Budějčák mezi lidožrouty

Co vás láká na tak nebezpečných cestách?
Od dětství mě zajímali indiáni. Po revoluci jsem se vypravil do Ameriky, ale tam jsem byl zklamaný. Je tam už příliš velká civilizace. V roce 2002 jsem se dostal na Papuu. To je poslední místo na zeměkouli, kde jsou opravdu přírodní lidé. Neznají oblečení, kácejí dříví kamennou sekerou, oblékají se do kostí. Ženy nosí maximálně sukně, které utkají tím, že je žmoulají o stehno.

Opravdu tak dokážou ušít sukně?
Ano, a třeba i tašky. Nosí je na zádech, ženy v nich mají i sedmdesátikilové náklady. Nosí v tom prasata, mezi tím mají hozené dítě. Muži používají jen menší kabelky, kde mají tabák, nůž z kosti a křesadlo na rozdělávání ohně.

Na Papuu jste jel sám?
Se dvěma kamarády

Jak vás místní přijali?
Tam se nemůžete vypravit sama jen na vlastní pěst. Najali jsme si přes jednoho kamaráda, který to tam dobře zná, průvodce z místního kmene.

V těchhle místech stále ještě existuje lidožroutství. S průvodcem jste se nemuseli bát, že se vám něco takového stane?
No tak, stát se to mohlo. Jenže nejvíc se tohle stává právě z neznalosti. Zrovna když jsme tam byli v roce 2002, pohřešovali dva Holanďany. Pokud vím, už je nikdy nenašli. Šli sami na vlastní pěst. Neznali zvyky domorodců, nevěděli, co si můžou dovolit.

S tím domorodcem to byla záruka?
On byl jediný z místního  kmene, který uměl lámaně anglicky, takže se s ním dalo komunikovat. Šli jsme vlastně za jeho mámou ke kmeni Jali.

Brali vás jako hosty?
Přijali nás vlídně. Chápali to tak, že si náš průvodce, tedy jejich člověk, přivedl návštěvu. Uvítali nás tancem. Abyste poznali jejich zvyky, musíte žít chvíli s nimi. A když jsme tam byli už dejme tomu tři neděle, přestali si nás všímat. Nosí vám třeba jen jídlo. Jinak dělají, jako že tam nejste.

Více čtěte v aktuálním čísle časopisu Barbar.