Za vraty stojí gepard

Jeho rodiče pracovali jako dělníci, ale chtěli, aby měl školu. Táta přišel s jasnou představou: Nauč se řemeslo a pracuj v Kovosvitu. To byla v té době běžná životní dráha lidí z Táborska. Luděk Lhotka měl ale trochu vyšší ambice. Nejdříve ve sportu – našel se ve stolním tenise, byl v něm hodně dobrý, zvažoval, jestli se mu věnovat na vrcholové úrovni. Ambice měl i v práci, nechtěl být součástí výrobní linky, člověkem u mašiny.

Díky sportu se učil, co znamená prohra, že se z ní musí rychle otřepat a jít dál. To bylo klíčové i pro jeho pracovní kariéru. Protože člověk nemůže celý život jenom vyhrávat. A pokud ho běžně provází štěstí, stejně jednou narazí a pak se z toho dostává hodně dlouho. Luděk Lhotka měl ze sportu praxi a věděl, že je potřeba zkoušet, a když to vyjde, je to dar. Navíc pochopil, že nic není nemožné. Že stačí snít a snů se nevzdávat.

Jednou to řekl: Táto, vidím se jinde. Absolvoval Jihočeskou univerzitu, obor informatika. Pak VŠE Praha, obor ekonomie a management. Nastoupil do Faurecie a práce ho bavila. Když se ale firma rozhodla přesídlit k Písku, usoudil, že se stěhovat nebude. Přestoupil do Efaflexu nedaleko Tábora. To bylo v roce 2007, ve firmě si postupně prošel vedoucími pozicemi v IT, prodeji, výrobě, a od letošního ledna se stal jednatelem. Jak firma rostla, rostl i Luděk Lhotka. „Jsem rád, že jsem zůstal v Táboře. Čím jsem starší, tím víc zjišťuji, jak je pro mě důležité bydlet tam, kde jsem se narodil a kde to mám rád,“ říká.

OBRAT PŘES MILIARDU

Na vrata od Efaflexu u rodinného domku nenatrefíte a není to vůbec zvláštní. Jejich cílovou skupinou totiž nejsou domácnosti, ale továrny, výrobny, velkokapacitní garáže a haly. Spirálová, rolovací i skládací vrata, vrata pro mrazírenské prostory, vrata pro moderní parkovací systémy, vrata pro robotická pracoviště, to jsou témata firmy Efaflex. V roce 2015 dosáhli nejlepšího výsledku, jejich obrat se běžně pohyboval v rozmezí 800 a 900 milionů korun, loni poprvé překročili jednu miliardu. Na export jde pětadevadesát procent produkce, hlavně do Německa.

Při svém založení v roce 1974 byl EFAFLEX první firmou na světě, která se zabývala výhradně rychloběžnými vraty. Dnes se mohou pochlubit tím, že vyrábějí nejrychlejší vrata na světě, která se otevírají rychlostí až čtyři metry za sekundu. Vědí, že jejich patent spirály jen tak někdo nepřekoná. Hlavní sídlo je v bavorském Bruckbergu, výrobu ale přesunuli do Čech. Konkrétně do Olší u Opařan na Táborsku, v Německu zůstala jen výroba elektrodílů a řídicích jednotek. Dostali se tam vlastně náhodou – v Opařanech právě vznikala malá průmyslová zóna. A protože stála v dojezdové vzdálenosti z Tábora, Písku a Milevska, dlouho se nerozmýšleli. Byla to dobrá volba, právě odtud dojíždí drtivá většina zaměstnanců. Pracují jich tady tři stovky.

„Jsme poměrně úspěšní v hledání zaměstnanců, ale hodně si vybíráme, především na vyšší pozice. Některé námluvy trvají třeba půl roku, potřebujeme si být jistí, že k nám člověk zapadne. Dáváme zaměstnancům nejen velkou zodpovědnost, ale i velké kompetence, a ty svěříme jen někomu, o kom jsme skutečně přesvědčení. Navíc mzdový standard je u nás vyšší,“ vyjmenovává Luděk Lhotka. Sehnat dobré dělníky už bývá těžší, zejména kvůli nízké nezaměstnanosti, kdy pomalu začínají pracovat i lidé, kteří dělat nikdy nechtěli. „Výroba je velmi zvláštní svět, kde se mísí lidé různých profesí a zkušeností, kromě odborníků pro oblast strojírenství u nás na halách pracuje například kuchař z Anglie nebo vysokoškolák, který studoval obor veřejná správa,“ zmiňuje.

ZPÁTKY KE STOLNÍMU TENISU

Práce ukrajuje Luďku Lhotkovi ze dne přibližně deset hodin, je tam už kolem sedmé a kancelář zamyká okolo páté. Den má plný informačních schůzek a meetingů s kolegy, snaží se s nimi aplikovat ve firmě nový styl řízení, kdy lidé nemají jen úzce profilovanou náplň práce, ale dostávají další kompetence a možnosti. Vyrostli, teď mohou zlepšovat. Říká se, že dobré slovo i železná vrata otevírá, a v Efaflexu těch dobrých slov chtějí slyšet co nejvíce, protože jejich vrata otevřou rekordní rychlostí.

A Luděk Lhotka přesto nachází trochu času, aby se mohl zase začít věnovat stolnímu tenisu, který kvůli jiným prioritám zanedbával, a přitom ho dokázal navést na správnou dráhu – ten sport z něj udělal člověka, který ví, co chce, a taky tuší, že všechno nejde hned, ale je důležité jít si za tím. I díky stolnímu tenisu a pravidlům hry píše Luděk Lhotka nové kapitoly v příběhu Efaflexu.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V LETNÍM DVOJČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR! V TRAFIKÁCH V PRODEJI ZA 49 KČ. 

Předplatné můžete pořídit zde.