Budějovický azyl Nataši Gollové

Tak nějak se to sešlo. Film Vrať se ke mně zpět z roku 1944, vztah s Wilhelmem Söhnelem, který prováděl likvidaci arizovaných filmových firem, do toho žádost tehdejšího ředitele obnoveného Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Karla Konstantina. To všechno vedlo k přesunu Nataši Gollové do Českých Budějovic. Musela odejít z Vinohradského divadla, stejně jako režisér Karel Konstantin.

První dva možné důvody angažmá Nataši Gollové v Českých Budějovicích je třeba blíže osvětlit. Film Vrať se ke mně zpět je jediný německý film, ve kterém Nataša Gollová hrála, na rozdíl od jejích tehdejších stejně slavných kolegyň. Objevuje se zde jako Ada Goll, protože Adolf Hitler výslovně zakázal slovansky znějící koncovky ženských příjmení. Film z produkce Prag – Filmu AG, jakási rozmarně rozverná prázdninová komedie s milostným podtextem, ve které Nataša Gollová ztvárnila jednu z vedlejších rolí ve stylu předešlých postav veselých děvčat, které tropí hlouposti. Byl to její křest a zároveň derniéra v německé válečné filmové produkci, přesto jí účinkování v něm po válce silně ublížilo.

MÁ LÁSKA WILLY

Stejně tak i vztah s Willym Söhnelem, mužem, který byl během války pro český film velmi důležitý. Jeho životní peripetie byly komplikované a ne zcela jednoznačné. V Praze, jako člen NSDAP, působil od roku 1939 v pozici právního poradce v Kulturně-politické sekci Úřadu říšského protektora. Na druhé straně mnoha Čechům působících ve filmové branži pomohl a během války umožnil natočit několik českých filmů s národní tématikou. Mimo jiné Söhnel jako cenzor schválil a prosadil scénář českého filmu Babička.

I Adina Mandlová v knize Dneska už se tomu směju říká: „Willy se nikdy nechoval jako nacista a za války pomohl spoustě českých filmařů.“ A Svatopluk Beneš, jeden z nejbližších přátel Nataši Gollové, vzpomínal: „Doplatila na svůj vztah k mimořádnému muži, jehož neodpustitelnou chybou byl jeho německý původ. Nikdo nevzal v úvahu skutečnost, že držel po dobu války český film nad vodou.“

V květnu 1945, v závěru pražského povstání byl Wilhelm Söhnel zatčen a osmnáct měsíců vyšetřován. Díky několika kladným svědectvím o pomoci českým filmařům v době okupace byl však v říjnu 1946 z vyšetřovací vazby propuštěn. Dokonce mu bylo i navráceno československé státní občanství. Paradoxem je, že mu ho po únoru 1948 zase vzali. Téhož roku v září 1948 Söhnel ilegálně odchází z Československa.

Bohužel i tento muž, jehož Nataša Gollová svého času velmi milovala, velkou měrou přispěl k tomu, že byla po válce na indexu nejen u filmu, ale i u všech pražských divadel.

AZYL V BUDĚJOVICÍCH

V roce 1947 tedy Nataša Gollová s vděkem přivítala žádost Karla Konstantina, který jí zprostředkoval angažmá v budějovickém divadle. Oba dva spojovala stejná nemilost Vinohradského divadla, z něhož museli odejít. Její následná štace na jihu Čech se odehrála v letech 1947–1950. Pro provinční Budějovice byla její přítomnost událostí; chlubili se tím, že v obchodě nebo na náměstí potkali Natašu Gollovou.

Kdo to vůbec byl Karel Konstantin, který sem Gollovou přivedl? Divadelní režisér a ředitel, filmový scenárista i operní libretista, v letech 1947–1949 byl jmenován uměleckým ředitelem Jihočeského národního divadla. Spolu se svým generačním vrstevníkem, divadelním architektem a scénografem Joanem Brehmsem, byl autorem myšlenky konání Jihočeských divadelních festivalů, v jejichž rámci byl pro divadlo objeven unikátní prostor českokrumlovské zámecké zahrady. Konstantin byl historicky prvým režisérem, který tu před letohrádkem Bellarie (14. června 1947) uvedl Shakespearův Večer tříkrálový a rok poté – tentokrát na zámecké fontáně – i Sen noci svatojánské. Mezi jeho legendární inscenace patří i Aristofanova Lysistrata na schodišti českobudějovické sokolovny na Sokolském ostrově.

V roce 1948 hraje Nataša Gollová pod režijní taktovkou Karla Konstantina Lízu v Pygmalionu G. B. Shawa. Kritické odezvy po představení jsou velmi vstřícné: „Inteligentní a vyzrálá herečka, kterou nesporně Nataša Gollová je, dobře si uvědomovala obtížnost svého úkolu a přidržela se co největší měrou oné životní pravděpodobnosti postavy. Bohatstvím výrazových prostředků, zvuků i přízvuků, vybavila Lízu prostou, negramotnou i vnímavou.“ Poslední premiérou sezony 1947/1948 byla zdařilá inscenace Jiráskovy Lucerny, kde Gollová přesvědčivě zaujala v roli kněžny.

V následující sezoně se inscenace Zkrocení zlé ženy stala uměleckou událostí jihočeské metropole, v níž Gollová excelovala v roli Kateřiny, poté znamenitě zahrála i roli Beatrice ve hře Mnoho povyku pro nic. Tehdejší dobový tisk, Jihočeská pravda, píše v recenzi z 8. 12. 1949: „Celkově mělo toto představení velmi dobrou úroveň a svědčilo o dobrém nastudování a zvlášť dobrém charakterizačním pojetí jednotlivých postav. Zvlášť Nataša Gollová ukázala, že dovede některé herecké typy vykreslit přesvědčivě a dovede se uplatnit i jako přední charakterní herečka bez toho, že by ztrácela na svém osobitém projevu…“

SVATBA V UTAJENÍ

Umělecky Nataša Gollová pookřeje. V soukromém životě přichází pro mnohé nečekaná událost, v roce 1948 se za Karla Konstantina provdala. Svatba se konala v Českých Budějovicích v podstatě v utajení, Nataša dokonce nepozvala ani svou maminku. Je těžké říci, zda Konstantin, kterému v dobrém rozmaru říkávala „Koníku“ či „Koníčku“, byl osudový muž jejího života. Zajímavostí je, že ještě před svatbou se setkala se svou zřejmě největší láskou – básníkem Tristanem Tzarou, zakladatelem dadaismu, kterého poznala již v roce 1932 v Paříži a s nímž strávila několik měsíců na zapřenou a jejichž vztah přerušila až válka.

Pro většinu jejich současníků to byl sňatek z rozumu, Svatopluk Beneš dokonce tvrdil, že pro Natašu byl Konstantin tragédie. „On byl hroznej alkoholik. Spíš než velká láska to bylo zoufalství. Proč si ho vzala? Protože byla v těch Budějovicích úplně sama, už také nebyla nejmladší… On byl výborný režisér – ale dost pil. To víte, to jí nepřidalo.“

Každopádně jí ale zůstal její jedinečný a ztřeštěný smysl pro humor, jak vzpomíná Dagmar Neumannová, která svůj herecký život zasvětila Jihočeskému divadlu v Českých Budějovicích, kde působila ve stálém angažmá od sezony 1945/1946 až do 1991/1992. „Dala se snadno rozesmát nebo udělala nějaké oči nebo něco takového. Já jsem byla seriózní a hráli jsme hru Prababička Mouretová a stáli jsme v divadle připravený na výstup a tam byl zmuchlaný papír, nevím, kdo ho tam odhodil, a Nataša nakročila a aniž by chtěla, ten chuchvalec papíru nakopla do prostředku scény. A byl konec. Ta vyšla a smála se a my za ní, ona měla takový nakažlivý smích a jak se smála, říkala: Já se směju, jak když vysypou fůru uhlí. Byl to upřímný hurónský smích.“

S KONÍČKEM DO PRAHY

O nadstandardních vztazích mezi herci té doby patří další ze vzpomínek Dagmar Neumannové: „Byla jsem už obsazená do Pygmalionu jako Líza Doolittleová, už jsem byla na fermanu, už jsem si dala šít šaty, a najednou přišla Nataška a hrála to Nataška. Ale nic z toho, co by se teď mezi kolegyněmi z rivality dělo, se nestalo. Pro mě to bylo úplně samozřejmé, pro mě to byla stále hvězda, která na to má právo.“

Krátké intermezzo Nataši Gollové v Budějovickém divadle končí v roce 1950, kdy spolu s manželem „Koníčkem“ odcházejí zpět do Prahy, kde se Konstantin v letech 1950–1957 stal uměleckým ředitelem Divadla Na Fidlovačce a i Nataša prožívá částečné umělecké obrození, v roce 1951 natáčí pod Fričovým režijním vedením spolu s Janem Werichem film Císařův pekař – Pekařův císař.

Karel Konstantin umírá v Praze 16. 1. 1961, Nataša Gollová ho tedy přežívá o dlouhých 27 let. Ale to už je jiná historie.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V BŘEZNOVÉM ČÍSLE: na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!