Chodil s morem do kostela, sousedé ho udali

Protiepidemická opatření nás omezují už víc než rok. Jak se vám v nich žije?

Rád vzpomínám na dobu, kdy svět byl normální. Jenomže čím jsou tyhle vzpomínky vzdálenější, tím víc mi bohužel připadá normální naše nenormální současnost. Je zajímavé, že rok stačil na to, abych se postupně smířil s něčím, s čím jsem se smířit nechtěl.

Psycholog Jan Urban už na začátku pandemie napsal, že krize mění úhel pohledu a dají se v ní najít výhonky pozitivních prvků. Co o tom soudíte?

Jako archivář mu dávám za pravdu. Když jsme chystali tenhle rozhovor, přimělo mě to, abych se probral historickými materiály. Musím říct, že díky znalostem současného stavu jsem se mnohem lépe vžíval do situací minulých epidemií.

Co nového jste poznal?

Že vlastně nic nového není. Když si odmyslíme někdejší mizernou úroveň zdravotní péče, probíhají všechny epidemie podle stejného scénáře. A lidé na ně reagují stejně. Třeba taková epidemie moru v Českých Budějovicích v letech 1679 až 1681. V ní je tolik paralel s dneškem, až to překvapuje.

Jaká podobnost vás upoutala jako první?

Že v podstatě celých sto let před ní nebyla žádná epidemie. Ne že by to tehdy bylo krásných sto let – zuřila třicetiletá válka, Budějovice postihlo několik velkých požárů. Našlo by se toho víc, na co si lidé dávali podvědomě pozor, protože s tím sami měli osobní zkušenost nebo ji načerpali z vyprávění svých rodičů. Ale neměli zkušenost s epidemií. V roce 1679 se mor šířil střední Evropou z několika stran. Musím zdůraznit, že oproti dnešku v té době neexistovalo žádné centrální řízení protiepidemických opatření. Každé panství i každé město si to organizovalo samo.

Ví se přesně, kdy mor roku 1679 začal ohrožovat České Budějovice?

V září. Přišel přes Moravu. V Třeboni vyhlásili opatření, na Hluboké taky, ale radní v Budějovicích neudělali nic.

Proč?

Kvůli penězům. Nechtěli zastavit obchodování. Vybírání mýtného bylo pro městskou pokladnu důležitým finančním zdrojem. Do Budějovic jezdili formani z Rakous a ostatních stran, každý musel dojít na radnici a zaplatit, že bude smět ve městě obchodovat. O moru už se všeobecně vědělo, ale radní se snažili vytvářet dojem, že jejich město je zdravé.

I k udržení mylného dojmu je nutné přijmout nějaké opatření.

Ano, na přelomu let 1679 a 1680 nechali umístit do farního kostela nové sochy svatého Šebestiána a Rocha, což jsou patroni proti moru. Taková věc na radnici nejsnáze prošla.

Musíme podotknout, že tehdejší lidé uvažovali jinak a na Boží pomoc upřímně spoléhali.

To je pravda. Zároveň radní nechali sloužit prosebné mše ve farním kostele a u dominikánů. Je také pravda, že na jaře následujícího roku mor v oblasti odezněl a Budějovice z toho vyšly vcelku dobře. Můžeme si klást otázku, jestli to bylo štěstím, Boží pomocí, nebo díky opatřením okolních panství. Ale v září 1680 se mor vrátil v druhé vlně. Přesně rok po vypuknutí první vlny. A bylo to mnohem horší.

Co budějovičtí radní?

Tajili informace, aby nevznikla panika a město nepřišlo o výnosy z obchodů. Dlouho nechtěli zakázat vstup do města, zrušit trhy a zavřít školy. Ale mor už tu byl a lidé na něj umírali.

Jak se nákaza projevovala?

Dobové spisy líčí, že se po těle udělaly boule. Byly to hnisavé vředy a postižení lidé trpěli horečkou a průjmem.

Tohle přece muselo vyvolat paniku.

Přesto radní dál nedělali nic, což dokonce znepokojovalo okolní panství. Jejich představitelé zakazovali svým poddaným jezdit do Budějovic. Je zaznamenán případ, že hlubočtí poddaní stáli se zbraněmi v rukou na silnici a bránili budějovickým formanům v cestě na Hlubokou, aby jim tam nezatáhli mor.

Kdy se změnil přístup budějovických radních?

Až v hlubokém podzimu 1680, když už i kupci přestali do města jezdit. Radní nařídili obyvatelům, aby se zásobili potravinami na půl roku dopředu. Zakázali provoz lázní, hospod, konání trhů, a nakonec uzavřeli školy. Lidé se nesměli shromažďovat.

Jako dneska. A karantény?

Kdo vykazoval příznaky nemoci, musel do přísné izolace. Řemeslník, v jehož domě se vyskytla nákaza, nesměl vykonávat řemeslo. Pro lidi, kteří se odněkud do Budějovic vraceli, byl zřízen karanténní dům v Suchém Vrbném. Jednalo se o statek, kde všichni jeho obyvatelé vymřeli na mor, a tak se vyprázdnil.

Dostávali lidé nějaké kompenzace za to, že nemohou provozovat živnosti?

Nic takového. Existuje pouze jediný doklad o finanční odměně. Dostal ji lazebník Kirchner se svou rodinou za to, že se z vlastní vůle rozhodl starat o chudé nemocné. Kirchner nakonec moru podlehl. Zato městský lékař Langetl, který byl městem placen, aby se staral o nemocné, odmítl chudé léčit. Oznámil, že bude ošetřovat pouze městské radní a další vlivné osoby, a to za peníze. Morovou epidemii přežil a pěkně si vydělal.

Těžká doba obnažuje charaktery.

Projevilo se to v každém domě. Nařízení znělo: Když někdo onemocní, na všechny obyvatele domu se vztáhne karanténa a nikdo nesmí vycházet. V praxi to vypadalo tak, že když se nakazil někdo z měšťanovy rodiny, ostatní se o něj starali. Pokud onemocněl někdo z čeledi, tedy ze služebnictva, vyhnali ho z domu a starej se o sebe sám.

Vytvořila rada města nějakou koncepci pro potírání nákazy?

Radní předpokládali, že druhá vlna moru bude trvat půl roku. To jim patrně poradili lékaři, kteří to vyčetli z literatury. Ale jinak neměli koncepci žádnou. Nařízení vydávali chaoticky a jedno popíralo druhé. Třeba takový obecný zákaz vycházení. Jednou byl, a jednou ne.

Jak reagovali lidé?

Nedodržovali to. Reptali, že rada nic nedělá, a jedním dechem si stěžovali na omezování pohybu. Stejně museli občas z domu, aby sehnali potraviny. Samozřejmě jim hrozily tresty a pokuty, ale ty se horkotěžko vymáhaly. Našel jsem zmínky o dvou případech se soudní dohrou. Jedna se týkala měšťana, který opustil město. Potřeboval prodat zboží. Nejspíš uplatil strážné v bráně, aby se dostal ven a zpátky.

Strážní ho tedy neměli důvod udat. Musel ho „prásknout“ někdo ze sousedů.

Lidé se vůbec nelišili od našich současníků. Sami porušovali zákazy, ale za totéž udávali svoje sousedy. A stejně jako dneska se našli jedinci, kteří chodili mezi lidi, i když věděli, že jsou nemocní. To je případ té druhé soudní dohry. Týkala se nějakého kováře, který byl označen za nemocného, a přesto chodil do kostela. Lidé se ho štítili, odsedali si od něho a pak ho udali.

Kde byly pohřbívány oběti moru?

Na morových hřbitovech. Ale nepředstavujme si je jako běžné hřbitovy, spíš to byly jen jámy pro hromadné pohřbívání. Nacházely se podle tehdejšího zvyku za městskými hradbami na okraji městského katastru. Víme o třech takových místech. Jedno bylo u Suchého Vrbného, druhé u Čtyř Dvorů a třetí u rybníka Boru, tedy na okraji dnešní Husovy kolonie.

Kdy tenhle mor skončil?

Na jaře 1681. Jak přišel, tak také odešel. Jeho druhá vlna tedy trvala půl roku. Ale nevíme přesně, kolik nešťastníků jí padlo za oběť. Kronikáři totiž rádi přeháněli. Například o moru z roku 1495 pisatel uvedl, že na něj v Budějovicích zemřelo 3742 lidí.

Nepřipadá vám to jako přesný údaj?

Nepřipadá, protože tolik obyvatel tehdy město ani nemělo. Opatrně musíme přistupovat i k údaji o mrtvých za epidemie v letech 1679 až 1681. Kronikáři uváděli různá čísla, nejvyšší je 200.

To je jasně málo.

Budějovice měly kolem tří tisíc obyvatel, dvě stě je 6,7 procenta. To se vám fakt zdá málo?

Tak já si to zkusím představit v poměru k dnešním Budějovicím. Mají 94 500 obyvatel, 6,7 procenta z toho je 6331 lidí. No to je opravdu děsivé. Už věřím, že pisatel v roce 1681 přeháněl.

První přesný údaj o obětech epidemie v Českých Budějovicích pochází až z roku 1866, kdy město postihla cholera. To už je ale docela jiná doba. Lékařská věda pokročila, znala příčiny a věděla, jak se účinně bránit. A tady můžeme dát za pravdu tvrzení, že se v krizi dají najít výhonky pozitivních prvků. Od té doby se přestalo tolerovat, aby někdo měl žumpu blízko studně, což bývalo běžné. A České Budějovice získaly moderní systém městské kanalizace.

Kolik tedy bylo zemřelých na choleru?

Přesně 284. A pro zajímavost, Budějovice měly tehdy lehce přes 14 tisíc obyvatel, počet mrtvých tvořil přibližně dvě procenta. Cholera si za vzala první oběť 8. září 1866, kulminovala v říjnu a poslední člověk na ni zemřel 8. ledna 1867.

To jsou jen čtyři měsíce trvání. Nebyly dřív všechny ty mory a cholery kratší než dnešní pandemie? Vždyť mor v 17. století trval rok.

A třeba mor v roce 1495 půl roku. Jenomže po něm následují zápisy o morových nákazách z let 1497, 1507, 1511, 1512, 1513 a 1518. Pak následoval mor v roce 1521, který skoro vyhubil budějovické dominikány. Osm morů za 26 let. Byly to opravdu samostatné epidemie? Nejednalo se o vlny střídané obdobím bezpříznakových infekcí? To se ze stručných kronikářských zápisů nedozvíme.

Kdy se v Budějovicích začaly vydávat nějaké instrukce proti nákaze?

První v dnešním slova smyslu jsou doložené z roku 1582. Dezinfekce, karantény, omezení pohybu a řemesel. Jako dneska.

Ovšem my dneska vyvíjíme lék.

Oni tehdy taky. Zajímavá informace o takových snahách je v korespondenci šlechtice Petra z Rožmberka. V morovém roce 1521 radil svým rytířům, aby proti moru užívali lék budějovického lékárníka Petra. Šlo o jakýsi zelený prášek, který bylo vhodné zapíjet horkým vínem.

Víme něco bližšího o lékárníku Petrovi?

Mně se podařilo zjistit jen to, že – prášek neprášek – umřel na mor.

Tak teď nevím, jak dál. Blížíme se ke konci povídání, a já ho chtěl uzavřít něčím pozitivnějším.

Doporučuji španělskou chřipku.

Ta přece trvala dva roky a vyžádala si mnoho obětí.

Ale posune nás blíž k současnosti, a navíc v Českých Budějovicích to bylo asi jinak.

Copak nemáme doklady o hrůzách, které v Budějovicích napáchala?

Máme, ale až z doby, kdy se na ni jen sporadicky vzpomínalo. Přečtu vám pasáž z knihy učitele Františka Rady „Když se psalo T.G.M.“. Takhle vzpomíná na 28. říjen 1918: „Lidé, znavení denními strastmi, šli po své práci a spíše se zajímali o kruté řádění španělské chřipky než o válečné a politické události. Ve městě umíralo deset až dvacet osob denně a nebylo rodiny, ve které by někdo neonemocněl. Chřipka kosila staré i mladé lidi.“

Co je na tom pozitivního?

Že přeháněl. Našel jsem si počty úmrtí v Českých Budějovicích z té doby. V roce 1917 zemřelo celkem 507 lidí na všechny příčiny kromě španělské chřipky, protože ta u nás ještě nebyla. V počtu jsou zahrnuti i vojáci zemřelí v budějovických v lazaretech. V dalším roce, 1918, zemřelo 513 lidí, tedy skoro stejný počet. A to už je doba španělské chřipky. V roce 1919, kdy se španělská chřipka vrátila ve třetí vlně, zemřelo v Budějovicích 247 lidí. Čili polovina počtu předchozího roku.

Jak je to možné?

Třeba se Budějovice ocitly v závětří chřipkové pandemie. Ale třeba zabrala opatření proti jiným známým nákazám, kterým v té době Budějovičtí čelili. Byly to nákazy, které přicházejí s koncem válek: cholera, neštovice, skvrnitý tyfus i pohlavní nemoci. O tom, že Budějovičtí ve své většině dbali na nařízení, svědčí výrazný pokles počtu úmrtí v roce 1919. A mimochodem, toho roku se pětina obyvatel města nechala očkovat proti neštovicím.

To je hezká tečka za rozhovorem. Ať si z té situace každý vezme poučení, jaké uzná. Mimochodem, Budějovičtí asi tehdy dodržovali i nošení roušek, viďte?

Nosit roušky nebylo nařízené. Přesněji, nenašel jsem žádný doklad o tom, že by je někdo v běžném občanském životě používal. Obyvatelé Českých Budějovic nosí roušky povinně až v té naší pandemii. Budeme mít o čem vyprávět dalším generacím.

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V JARNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Jarní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz