Boleticko zapomenuté, tím přitažlivější

Na Boleticku se potkávala boží muka s vojenskými bunkry, Češi s Němci i s poválečnými dosídlenci – čili příležitostí zraňovat bylo vždycky dost. O to silněji se tam musela projevit hojivá schopnost přírody. Natolik krásné a vzácné, že se teď stává magnetem pro turisty i pýchou místních obyvatel. Pokud ovšem do těch míst smějí vstoupit.

V knížce je naštěstí dovoleno překonat každou závoru a procházet se nejen ve vojenském újezdu, ale i v méně známých místech kraje rozprostřeného mezi Kletí, Chlumem a Knížecím stolcem. A také nahlédnout do příběhů lidí, kteří na Boleticku žili v závěru 19. a v první polovině 20. století. Základem knihy jsou dobové fotografie z českokrumlovského Fotoateliéru Seidel, jehož bohatý a pečlivě vedený archiv je evropským unikátem.

Toto autentické svědectví má v sobě obrovskou sílu, v případě Boleticka snad ještě působivější než jinde, a to právě kvůli těm jizvám i dosud otevřeným ranám. „V tomto podivuhodném území mezi Lipnem, Krumlovem a Prachaticemi zní ozvěna Švejkovy věty: Co blázníte, dyť jsou tady lidi! Byla pronesena tam, odkud se život skutečných obyvatel krátce předtím vytratil,“ píše v předmluvě Jindřich Špinar. Osvědčený autorský tým tvoří spolu s ním Zdena Mrázková a Petr Hudičák čili badatelé, vytrvalci a nadšenci podepsaní i pod předchozími třemi knihami z této edice, kterou vydává Českokrumlovský rozvojový fond. Součástí textů jsou vyprávění místních obyvatel, pamětníků, citace z literatury a podobně.

Po Lipensku, zimní Šumavě a Českém Krumlově nyní tedy přišlo na řadu Boleticko, které je v archivu Fotoateliéru Seidel rovněž významně zastoupeno. „Je to nejkrásnější část Seidelovy Šumavy, kam jsme zatím díky téhle knižní řadě mohli vstoupit. Určité obrazy z těchto míst mě provázejí i ve snech,“ líčí Zdena Mrázková, podle níž bylo pátrání po osudech lidí z opuštěného území s téměř čistě německým osídlením mimořádně složité. Rozsahem vylidnění patří nejen samotný vojenský újezd, ale i jeho okolí k nejpostiženějším v České republice.

Kniha nabízí porovnání: uvnitř současných hranic vojenského prostoru existovalo 43 obcí a osad, které se po válce odporoučely do historie. Dnešní hranice újezdu jsou od roku 2016 zmenšené, takže původně v důsledku potřeb armády zaniklo ještě dalších devět vsí. V okolním civilním sektoru bylo ovšem v mírových časech vyhlazeno z povrchu zemského celkem 39 vesnic, u kterých se na začátku transferu obyvatel věřilo, že se pro ně najdou noví osadníci. Poválečné „stěhování národů“ v oblasti, kterou si vymezila tato kniha, přestálo 36 obcí. Často však jen ve zlomku své původní velikosti.

Z hlediska kontinuity osídlení po 2. světové válce představuje Boleticko mimořádně zdecimovaný region. „Cesta za člověkem mírumilovným je tu trochu delší než jinde, ale o to cennější jsou setkání s památkami na jeho někdejší existenci,“ shrnuje Jindřich Špinar, který měl k Boleticku vztah už v dětství, jež trávil u prarodičů poblíž Hořic na Šumavě. Ani ty v knize nechybějí, stejně jako například Kájov, Hodňov, Světlík, Ktiš, Ondřejov či lokalita u nyní velmi populárního rybníka Olšina.

Spatřit, jak oblast vypadala před stoletím, je zážitek o to větší, že zhruba do poloviny míst ukázaných v knize se běžný návštěvník nyní nedostane, neboť je stále střeží armáda. Což může v čtenářích posílit touhu vydat se aspoň tam, kam to lze. Protože to, že Boleticko dosud není tak turisticky známé, je jeho velkou výhodou. A Seidelovy fotografie zachycující běžný život obyvatel dávají šanci lépe pochopit duši tohoto kraje a uvěřit, že jizvy se po čase mohou stát ozdobou.

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PODZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Letní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz