOVSKÉ BENÁTKY
Radek Šťovíček doporučuje večerní vyjížďky, jejichž začátky přesně ladí do času zapadajícího slunce – tak, aby stihl v těch nejhezčích místech fotogenickou „modrou hodinku“, rozsvěcení města a na konci cesty úplnou tmu, která je na vodě také zážitkem. Mluví se o postavení hvězd a alchymii historického města, ovšem také o náročné práci vorařů. „Voroplavba byla velice těžkým a nebezpečným řemeslem, jež vyžadovalo odvážné a silné chlapy, kteří museli být dobrými dřevorubci, tesaři a hlavně veslaři, protože veslovali s vesly dlouhými 12 metrů. Vorové prameny mívaly délku přes 150 metrů a plavil se na nich materiál o hmotnosti až 180 tun,“ popisuje s úctou.
Je vděčný osudu, že mu přivedl do cesty pana Václava Husu, posledního žijícího plavce, aktivního na Vltavě až do roku 1960. Pochází z rodiny, kde se vorařství dědilo z generace na generaci. Pradědeček a dědeček pana Husy plavili vorové prameny z jižních Čech až do německého přístavního města Hamburku. A právě Hamburk je cílem, kam by chtěl Radek Šťovíček na počest pana Husy a jeho předků také doplout – cestu už měl připravenou, ale zhatil ji koronavirus, čili snad příští rok.
Nyní chystá jinou výroční událost: při akci nazvané Karlisch 1973, jejíž termín byl z jara přeložený na 1. až 3. října, nabídne velkou podívanou a mimořádné setkání silných osobností tohoto oboru. Na náplavce pod kostelem sv. Jošta vystaví ze své sbírky historických veslic 18 metrů dlouhou osmiveslici Karlisch, což je autentická loď, která reprezentovala Československo na olympiádě v Mnichově v roce 1972. O rok později na této lodi naši reprezentanti získali stříbrné medaile na mistrovství Evropy v Moskvě. Při této příležitosti se v Českém Krumlově uskuteční setkání stříbrných medailistů a olympioniků z této lodi s místními plavci v čele s olympionikem Václavem Chalupou, který též patří do týmu Voroplavby. Tradičně vozí lidi na vorech při Svatováclavských slavnostech v září, což je hodně populární. Stejně jako Nálodní divadlo, které pro děti i dospělé hraje na voru s loutkami Marek Borsányi přezdívaný Plavec bajkař. Široký repertoár dovede přizpůsobit věku a přání publika: od klasických pohádek až po osudy výrazných krumlovských postav, jako byl malíř Egon Schiele, fotograf Josef Seidel nebo císařský levoboček don Julius Caesar d'Austria.
„Každá plavba je originál, vždy reagujeme na rozpoložení klientů a snažíme se s nimi sžít. Češi, které vozíme nejčastěji a nejradši, se hodně zajímají o tradici tohoto řemesla, takže naši průvodci o něm musí hodně vědět,“ dodává Radek Šťovíček. Zakládá si na profesionálním týmu plavců, které si vychoval, a proto se na ně může plně spolehnout. A snad i na přízeň Jana Nepomuckého, který na voroplavce dohlíží z většiny mostů.
... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V LETNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!
Letní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!
Předplatné můžete zakoupit na send.cz