Boj o maminku: osm let léčení

Hlubocký charitativní spolek Řetěz naděje vstoupil do čtvrtého roku své dobročinnosti. Bude se snažit psychicky podpořit hned čtyři lidské duše, poznamenané velkou ztrátou. Tři děti přišly v křehkém dětském věku o mámu, jejich táta o milovanou ženu. Všichni byli na těžkou nemoc a předčasnou smrt příliš mladí. Až do chvíle maminčiny smrti v rodinné pospolitosti bojovali o to, aby jejich příběh měl šťastný konec. Bohužel neměl.

Přichází čas na malý dárek, náplast na bolest. Dar od těch, kteří si uvědomují, že zlá nemoc v rodině je něco, čeho se dnes a denně podvědomě bojíme všichni. Osm let léčení, operací, nadějí a propadů. Dva roky smutku, že jsme zůstali sami. Řetěz naděje letos, jehož partnerem je i časopis Barbar, věnuje dárek pro pohlazení duše a těla jedné rodiny: dovolenou. Dárek pro tátu Františka a tři děti: nejstarší sestru, bráchu a malýho bráchu. Peníze má přinést charitativní akce Velikonoce na Hluboké 2018, která ovládne město na přelomu března a dubna. Rozhovor jsme vedli s manželem Františkem.

Jak to vlastně začalo?

Možná, když nad tím tak přemýšlím, se právě náš nejmladší syn dozvěděl jako první, že se něco děje. Žena ho kojila, byla s ním na mateřské. A on náhle ze dne na den odmítl mateřské mléko. Nechtěl pít z prsu. Bylo mu přes rok, a děti tohle nedělají, aby se samy vzdávaly kojení. Žena se tomu tehdy divila. Pak si něco nahmatala, a začalo se to řešit. Byla mladá, během kojení se prsa tak jako tak mění, člověka nenapadají fatální věci.

Jeden herec kdysi řekl, že tahle nemoc se chová jako děvka. Není férová. Nedrží slovo. Je potměšilá a vysmívá se vám.

Jste nemocný, dobře, uděláte nějaké ústupky a ta nemoc se trochu stáhne a nechá vás žít v rámci možností.

Chvilka naděje, a znova. V určitých případech se přemluvit nenechá. Samozřejmě že pokroky v léčbě onkologických pacientů jsou obrovské. Ale občas si někdo ten špatný los vytáhne. V případě mladších lidí je to paradoxně horší šance. Když to řeknu cynicky, měli jsme přístup: Dobře, když je co řezat, řežte. Chirurgie je v téhle nemoci královna. Obětuju kus těla a vyhraju. Vezmu, vyberu. Zaléčím. A začnu včas. Pak můžete být celkem pohodlný vítěz. Jenže lidské tělo nemůžete okrajovat donekonečna. A jsou prostě typy nádoru, které jsou zabijácké.

Hledali jste pomoc do posledních chvil?

Hledali. Hledáte i alternativní cestu. Hledáte, i když vidíte, že nemocný je na tom už psychicky špatně. A ve chvíli, kdy podlehnete psychicky, je to těžký stav, který se špatně napravuje. Doktoři nám vyšli vstříc, poslali nás na gama nůž. Takže jezdíte už ne sem do Budějovic, ale do Prahy. Ale to je jedno, člověk si to zařídí, větší děti pohlídají menší. Všechno se dá zařídit. Tady si nehledáte výmluvy, že něco nejde a že to nezkusíte. V Praze jsme to zase dali nějakým způsobem do kupy, jenomže ne všechno. Je to všechno složité, špatně se to popisuje.

Časem jste přebíral za rodinu čím dál větší díl odpovědnosti. Byl jste mužský, který doma vaří a zvládne domácnost?

Jo. Já jsem chlap, kterému vaření nevadí, bavilo mě. To jsem odkoukal od táty a to pro mě nebyl problém. Občas jsme se s ženou střídali. Akorát že pak toho máte plné kecky, když už to není to víkendové vaření, jako jednou za čas hodit na zahradě stejky na gril. Ale museli jsme se přizpůsobit, já i děti. Musíte fungovat, zvládnout nákupy, vaření, úkoly s dětmi, úklid, prostě domácnost. Děti pomohly a pomáhají, ale postupně to bylo složitější.

Děti máte šikovné.

Dcera začala studovat medicínu v Plzni. Nevím, jestli ji ta nemoc v rodině nějak ovlivnila. Ale dala zkoušky, vzali ji a jde jí to dobře. Zatím neřekla, kterým směrem medicíny se chce vydat. Druhý syn bude letos maturovat, dělal zkoušky na rybářství a lesnictví. Má rád přírodu, baví ho to, zvítězila rybárna. Chce jít dál na vysokou.

A nejmladší má ještě čas přemýšlet o budoucnosti, je na základní škole.

Vaše rodičovská role byla a je těžká. Každý z nás chce uchránit své děti bolesti jak fyzické, tak psychické. Ale zase na druhou stranu víme, že je stejně všeho neuchráníme.

Naše děti už dnes vědí víc než jiné děti, něčím si prošly, poznaly tragédii na vlastní kůži. Když se s něčím takovým poperete, neříkám, že se s tím vyrovnáte. S tím se nejde vyrovnat. Ale my jsme v režimu nemocné mámy fungovali sedm a půl roku, proto děti už vědí, o čem to je. A my jsme jim celou tu dobu přiměřeně věku říkali, na čem jsme. Co léčíme, kam ještě půjdeme na léčbu. Takže děti si tím vším prošly s námi.

Chcete je chránit, ale zase ne za každou cenu. Pokud by nevěděly, jen se dohadovaly, bylo by to pro ně možná horší. Takhle mají zkušenost, že se tím musí projít. Nelze to nazvat pozitivní zkušeností, ale zkušenost to je.

Je obdivuhodné, že jste se jako rodina nezhroutili. A nepochybuji, že v téhle situaci by to leckterý chlap vzdal, děti dal do dětského domova a třeba si dovolil psychický kolaps.

Děti mě tehdy hnaly dopředu. Nálada byla pochmurná. Ta psychická bolest je strašná. Ale ty vnější okolnosti vás nutí fungovat. Škola pokračuje. Do práce musíte. Jíst je potřeba. To nezastavíte. Nějak fungujete a projíždíte tou mlhou dál. Smutné jsou večery, když děti spí. Dcera byla na gymnáziu, starší syn v prváku a malej byl… prostě malej. Nějak jsme tím propluli.

Je horší rychlá nečekaná smrt, nebo osm let nakonec beznadějného bojování?

Nedovedu posoudit, to by mohl říct někdo, kdo zažil obě varianty. Pokud se nemoc začala léčit, nevíte, jak to dopadne. Než mé ženě dali invalidní důchod a šla si na posudkové oddělení pro papíry, doktor se jí zeptal: A vám je co? Nedávala na sobě nic znát. Jiné si stěžovaly, fňukaly, ona nebyla ten typ. Vždycky chtěla ukázat: já jsem nad tím, já nad nemocí zvítězím. Naučila se s ní žít. I když to přicházelo ve vlnách a bylo hůř, těšili jsme se, že zase bude líp. Nepřemýšlíte nad tím nejhorším, neustále předpokládáte, že přijde bod zlomu, který to vyřeší a zlepší. Což se stát může. Vždycky chcete, aby vás doktoři zase dali dohromady. Ale ono to jednou může selhat.

Bod narození máme všichni podobný. Zato smrt je strašně mnohotvárná.

Bohužel jsou nespravedlivé smrti, nezasloužené. S tou přirozenou smrtí, u babičky nebo dědečka, kteří odejdou stářím, se mnohem líp zachází. Ale tohle, já nevím. Nebyla, ale vlastně byla to násilná smrt. Nepřirozená, zasáhla něco, co se nedalo ovlivnit. Někdo možná o smrti nemluví. Vím, že někdo nevodí ani děti na pohřeb. Já si myslím, že by se s blízkým člověkem měl rozloučit každý, i když je to bolestivé. Ale k životu to patří. A děti by si tím podle mě měly projít.  Je to hodně důležité. Naše děti byly zvyklé, že jejich mamka byla tu na operaci, tu zase na pobytu v nemocnici na delší dobu, prostě odcházela a zase přicházela. Takhle se vzdalovala a vracela. Až pak jednou přišla ta chvíle, kdy už se z nemocnice nevrátila. Něco se změnilo definitivně. A myslím, že pohřeb byl v tom důležitý i pro děti, že bylo jasné, že tím je to uzavřené. Že už se nic bohužel nemůže změnit. Pokud by se to nestalo, pořád budete předpokládat, že se ten člověk vrátí.

...CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V DUBNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Roční předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!