Doma jsem pod Lipnem
Obraz na hladině lipenské přehrady na ploše 1000 metrů čtverečních připomene obec Dolní Vltavice, která byla na přelomu 50. a 60. let kvůli stavbě nádrže zatopena. Audiovizuální show na největší vodní stěně v Česku lidé uvidí 21. září večer. Celá projekce potrvá přibližně 20 minut.
Při světelné 3D show vznikne obraz o velikosti až 50 x 20 metrů. Světelné efekty specializované firmy vytvoří domy i kostel. „Plátnem pro obraz se stávají kapky vody, které dokáží vykouzlit holografický efekt. Jedná se o velmi efektní technologii. Celá show bude vystavěna na základě reálných 3D modelů původní obce. Zazní i skutečný zvuk zvonu z původního kostela,“ uvádí Miroslav Nejedlý z agentury Art4Promotion, která akci připravuje. Jde o zkušeného odborníka, který stojí za známými projekty, jako je Vltava ŽIJE či oslavy města České Budějovice k výročí 750 let od založení.
Akce, kterou organizuje spolek „Dolní Vltavice žije“, bude událostí roku na celém Lipensku,. Organizátoři očekávají návštěvu tisíců lidí. Místo na ubytování se již teď shání jen velice těžce. „Světelná show začne po setmění, zhruba ve 20.30 hodin. Zatím nechci prozrazovat přesný scénář celé režie, ale určitě se objeví motiv Vltavy, motiv stříhání drátů, protože také chceme připomenout 30. výročí pádu železné opony. Vrcholem programu bude okamžik, kdy z vody společně s domy vystoupí dolnovltavický kostel,“ uvádí hlavní organizátorka Ema Kondysková.
Velkolepou podívanou bude navíc po symfonickém orchestru doprovázet nahraný zvuk původního zvonu a varhan, které byly z dolnovltavického kostela odvezeny před jeho odstřelením a dnes dělají radost jinde, v Sušici a Vlachově Březí.
PROBLÉMY S ARCHIVEM
Vedle unikátní podívané bude mít tento den i klíčový význam pro bývalé obyvatele obce, kde do vyhnání žilo téměř tisíc lidí. Poslední děti staré Vltavice žijí většinou v Německu nebo Rakousku. Celá akce také upozorní na problém, který je teď trápí. Hledají místo pro svůj poklad: archiv, který je nyní ve sklepě městského úřadu v Aigen-Schlägl. Archiv byl léta přístupný, ale po rekonstrukci budovy radnice Aigen-Schlägl, která byla dokončena v roce 2017, pro něj nezbylo místo. Proto jsou teď staré fotografie, kroje, sepsané vzpomínky i věci denní potřeby uložené v krabicích.
„Místnost Dolnovltavičanů byla v suterénu radnice k dispozici až do roku 2015 a odsunutými rodáky z Dolní Vltavice opečovávána a navštěvována. V průběhu přestavby radnice se zjistilo, že sloučením obcí není pro archiv místo. V rozhovorech se zodpovědnými osobami padaly otázky, zda je ještě účelné budovat muzeum Dolnovltavičanů, například i v jiné formě. Poslední úvahy se ubíraly tím směrem, zda by naše původní obce Aigen v Mühlkreis, obec Schlägl a Untermoldau-Dolní Vltavice neměly mít společné muzeum, kde bychom zobrazili minulé časy,“ říká starostka Elisabeth Höfler (ÖVP).
TLESKALI WEHRMACHTU
Jedním z odsunutých, který část rodinných fotografií svěřil aigenskému archivu, je Helmut Nodes. Musel se svou rodinou odejít, když mu byly tři roky. Narodil se v roce 1943 v maličké osadě Borková, která patřila pod dolnovltavickou farnost. Celá rodina pracovala v zemědělství, obhospodařovala 11 hektarů pozemků na české straně protékající řeky Vltavy a podobně velké území na rakouské straně.
Jeho dědeček, na kterého Helmut vzpomíná jako na velice moudrého a zkušeného muže, se živil tím, že těžil rašelinu, která byla pro toto území typická. Přestože byl Helmut ještě malé dítě, na tuto dobu pamatuje velice zřetelně. „Pamatuji si, jak jsem jezdil s otcem na kole do kostela. Velice dobře si vzpomínám na náš dům. Mám mnoho vzpomínek s dědečkem, kterého jsem opravdu miloval,“ vzpomíná s tím, že otce si příliš neužil, vrátil se po pěti letech z války, ale zemřel při nehodě, tři roky po odsunu.
Podle vzpomínek jeho dědečka byl kontroverzní odsun sudetských Němců důsledek toho, jak se chovala většina Dolnovltavických v roce 1938, když sem dorazila německá armáda. „Wehrmacht pochodoval skrze Dolní Vltavici a obyvatelé tleskali. Tušil, že to všechno asi nedopadne dobře.“
V ten osudný den, kdy museli opustit svůj dům i tehdejší Československo, byli všichni doma. Přesný den odchodu dopředu neznali. Podle Helmutova vyprávění k nim přišli vojáci ráno s tím, že se večer musí hlásit na shromaždišti v Českém Krumlově. Nastal chaos, protože si každý s sebou mohl vzít pouze 30 kilogramů. „Když jsme jeli do Krumlova na koňském povoze, tak rodiče vzpomínali na to, co kde nechali a zapomněli si vzít s sebou. Bylo to strašné. Nebyli bohatí, ale všechny osobní věci jsme nepobrali.“
Sám jako malý chlapec netušil, co se děje, z události měl dokonce velkou radost, protože se těšil na velký výlet. Brzy ho euforie přešla. Na nádraží ho společně s ostatními namačkali s celou rodinou do dobytčích vozů a v přeplněném vagonu cestovali do Bad Birnbachu (kousek od Bad Füssingu), kde byli ubytováni v rodině jednoho ze sedláků.
Zde žilo několik let ve dvou malých místnostech vedle stájí osm lidí – rodiče, dvě sestry, prarodiče a teta.
ANO ČEŠI, ANI NĚMCI
„První roky v Bavorsku byly velice těžké, nepřívětivé. Někteří Němci nás absolutně odmítali. Německo mělo obrovské existenční problémy, rozbombardovaná města, většina lidí zůstala ukrytá na vesnicích. Do toho jsme přišli my odsunutí, proto nám říkali „Bémáci“. Nebyli jsme Češi ani Němci. Nebyli jsme vítaní a to naši bolest z odsunu ještě umocnilo. Navíc zima let 1946 a 1947 byla velice chladná.“
Se svou rodinou žil následně celý život v městečku Mühldorf am Inn mezi bavorským Pasovem a Mnichovem. Po odsunu se do Česka dostal poprvé v roce 1988. Zažil euforii, kdy se po pobytu v Praze dostal do Českých Budějovic a mířil na Lipensko. Navštívil ale jen Černou v Pošumaví, dále do hraničního pásma byl vstup jen na speciální povolení. „Zahlédl jsem Lipno a přiblížil jsem se k místu, kde jsem se narodil. Cítil jsem, že jsem mimo sebe, v tranzu,“ vzpomíná.
Místo, kde stála Dolní Vltavice, nezahlédl ani z druhé strany lipenské nádrže, kam jezdil celý život a dodnes zde má chatu. I tam byla totiž střežená zóna, kam se nesmělo. „I v Rakousku nás stále hlídali vojáci.“
Otec tří synů pracoval jako speciální pedagog. „Život se se mnou nemazlil. Když má někdo těžké žití, tak si hledá i těžké povolání. Stále cítím, že hledám domov, proto jsem chtěl pomáhat těm, kteří jsou na tom podobně,“ uvádí. Část svého profesního života pomáhal dětem ve výchovných ústavech a následně v protialkoholní léčebně.
Dnes téměř osmdesátiletý muž naráží na to, že už v roce a půl přišel o ruku. Ošklivě si ji poranil v řezačce na trávu a pak mu v ruce vznikla sněť, amputace v nemocnici v Českém Krumlově tak byla jedinou možností, jak přežít.
I přes svůj handicap se stará o to, aby archiv krajanů z Dolní Vltavice i dále fungoval. Sám skupinu neoficiálně vede, i když se nejedná o úředně zapsaný spolek a on není zvoleným předsedou. Čile se probírá písemnostmi, které obsahují vzpomínky na dobu, kdy autoři textů žili a měli svůj domov v Dolní Vltavici, identifikuje fotky, přidává zajímavé komentáře a hlavně osobní vzpomínky. Přemýšlí nad tím, zda by se archiv dolnovltavických „Bémáků“ nemohl vrátit zpátky do Čech.
„V tomto ohledu jsme ještě přímo neuvažovali, zvláště vzhledem ke skutečnosti, že jednotlivé exponáty nejsou majetkem obce, nýbrž majetkem Dolnovltavičanů. Pokud by si majitelé dovedli představit zápůjčku či dar muzeu, můžeme i my, jako obec, začít přemýšlet tímto směrem,“ myslí si starostka Elisabeth Höfler.
Podle Helmuta Nodese k tomu doba k tomu ještě nenazrála. „Já bych byl za naši rodinu pro. Určitě to ale nebude většinový názor. Jde o velkou skupinu lidí, často i potomků původních obyvatel, která bere odsun jako křivdu. Musíme ještě počkat,“ uzavírá Helmut Nodes.
Spolek „Dolní Vltavice žije“ hledá lidi, kteří v Dolní Vltavici žili po druhé světové válce, po odsunu původních obyvatel předtím, než byla obec zatopená.
Kontakt – emakondysek@seznam.cz, 725 527 606
... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ZÁŘIJOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!
Na stáncích v prodeji za 49 Kč!
Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!
Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!