Budějovický poklad: pozlacené kosti

Mnohá tajemství skrývá bývalý dominikánský kostel na Piaristickém náměstí, už jen proto, že jde o nejstarší gotickou památku města. Nehledejme tu však žádné nadpřirozeno, jsou to tajemství navršená staletým vývojem chrámu, mají rozumné vysvětlení, která nám pouze unikají. Co například znamenají figury, někdy s děsivým šklebem, hledící z klenebních konzol? Čí tváře jsou zpodobněny na konzolách v kněžišti, o nichž se kdysi říkalo, že patří králi Přemyslovi a jeho manželce? Být králem, asi bychom sochaře za takový portrét nepochválili.

Na pilíři u křížení hlavní a příčné lodi se nacházejí dvě pozlacené figurky. Jsou malé, poměrně vysoko, a bývaly zašlé. Jedna představuje lvíčka, ve druhé kdysi lidé spatřovali dítě s říšským jablkem. Tak vznikla pověst, že jde o symbol, jak si založením zdejšího chrámu český král Přemysl vyprosil narození dědice. Jenže při restaurátorském průzkumu se po očištění zjistilo, že to není dítě, nýbrž opička hrající si s míčkem a drbající se navíc pod zády. Takže místo jasného vysvětlení tu najednou máme malou záhadu, či spíše doklad o hravosti středověkých umělců.

Teprve nedávno si odborníci všimli letopočtu 1525 na jednom trámu v tmavém krovu nad presbytářem. Je tedy zřejmé, že dřevěná konstrukce musela přežít velký požár z roku 1560, který pohltil jen krov nad hlavní lodí. Díky podobným detailům se postupně zpřesňuje naše poznání o stavebních dějinách kláštera. Z pozdního středověku se dochovaly unikátní klášterní účty, z nichž se dozvídáme i nečekané podrobnosti o životě dominikánů. Jak jinak bychom věděli třeba to, že v 15. století se v kostele zametalo čtyřikrát ročně?

Přestože to dnes není na první pohled nápadné, celý klášter i jeho okolí je jedním velkým pohřebištěm. Na Piaristickém náměstí, ale také pod Solnicí a sousedními domy byl hřbitov pro chudší měšťany a další obyvatele města, včetně obětí některých epidemií. Uvnitř dominikánského kostela, pod podlahou křížové chodby a zejména v blízkosti oltářů, spočívají desítky, možná stovky mrtvých. Byli to zbožní měšťané, kteří si toto čestné místo získali finanční podporou kláštera, nebo rodiče a sourozenci zdejších řeholníků. Být pohřben u dominikánů si kladli za čest mnozí jihočeští šlechtici, proto si dnes na západním konci trojlodí můžeme prohlédnout řadu jejich náhrobků, ovšem už ne na původních místech. Svůj náhrobek tady má také císařský praporečník Benedikt Picchi, padlý v červnu 1619 v rozhodující bitvě u Záblatí. Bitva byla pro stranu císaře vítězná, pro Picchiho osudná.

Jedním z pohřbených v chrámu měl být první převor zdejšího dominikánského kláštera Jindřich Librarius. Podle mladších pramenů údajně zemřel v roce 1281, býval uctíván jako blahoslavený a podle tradice má hrob v jižní stěně chrámu. Při otevření schránky s předpokládanými Librariovými ostatky se ovšem našlo jen pár zlomků kostí, navíc pocházejících z více jedinců, a také kosti zvířecí. Kdyby nic jiného, jde o doklad jídelníčku budějovických dominikánů. Tělo ctihodného prvního převora spočinulo někde jinde, jen ho už dnes nedokážeme najít.

ZÁHADNÝ SVATÝ

Svého světce uchovává rovněž děkanský kostel sv. Mikuláše. V jižní boční kapli se nachází relikviář s lebkou a několika kostmi, přenesenými do Českých Budějovic roku 1644 z římských katakomb. Věřilo se, že právě tam byli pohřbíváni první křesťanští mučedníci. Papežův zástupce potvrdil pravost ostatků a nový světec dostal umělé jméno Auracián, odvozené od aurum, zlato. Asi právě z tohoto důvodu došlo také k částečnému pozlacení kostí. Vznikla legenda, že šlo o římského vojáka popraveného pro svou víru. Svatý Auracián začal být uctíván jako patron Českých Budějovic, jeho socha ozdobila průčelí chrámu a jeho jméno v barokní době měšťané rádi dávali svým synům. Antropologický průzkum v roce 2014 potvrdil, že ostatky skutečně pocházejí z doby kolem počátku našeho letopočtu, a s větší pravděpodobností patřily ženě. Jeden čas bývala v budějovickém farním chrámu uložena i jiná domnělá světice, svatá Konkordie, přenesená roku 1969 do Bavorova, kde ji najdeme dodnes.

A ještě k podobě kostela sv. Mikuláše, která v minulosti doznala několika proměn. Tou největší je vinen požár z července 1641. Do té doby byl chrám vskutku monumentální a členitý, s několika různě vysokými věžemi, a vypínala se nad ním vysoká stanová střecha vrcholící takzvanou Zelenou vížkou. Právě ona se stala chrámu osudnou, neboť právě sem nešťastnou náhodou přilétl z některého z okolních hořících domů šindel a věžičku zapálil. Zkáza byla dokonalá.

HÁDAVÝ ITAL

Na gotických troskách pak vyrostla v krátkém čase barokní stavba, jenže se stavitelem Canevallem museli Budějovičtí spolknout mnoho hořkých pilulek. Byl to zřejmě hádavý Ital, který uměl stavět spíše opevnění než chrámy, a konšelé ho museli často usměrňovat. Například když se rozhodl vyzdívat klenbu, aniž nad ní byla hotova střecha, a hrozilo tedy její poškození deštěm. Opakovaně se Canevalle hádal s tesaři, po nichž požadoval střechu zcela neforemného tvaru. Vzbouřili se mu zedníci, jimž se zdála práce příliš riskantní. Zřícení kruchty jim dalo za pravdu, museli odklidit suť a postavit kruchtu napodruhé.

Co stavitel dovedl mnohem lépe, bylo hlásit se „štiplavými slovy“ o sjednaný honorář. Kostel byl hotov víceméně za tři roky, ale projevila se řada kolaudačních závad. Především se začalo rozpadat hlavní průčelí, které museli nejprve opravovat a nakonec úplně zbořit a vyzdít znovu. To už byl ale stavitel dávno pryč i s penězi. Snad ještě slyšel nářky kněží, že malými okny proniká dovnitř málo světla a při mších je špatně vidět. A opravdu, dřívější gotická okna mívala skoro dvojnásobnou velikost. Sedm let po dokončení chrámu u něj vyrostlo opět lešení a probourávaly se nové okenní otvory.

REKVÍROVANÁ HISTORIE

Pojďme na předměstí. Jako ostrůvek minulosti působí mezi paneláky Staroměstský kostel s dávno již nepoužívaným hřbitovem za dnešním obchodním domem Družba. Je zbytkem Starého města, rázovité čtvrti, která v šedesátých letech 20. století musela ustoupit sídlišti, a patrně také připomínkou osady, která tu stála ještě před založením královských Budějovic. Ve věži visí nejstarší dochované budějovické zvony: Svatý Jan a Prokop z roku 1546 a o dva roky mladší Jan Křtitel. Představují jedinečný doklad o dovednosti místního zvonaře Štěpána, který je přímo ve městě odléval. Na vnitřní straně si dodnes lze přečíst nápis bílou barvou, jímž byly za druhé světové války označovány zvony určené k rekvizici. Zamrazí, když si představíme, že starobylá památka měla být přetavena na kanóny, a zachránit se ji podařilo na poslední chvíli.

ŠKRÉTA ZA BABKU

Jsou kostely, které už nadobro zmizely. Třeba v nádvoří domu na rohu Krajinské a Hradební ulice (Krajinská č. 42 a 44). Vejděme a spatříme prázdnou plochu, ale stával tady špitální kostelík sv. Václava, jehož stavbu a provoz podporoval sám král Jan Lucemburský či Karel IV. Za vlády Josefa II. se ze špitálu stala kasárna, vojáci už kostel nepotřebovali, byl zrušen a jeho zařízení rozprodáno v dražbě. Za babku se tehdy prodaly i oltářní obrazy od barokního mistra Karla Škréty.

Jsou také kostely, které vlastně nejsou a nikdy nebyly. Zůstaly v hlavách architektů nebo na papíře. Řád piaristů, který v Budějovicích zřídil první gymnázium, zamýšlel postavit velký barokní chrám na rohu Biskupské a Radniční, který by se dobře uplatňoval při pohledu z náměstí. Nebylo dost peněz ani dost času. Koncem 19. století plánoval biskup Říha novou katedrálu, krásnou a důstojnou sídla diecéze. Podle původního návrhu měla stát uprostřed hlavního náměstí, podobně jako v Plzni. Pak se uvažovalo o zvětšení kostela sv. Mikuláše a nakonec byla vyprojektována velkolepá katedrála s dvojicí štíhlých věží na Senovážném náměstí. Záměr odešel se smrtí biskupa Říhy a připravené peníze byly využity hospodárněji. Za první světové války vznikl projekt novobarokního kostela Andělů Strážných na Palackého náměstí, kde potom po válce vyrostl Husův sbor Církve československé.

Místo jedné velké katedrály se kolem přelomu 19. a 20. století vybudovalo několik menších kostelů. Za pozornost stojí kostel Panny Marie Růžencové, založený kongregací petrinů na nynější Žižkově třídě a zdobený unikátní výmalbou v tzv. beuronském stylu. Nad Senovážným náměstím se vypíná štíhlá věžička kostela sv. Rodiny, který kdysi patřil k sirotčinci a ve druhé půlce 20. století byl jediným kostelem v majetku ministerstva vnitra. Nacházel se tu depozitář třeboňského oblastního archivu, regálová konstrukce dosahovala až skoro po klenbu. Jelikož ale archiválie do chrámu nepatří, byl kostel archivem rekonstruován, vyklizen a vrácen církvi.

České Budějovice mají rovněž dva chrámy z třicátých let dvacátého století, ovšem naprosto odlišné svým architektonickým pojetím. V Suchém Vrbném stojí kostel sv. Cyrila a Metoděje, postavený v konzervativním stylu, zatímco svatý Vojtěch ve Čtyřech Dvorech už hleděl víc do budoucna a je považován za skvostný příklad funkcionalismu. Ovšem vrbenský kostel má jednu zvláštnost. Z nástěnných maleb na nás hledí konkrétní obličeje: biskupa Bárty a také architekta Procházky, jenž stavbu projektoval.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR

Zimní číslo časopisu Barbar v prodeji mj. na alza.cz!

Předplatné časopisu Barbar pořídíte zde.