Bojovníci se smrtí

„Jako malá jsem se často potýkala s nemocemi, ale naštěstí to nebylo nic vážného. Už v té době mě lékařské prostředí přitahovalo,“ popisuje doktorka, za jakých okolností tíhla ke své profesi.

Tohle je Jitka Cábková. Pochází z Novohradských hor, kam jezdí ve volnu čerpat energii, aby ji mohla předávat dál. Primářka 1. oddělení následné péče v budějovické nemocnici, která vyniká oproti stejným zařízením v kraji tím, že tu více oddělení vedou ženy.

O práci ve zdravotnictví snila už od dětství. Po střední škole nastoupila jako zdravotní sestra na ortopedii, ale měla vyšší ambice. Několikrát se snažila při práci složit přijímačky na medicínu. Vyšlo to na čtvrtý pokus.

„Ani jsem doma neříkala, že někam jedu. Byla to příjemná zpráva, když mi otec volal, že mi přišel nějaký dopis a v něm bylo nakonec kladné rozhodnutí o přijetí,“ vzpomíná Jitka Cábková, která si k atestaci vybrala internu.

Primářkou se stala v roce 2007. Vede oddělení následné péče, kam míří pacienti převážně po úrazech. Zbytek tvoří nemocní s řadou různých diagnóz. „Cílem je zlepšit jejich stav natolik, aby se mohli vrátit do svého domácího prostředí a do běžného života.“ A když nemají kam jít? „V tom případě se jim snažíme pomoct, což má za úkol sociální pracovnice. Podílí se na tom ale celý tým. Je to součástí naší práce s psychikou, která je pro uzdravení velmi podstatná,“ vyzdvihuje primářka.

Někdy bývá unavená. A není se čemu divit, služba na oddělení následné péče je náročná fyzicky i psychicky. Citlivější povahy tu nemohou pracovat. „Důraz na lidský přístup znamená i riziko emocionálního vypětí, ale jinak to nejde. Nejsme továrna,“ uvažuje Jitka Cábková.

OD ZŘÍZENCE K PSYCHIATROVI

Pracovat nepřiměřený počet hodin denně totiž není v lidských silách, i když má člověk svou práci nadmíru rád. Jinak by se mimo jiné dostavily úzkost a deprese, což by mohlo způsobit i profesní selhání. V jejich případě možná fatální. Jen těžko by tak mohl pomoci svým pacientům také Libor Macák, primář psychiatrického oddělení v Táboře. Ví, jak pracovat a nevyhořet.

Jeho cesta k oboru psychiatrie se odvíjela zvolna. „Někdy ve třetím ročníku na gymnáziu jsem poznal, že bych chtěl studovat medicínu. Bavily mě i jiné předměty, navíc už od základní školy jsem se věnoval rozšířené výuce jazyků,“ zmiňuje psychiatr, kterému vyšly přijímačky na medicínu na druhý pokus.

Rok příprav na studium doplnil Libor Macák tím, že nastoupil do nemocnice jako zřízenec. „Byla to velká motivace posunout se dál,“ zmiňuje. Úvahy o oboru psychiatrie dozrávaly postupně. „Byl to typ rozhodnutí, které by člověk neměl uchvátat.“

Po vysoké škole nastoupil do léčebny ve Lnářích. Zařízení pro něj znamenalo dobrou přípravu na profesi psychiatra. Poté našel místo v táborské nemocnici, ale po čase cítil, že potřebuje změnu. Čtyři roky se proto věnoval vědecké práci ve stejném oboru, ale ve farmaceutické firmě na pobočkách v Olomouci a v Košicích.

 „Pokud dělá člověk nějakou práci dlouho a intenzivně, musí přestat a zařídit změnu. K psychiatrii jsem se však chtěl zase vrátit. Chyběla mi a dalším důvodem bylo náročné cestování,“ vysvětluje Libor Macák, pro něhož je odpočinkem, když se může věnovat lodím a všemu, co s nimi souvisí.

„Dříve jsem létal na větroních v aeroklubu. Lodě a letadla představují podobný svět, který umožňuje kontakt s živly a odstoupení od běžného života,“ popisuje Libor Macák.

Práci za dveřmi nemocnice se však snaží nechat každý den. Možná i proto ho pobavila otázka, zda se ubrání tomu, aby se na lidi v ulicích nedíval jako na pacienty. „Nedělám to. Nebylo by to ani profesionální. Bráním se i diagnózám, které se například objevují na známé lidi podle toho, jak třeba vystupují v médiích. Schází k tomu totiž seriózní vyšetření. Člověk poté získá nálepku ze slov, často vytržených z kontextu,“ uvažuje primář

Podle něj se oproti minulosti výrazně snížila bariéra, která odrazovala před návštěvou u psychiatra. „Důvodem je uvolněnější atmosféra ve společnosti, roli v tom hrají i média,“ odhaduje primář, proč se lidé méně bojí řešit své psychické problémy. „Dopad je pozitivní. Krátí se doba léčby, navíc s nižšími dávkami léků.“

Jedinou nemocí, u níž v posledních letech připouští Libor Macák nárůst, je demence. Tento jev způsobuje fakt, že se lidé dožívají vyššího věku.

PRVENSTVÍ V KRAJI

O sílu psychiky se opírá i Vít Lorenc, primář anesteziologicko-resuscitačního oddělení (ARO) nemocnice v Jindřichově Hradci. Ta se v Jihočeském kraji stala prvním zařízením, které zavedlo urgentní příjem.

To v praxi znamená místo, kam se nejdříve dostanou všichni pacienti s akutními problémy a přenechává je tam do další péče i zdravotnická záchranná služba. „Střetává se tedy nemocniční intenzivní medicína s tou přednemocniční, což je důležité pro plynulé předání pacientů tak, abychom nepřehlédli důležité příznaky, které můžou ovlivnit jejich život. Vtažení záchranářů do užší spolupráce umožňuje, že poznají celý příběh pacienta a obohatí to jejich zkušenosti,“ naznačuje výhody Vít Lorenc, který je primářem teprve tři roky.

Osmnáct set lidí. Takový počet měsíčně odbaví urgentní příjem. Stoprocentně však chybám zabránit nejde. „Každý člověk je unikátní tím, jakou má genetiku, v jakém sociálním prostředí žije nebo jak je schopen své potíže interpretovat. Každá choroba se vyvíjí. Příznaky můžou vypadat banálně, ale nakonec dospějí do stavu ohrožujícího život. Urgentní oddělení disponuje vybavením na nejvyšší úrovni. Když si nejsme jisti, pozveme pacienta na kontrolu nebo ho umístíme na lůžkové oddělení,“ popisuje praxi primář, který se společně s ředitelem Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje Markem Slabým podílel na znění nové vyhlášky o urgentních příjmech.

Rozšíření služeb si vyžádalo zvýšení počtu zaměstnanců ARO: z pětatřiceti na jednasedmdesát. Nová je následná intenzivní péče pro pacienty, kteří nemohou sami dýchat, a bývá obtížné je odpojit od přístroje. Technologie však umožňuje, že si ventilátor mohou vzít domů.

 „Docházelo k situacím, kdy jsme pacienty nemohli v nemocnici odpojit, ale díky jejich pobytu doma se to podařilo za tři týdny. Proto jsme chtěli uzpůsobit provoz jednotky tak, aby se podobal spíše domácímu prostředí než nemocnici,“ vysvětluje Vít Lorenc a dává příklad z praxe, který potvrzuje význam psychické podpory pacienta.

„Pán u nás ležel po vážné autonehodě s těžkým úrazem mozku a nevnímal nic kolem. Teď běhá orientační závody, je schopen jezdit na kole. Není to samozřejmě jen náš úspěch, protože ten spočívá i v síle jedince a schopnostech lidského mozku,“ přiznává primář.

V praxi je od roku 1993 a původně chtěl pracovat na pozici kardiologa. Zásadní vliv na jeho kariéru však měl primář Antonín Kaisler. „Byl to renesanční člověk. Uměl výborně medicínu, ale zajímal se i o vážnou hudbu, přírodu a byl vášnivý zahrádkář. Učil mě vnitřní lékařství. Když končil ve funkci, jezdil jsem u záchranné služby a tíhnul k akutní péči. Naskytla se možnost jít na ARO. Práce na anestezii se mi líbila a měl jsem štěstí, že jsme tam mohli vybudovat lůžkové oddělení,“ pochvaluje si Vít Lorenc vývoj ARO, kde řadu let dělal vedoucího lékaře.

Vedle nemocnice ho mohou obyvatelé Jindřichova Hradce často potkat v bazénu. „Vstávám před šestou a snažím se půl hodiny plavat. Mám štěstí, že moje žena má pro moji práci pochopení. Je také lékařka,“ pochvaluje si rodinné zázemí.

NA SVĚT S JEDNÍM KILEM

Stejně jako prostředí na ARO může působit neonatologické oddělení v Českých Budějovicích. Jen pacienti jsou mnohonásobně menší. Tato část Perinatologického centra intenzivní péče zachraňuje životy nedonošeným a nemocným novorozencům z celého Jihočeského kraje a části Vysočiny, ale pečuje i o ty zdravě narozené v místní porodnici.

Primářem je tam doktor Milan Hanzl. Ten si pamatuje ještě dobu, kdy nedonošence z kraje svážela skříňová avie s inkubátory a ventilátorem. „Byl to první krok k tomu, jak léčit nedonošené děti, než se dostanou do perinatologického centra,“ vysvětluje primář.

Zachrání tu pětaosmdesát procent dětí, které se narodí s váhou pod tisíc gramů. Před pětadvaceti lety pro ně neměli, ve srovnání s dneškem, téměř co udělat. „Naším měřítkem teď je, aby se vyvíjely bez závažnějšího postižení. To se podaří z šedesáti procent. Statistiky jsou zhruba stejné v celé republice, ale tady nejde o rekordy,“ ilustruje primář, kam se neonatologická péče posunula. „„Bez spolupráce s porodnickým a pediatrickým personálem ve všech nemocnicích kraje, s kolegy mnoha dalších oborů naší nemocnice a zdravotnickou záchrannou službou by to však nešlo,“ upozorňuje.

Charakteristické pro neonatologické oddělení je, že součástí lékařského týmu jsou i rodiče dětí. „Snažíme se je zapojit do naší péče v maximální míře, což bylo dříve nepředstavitelné,“ naráží primář Hanzl na zkušenost, kdy měl možnost před mnoha lety vyjet do nemocnice v Heidelbergu.

„Byli jsme tam s profesorem Velemínským. Zaskočilo nás, když velké vizitě asistovala velká skupina rodičů, kterým se lékaři věnovali a odpovídali na jejich dotazy. Pro nás to byl spíše stresující faktor, ale postupně jsme dospěli k tomu samému. Kdybychom teď u nás rodiče neviděli, zdálo by se nám to neobvyklé,“ usmívá se primář, který původně začínal jako dětský intenzivista, ale kdysi ho zlákala neonatologická intenzivní péče a její vývoj.

„Byla doba, kdy nám chyběly technologie, které teď máme. Hledáme ale míru, jak s nimi zacházet, abychom nebyli léčebně zbytečně agresivní nebo invazivní a dali dítěti volnější cestu, jak zvládnut některé problémy samo v úzkém kontaktu s maminkou,“ uvažuje Milan Hanzl, pro něhož jedním z hlavních cílů je na podzim letošního roku úspěšný přesun neonatologického oddělení do zcela nově vybudovaného oddělení.

Je to další možnost rozvoje péče o novorozence, kde si primář neonatologického oddělení přeje co nejvíce okamžiků, které má nejraději. „To je, když mamince při velké vizitě můžeme podat ruku s vědomím, že všechno dobře dopadlo.“